Kristina Höschlová je lékařka a záchranářka se specializací na anesteziologii, urgentní a horskou medicínu. Účastnila se řady humanitárních misí a pracovala v traumacentrech ve válečných zónách. Souběžně studovala celostní středomořské bylinářství a před čtyřmi lety založila Mezinárodní institut komplementární medicíny Mehana, kde učí veřejnost i zdravotníky sebeléčebné techniky. V rozhovoru popisuje, proč podle ní pasivní spoléhání na rady zvenčí ke zdraví nevede a co může každý udělat sám.
Článek přibližuje její pohled, zkušenosti a názory. Zdravotní tvrzení jsou jejím vlastním výkladem, redakce je neověřuje ani nevyvrací a nejde o lékařské doporučení.
Z válečných zón k víře v sebeléčebný potenciál
Lidé prý její cestu medicínou často vnímají jako překvapivou. Höschlová ji naopak považuje za plynulou: to, čemu se věnuje dnes, podle ní přirozeně vyplývá z předchozí praxe. Celý život ji přitahovala medicína blízká kořenům, ve které je lékař odkázán na vlastní smysly, musí improvizovat a mnoho věcí funguje jinak než v nemocnici. Přesně tak vypadala horská a válečná medicína.
Právě tam si podle svých slov uvědomila, co všechno dokáže lidský organismus a lidská mysl. Během horské a válečné praxe objevila „neskutečný potenciál“, který má v sobě každý — potenciál sebeléčebný a sebeopravný. Bez této zkušenosti by se prý tomu, co dělá dnes, vůbec nevěnovala. Odtud pramení i motivace inspirovat lidi, aby s tímto potenciálem uměli pracovat.
Komplementární medicína jako součást té západní
Náplní institutu je podle Höschlové komplementární medicína, nikoli alternativa nebo ezoterika. Jde podle ní o jasně definovaný pojem, má katedry na akademických institucích západního světa a ve Spojených státech se jí věnuje národní výzkumné centrum. Tvrdí, že vyšlo už několik milionů vědeckých studií, které tyto přístupy popisují.
Jde podle ní o nefarmakologické a neinvazivní postupy, jejichž účinek na zdraví podkládá současná věda; často vycházejí z čínské a ájurvédské medicíny. Integrativní medicína pak popisuje, jak tyto postupy začlenit do konvenční léčby. „Opravdu to, co děláme, není alternativou,“ říká Höschlová. Opírá se dál o západní medicínu, oceňuje její přednosti i prudký rozvoj v posledním století a nechce ho nijak negovat.
Vysvětluje to na obrazu stromu: když rychle vyroste do výšky, stabilní bude, až se rozkošatí do šířky. Horizontální větve, které se dotýkají větví jiných medicínských tradic, jsou podle ní právě komplementární medicína. Proto ji považuje za směr blízké budoucnosti západní medicíny.
Otevírá se i česká medicína?
Ve Švýcarsku podle Höschlové tvoří komplementární techniky běžnou součást léčby a podobně je tomu v řadě nemocničních zařízení ve Spojených státech. V odborné lékařské komunitě tam tyto přístupy už prý dávno nemají pejorativní nálepky a renomovaní vědci o nových poznatcích mluví otevřeně.
Vývoj v Česku vidí pozitivně. Zvlášť v posledním roce se o činnost institutu podle ní stále víc zajímají lékaři a chodí na kurzy i přednášky. Zmiňuje pozvání na odbornou konferenci o pacientech s roztroušenou sklerózou, do školicího střediska záchranné služby jednoho kraje a webinář pro zaměstnance Všeobecné zdravotní pojišťovny. Odborná komunita se tak podle ní „chtě nechtě“ otevírá směru, kterým se ubírá společnost.
Je to prý v zájmu všech, protože lékaři mohou léčit lidi jen tím, čemu věří. Hodnoty společnosti jsou dnes jiné než před deseti lety, a kdyby je lékaři ignorovali a dělali to, co se dělalo před padesáti lety, podřezali by si pod sebou větev. Höschlová v tom vidí i širší trend k nezávislosti a soběstačnosti: doba je nevyzpytatelná a spoléhat na vnější berličky, které se neustále mění, vyvolává úzkost. Úkolem medicíny je proto naučit lidi pomoci si tím, co už mají k dispozici.
Pilulka na všechno i posedlost zdravím vedou k pasivitě
Společnost se podle obou účastnic rozhovoru pohybuje od zdi ke zdi. Na jedné straně stojí nezájem o vlastní tělo a princip pilulky na všechno, na druhé posedlost zdravím, která se stává náplní veškerých diskusí a místy hraničí se sebeterorem. Höschlová oba extrémy popisuje s nadsázkou: buď „zbaštit“ jakýkoli doplněk, který člověku kdo napíše, a nepřemýšlet, nebo nosit digitální přístroje, které pípají a radí, jakou svačinu sníst.
Pokud to někoho baví, nebrala by mu to. Oba extrémy ale podle ní mají společného jmenovatele, a tím je maximální pasivita — člověk pořád čeká, kdo mu co poradí, řekne nebo pípne. V tom klíč ke zdraví nevidí, protože obě cesty dřív nebo později narazí. Klíč spatřuje ve vnímavosti a v pohledu dovnitř. Lidé jsou podle ní vystaveni obrovskému množství podnětů a pořád na něco reagují, takže jim nezbývá prostor komunikovat s vlastním tělem, myslí a „vnitřní pravdou“.
Na důkaz, že klíč máme v sobě, uvádí miminko. Za první rok se ze „zalepeného uzlíčku“ postupně převaluje, leze, sedá si a začne chodit, aniž by ho to někdo učil. Podle Höschlové jde o program, jak má tělo správně fungovat, zapsaný v buněčné paměti každého z nás. Rodiče dítě do ničeho nenutí, nechají ho a ono se to děje samo. Stejný program je podle ní k dispozici i ve chvíli, kdy je tělo vychýlené z rovnováhy, a nejvíc mu pomůžeme tím, že ho nebudeme přebíjet nápady a podněty a „kroutit“ ho jako živý plot. Neznamená to prý, že všechny módní postupy jsou a priori škodlivé, ale kdo je dovede do extrému, stejně nakonec skončí u vlastního sebeléčebného potenciálu.
Mottem její zatím poslední knihy Lékařem jste i vy je nebát se žít. Mezi tři rady pro zdraví řadí vnímavost, humor a právě odvahu žít — k čemu je dodržovat všechny diety, když pak „smrtka klepe na dveře“.
Od invazivity k vnímavosti
Jak se k vnímavosti propracovat v běžném životě, který člověku pořád něco diktuje? Höschlová začíná zkušeností, kterou zná každý: unavený, vyčerpaný člověk, na kterého leze chřipka, se hluboce vyspí a ráno je mu najednou líp. To je podle ní stopa, kde se odehrávají sebeopravné mechanismy.
Ve spánku se vypne analytický mozek — to, co člověk musí, kdo ho štve a co je ještě potřeba udělat. Když spí zlomková část vědomí, kterou odhaduje na pět procent, dostane tělo podle ní v podvědomém prostoru příležitost se opravovat. Na podvědomé úrovni probíhá i většina činnosti mysli, včetně zautomatizovaných vzorců, jako je neustálé nadávání, kterého si člověk ani nevšimne.
Cílem je tedy „posvítit si“ vědomím na to, co dělá podvědomě. Typicky dech: kdo ho začne vědomě regulovat podle nějakého rytmu, otevírá si podle Höschlové bránu k vnímavosti. Dále doporučuje cvičení, která slaďují dech s pohybem, a cvičení na rovnováhu a vnímání polohy těla v prostoru.
Malé chvilky pozornosti během dne
Příležitostí ke zjemnění sebevnímání je podle Höschlové spousta od rána do večera a nezaberou čas, který člověk potřebuje na práci. Stačí ráno otevřít dveře, zhluboka se nadechnout a vnímat chlad, vlhkost a vůně vzduchu, podívat se cestou do práce na oblohu a sledovat, jak jsou tvarované mraky a kam plují, nebo poslouchat ptáky — odkud zpívají, kdy začínají a kdy zmlknou. V červenci, připomíná, většina ptáků už vyhnízdila a zpívá mnohem méně.
V takových chvílích se podle ní na moment vypne reaktivní mysl, ve které pořád běží, kdo koho naštval a kdo se divně tváří, a člověk se ukotví v přítomnosti. Na seminářích proto po pohybové části následuje ztišení, při kterém účastníci se zavřenýma očima vnímají, co cvičení v těle změnilo. Takový „body scan“ lze podle Höschlové udělat stokrát denně, třeba na červené za volantem: jak se cítím, jak sedím, jak dýchám.
Jsou to malé krůčky a vteřinové vhledy, ale pomáhají obnovit ztracený kontakt s vnitřním ukazatelem, který má miminko a dospělí většinou ztratili. Kdo je začlení do života, tomu se podle ní otevře „pole sebedůvěry“. Přestane panikařit, jestli má jíst mrkev nebo okurku, vzít si bundu, nebo uběhnout pět či šest kilometrů, protože konečně uslyší hlásek, který k němu celou dobu mluví.
Les jako terapie: co ukázaly japonské studie
Knihu Höschlová rozdělila podle dvanácti měsíců: na dvanáct nástrojů dostupných v přírodě a dvanáct dalších dosažitelných v mysli a těle. Kniha má být po ruce a otevírat se podle situace i ročního období. Na říjen připadá hudba a lesní terapie.
Lidé si podle ní často myslí, že o lese vědí všechno, protože „včera byli ve Stromovce“. Nejvíc pro popis toho, jak les působí na organismus, udělali podle Höschlové Japonci. V osmdesátých letech, kdy se země prudce modernizovala a lidé měli pocit, že se odtrhávají od přírody, dostal tamní ministr zemědělství za úkol vrátit je kampaní do přírody. Propojil se s vědci, vláda podle ní výzkum podpořila i finančně a vznikl přístup zvaný šinrin-joku, který se dnes uplatňuje i na Západě.
Studie, které popisuje, probíhaly podobně: skupině lidí odebrali krev a změřili hladinu stresových hormonů a imunitních buněk, často i krevní tlak, tep a srdeční funkce. Účastníci pak pobývali v lese — procházeli se, diskutovali, lehce cvičili — a po několika hodinách nebo dnech se měření opakovalo. Studií jsou podle ní tisíce a vzorků možná desetitisíce.
Nejkonzistentnější výsledky se podle Höschlové týkají srdce a cév a imunity. Klesaly projevy stresu, upravovaly se arytmie a krevní tlak. Jedna studie podle ní popisuje, že počet NK buněk (natural killers), které likvidují patogeny, stoupl po třech dnech v lese až o 50 procent. K dalším popsaným účinkům řadí snížení deprese a úzkostných poruch.
Čím les léčí i v zimě
Čím tedy les léčí? Nabízí se čerstvý vzduch a fotosyntéza, jenže v zimě les nefotosyntetizuje, a přesto uklidňuje. Höschlová přidává další materiální vysvětlení: letní odpolední jehličnatý les obsahuje vysoký podíl těkavých látek a silic bohatých na terpeny, které mají dezinfekční účinky na dýchací cesty. Procházka takovým lesem je prý účinnější než éterický olej nakapaný do odpařovače. Uklidňující účinky ale studie podle ní popisují i v podzimních a zimních měsících.
Smutný jí les nepřijde ani v únoru. Právě v ponurých měsících, kdy je mlha, sychravo a tma už odpoledne, ji podle jejích slov rozradostňuje pozorovat stromy, které jsou „úplně v pohodě“. Projde vichřice nebo sucho, a stromy dávají najevo naprostý soulad s vrtochy přírody. I nedávno na konci suchého léta, kdy v lese viděla žluté listy, měla po několika hodinách pocit, že jsou stromy se suchem sladěné a mají neskutečnou regenerační schopnost.
Elektromagnetické pole stromů
K pointě, na které jí v rozhovoru záleží nejvíc, se Höschlová dostává otázkou, co dalšího kromě silic a kyslíku vysvětluje měřitelné účinky lesa. Stromy jsou podle ní živé organismy s vlastní DNA a ta podle jejího výkladu vyzařuje elektromagnetické pole. To může být synchronní, s ladnými a pravidelnými vlnami, nebo nesynchronizované.
U rozčíleného člověka ve stresu a úzkosti je podle Höschlové vlnění nesynchronizované, u milujícího a pokojného krásně synchronizované. Stromy ho mají podle ní očividně synchronizované. Pole člověka a stromů se prý nevyhnutelně ovlivňují — vyhnout se tomu by šlo jen ve skafandru — a takto se podle ní vysvětluje, že se pole člověka v lese vyladí na pole stromů.
Závěr
Kristina Höschlová staví péči o zdraví na vnímavosti místo pasivního čekání na rady, přístroje a pilulky: všímat si dechu, těla, oblohy a ptáků, vědomě se ztišit a chodit do lesa. Sama odmítá roli toho, kdo lidem něco připomíná nebo radí — chce prý jen inspirovat. Jde o její osobní pohled a výklad; čtenář si jednotlivá tvrzení může ověřit a posoudit sám.
