V osmdesátých letech si japonská vláda všimla, že lidé ve městech a kancelářích ztrácejí kontakt s přírodou, a vyslala je zpátky do lesů. Takzvaná lesní koupel přinesla podle lékařky Kristiny Höschlové překvapivý výsledek: po třech dnech pobytu mezi stromy vzrostl počet imunitních buněk v krvi až o 50 procent. Jak přesně les léčí, se neví. Fotosyntéza to není, ta se v zimě zastaví. Les je ale podle ní organismus, se kterým se dá počítat.
Höschlová je lékařka a záchranářka se specializací na anesteziologii, urgentní a horskou medicínu, prošla řadou humanitárních misí a válečných zón a založila Mezinárodní institut komplementární medicíny Mehana, kde vzdělává veřejnost i zdravotníky. Ve druhé části rozhovoru o své knize Lékařem jste i vy hledá další „neviditelné léky“: hudbu, ticho, noční oblohu i moudrost předků. Článek přibližuje její pohled a zkušenosti. Zdravotní tvrzení jsou jejím vlastním výkladem, redakce je neověřuje ani nevyvrací a nejde o lékařské doporučení.
Stromy, které zpívají
Kniha se odvolává na výzkumy biologů ze Západoaustralské univerzity, podle kterých se stromy propojují s okolím nejen elektromagnetickým, ale i akustickým polem. Stromy reagují na zvuk a jejich kořeny vydávají tón o frekvenci 220 Hz, tedy o oktávu níž než komorní a se 440 Hz. Proto Höschlová v knize spojila říjen nejen se stromy, ale i s hudbou.
Poznatků podle ní přibývá takovou rychlostí, že se nedají stíhat. Databáze vědeckých studií k těmto tématům roste za poslední čtyři roky, co se jim věnuje, exponenciálně, a rok po vydání knihy by prý mohla psát další.
Zvířata, uzemnění a hudba mají společného jmenovatele
Höschlová si čím dál víc uvědomuje, že mnoho léčebných přístupů má jednoho jmenovatele. Na stejném principu jako lesní terapie stojí podle ní i animoterapie. Nejde jen o to, že pohyb koně rehabilituje postiženého jezdce. U lidí s depresemi, psychickými poruchami, u pacientů s demencí i u lidí se stresem a kardiovaskulárními potížemi se hodnoty srovnávají, když tráví několik hodin s ovcemi, koňmi nebo psem. Zvíře na člověka působí klidem, vyrovnaností a láskyplností. Pes má rád všechny členy rodiny a bývá i usmiřovatelem.
Stejného jmenovatele má podle ní i terapie uzemněním, tedy přímý kontakt těla se zemí, se kterou se spojuje hlavně ústup chronických zánětů. A také hudba: její léčebné účinky jsou jednou z komplementárních metod, které si v západní medicíně udržely místo i přes bouřlivý vývoj minulého století. Hudbou se léčilo odjakživa a teď se do péče vrací intenzivněji.
Schumannova rezonance a hudba sfér
Tím společným jmenovatelem je podle Höschlové Schumannova rezonance, měřitelné elektromagnetické vlnění typické pro planetu Zemi. Jeho hlavní frekvence je 7,83 Hz, zhruba 8 Hz. Jedna z hypotéz vysvětluje i to, proč jsou některé hudební intervaly, třeba sexta nebo oktáva, sluchu libé, zatímco z jiných je člověku „na zvracení“: libé intervaly mají ležet v násobcích Schumannovy rezonance.
Otázkou, proč hudba léčí, se zabývali už starověcí myslitelé. První známou odpověď dal Pythagoras, kterého si lidé spojují hlavně s matematikou. Po něm na téma navázali Aristotelés, Boëthius a později Johannes Kepler. Šlo o renesanční osobnosti, které fušovaly do astronomie, astrologie i filozofie. Pythagoras přišel s tvrzením, že každé pohybující se těleso vydává zvuk, ať už ho lidské ucho slyší, nebo ne. Člověk slyší rozpětí od 20 Hz do 20 kHz, Schumannova rezonance leží hluboko pod ním.
Z pozorování pohybu planet sluneční soustavy se odvodil tón, který každá z nich vydává, a násobky těchto frekvencí odpovídají ladění, ve kterém funguje naše hudba. Nápadná je podle Höschlové i shoda s EEG aktivitou mozku: vlny théta, příznivé pro hlubokou relaxaci, kreativitu a vnitřní mír, korelují se Schumannovou rezonancí a popisuje to řada studií. Podle zvuku Schumannovy rezonance už dnes vzniká hudba k meditaci, uklidnění a spánku.
Ve zvukovém smogu pomůže naučit se tichu
V západní kultuře se jako uklidňující prostředek používá hlavně klasická hudba z období baroka a klasicismu. Jak ale poznat, kterou hudbu člověk právě potřebuje, když je vystaven neustálému zvukovému smogu? V obchodech ani restauracích se dnes ticha nedočká a hudba, která mu nedělá dobře, se do něj dostává podvědomě.
Odpovědí je podle Höschlové sebevnímavost. Funguje to stejně jako s jídlem: celý život je odpůrkyní diet, protože člověk, který je vnímavý ke svému tělu a mysli, nebude jíst věci, které mu škodí. Jednou to mohou být kořínky, jindy burger. Lidé po světě jedí diametrálně odlišně. Inuité se živí živočišným tukem, rostlinnou stravu prakticky nemají, a přesto jsou spokojení a zdraví.
Stejné je to podle ní s dalšími „medicínami“, které si člověk může naordinovat sám. Hlavně je dobré naučit se vnímat ticho a jeho vzácnost. Kdo se v tichu cítí dobře, ten už bude vědět, po jakém zvuku nebo hudbě sáhnout, aby mu prospěly.
Vltava jako potvrzení staré hypotézy
Smetanova Vltava je podle Höschlové unikát a klenot české i světové klasické hudby, jedna z nejpodmanivějších melodií, jaké naše kultura zná. Pozoruhodné jsou okolnosti jejího vzniku. Smetana v říjnu náhle zcela ohluchl, Vltavu začal skládat v listopadu, krátce po ztrátě sluchu, a dokončil ji za rekordní necelé tři týdny. V poznámkách, které se dochovaly u rukopisu, popisuje své pochybnosti, zda se po úplném ohluchnutí bude moci hudbě dál věnovat, a pak překvapení a nadšení, že skladbu složil v tak krátkém čase. Z poznámek je cítit euforie a naděje, že jeho život nekončí.
Vltava je podle ní úžasným potvrzením Pythagorovy hypotézy. Ve chvíli, kdy Smetana ztratil sluch a tělo se na to ještě nestihlo adaptovat, byl výjimečně oproštěn od množství pozemských podnětů. Tím vznikl prostor pro vnímavost k hudbě sfér, Musica universalis, nebo také k vesmírným frekvencím. „Trychtýř“ měl otevřený a nezastíněný obavami ani dalšími vjemy. Podobnou šanci oprostit se od vjemů mají lidé podle Höschlové na začátku zimy, kdy příroda zdánlivě nabízí méně a do podzimních plískanic se tolik nechodí.
Listopad: teplo, kontemplace a pohled racka
S listopadem spojuje kniha léčbu teplem, po kterém v tu dobu lidé touží, tedy termální prameny a saunování, a také zklidnění, i když u nás na konci roku kvůli Vánocům a uzávěrkám obvykle nenastává. Místo slova meditace dává Höschlová přednost slovu kontemplace. Je to pohled dovnitř a propojení s vnitřní moudrostí, kterou by nejraději nazvala přírodním řádem: řádem, podle kterého se všechny živé organismy bez výjimky rodí a hynou, strom vyroste ze semínka, na podzim opadá listí a z miminka se za rok stane chodící člověk.
Propojení s těmito archetypálními, pradávnými a všeplatnými principy, kterým jako živé organismy chtě nechtě podléháme stejně jako strom, pes nebo rybička, dává podle ní hluboký klid. Les, který poláme vichřice, prožere kůrovec nebo spálí požár, za pár let znovu vyroste a bývá zdravější. Řád má potenciál sebeobnovy a sebeuzdravení a pořád vyrovnává nerovnováhy.
Lidé se podle Höschlové často dívají na dění kolem sebe z pozice nafukovací kachničky do vany, která se houpe na vlnách, chvíli je nahoře, chvíli dole a je jí z toho zle. Racek, který vzlétne nad moře, už vidí jen jemné vlnění, a z okénka letadla je vidět překrásná hladina a harmonie. Stejně je to podle ní s výkyvy, kolem kterých se často zbytečně vytváří poplach: že je moc teplo, moc sucho, moc nebo málo vody, moc zima. Kdo se umí povznést do pozice racka nebo pasažéra v letadle, vidí, že to celé dává smysl a že i vlnky jsou v pořádku. Cestou do té pozice je kontemplace.
Moderátorka k tomu přidává příklad, jak kachničce škodí přemíra zpráv: odborníci v televizi před začátkem školního roku s vážnou tváří varovali před nárůstem žloutenky typu A, protože děti na táborech nedodržovaly hygienu. Na výběr je tedy podle ní zrušit školní rok, prázdniny, děti, odborníky, nebo vypnout televizi.
Prosinec: noční obloha a mrazivá noc v Afghánistánu
Pro prosinec kniha nabízí léčebnou metodu, která nic nestojí: pohled na noční oblohu. Hvězdný prach obsahuje 99 procent prvků, ze kterých se skládáme, a podle ředitele brněnské hvězdárny Jiřího Duška nejsme nic jiného než inteligentní kosmický prach. Pohled na hvězdy podle Höschlové snoubí několik principů najednou. Když se člověk zastaví, zhluboka nadechne jiskřivého mrazivého vzduchu a podívá se na hvězdnou oblohu, vypne se mu „rádio“ zbytečných narativů, které běží hlavou, a zakotví v přítomném okamžiku.
Jako příklad uvádí zkušenost z mise v Afghánistánu na přelomu let 2013 a 2014. Mise byla fyzicky neskutečně náročná, v jejím závěru jako jedna anestezioložka obsluhovala dva operační sály současně 24 hodin denně, na hranici únosnosti. Jednou ve dvě hodiny ráno, po celodenní službě, kdy přiváželi „jednoho pistolníka za druhým“, bylo po život zachraňující operaci potřeba převézt pacienta závislého na přístrojích na jednotku intenzivní péče. Areál tvořily kontejnery, venku byl mráz a bahno. V sálovém oblečení s přehozeným pláštěm vezla rozvrzanou postel s pacientem a pomáhal jí místní pomocník zabalený do velbloudí deky, s úsměvem, ze kterého vyčnívaly asi čtyři zuby.
Byla vyčerpaná, soustředit se jí dělalo potíže, přitom na jejích rozhodnutích visel pacientův život, a přepadla ji malomyslnost. Když vyjeli do mrazivého vzduchu, zvedla oči k nebi, uviděla hlubokou hvězdnou báň a pocítila neskutečný klid. Najednou viděla sebe v pyžamu a pohorkách v blátě, pomocníka ve velbloudí dece i pacienta na posteli jako pouhý střípek, zrnko v příbězích, které se odehrávají, a pochopila, že je všechno v pořádku a není proč se znepokojovat. Tuto chvíli si pamatuje dodnes.
Měsíc nepůsobí sám
Vliv Měsíce na člověka je podle Höschlové hodně zkoumaný, na milionech měřených subjektů. Jedna studie na Tchaj-wanu sledovala zhruba milion pacientů a jejich počty na urgentním příjmu v souvislosti s fázemi Měsíce. Často se to ale zbytečně zjednodušuje na tvrzení, že za úplňku se děje to či ono.
Že nás ovlivňuje síla okolních vesmírných těles, o tom podle ní není pochyb, jenže tělesa interagují i mezi sebou a jejich síly se sčítají. Už na nejbližší úrovni spolu působí Země, Měsíc a Slunce, záleží na poloze Slunce i na ročním období a lidé se na interakcích podílejí svým elektromagnetickým polem. Nemá proto smysl aplikovat na sebe zjednodušená pravidla. Stačí mít povědomí, že jsme součástí silových interakcí těles, které sahají mnohem dál než k Měsíci a Slunci, možná dál, než vůbec tušíme.
Lidová moudrost a žítkovské bohyně
Respekt k přirozenému řádu života na Zemi, jehož jsme součástí, je jednou ze tří premis knihy. Když na nás působí nebeská tělesa, nelze se podle moderátorky úplně vysmívat starým babkám kořenářkám, které za úplňku zaříkávaly nemoci. Höschlová souhlasí, že ignorovat lidové tradice je zkratkovité a krátkozraké. Vznikaly na základě vnímavosti lidí, kteří pozorovali určité principy, a z jejich pozorování se vytvořily rituály.
Moudrost předků podle ní degradovalo, a dosud degraduje, zkratkovité zjednodušení a hlavně manipulace. Ať člověk pozoruje cokoli, je dobré zůstat u toho, že nikdy nebude vědět všechno. Pozorování lze popsat a pracovat s nimi, ale kdo z nich udělá doktrínu, dogmatizuje ji a prosazuje fanaticky, ten je zcela pokroutí.
Höschlová ráda cestuje a čím exotičtější kultura, tím zvědavěji poslouchá, jaké má hodnoty a principy. Když něčemu nerozumí, rozhodně by netvrdila, že je to hloupost, protože „nemáme patent“. Některá pozorování si podle ní střádá a smysl jí začnou dávat třeba až po dvaceti letech. Z naší kultury je nejbližší tradice žítkovských bohyň, jejichž rituály jsou mezi veřejností poměrně známé. To neznamená, že by rituály papuánských domorodců byly chybné, i oni vycházejí z vlastních pozorování.
Žítkovské bohyně jsou podle ní typickým příkladem lidí, kteří byli velmi vnímaví k nehmatatelným a hlavně přírodním dějům. Z popisů je vidět, že se tato vnímavost buď s pokorou používala k pomoci druhým, bez doktrín, manipulace a dogmat, nebo se zneužila ke špatným účelům. To je bílá a černá magie a dělicí čára mezi nimi bývá velmi křehká.
Na počátku bývá dobrý úmysl
Totéž podle Höschlové platí v medicíně. Je přesvědčená, že u všech trendů, které se později ukážou jako ne zcela prospěšné, stál na počátku dobrý úmysl. Mluví se třeba o škodlivosti některých úkonů, jako je očkování, ale jejich princip a účel je pomáhat lidem. Pokud se nějaký úkon nebo procedura začne projevovat jako škodlivá, je to podle ní tím, že se s nimi špatně zachází, že se zneužijí, fanatizují a dogmatizují.
Na závěr rozhovoru Höschlová říká, že sama se má ještě tolik co učit a že všichni lidé, které potkává, jsou jejími učiteli.
Závěr
Les, zvířata, kontakt se zemí, hudba i hvězdná obloha mají podle Kristiny Höschlové společného jmenovatele a dají se využít bez receptu. Klíčem je vnímavost a ticho, ve kterém člověk pozná, co mu prospívá. Ze Smetanovy Vltavy vyvozuje, co dokáže mysl oproštěná od vjemů, z noci v Afghánistánu, jak uklidňuje pohled na hvězdy. Lidová moudrost i moderní medicína podle ní vycházejí z dobrého úmyslu, kazí je teprve zjednodušování, dogmata a manipulace.
