Co stojí za civilizačními nemocemi? Host rozhovoru odpovídá jediným pojmem — oxidační stres — a odvíjí od něj řetězec, který začíná u střevního mikrobiomu a končí u ekonomických zájmů ve zdravotnictví.
Následující text shrnuje, co v rozhovoru zaznělo z jeho strany. Jde o jeho vlastní názory, zkušenosti a výklad, včetně tvrzení, která se s běžnou lékařskou praxí rozcházejí. Redakce je neověřuje ani nevyvrací, nejde o zdravotní doporučení a úsudek nechává na čtenáři.
Skrytý zabiják začíná podle hosta ve střevech
Oxidační stres je podle hosta velmi úzce spojený s aktivitou imunitního systému — a ten je z valné části usazený kolem trávicího traktu. Uvádí, že zhruba sedmdesát procent buněk imunitního systému se nachází v okolí střev, a vysvětluje to vývojově: jako lovci a sběrači jsme jedli nesterilizovanou potravu, se kterou se do těla dostávaly i patogenní mikroorganismy, takže obrana musela stát právě tam, kudy jídlo prochází.
Druhou vrstvou je mikrobiom. V každém člověku jsou podle hosta až kilogramy bakterií, a to nejen ve střevě — máme je i na kůži nebo v dutině ústní. Připomíná objev penicilinu, který v roce 1928 spojuje s profesorem Flemingem, i větu, kterou mu přisuzuje: antibiotika jsou dobrá pro dobu války, na všechno ostatní máme imunitní systém.
Dnešní praxi vidí jinak. Popisuje, že v chřipkové sezoně pacient od lékaře často odchází s předpisem na antibiotika, a to mnohdy ne proto, že by je lékař chtěl předepsat, ale protože si o ně pacient sám řekne — zvyklý na to, že musí dostat nějaký lék, a bez povědomí, že na virové onemocnění antibiotika nezabírají a že je namístě spíš podpora imunity.
Zásadní změnu ale podle něj přinesla strava. Průmyslově zpracované potraviny podle hostova líčení mění mikrobiom: pivo, které kdysi na slunci za dva dny zkvasilo, dnes vydrží rok v garáži a nic se s ním nestane, což si vysvětluje obsahem konzervantů. Podobně staví do kontrastu kváskový chléb, jenž vydržel dva týdny bez plísně, a dnešní pečivo ze supermarketu, které na kuchyňské lince zplesniví za tři dny. Sám si pohrává s etymologií: antibiotikum znamená proti životu a nezabíjí prý selektivně — s bakteriemi v potravině likviduje i ty, které máme ve střevě.
Důsledky pak podle hosta padají jako kostky domina. Změněný mikrobiom hůř komunikuje s imunitním systémem hned za střevní stěnou, přicházejí poruchy trávení a vstřebávání živin, přerostlé bakterie uvolňují toxiny a poškozenou stěnou tenkého střeva — hovoří o takzvaném propustném střevě, leaky gut — se toxiny dostávají do jater. Zanícená játra, chemická továrna organismu, jak je nazývá, znovu spustí odpověď imunity.
Stres, kortizol a bludný kruh volných radikálů
Na otázku po roli stresu z moderního způsobu života host odpovídá výkladem vegetativního nervového systému. Rozlišuje sympatikus, tedy režim bojuj, nebo uteč, a parasympatikus, který popisuje jako odpočívej a trav. Ilustruje to králíkem, jemuž se při spatření nebezpečí zmobilizuje energie a on uteče. Absolutní většinu času bychom podle něj měli být právě v tom druhém režimu.
Realita je podle jeho popisu opačná. Jako příklad uvádí rodiče, kteří vychovávají děti sami — na Slovensku jich má být údajně až sto tisíc — a u nichž nejsou denní úkoly rozdělené mezi dva lidi, takže jsou ve stresu už z podstaty situace. Mobilizace energie jde přes kortizol a každá taková mobilizace podle hosta dříve nebo později vede k poruše tvorby energie, což popisuje jako nadprodukci volných kyslíkových radikálů.
Tady se podle něj kruh uzavírá: pokud tělo radikály nezneutralizuje, poškozují buňku, na poškození reaguje imunitní systém vysláním pohlcujících buněk — jmenuje neutrofily a makrofágy — a ty samy tvoří další volné radikály. Nízká antioxidační kapacita tak podle jeho výkladu podporuje chronický zánět, který se dříve či později projeví příznaky. A soubor příznaků, dodává, nazýváme nemocí; na jejím počátku má stát porucha tvorby energie, ať už ji spustil stres, narušený mikrobiom, nedostatek pohybu, nebo nadměrný příjem energie a obezita. K té zmiňuje údaj, který slyšel na přednášce docentky z Karlovy univerzity — že obezitou, nikoli nadváhou, dnes trpí kolem třiatřiceti procent západní populace.
Za opatření, která z tohoto režimu vedou ven, host označuje ranní cvičení, pobyt naboso na zahradě, kvalitní stravu a dostatek slunečního záření kvůli vitaminu D, který podle něj hraje roli při tvorbě energie v mitochondriích.
Odkud podle hosta brali antioxidanty naši předkové
Oxidační stres považuje host za fenomén moderní civilizace a antioxidanty za něco, co člověk historicky přijímal automaticky. Jako sběrači jsme podle něj jedli fialové a modré plody, například borůvky, a právě tato barva podle jeho výkladu souvisí s odrazem ultrafialového světla — složky, která dokáže poškodit i DNA.
Z toho vyvozuje i názor na ochranu před sluncem: plošné mazání dětí přípravky s vysokým faktorem hned v devět ráno, navíc v zimě, považuje za nesmysl, protože ranní slunce podle něj UVB složku neobsahuje. Chránit se před sluncem za každou cenu je podle jeho přesvědčení chyba.
Druhým zdrojem antioxidantů byla podle hosta chůze naboso. Vychází z představy, že země je negativně nabitá a člověk přes chodidla přijímá elektrony; od padesátých let ale chodíme v polyuretanových podrážkách, které nás od země podle jeho slov kompletně izolovaly. Výsledkem je nízká schopnost neutralizovat volné radikály.
Ke stejné logice řadí i doporučení, která zazněla během covidu — selen, zinek a vitamin D. Selen a zinek popisuje jako kofaktory nutné pro fungování enzymů, které uvnitř buňky neutralizují volné radikály, a jmenuje glutathionperoxidázu a superoxiddismutázu. Že jich máme málo, si vysvětluje opět změnou stravy: od čerstvých potravin, které si předkové připravovali sami, jsme podle něj přešli k průmyslově zpracovanému sortimentu ze supermarketů.
Západní a východní medicína: kde podle hosta každá končí
K myšlence propojení západní medicíny s východními postupy se host staví skepticky — nemyslí si, že bychom k něčemu takovému směřovali. Zároveň bez výhrad uznává, kde je západní medicína nedostižná: u akutních stavů. Jmenuje infarkt myokardu, úrazy a stavy po cévní mozkové příhodě a vyzdvihuje technologie, zobrazovací metody i rychlost záchranných týmů. V takové situaci je podle jeho slov čínská medicína k ničemu.
Jeho výhrada míří jinam. Do zdravotnictví podle něj plyne stále víc peněz, a populace je přesto stále nemocná. Přidává historický kontrast: čínskému lékaři se v minulosti platilo, dokud byl pacient zdravý, a jakmile onemocněl, platba skončila — motivace tedy byla obrácená než u západního modelu solidarity, kde odvádíme peníze zdravotním pojišťovnám a očekáváme, že se nám vrátí v podobě péče.
U vrozených poruch metabolismu a genetických onemocnění podle hosta nemá smysl stavět jeden přístup proti druhému. Zmiňuje moderní léky i genovou terapii, o níž soudí, že má před sebou ještě velký kus cesty, a zároveň připomíná, že například u spinální muskulární atrofie dnes standardní léčba pacientům výrazně pomáhá. U degenerativních chronických onemocnění by naopak podle svých slov raději kombinoval opatření — pohyb, úpravu mikrobiomu a čerstvou pestrou stravu — a teprve pak sahal po přípravcích, a to po těch přírodního charakteru.
Farmaceutické korporace a zisk jako hlavní motiv
Na otázku po roli korporací, které vlastní farmaceutické firmy, odpovídá host tím, co sám označuje za svůj osobní názor. Jakmile podle něj vznikne akciová společnost obchodovaná na burze, kupují její akcie investoři, jejichž jedinou motivací je zisk — nikoli humánní úmysly, ale návratnost vložených peněz. Management je proto tlačen k tomu, aby firma vydělávala; když výnos nestačí, investoři akcie prodají a peníze přesunou třeba do zbrojařského nebo technologického průmyslu.
Pokud je systém postavený na zisku, ztrácí podle hosta humánní rozměr, protože zdravotnictví by mělo sloužit především pacientovi. Odkazuje v té souvislosti na Hippokratovu přísahu. Za neoptimální označuje i model, v němž zdravotní pojišťovny vlastní private equity skupiny — jejich zájmem podle něj není, aby lidé byli zdraví, ale aby systém generoval profit.
Svědomí lékaře v ordinaci
Postavení jednotlivého lékaře, kterému chodí lákavé nabídky od farmaceutických firem, hodnotí host smířlivěji, než by se dalo čekat. Situace je podle něj dnes podstatně lepší než před deseti či patnácti lety, protože lékaři vydělávají standardní peníze. Kdysi to prý bylo úplně jinak — z vlastní zkušenosti popisuje dobu, kdy obchodní zástupce farmaceutické firmy bral řádově třináctinásobek měsíčního platu lékaře.
Dnes je to podle něj individuální a záleží na svědomí každého lékaře. Přidává zkušenost kardiochirurga slovenského původu, který pracoval na pracovišti intervenční kardiologie v Drážďanech a podle hostova podání mu řekl, že němečtí lékaři mají srovnatelné platy jako ti naši, ale musí za stejnou dobu ošetřit více pacientů.
Rozhovor uzavírá osobní úvahou: úkolem člověka na tomto světě podle něj není hromadit peníze, ale prožít život naplno a najít v něm i prvek služby druhým.
Závěr
Host propojuje mikrobiom, chronický stres, průmyslově zpracovanou stravu, odtržení od přirozeného prostředí i vlastnické zájmy ve zdravotnictví do jediného vysvětlení, jehož jádrem je oxidační stres. Jde o jeho svědectví a světonázor, ne o redakcí ověřená fakta ani o zdravotní doporučení — jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
