Lékařka Gertrúda Čápová se zabývá pneumologií, alergologií, potravinovými intolerancemi a střevním mikrobiomem. Léta pracovala a žila ve Švýcarsku, dnes působí zase v Česku. V rozhovoru popisuje, jak spolu podle ní souvisí jídlo, spánek a dlouhodobý strach, proč považuje cukr u malých dětí za drogu a co si odnesla z covidových let, která ji stála práci.
Jde výhradně o její vlastní zkušenosti z ordinace, klinická pozorování a názory — část z nich jsou zdravotní a výživová tvrzení, která se od převládajícího odborného výkladu liší. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je sama formuluje, a úsudek nechává na čtenáři. Text v žádném případě nenahrazuje vyšetření ani konzultaci s ošetřujícím lékařem.
Potíže jsou podle ní jen špička ledovce
Zvýšenou propustnost střev nepovažuje Čápová za jednu izolovanou poruchu s jedinou příčinou. Podle ní jde o komplex, který se v těle buduje roky — klidně deset nebo dvacet let, než se vůbec projeví. Přirovnává to k přehradě: tělo drží rovnováhu všemi dostupnými obrannými mechanismy tak dlouho, dokud se voda nepřelije.
Když obranných mechanismů ubude, přijdou podle ní potíže — někdy jako sopka, jindy plíživě. Právě proto se podle jejího líčení nezřídka dlouho hledá, co pacienta vlastně trápí. Mezi faktory, které se na tom podílejí, řadí nekvalitní spánek, způsob stravování i jídlo plné chemie.
Rohlík v ruce versus hodina u stolu
Obraz lidí, kteří přebíhají silnici s rohlíkem v ruce, je pro ni symbolem toho, jak by se jíst nemělo. Ve Francii a v Itálii je podle jejího pozorování jídlo posvátnou událostí: lidé si sednou a i v pracovní době mají na oběd či svačinu vyhrazenou nejméně hodinu. K tomu přidává i to, jak jíme — pomalu kousat a pomalu polykat, ne jídlo do sebe naházet. Rychlé jedení označuje za stresový faktor pro celý zažívací systém.
Na námitku, že tohle všechno lidé dávno vědí a přesto se tím neřídí, odpovídá odkazem na urychlenou dobu a na to, že jídlo u nás nikdy nemělo takovou váhu jako u Italů nebo Francouzů. Ve svém okolí v těchto zemích podle svých slov nezná nikoho, kdo by si na jídlo neudělal čas — a číst u něj knihu nebo sledovat televizi tam považují za hřích.
Ne základní potraviny, ale směsi. A prostor pro doplňkové metody
V rozhovoru zazněla rodičovská zkušenost s dítětem, u kterého se po dvouměsíčním testování ukázalo, že nemá alergii ani intoleranci na základní potraviny — reagovalo až na hotové směsi. Čápová k tomu říká, že je vždy nutné se podívat na složení: stačí jedna jediná látka, která dokáže shodit celé jídlo.
K homeopatii, akupunktuře, meditaci, aromaterapii, masážím nebo ajurvédě se podle svých slov dostala přes pacienty — sami jí říkali, co jim pomáhá, a ona to nesmetla ze stolu, ale šla si to najít v literatuře. Jsou podle ní typy lidí, citlivější a přemýšlivější, kterým tyto postupy s vnitřní rovnováhou skutečně pomáhají a na které se nesmí zhurta. Do personalizované medicíny by proto neměly patřit jen léky, ale i jiné přístupy.
Cukr je pro malé děti heroin
Střevní mikrobiom je podle Čápové výsledkem toho, jak žijeme, co jíme a jak spíme — a u dětí do šesti let podle ní platí, že hlavním mozkem jsou střeva a teprve pak přebírá vedení hlava. Tvořit se začíná už v nitroděložním životě a klíčovým okamžikem je pro ni fyziologický porod jako první konfrontace s bakteriemi; dětem narozeným císařským řezem tento moment podle ní chybí. Následuje mateřské mléko, příkrmy — a pak podle ní začne dělat paseku bílé pečivo a cukr.
Střevní bakterie podle jejího výkladu komunikují přes bloudivý nerv s mozkem. Když je mikrobiom v nerovnováze a chybějí dobré bakterie, vysílají signál, že něco není v pořádku, a děti jsou neklidné, nervózní nebo plačtivé. Rychlou pomocí je pak cukr — a ten se tak podle ní pro malé děti stává jakýmsi heroinem. Zmiňuje také, že u autistických dětí se dnes klade velký důraz na úpravu střevního mikrobiomu; tou lze podle ní dosáhnout i více než padesátiprocentního zlepšení. Komplikací je, že tyto děti mívají monotonní stravu složenou z cukrů nebo bílého pečiva.
Pestrá, sezónní a regionální strava
Jako první pomoc doporučuje dětem pestrou stravu — nevařit jen na vodě, dopřát i tuky, zeleninu spíše dušenou nebo krátce vařenou, vývary, zeleninové a mixované polévky, brambory, maso. Cílem je podle ní děti odnaučit závislosti na sladkém a moučném, což označuje za těžkou práci pro rodiče. Jogurty nezavrhuje, doporučuje spíše ty řeckého typu a všeho s mírou; podstatné je, aby strava nebyla monotonní, ale sezónní, regionální a pestrá, tedy aby se potraviny střídaly.
Jahody v zimě na stůl podle ní nepatří a ovoce dovážené přes půl světa považuje za plné chemie. Odmítavě se staví i k hydroponickému pěstování — roztok se podle ní musí obohatit hnojivem, aby rostlina vůbec dozrála, přidává se umělé osvětlení místo slunce, a takto vypěstované ovoce proto za zdravé nepovažuje. Jako protipříklad uvádí Italy, kteří podle jejího pozorování rajčata mimo sezónu nekupují: dělají si zavařené protlaky a k čerstvým se vracejí zhruba od května.
Chaos ve spánku, chaos v životě
Ke spánkové medicíně se dostala přirozeně — spánková apnoe patří do pneumologie — a na klinice si podle svých slov o to víc uvědomila, jak zásadní spánek je. Vybavuje si osmnáctiletého mladíka, u kterého desetidenní měření ukázalo, že chodí spát ve dvě odpoledne nebo ve čtyři ráno; byl trvale unavený, s nedostatkem všeho možného a s hormonální nerovnováhou. Když mu řekla, že chaos ve spánku znamená chaos v životě a že se musí naučit chodit spát nejpozději v jedenáct, zeptal se, jestli na to není tabletka. Odpověděla mu, že existuje jen tvrdá disciplína.
Nepořádek ve spánku podle ní není výjimka a promítá se i do střevního mikrobiomu a do celkového fyzického i duševního zdraví; kdo si nesrovná spánek, nesrovná si podle ní ani život. U směnných provozů odkazuje na výzkum, se kterým se přes spánkovou laboratoř setkala a podle kterého se doporučuje pracovat ve směnném provozu maximálně deset let — dál už podle ní hrozí dopady na fyzickou i psychickou kondici a dokonce i degenerativní onemocnění mozku. Sama přiznává, že píše pacientům maily i o půlnoci, ale drží si vlastní hranici: v jednu hodinu je v posteli.
Covid ve Švýcarsku: maska, ztráta práce a strach z médií
Covidové období bylo pro Švýcary novou zkušeností — najednou nerozhodovali sami v referendech, ale museli poslouchat. Čápová se v té době podle rozhovoru stala rebelkou: odmítla nosit na klinice ochrannou masku a přišla kvůli tomu o práci. Sama to označuje za skutečný přelom a míní, že mnoho lidí dnes vnímá dobu do covidu a po covidu, a to nejen po zdravotní, ale i po psychické a mentální stránce.
Jako lékařce jí podle jejích slov bylo smutno z toho, že se porušovaly zákony a pravidla a že média, která měla lidi uklidňovat, je místo toho strašila a zastrašovala. Popisuje, že jí pacienti psali v noci, že se bojí, a maminky malých dětí nevěděly, co mají dělat — pomocnou ruku jim podle ní nikdo nepodal, naopak jim to duševně stále víc ubližovalo. Odpovědnost za to přičítá médiím i vládám.
Zdravý rozum a hledání spřízněných hlasů
Na otázku, čím se bude řídit, kdyby se podobná situace opakovala — zda doporučeními WHO, ústavou dané země, nebo vlastním úsudkem — odpovídá jednoznačně: zdravým rozumem a svými vědomostmi. Ze socialismu si podle svých slov odnesla schopnost číst mezi řádky a zvyk ptát se, komu a čemu má věc sloužit. Když to podle ní tehdy začínalo, cítila vnitřně, že něco není v pořádku, ale sama neviděla, čemu to má sloužit. Předchozí epidemie, jako zika virus nebo ebola, zpětně vnímá jako zkoušení reakcí lidí.
Velmi jí podle vlastních slov pomohlo, že ve Švýcarsku narazila na vzdělané lidi, lékaře a právníky stejného nastavení, kteří začali hledat fakta a data z jiné strany a nepodléhali hysterii. Připomíná také, že jeden farmář z Bernu tehdy pozval Kennedyho juniora, a setkání popisuje jako úžasnou událost, kde si účastníci navzájem zodpověděli řadu otázek a utvrdili se, že jejich uvažování není špatné — a zároveň si uvědomili, že musí chránit sebe a své rodiny. Ze stejné doby vzešla i skupina lékařů Aletheia, jejíž je členkou.
Následky očkování a spor o kauzalitu
V televizní debatě, které se spolu účastnili, poznamenal molekulární imunolog profesor Hořejší, že když lékařka říká, že v ordinaci vidí následky očkování, není to vědecký přístup. Čápová na to odpovídá, že se s takovou námitkou pracuje velice těžko: sama vychází z toho, co v ordinaci vidí a co má podle sebe potvrzeno. Připouští, že dřív šlo o empirickou zkušenost, ale je přesvědčena, že dnes už podle ní existují data i laboratorní možnosti, jak takové komplikace diagnostikovat. Kauzalita se podle ní doložit dá — potíž je, že příslušná laboratoř není u nás, ale v Německu.
Chybějící zájem o toto téma popisuje jako zvláštní hluchotu, která podle ní vznikne, jakmile se o tom začne mluvit. Nevylučuje, že existují lékaři, kteří to vidí podobně, ale ve svém okolí se s takovým přístupem podle svých slov nesetkala. Pacienti jsou podle ní v tomhle trochu ztraceni, cesty si hledají sami a je jich poměrně hodně. Zároveň si všímá, že řada lidí už se o tom bavit nechce — což přirovnává k obecné lidské tendenci zavřít dveře před tím, co nebylo hezké, místo aby se z toho člověk poučil.
Osobní recept: příroda, klid a ašvaganda
Vlastní recept na zdraví shrnuje střízlivě: nečte noviny, nedívá se na televizi, nic takového podle svých slov neposlouchá. V soukromém životě zavírá dveře před toxickými lidmi a věčnými stěžovateli, snaží se jíst zdravě a věnovat se koníčkům. Velkou radost jí dělají vnoučata — přiznává, že jako rodič se svému dítěti tolik nevěnovala, a o to víc si dnes užívá pozorovat, jak se u vnuček tvoří slovní zásoba a jak reagují třeba i na chutě jídla. Chodí do přírody a na hory, miluje potápění a hodně čte.
Zázračná bylina podle ní neexistuje, přesto si neodpustí zmínit jednu — ašvagandu, kterou si oblíbila přes ajurvédu. Netvrdí o ní zázraky, má ale pocit, že tlumí zánět i neurovegetativní systém a pomáhá k vnitřnímu klidu; nepotřebuje jí podle svých slov mnoho. Ve svém věku si pak neodpírá ani hormony, výslovně nikoli syntetické, ale bioidentické, tedy podle jejího popisu vyrobené z přírodních látek. U nás podle ní dostupné nejsou, a tak je svým pacientkám nechává posílat z Rakouska nebo Německa — v rámci Evropské unie to podle ní funguje jednoduše a rychle.
Závěr
Rozhovor propojuje tři linie: jídlo a střevní mikrobiom, spánek jako podmínku rovnováhy a covidovou zkušenost, která Gertrúdu Čápovou stála místo ve švýcarské klinice. Přes všechna témata se táhne jeden motiv — přesvědčení, že tělo drží pohromadě dlouho a že potíže jsou až viditelným koncem procesu, který začal mnohem dřív.
Jde o osobní svědectví, klinickou zkušenost a světonázor jedné lékařky; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám. Rozhodnutí o vlastní léčbě nebo o stravě dítěte patří vždy do rukou ošetřujícího lékaře.
