Potíže se spánkem má podle odhadů obrovská část populace a spánkové laboratoře po celém světě popisují stále horší nálezy. Americká neuroložka Stasha Gominak, která se spánkem zabývá od roku 2004, k tomu nabízí vysvětlení mimo hlavní proud: podle ní nejde o špatné návyky, ale o chemický deficit v mozkovém kmeni, který začal narůstat ve chvíli, kdy se lidé přestěhovali dovnitř. Její výklad stojí na vlastní klinické zkušenosti a na hypotéze, kterou publikovala v roce 2016 — přijatou součástí medicíny ale není a část jejích tvrzení jde proti současnému konsenzu. Následující shrnutí proto všechna tvrzení výslovně připisuje jí a doplňuje je kontextem. Nejde o zdravotní doporučení ani o návod k léčbě.
Neuroložka, kterou ke spánku přivedli vlastní pacienti
Vystudovala nejprve biochemii, pak medicínu a nakonec neurologii; neurologickou rezidenturu absolvovala v harvardské fakultní nemocnici a působila jako klinická odborná asistentka neurologie ve fakultní nemocnici Stanfordovy univerzity. Ke spánku se podle svého líčení dostala náhodou v roce 2004, když jedna z pacientek trvala na spánkové studii. Vlastní ordinaci dnes už nevede — věnuje se koučování spánku a výuce dalších lékařů.
Šlo o mladou a štíhlou ženu s každodenní bolestí hlavy — tedy o někoho, kdo vůbec neodpovídal tehdejší představě o typickém pacientovi se spánkovou apnoí. Nález apnoe se přesto potvrdil a po nasazení přetlakového přístroje bolesti hlavy podle Gominak ustoupily. To ji přimělo posílat na spánkové studie i další pacientky s podobnými potížemi. Většina z nich apnoi neměla — měly ale jiný, konzistentní nález.
Co se v mozku děje v noci a proč jsou tři hodiny ráno předěl
Spánek probíhá v cyklech zhruba po devadesáti minutách: dvě lehké fáze, hluboký spánek s pomalými vlnami a REM fáze s rychlými pohyby očí. V REM je tělo nejvíc ochrnuté — svalový tonus mizí, zatímco mozek pracuje na plné obrátky. Ochrnutí ve spánku je podle Gominak společné všem živočichům, včetně mušek octomilek, na kterých se spánek studuje.
Řídicí centrálou je mozkový kmen, kde sídlí i vegetativní nervstvo. Sympatikus, tedy režim útoku nebo útěku, podle jejího výkladu dominuje první polovině noci; parasympatikus, režim odpočinku a trávení, druhé polovině zhruba od tří hodin ráno. Právě odtud vede její vysvětlení opakovaného probouzení kolem třetí hodiny: jestliže druhá polovina noci stojí na parasympatiku a ten nemá dost svého přenašeče, spánek se v tu chvíli rozpadne. Jejím pacientkám podle spánkových studií scházela REM fáze v první polovině noci a celkově jí měly jen zlomek toho, co by odpovídalo normě. Protože se v REM fázi upevňuje paměť a upravuje nálada, spojovala si s tím i jejich zhoršenou náladu a antidepresiva, která jim do té doby předepisovala.
Chemie, které se nedostávalo
Ochrnutí ve spánku i celý parasympatický systém řídí acetylcholin. Ten je podle Gominak v medicíně přehlížený z prozaického důvodu: neexistuje lék, který by ho dokázal nahradit, takže se o něm v praxi neuvažuje jako o něčem, s čím lze pracovat. Její teze zní, že vitamin D se přes svůj receptor podílí na tvorbě enzymu, který acetylcholin vyrábí — cholinacetyltransferázy — a že při nízké hladině vitaminu D mozek doslova zapomene, jak se spí.
Samotný enzym i jeho úloha jsou dobře popsané. Řetězec, který z nedostatku vitaminu D vyvozuje nedostatek acetylcholinu a rozpad spánkové architektury, je ale její vlastní interpretace, ne prokázaný mechanismus.
Dva příběhy z ordinace
Celý výklad staví na dvou anonymizovaných pacientkách, které v rozhovoru označuje jako Meline a Natalie. První je žena po třicítce s výraznou nadváhou, endometriózou, syndromem polycystických ovarií, těhotenskou cukrovkou v anamnéze, každodenní bolestí hlavy, pálením končetin, refluxem a zácpou — a s devíti současně užívanými léky. Druhá je štíhlá triatlonistka, která po narození druhého dítěte přestala usínat, měla poporodní depresi a rovněž prodělala těhotenskou cukrovku, přestože podle Gominak dělala všechno takzvaně správně.
Podle jejího líčení se stav obou po několika letech výrazně zlepšil: první ženě ustoupily bolesti i deprese a začala se chystat zpět do práce, druhá se zbavila antidepresiv, klidové tachykardie i nespavosti a vrátila se ke sportu. Zároveň zdůrazňuje, že u té s výraznou nadváhou hmotnost neklesla — tělo podle ní shazuje tuk až tehdy, když má za sebou opravy, které považuje za důležitější. Jde o individuální kazuistiky z jedné ordinace, které nelze nezávisle ověřit a které samy o sobě nedokazují příčinnou souvislost.
Jak se do hry dostal vitamin D
Rozhodující byla podle Gominak náhoda. Na konci roku 2009 začala u několika stovek pacientů měřit hladiny vitaminu D a vitaminu B12 — a hladiny vitaminu D byly nízké prakticky u všech. Když v roce 2009 hledala v databázi PubMed spojení vitaminu D a spánku, nenašla nic. Zato narazila na práce německo-amerického badatele Waltera Stumpfa, který se vitaminem D zabýval desítky let.
Stumpf skutečně vyvinul metodu mikroskopické autoradiografie receptorů a už v osmdesátých letech publikoval, že cílová místa vitaminu D jsou v mozku, včetně jader mozkového kmene a oblastí spojených s řízením bdění a spánku. Sám z toho vyvozoval, že vitamin D funguje jako hormon zimního spánku, který zvířatům umožňuje přečkat období bez potravy. Gominak podle svých slov Stumpfa telefonicky kontaktovala; ten zemřel v roce 2012.
Hormon, kterému se omylem říká vitamin
Označení vitamin považuje Gominak za historickou chybu. Vitamin D vzniká z cholesterolu v kůži působením UVB záření, tedy uvnitř těla, což je definiční znak hormonu — a v tom se s ní současná biochemie nerozchází, vitamin D se dnes běžně označuje za hormon steroidní povahy. Její pointa jde ale dál: potrava podle ní nikdy nebyla určena jako hlavní zdroj. Losos má podle ní vitamin D lososa a estrogen lososa, a nikoho by nenapadlo tvrdit, že člověku stačí rybu sníst, aby měl vlastní hormony.
Z toho vyvozuje kritiku posledních čtyřiceti let: původní doporučení znělo nespálit se, protože každé spálení kůži poškozuje, a to podle ní platí. Postupně se z něj ale podle jejího čtení stalo nikdy nevystavovat kůži slunci, a to v kombinaci s klimatizací, kancelářemi a obrazovkami. Tady je namístě doplnit, že dermatologický konsenzus doporučuje ochranu před sluncem z dobrého důvodu — ultrafialové záření je prokázaný karcinogen a spálení, zejména v dětství, zvyšuje riziko melanomu.
Proč jednotná dávka nedává smysl a proč doplňky nejsou neškodné
Nejsilnější a zároveň nejopatrnější část jejího vystoupení je varování. Vitaminy jsou podle Gominak stejně nebezpečné jako kterýkoli lék, pokud člověk neví, co dělá. U hormonů se podle ní tělo drží úzkého pásma a špatně snáší nedostatek i nadbytek — proto se u testosteronu, estrogenu nebo hormonů štítné žlázy měří hladiny v krvi, zatímco vitamin D se ve studiích běžně podává v pevné dávce všem účastníkům bez ohledu na roční období, hladinu a množství slunce. Právě v tom vidí důvod, proč studie vycházejí rozporuplně.
Její výhrada vůči odborným společnostem je přitom ověřitelná: doporučení americké endokrinologické společnosti z roku 2024 skutečně nedoporučuje plošné vyšetřování hladin vitaminu D u jinak zdravých dospělých — mimo jiné proto, že se podle jeho autorů nepodařilo určit cílovou hladinu, která by měřitelně souvisela s klinickým přínosem. Gominak z toho vyvozuje, že se medicína tématu vyhýbá; autoři doporučení z týchž dat vyvozují, že chybí důkazy. Je zároveň potřeba dodat, že hladiny, o jaké ve své praxi usiluje, i množství vitaminu D, které podle svého popisu podává, výrazně přesahují dávky, jež odborné společnosti považují za bezpečnou horní hranici dlouhodobého příjmu; dlouhodobé předávkování vitaminem D vede k nebezpečnému vzestupu vápníku v krvi. Konkrétní dávkování proto v tomto textu záměrně neuvádíme — patří do ordinace, ne do článku.
Když se po dvou letech objevily nové potíže
Nejzajímavější je na jejím vyprávění to, že se nevyhýbá vlastním nezdarům. Zhruba po dvou letech se jí podle jejího popisu začali vracet pacienti s bolestmi kloubů a s pálením rukou a nohou — a ptali se, jestli za to nemůže vitamin D. Podobné potíže popisuje i u sebe.
Stopu jí přinesla pacientka s knihou o kyselině pantotenové, tedy vitaminu B5. Ta odkazovala na experimenty z padesátých let, při nichž vyřazení kyseliny pantotenové vyvolalo nespavost, zažívací obtíže a pálení rukou a nohou. Gominak si z toho odvodila, že když tělo pod vlivem vitaminu D začne opravovat, spotřebuje víc vitaminů skupiny B, a dostane se do dalšího deficitu. Rychle přitom podle svých slov narazila i na opačný extrém: příliš velké množství vitaminu B5 působilo jako kofein, budilo a vyvolávalo neklid nohou.
Tuhle část je nutné číst obzvlášť opatrně. Dostupná literatura popisuje opak: vitamin D vitaminy skupiny B nevyčerpává a jejich současný nedostatek se vysvětluje spíš sdílenou příčinou, například špatným vstřebáváním, věkem nebo jednostrannou stravou. Gominak to sama připouští — v literatuře její tvrzení podle ní není, s výjimkou jejího vlastního článku. Zůstává tedy hypotézou jedné klinické lékařky.
Střevní mikrobiom jako továrna na vitaminy B
Odtud vede její argument ke střevu. Vitaminy skupiny B byly původně popsány jako bakteriální růstové faktory: bakterie je vyrábějí, vypouštějí do okolí a navzájem si je vyměňují. Že tělo část vitaminů skupiny B získává od střevních bakterií, je uznávaný fakt; stejně tak je dnes zavedenou léčbou přenos stolice od dárce u opakovaných infekcí bakterií Clostridioides difficile, který Gominak zmiňuje jako doklad obratu v pohledu na střevní bakterie.
Její vlastní krok navíc zní, že vitamin D funguje jako růstový faktor pro správné složení mikrobiomu — a že teprve kombinace vitaminu D s celou skupinou B, podávaná po omezenou dobu, mikrobiom nastartuje, načež si ho tělo udržuje samo. Přesně tohle je obsahem jejího článku z roku 2016, který vyšel v časopise Medical Hypotheses; ten je ovšem určený právě k publikaci hypotéz, nikoli ověřených zjištění, a autorka to v rozhovoru sama zdůrazňuje. Vliv vitaminu D na složení střevní mikroflóry se v posledních letech zkoumá a některé práce změny popisují; celý řetězec od vitaminu D přes bakterie a vitaminy skupiny B až ke spánku ale prokázaný není.
Co radí lidem, kteří spí špatně
Na přímou otázku, co má dělat člověk, který špatně spí, odpovídá Gominak pořadím, které si zaslouží pozornost. Nejdřív podle ní přijdou na řadu běžná režimová opatření: zatemnění, chlad, pravidelnost, maska na oči. Pokud stačí, není podle ní důvod sahat po čemkoli dalším. Kdo nemá žádný problém, ať si s doplňky nezahrává, opakuje — a zvlášť to platí o vitaminu D.
Druhou radou je vést si záznam. Lidé podle její zkušenosti zapomínají, jak se cítili předtím, a bez poznámek nedokážou posoudit, co jim pomohlo a co uškodilo. Třetí rada zní počítat s tím, že se stav v čase mění a že zlepšení nemusí vydržet. K tomu je ovšem potřeba dodat to, co v rozhovoru nezaznělo dost hlasitě: dlouhodobé užívání vysokých dávek vitaminů a jakékoli změny zavedené léčby patří do rukou ošetřujícího lékaře, ne do vlastní režie podle podcastu.
Nešlo by to prostě sluncem a fermentovanou stravou?
Na otázku, jestli by nestačilo chodit ven a jíst kysané zelí, kimčchi a kefír, odpovídá Gominak překvapivě smířlivě: pokud toho není moc v nepořádku, je to podle ní lepší cesta. Doplňky obhajuje jako rychlejší a předvídatelnější řešení pro lidi, kteří už mají rozvinuté potíže.
Zároveň trvá na tom, že doplněk není totéž co pobyt venku. UVB záření podle ní na kůži nespouští jen tvorbu vitaminu D, ale i řady dalších látek, které v tabletě nejsou — a odkazuje i na hypotézu, podle níž se vitamin D vzniklý na kůži chemicky liší od toho v doplňku; tahle konkrétní hypotéza ověřená není. Několik jejích praktických poznámek naopak platí bez výhrad: přes okenní sklo se vitamin D netvoří, protože sklo UVB nepropouští, a solária s UVA lampami ho také nevytvoří, i když opálí. Za hustou oblačností je tvorba minimální, přes lehkou oblačnost projde podstatná část záření. Melanin funguje jako filtr — což podle ní vysvětluje, proč se zrzavá pleť s pihami hodí do severských šířek a špatně snáší texaské léto. Zmiňuje také infračervené záření, které tělo přijímá i ve stínu; jeho zdravotní účinky jsou předmětem výzkumu, nikoli hotovou vědou.
Co ukazuje historie deficitních stavů
Poslední tematický oblouk vede k historii. První popsané deficitní stavy se podle Gominak objevily tam, kde lidé jedli jednotvárnou sacharidovou stravu: beri-beri v zajateckých táborech za druhé světové války, kde byla jen rýže, a pelagra u institucionalizovaných lidí na jihu Spojených států, kteří dostávali téměř výhradně kukuřičnou kaši. Obě nemoci jsou dobře doložené — beri-beri je nedostatek thiaminu, tedy vitaminu B1, pelagra nedostatek niacinu, tedy vitaminu B3.
Klasický výklad je přímočarý: v jídelníčku daná živina chyběla. Gominak nabízí jiné čtení — jednotvárná strava podle ní vybere takové složení střevních bakterií, které potřebné vitaminy nevyrábí. Praktický závěr z toho vyvozuje volný: neexistuje jedna správná dieta, protože lidé osídlili celou planetu a jedí všechno možné; kdo se cítí dobře na masité stravě, ať ji jí, kdo na rostlinné, také. Měřítkem má být podle ní to, jak člověk spí a jak mu funguje trávení.
Závěr
Rozhovor je ukázkou toho, jak vypadá klinické pozorování, které se nevešlo do zavedeného rámce: neuroložka si všimla opakujícího se nálezu u pacientek, hledala vysvětlení, našla starší výzkum o receptorech vitaminu D v mozkovém kmeni a postavila na tom vlastní hypotézu o řetězci vitamin D — střevní bakterie — vitaminy skupiny B — spánek. Ta zatím zůstává hypotézou, publikovanou navíc v časopise, který hypotézy záměrně otiskuje. Sama si od jazykových modelů slibuje, že její myšlenky rozšíří rychleji než odborná debata, protože je podle ní nezajímá, co si o ní myslí kolegové.
Nejcennější na jejím vystoupení je paradoxně to nejméně senzační: důraz na individualitu, opakované varování, že doplňky nejsou neškodné cukrátko, a rada nezahrávat si s nimi bez důvodu. Tento text shrnuje názory a klinické zkušenosti jedné lékařky, nikoli lékařské doporučení. Kdo řeší dlouhodobé potíže se spánkem nebo uvažuje o změně užívaných doplňků či léčby, má to probrat se svým lékařem.
