Americký urgentní lékař Ron Elfenbein vybudoval v Marylandu jedno z největších center na testování a léčbu covidu. Podle vlastních slov prošlo jeho pracovištěm více než sto tisíc pacientů a přes pět tisíc z nich dostalo monoklonální protilátky. Krátce poté, co začal v televizi kritizovat postup federálních úřadů, se ocitl v roli obžalovaného ve federálním trestním řízení pro podvod ve zdravotnictví.
Následující text shrnuje jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou vážná obvinění na adresu státních orgánů a nedoložené domněnky. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Elfenbein formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Největší dodavatel protilátek v Marylandu
Elfenbein popisuje, že jeho centrum urgentní péče se stalo největším soukromým testovacím zařízením ve státě a následně i největším poskytovatelem monoklonálních protilátek v Marylandu a podle jeho odhadu i v celé oblasti středního Atlantiku. Pacienti podle něj přijížděli z New Yorku, New Jersey, Pensylvánie, Vermontu i New Hampshiru, protože doma se k léčbě nedostali.
Princip léčby vysvětluje jednoduše. Protilátka je klíč, který zapadá do jediného zámku na povrchu viru a znemožní mu vstup do buněk. Monoklonální znamená, že jde o jedinou, mnohonásobně rozmnoženou kopii té protilátky, která proti danému viru funguje nejlépe. Prášek se rozpustí ve fyziologickém roztoku a půlhodinovou infuzí se podá do žíly. Tělo by podle Elfenbeina totéž zvládlo samo za dva až tři týdny, tady je to za třicet minut.
Zdůrazňuje, že nejde o novinku: technologie je podle něj známá od sedmdesátých let a běžně se používá při léčbě nádorů, migrén nebo vysokého cholesterolu — na rozdíl od mRNA vakcín, které byly nové. Z více než pěti tisíc podaných infuzí si prý pamatuje jen hrstku komplikací, a i ty byly podle něj typem reakce, jakou má část lidí na vpich jehly jako takový. Sám tvrdí, že za celou kariéru neviděl nic s podobnou účinností: pacienti přicházeli promodralí a do dvaceti minut od začátku infuze se jim vracela barva do tváře. K léčbě ho podle jeho vyprávění přivedlo, když v říjnu 2020 dostal monoklonální protilátky prezident Trump a z nemocnice odešel po několika hodinách.
Distribuci převzal stát a přes noc byl nedostatek
Do té doby to podle Elfenbeina fungovalo triviálně. Jako medicínský ředitel se přihlásil do systému distributora, objednal si na týden dvě stě dávek toho preparátu, který považoval za nejvhodnější — na výběr jich prý v jednu chvíli bylo šest nebo sedm — a druhý den mu zásilka dorazila.
Pak podle něj přišla Bidenova administrativa s tím, že distribuci převezme stát. Výsledkem byly podle jeho popisu umělé výpadky, které nejtvrději dopadly na republikánské státy. Netvrdí, že to bylo záměrné, ale trvá na tom, že to tak dopadlo. Nejhůř podle něj dopadla Florida, která tehdy čelila vlně varianty delta a dodávky jí byly zastaveny. Floridský guvernér Ron DeSantis pak podle Elfenbeina musel nakoupit léčivo za peníze daňových poplatníků přímo od výrobců; federální úřady mu prý tvrdily, že to je nezákonné, a on to udělal stejně. To podle Elfenbeina zachránilo životy.
Po kritice v televizi přišla obžaloba
Elfenbein tehdy podle svých slov vystoupil na Fox News a řekl, že Bidenova administrativa bude mít na svědomí lidské životy. O pár dní později dostal pozvání do Newsmaxu, kde ve vysílání se Seanem Spicerem svá slova ještě přitvrdil: úředníci podle něj byli nekompetentní, za celou pandemii se prý netrefili ani jednou a lidé kvůli tomu zemřou.
O čtyři měsíce později byl obžalován z federálního podvodu ve zdravotnictví. Podle jeho líčení si počínání státu všiml i soudce, kterému případ připadl: na přípravném jednání ho podle Elfenbeina označil za postup ve stylu „nejdřív střílej, ptej se potom“. Vyšetřování prý prakticky neproběhlo, obžaloba podle něj nevyslechla téměř nikoho a v obžalovacích dokumentech měla špatně i jeho jméno — přidala mu prostřední iniciálu, kterou nikdy neměl.
Pět karet a spor o 250 dolarů
Podstatou obvinění bylo podle Elfenbeina takzvané nadhodnocené kódování. Lékaři vykazují péči v mezinárodní soustavě kódů ICD-10, která jich podle Elfenbeina obsahuje přes devětašedesát tisíc a jejíž pravidla vydává podle jeho slov Americká lékařská asociace. Obžaloba podle něj tvrdila, že u pěti karet z více než sta tisíc pacientů ošetřených v daném období zvolila jeho firma nesprávný kód.
Elfenbein na tom vidí několik věcí. Klasický podvod ve zdravotnictví je podle něj účtování za péči, která se nikdy nestala — tady šlo o skutečné pacienty, které nikdo nezpochybňoval, ošetřené zdravotnickými pracovníky v jeho klinikách. Kódování navíc podle jeho slov firmě dělala externí společnost a on sám ty pacienty ani neviděl. Rozdíl mezi vykázanou a údajně správnou úrovní výkonu činil podle něj v průměru padesát dolarů, tedy dohromady dvě stě padesát dolarů — a hrozilo mu za to podle jeho vyjádření až padesát let vězení.
Stát si podle Elfenbeina k posouzení těch pěti karet nepřizval jediného profesionálního kodéra; posuzovali je vládní právníci. Obhajoba si naopak najala bývalého prezidenta americké asociace profesionálních kodérů, který u soudu vypovídal a podle Elfenbeina prošel stovky karet se závěrem, že jsou v pořádku, a poté ještě odborníka, který sám školí státní úřady v odhalování podvodů; ani ten podle něj žádný podvod nenašel.
Zvlášť silně na Elfenbeina působí způsob, jakým se u soudu dokazoval úmysl. Obžaloba podle jeho popisu předložila jeho daňová přiznání a poukázala na to, kolik jeho firma vydělávala před pandemií a kolik během ní. Právě to podle něj mělo být důkazem trestného úmyslu — že jeho podnik, který podle jeho slov ošetřil sto tisíc lidí, v té době vydělal víc než dřív.
Porota rozhodla o vině, soudce verdikt zrušil
Den, kdy porota vyslovila vinu, označuje Elfenbein za nejhorší ve svém životě; podle svých slov ho museli ze soudní síně odvést. Připomíná, že krátce předtím dostal od guvernéra státu ocenění za statečnost během pandemie, že mu demokratická většina v zákonodárném sboru odhlasovala osobní uznání za práci během covidu a že ho lékařská společnost vyhlásila osobností roku. Sám se hlásí k republikánům a v silně demokratickém státě podle svých slov jen těsně nedokázal ve volbách do senátu svého státu porazit demokratického matadora, který mandát držel třicet let.
Následovaly tři měsíce čekání na trest a rozhovor se čtyřmi dětmi o tom, co rodinu čeká. Pak přišlo rozhodnutí, které Elfenbein popisuje jako nejlepší den svého života — a sám dodává, že je to smutné konstatování: soudce vydal třiadevadesátistránkové stanovisko a verdikt poroty zrušil. Cituje z něj, že stát neunesl důkazní břemeno, že k takovému závěru nemohla dospět žádná rozumná porota a že důkazy svědčí ve prospěch obžalovaného natolik, že by bylo nespravedlivé rozhodnout v jeho neprospěch. Zdůrazňuje přitom, že nešlo o soudce s pravicovou pověstí — do funkce ho podle Elfenbeina jmenoval Obama.
Úleva ale nevydržela. V posledních hodinách Bidenova mandátu, těsně před Trumpovou inaugurací, se podle Elfenbeina ministerstvo spravedlnosti proti zproštění odvolalo. Nyní ho tak čeká nový proces, který byl odročen na leden. První řízení podle jeho slov rodinu téměř přivedlo k bankrotu a on neví, z čeho zaplatí druhé.
Selektivní stíhání a vládní memorandum
Elfenbein je přesvědčen, že jeho případ je učebnicovým příkladem zneužití státní moci proti konkrétnímu člověku — mluví o selektivním a mstivém stíhání. Jako oporu uvádí, že se na jeho stranu postavila Americká lékařská asociace, tedy organizace, která sama vydává kódovací pravidla, jejichž porušení mu obžaloba kladla za vinu. Podle něj podala k soudu stanovisko amicus curiae s tím, že žádné pravidlo neporušil, a udělala to, přestože on jejím členem není a takové kroky prý běžně nedělá. Podobně podle něj vystoupila i Asociace amerických lékařů a chirurgů a marylandská lékařská společnost.
Odkazuje také na memorandum, které v únoru 2025 vydala tehdejší ministryně spravedlnosti Pam Bondi a v němž byly vyjmenovány typy případů k prověření. Sedmý bod se podle Elfenbeina týkal odvetného postupu vůči oznamovatelům — a přesně tam se podle vlastního přesvědčení řadí. Zatím se prý ale k nikomu, kdo by případ zastavil, nedostal: pomoct se podle jeho slov snažil jeden americký senátor i několik členů vlády, výsledek zatím žádný.
Vzkaz, který to podle něj poslalo ostatním lékařům
Elfenbeinovi ale podle jeho slov nejde ani tak o vlastní osud jako o vzorec, který v tom vidí. Vyzývá diváky, aby našli jediného lékaře, který se během pandemie veřejně postavil proti oficiální linii a nedoplatil na to — podle něj takový člověk neexistuje. Buď přišel o možnost publikovat na sociálních sítích, nebo o licenci, nebo o pracoviště, nebo skončil jako on u soudu. Jmenuje Petera McCullougha, Pierra Koryho, Roberta Maloneho i Mary Talley Bowdenovou.
Právě lékaři jsou podle něj ti, od kterých společnost potřebuje slyšet námitku, protože mají odborné znalosti. Zkušenost posledních let ale podle jeho čtení poslala opačný signál: seď, mlč a dělej, co se ti řekne. Až přijde další pandemie — a ta podle něj přijde — se prý nikdo neozve, protože už ví, jak to dopadá. A dodává, že příští pandemii se podle něj nepodaří provakcinovat a že léčebné protilátky by v ní měly stát v první linii.
Proč podle něj protilátky zmizely
Krátce po jeho obžalobě byly podle Elfenbeina mimořádné registrace monoklonálních protilátek postupně rušeny. Připomíná argument, který podle něj často opakuje ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy jr.: federální předpis říká, že pokud se proti nemoci prokáže účinnou jinou látkou, mimořádná registrace vakcíny pozbývá platnosti. V tom podle Kennedyho i podle Elfenbeina leží důvod, proč byly potírány hydroxychlorochin a ivermektin — a monoklonální protilátky byly podle Elfenbeina ještě účinnější, takže představovaly pro registraci vakcíny ještě větší hrozbu. Sám dodává, že to někomu může znít konspirativně, jemu to ale dává smysl.
Druhou vrstvou je podle něj ekonomika. Vývoj vakcín zaplatil podle jeho slov z velké části daňový poplatník, zatímco zisky šly výrobcům. Monoklonální protilátky měly naopak podle něj minimální marži, protože výzkum i výroba jsou drahé. A hlavně: univerzální vakcinace znamená osm miliard zákazníků, kdežto léčba se týká jen těch, kdo onemocní. Rozdíl je podle něj o několik řádů.
Vlastní pohled shrnuje přirovnáním ke stoličce, která musí mít aspoň tři nohy. První je vakcína, druhou léčebné protokoly — monoklonální protilátky, ivermektin, hydroxychlorochin — a třetí běžná opatrnost. Nechápe, proč se dvě z těch tří noh potíraly, když u jiných nemocí se běžné použití léku mimo schválenou indikaci povoluje. Připomíná i posměch, který sklidil Joe Rogan za ivermektin: podle Elfenbeina jde o padesát let používaný lék, jehož objev byl oceněn Nobelovou cenou a který je bezpečnější než běžná analgetika.
Lékárníci chtěli diagnózu, státy braly licence
Osobní zkušenost, kterou Elfenbein popisuje jako nejpodivnější v kariéře, se týká předepisování ivermektinu. Za celou dobu praxe od dokončení atestace v roce 2003 ho prý nikdy nekontaktoval lékárník s požadavkem na diagnostický kód — kromě covidového období. Tehdy podle něj volali pokaždé a chtěli vědět, zda lék předepisuje na parazitární onemocnění, nebo na covid. Odmítal to sdělit s odůvodněním, že úkolem lékárníka je lék vydat a poučit pacienta, ne diagnostikovat; recept mu podle jeho slov nevydali. Netýkalo se to podle něj jednoho řetězce ani jednoho člověka — narazil prý stejně u velkých lékárenských sítí i obchodních řetězců. Žádný dokument, který by lékárníkům takový postup nařizoval, ale podle svých slov nikdy neviděl; jednotlivé lékárníky proto neviní.
Připomíná také, jak je nastavené licencování lékařů: oprávnění vydává stát, nikoli federace, a každý stát má vlastní pravidla. Několik států podle něj lékařům licence za veřejné vyjadřování odebralo nebo tím hrozilo. Sám měl podle svých slov v tomhle štěstí — marylandské orgány ani stavovská organizace ho nikdy nesankcionovaly. Jinde podle něj takové štěstí lékaři neměli.
Otázka odpovědnosti
Na otázku, zda tlak na něj vzešel z Fauciho kanceláře, Elfenbein odpovídá zdrženlivě: osobně si to nemyslí, ale vyloučit to nedokáže. Kdyby existoval e-mail, který by to dokládal, byl by podle svých slov rehabilitován a mohl by se domáhat náhrady — takový dokument ale podle něj neexistuje, protože si nemyslí, že by aktéři byli tak neopatrní.
Za výmluvné považuje, že si Fauci podle jeho slov v posledních hodinách Bidenova mandátu vyžádal milost, a to se zpětnou působností k roku 2014. Vytýká mu, že lhal Kongresu a financoval výzkum, který financovat neměl. Nejvíc mu ale vadí postoj shrnutý ve větě „já jsem věda“. Věda je podle Elfenbeina definována neustálým zpochybňováním — a to by podle něj lidé měli dělat nejen v medicíně, ale i při sledování zpráv.
Největší lež, původ viru a nová technologie
Za největší lež pandemie považuje Elfenbein vyprávění kolem vakcín — ne jejich existenci, ale postupné posouvání cílů. Nejdřív měla očkovaná osoba onemocnění předejít, pak se mluvilo o tom, že jde o ochranu před hospitalizací, pak před těžkým průběhem a nakonec před přenosem. Právě u posledního bodu podle něj logika nikdy neseděla: pokud je očkovaný chráněný, proč by ho mělo zajímat, zda je očkovaný člověk vedle něj? Vyprávění se podle něj muselo přepisovat, protože lidé na vlastní oči viděli, že očkovaní onemocní, končí v nemocnici i umírají.
S názorem, že covid vůbec neexistoval a šlo jen o psychologickou operaci, Elfenbein nesouhlasí. Viděl podle svých slov pacienty modré nedostatkem kyslíku, kterým se po podání protilátky namířené právě proti tomuto viru během dvaceti minut ulevilo — jinak si to vysvětlit neumí. Zároveň je přesvědčen, že virus byl uměle vytvořený nebo přinejmenším člověkem upravený a že pochází z čínského Wu-chanu; zda unikl náhodou, nebo byl vypuštěn, podle svých slov neví.
Obavy má i z toho, co přichází teď. Připomíná, že sám spolutvůrce mRNA technologie Robert Malone varoval, že na širokou aplikaci není připravená. Zmiňuje nový přípravek proti vysokému cholesterolu založený na mRNA, který má stačit podat jednou, protože zasáhne do toho, jak buňky produkují příslušnou bílkovinu. Někomu to podle Elfenbeina může znít jako pohodlí na celý život — jemu z představy, že mu někdo trvale mění fungování vlastních genů, běhá mráz po zádech.
Sedmdesát procent, která byla dvacet
Nejkonkrétnější výhrada, kterou Elfenbein vůči úřadům vznáší, se týká prosince 2021. Program monoklonálních protilátek byl podle něj ukončen s odůvodněním, že podíl varianty omikron dosáhl sedmdesáti procent a proti ní prý protilátky nefungují. Elfenbein namítá dvojí: data o neúčinnosti podle něj nikdo nepředložil a Spojené státy tehdy patřily k zemím, které sekvenovaly nejméně vzorků — podle jeho čísel méně než procento, zatímco jinde se běžně analyzovala tři až čtyři procenta. Ptá se proto, jak vůbec mohl někdo o sedmdesáti procentech mluvit.
Zhruba měsíc po ukončení programu podle něj úřady připustily, že data četly špatně a skutečná hodnota byla dvacet procent. Za nejhorší na tom Elfenbein považuje samotný princip: stát podle něj nemá co vstupovat mezi lékaře a pacienta a rozhodovat za ně, zda mohou zkusit lék, který nemusí zabrat, ale zabrat může.
V nemocnici se protilátky podávat nesměly
Další věc, kterou Elfenbein dodnes nechápe, je pravidlo, podle kterého se monoklonální protilátky nesměly podat pacientovi přijatému do nemocnice. Právě ti nejtěžší pacienti by přitom podle něj byli nejlepšími kandidáty; místo toho měli dostat jiný preparát. Jako lékař urgentního příjmu se o hospitalizované nestaral, protokoly ale znal a opakovaně se ptal, kdo je vlastně vydává. Jasnou odpověď podle svých slov nedostal nikdy — platilo prostě, že to tak je. A ptát se podle něj bylo riskantní: hrozila ztráta oprávnění působit v nemocnici, ztráta licence nebo trestní stíhání.
Právě proto podle něj jezdili pacienti za léčbou přes hranice států — z New Jersey, New Yorku i Connecticutu, protože doma se k protilátkám nedostali.
Co ho to stálo
Dva a půl roku podle svých slov nemohl pracovat; rodinu držela při životě manželka, dětská onkoložka. I po návratu byl podle Elfenbeina návrat do praxe těžký a část úvazků mu prý bez vysvětlení skončila e-mailem, že o jeho služby už není zájem. Zda za tím někdo stál, neví, ale považuje to za podezřelé. Má čtyři děti a tři z nich podle jeho slov musely do péče psychologa; nejmladšího to minulo jen proto, že mu byly tři roky — dnes je mu sedm a začíná se ptát, co je to za případ, o kterém doma pořád slyší.
Z dokumentů, které mu obžaloba musela vydat, se podle svých slov dozvěděl, že do jednoho z jeho zařízení stát poslal agenty v utajení. U soudu je nikdo nepředvolal — z čehož Elfenbein usuzuje, že nic nenašli. Federální agenti podle něj nikdy neprovedli razii ani nic nezabavili. Nechápavě mluví o tom, že úřady si vyžádaly jeho soukromou e-mailovou schránku, ale ne firemní, přes kterou komunikoval s personálem, a že nikdy nekontaktovaly jeho dva společníky, kteří vedli obchodní stránku firmy a měli na starosti fakturaci a kódování.
Své vyprávění uzavírá poukazem na to, že podle něj nejde jen o lékaře. Pokud stát dokáže obrátit svůj aparát proti komukoli, kdo se mu znelíbí, není podle Elfenbeina nikdo mimo dosah — a existující postup se podle něj dá kdykoli použít znovu.
Závěr
Ron Elfenbein vypráví příběh, v němž se z oceňovaného lékaře stal obžalovaný, porota rozhodla o vině, soudce její verdikt zrušil a stát se proti tomu odvolal. Druhý proces ho podle jeho slov čeká v lednu.
Jde o jeho svědectví a jeho výklad toho, co se stalo — včetně vážných obvinění na adresu federálních úřadů a domněnek, které sám nedokládá. Redakce je nehodnotí; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
