Nikdy jsme neměli tolik informací a málokdy jsme se cítili tak rozkolísaní. Lékařka Kristina Höschlová přirovnává dnešního člověka ke gumové kačence na moři: chvíli je nahoře na vlně, pak se zhoupne dolů, má pocit, že se utopí. Racek nad mořem přitom vidí jen jemné vlnění a z okénka letadla vypadá hladina téměř klidná. Moře zůstává stejné, mění se jen výška, ze které se díváme. Cestou k nadhledu racka je podle Höschlové kontemplace.
Höschlová je lékařka, záchranářka a anestezioložka se specializací na urgentní a horskou medicínu, prošla řadou humanitárních misí a válečných zón a založila Mezinárodní institut komplementární medicíny Mehana. Ve třetí, závěrečné části rozhovoru o své knize Lékařem jste i vy mluví o dechu, chladu, úsměvu a vděčnosti, tedy o lécích, které podle ní nosíme v sobě a nestojí ani korunu. Článek přibližuje její pohled a zkušenosti. Zdravotní tvrzení jsou jejím vlastním výkladem, redakce je neověřuje ani nevyvrací a nejde o lékařské doporučení.
Dech léčí na několika úrovních
Kolik času denně by měl člověk dechu věnovat? Pevnou dávku Höschlová neradí a takhle o tom ani nepřemýšlí. Práce s dechem nabízí podle ní nepřeberný potenciál a každý si z něj má vzít to, co odpovídá jeho potřebám.
Dech podle ní léčí na několika úrovních. Na té čistě mechanické změna dechového vzorce zvyšuje kapacitu plic: do těla se dostane víc kyslíku, otevře se víc plicních sklípků a promasírují se kapiláry i cévy, které okysličenou krev rozvádějí dál. Vědomým dýcháním se navíc posilují dýchací svaly. To se podle Höschlové hodí hlavně ve vysokých nadmořských výškách, kde je nižší tlak a méně kyslíku. Část kyslíku spotřebují vždy samy dýchací svaly. Když jsou dobře vytrénované, spotřebují ho méně a víc ho zůstane pro životně důležité orgány. Na tom stojí i aklimatizační techniky.
Další úroveň je nervová. Dech je podle Höschlové neoddělitelně propojený s vegetativním nervovým systémem, který je součástí psychoneuroimunoendokrinní regulace, tedy provázanosti psychiky, nervů, imunity a hormonů. V ní vidí hmotně popsaný mechanismus sebeopravy, kterému říká vnitřní moudrost. Práce s dechem podle ní tento systém výrazně stimuluje, aby vyrovnával škodlivé vlivy a tělo průběžně opravoval. Ke slovu přichází i bloudivý nerv a kontemplativní složka. Knih o dechu je podle ní spousta a i v Česku ho propaguje řada lidí. Ve své knize mu věnuje první kapitolu, hlouběji než jiným tématům.
Vnímavost jako filtr na návody z internetu
Na YouTube a internetu je nekonečně návodů a člověk si může vybrat i špatné dechové cvičení, třeba začne ze snaživosti hyperventilovat. Höschlová říká, že nemá přehled o tom, co po internetu koluje, a odpovídá tím, čím celý rozhovor začala: klíčem ke všemu je vnímavost. Kdo je vnímavý ke svému vnitřnímu nastavení, k archetypálnímu programu a moudrosti, kterou podle ní všichni máme v sobě, najde tam i návod, co je pro něj dobré a co ne.
Sama pracuje v obdobích. Nejdřív hodně čte, sleduje videa a učí se nové věci. Pak přijde období, kdy se od vnějších informací úplně odstřihne a nově nabyté poznatky si kalibruje na své vnitřní nastavení. Teprve to, co projde, používá v praxi. Podle ní to zvládne každý.
Neznamená to ale odstřihnout se od všeho moderního. Užitečné je podle ní i to, co generuje umělá inteligence, a osobně se jí nebojí. Informacím se vystaví a pak je na ní, co si profiltruje a pustí k sobě. Střelkou, která ukazuje, co z toho použít, je vnitřní pravda. Ta podle ní pomáhá orientovat se i ve světě, kde se často mluví o mylných informacích.
Chlad jako prevence rozcapenosti
Od chvíle, kdy Wim Hof napsal svou knihu o chladu, tráví mnozí čas v kádích s ledem a v rybnících, kterým k zamrznutí chybí jen stupínek. Höschlová chlad považuje za výborný prostředek prevence toho, čemu říká rozcapenost. Konfrontace s chladem podle ní zvyšuje odolnost, a to je v dnešní době neskutečně užitečný nástroj.
Lidi proto povzbuzuje, aby na své odolnosti hodně pracovali. Naráží přitom na utkvělou představu, že pro zdraví se člověk nesmí přepínat a má hlavně ležet, odpočívat a nechat se masírovat. Otužování nebo výlet v zimní plískanici sice v organismu vyvolá stresovou odpověď, ale stres sám o sobě podle ní nepřítelem není.
Taška s nákupem: dobrý a špatný stres
Škodí podle Höschlové distres, zatímco eustres je stres dobrý. Rozdíl vysvětluje na tašce s nákupem. Když ji člověk drží v natažené ruce deset, dvacet, třicet minut, ruka se začne klepat. Když se ještě přemáhá, nákup nakonec upustí a ruka je den dva nepoužitelná, úplně přetažená a vyčerpaná. Tak podle ní funguje distres: dlouhodobý, nenápadný stres, který na první pohled nevypadá zásadně. Patří sem podprahové stresory jako nevyřešené spory a úkoly, které člověka pořád straší, nebo dlouhodobý pocit ponížení.
Tělo při něm podle ní vylučuje koktejl stresových hormonů, který se dá v těle změřit, ale nevypíná se. Právě dlouhodobá hladina, která nekolísá, podle Höschlové vychýlí imunitní systém a spouští chronické nemoci, nebo dokonce nádorové bujení. Zmínku o kortizolu bere jako časté zjednodušení, jde podle ní o celou hladinu stresových hormonů.
Opačný extrém je ruku šetřit: dát ji do šátku, ať hezky odpočívá. Odpočinek je příjemný, ale když ruka zůstane v šátku dva tři dny, ochabnou svaly, zatuhne kloub a ruka je zase nepoužitelná. To je ona rozcapenost: válení se u kamen, poslouchání libých tónů, ležení v kádích s teplou vodou a spánek.
Zdravou a odolnou ruku podle Höschlové udělá cvičení. Přijde stresový impuls, sval se namáhá, člověk se potí, bolí to a srdce bije rychleji. Po cvičení se ruka vyklepe, uvolní a dostane plný odpočinek. Nejzdravější je proto aktivně se vystavovat zátěži, tedy chodit, běhat, tančit, otužovat se a dělat i věci, které nejsou příjemné, třeba vstát brzo a projít se ráno mrazem, a pak to vždy vyvážit odpočinkem. Najít správnou míru je podle ní někdy úkol na celý život.
Euforii po pobytu v kryokomoře vysvětluje vyplavením endorfinů. Každému stavu podle ní odpovídá koktejl mediátorů: stresu kortizol, adrenalin a noradrenalin, pohodě a lásce endorfiny a oxytocin, který se vylučuje i při porodu, aby matka mládě milovala a starala se o ně. Kolísání těchto hormonů se zrcadlí v emocích a náladách. Dobrá zpráva podle Höschlové je, že je můžeme ovlivnit fyzickou aktivitou a pohybem si změnit i náladu.
Úsměv funguje, i když je hraný
Náladu lze podle Höschlové změnit i způsobem, který zpočátku působí úplně uměle: úsměvem a smíchem, třeba šklebením do zrcadla. Ve své knize mu věnuje velkou část kapitoly a úsměv popisuje jako jeden ze zázraků samoléčení.
Vysvětluje to archetypálními vzorci, které máme hluboce zapsané v paměti. Ve stresu většině lidí ztuhne šíje. Archetypálně podle ní stres znamená, že na nás skočí tygr nebo nás někdo chce praštit kyjem po hlavě, takže si tělo automaticky chrání krční páteř. Dlouhodobě přetíženou šíji pak vyrovnávají bedra, proto bolí i ta. Úzkostný, depresivní nebo vzteklý člověk je navíc schoulený, se zaťatými pěstmi a staženými rameny, jako by si chránil životně důležité orgány.
Řetězec mezi emocemi, hormony a držením těla podle ní funguje oběma směry. Jógová pozice šťastného dítěte, kdy člověk leží na zádech s roztaženýma nohama a drží se za chodidla, je vysoce zranitelná a nikdo by ji nezaujal, kdyby se cítil ohrožený. Proto podle Höschlové vyplavuje hormony pohody. Podobně tanec: kultivovaný tanec pracuje s otevřeným hrudníkem, otevřenými tříslami a dlaněmi, tedy s polohou vstřícnosti a radosti.
Totéž platí pro úsměv. Höschlová cituje studie, které zkoumaly, zda funguje i vynucený úsměv. V jedné dostali studenti na tváře kolíčky, které jim tváře vytáhly do úsměvu, a z krve se jim měřila hladina stresových hormonů. I takto nafingované držení svalů podle ní posouvá vnitřní prostředí k pozitivnímu ladění, upřímný úsměv ovšem mnohem účinněji.
Vděčnost na koronární jednotce
Knihu Höschlová uzavírá vděčností, kterou považuje za neskutečně mocný léčebný nástroj. Jako příklad jejího zapojení do konvenční medicíny uvádí pokus na koronární jednotce ve Spojených státech. Pacienti tam byli po invazivním zákroku, typicky po infarktu, kdy se jim zprůchodnily cévy. V prvních dnech mívají vysokou hladinu stresových hormonů, rozkolísaný tlak a kardiovaskulární systém se teprve upravuje.
Za polovinou pacientů podle jejího popisu chodili třikrát denně psychologové a pomáhali jim vyvolat pocit vděčnosti: podívej, jak hezky se sestřička usmívá, už to máš za sebou, brzy půjdeš domů, včera jsi ještě nedošel na záchod a dnes už ano. S druhou polovinou nedělal nikdo nic. Ve skupině s vděčností se podle Höschlové srdeční arytmie a krevní tlak upravily výrazně rychleji a pacienti odcházeli z nemocnice v průměru o tři dny dřív, což ulehčilo i zdravotnímu systému.
Pozitivní psychologie a nejdostupnější ctnost
Höschlová se odvolává na pozitivní psychologii, kterou ve Spojených státech prosazuje profesor Seligman se svým institutem. Ta podle ní nabízí dvě cesty: buď se zaměřit na to, co nefunguje, pitvat traumata a hledat, kdo komu ublížil, nebo se u téhož člověka soustředit na to, co funguje, a to pěstovat. S tím souvisí i pojem pozitivní zdraví. I u nemocného člověka se lékař může místo nemocí a možných zhoršení zaměřit na to, co je v pořádku a co se dá posílit.
Psychologové institutu podle ní prošli široký vzorek kultur a vytyčili 24 nejtypičtějších pozitivních charakterových projevů, mezi nimi odpuštění, ocenění, kreativitu nebo radost. Jedním z nich je vděčnost a ta je podle Höschlové ze všech nejsnáze dostupná. Když vysoce negativistickému člověku řeknete, ať se usměje a má rád lidi, nejspíš vás pošle někam. Vděčnost ale podle ní jde vyvolat u každého, i u vzteklého nebo chronicky smutného člověka: za dobré jídlo, za dobré pivo, za úlevu.
Takový moment je podle ní malé okénko do vnitřní moudrosti a vnitřní pravdy. I člověk, který nesnáší celý svět a myslí si, že všichni okolo kradou a lžou, na chvíli zastaví negativní příběh, protože pivo bylo dobré. Vděčnost podle Höschlové působí jako pohlazení, jako když člověk olízne sladký bonbon. Čím častěji se takové pocity dostanou do běžného dne, tím víc se záblesky vnitřní pohody stávají součástí života, a lidé jsou pak nenápadně méně reaktivní a méně vzteklí.
Úžas, ocenění a vděčnost mají jednoho jmenovatele
Dnes se podle Höschlové mluví také o úžasu a ocenění. Pro ni je to jedno a vrací se k vděčnosti. Když jde lesem a zaposlouchá se do zpěvu ptáků, prožívá celou trojici najednou: úžas nad krásou, ocenění, že je to nádherné, a vděčnost i za čerstvý vzduch. Společným jmenovatelem je podle ní zastavení v přítomném okamžiku, krátké vypnutí vnitřního příběhu a zjemnění vnímavosti. I vděčnost je podle Höschlové nástrojem vnímavosti: svítí si jí baterkou do podvědomí, kde je moudrost těla, která má potenciál člověka uzdravit.
Závěr
Třetí díl rozhovoru s Kristinou Höschlovou uzavírá zimní část její knihy Lékařem jste i vy. Dech, chlad, úsměv a vděčnost jsou podle ní nástroje, které má každý k dispozici zdarma. Zdraví podle ní nevzniká válením v teple, ale střídáním přiměřené zátěže a odpočinku, a vnímavost pomáhá rozpoznat, co člověku prospívá. Jde o její pohled a zkušenost lékařky. Jednotlivá zdravotní tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
