Vyjednavač při únosech Adam skončil jako čtvrtý vyhnaný třetí řady Zrádců. Do hry šel s identitou, kterou nemohl utajit, a s očekáváními, o nichž od začátku věděl, že se obrátí proti němu. V rozhovoru s tvůrci pořadu vypráví o výcviku vyjednavačů, o šarvátce v kontejneru, která podle něj žádnou bitkou nebyla, o odpočítávání, jímž ochromil spoluhráče, o amnestii i o paktu s Tomášem, který Tomáš u kulatého stolu nedodržel. Vysvětluje také, proč si na hradě připadal jako olympijský plavec svázaný v černé vodě.
Z univerzity k vyjednávání o únosy
Adam strávil půl života na čtyřech kontinentech. V předchozí kariéře byl akademik a profesor na univerzitách, nějakou dobu pracoval pro americkou vládu a pro protiteroristické centrum OSN v New Yorku, než se stal vyjednavačem při únosech po celém světě. O terorismu a vyjednávání s únosci a teroristy přednášel ve více než pětašedesáti zemích.
Nabídka účasti ve Zrádcích přišla už před předchozí řadou. Tehdy ji odmítl: bál se, že ho pořad zdevalvuje, a nebyl si jistý, jakou reakci vyvolá a jestli to vůbec má zapotřebí. Pak si uvědomil, že ho drží zpátky strach z veřejného selhání. A pokud v životě něco dělá, pak čelí svým strachům – právě to ho vždycky posunulo dál. Hru navíc měl rád, a tak tentokrát kývl.
Ke Zrádcům ho přivedl bratr, kameraman z Kalifornie. Na reality show jinak nemá čas, tahle ho ale chytila psychologickým rozměrem: jak lidé přemýšlejí, jak se rozhodují, kolik kognitivních zkreslení se ve hře odehrává. Věděl, že obraz na obrazovce se liší od skutečnosti. Jak moc, zjistil až na vlastní kůži.
Výcvik: cibule, střecha a figurant
Rozhovorovou knihu o jeho práci s ním napsal Martin Moravec. Sám už k únosům nejezdí – jinak by do Zrádců jít nemohl, protože by nevěděl, co bude za pět minut. Deset let žil životem, kdy na písknutí letěl do západní Afriky, na Blízký východ nebo do Jižní Ameriky. Dnes učí kurzy vyjednávání pro byznys, jeho dovednosti se ale podle něj hodí do každé mezilidské interakce.
Výcviky policejního vyjednávání, kterých absolvoval po světě řadu, jsou dost unifikované: obvykle trvají dva týdny a učí konkrétní dovednosti naslouchání. Slyšet, co je v řeči druhé strany podstatné, co zůstává nevyřčené, kde leží důraz na emoce, a ty emoce rozbalovat. Vyjednavači tomu říkají loupání cibule: začít se dá u jakéhokoli tématu a za dvě a půl až tři hodiny vám člověk, často v slzách, svěří své nejcitlivější tajemství, aniž by padla jediná otázka. Právě tohle považuje Adam za elitní, klíčovou dovednost.
Ve FBI se vyjednává skoro výhradně po telefonu, protože se počítá s tím, že každý má u sebe zbraň. U Scotland Yardu je víc situací tváří v tvář, hlavně se sebevrahy na mostě nebo na střeše. Výcvik je přitom plný zvratů. Ve druhém týdnu vyběhli z učebny rovnou na střechu, bez zastávky na záchodě, v krátkém rukávu a zimě. Adam si s figurantem vybudoval vztah, měl pocit, že se daří – a pak z muže vypadlo, že spáchal ohavný zločin na dítěti a čeká ho vězení. Kdo v té chvíli nedokáže dál bojovat o to, aby neskočil, v kurzu končí. Figuranty hrají zkušení vyjednavači.
Kurz je postavený tak, aby absolvent, který skončí v pátek, mohl v neděli dostat telefonát k reálnému případu. Pro většinu lidí je ostrá situace nakonec snazší: stres z toho, že je někdo nahrává a sleduje, bývá větší, než když už mají dovednosti, na které se mohou spolehnout. Tvůrcům celé líčení připomíná natáčení Zrádců – nevíte, co se stane, nejste na to oblečení ani připravení, a jde se.
Únosy po celém světě a rodina jako nejtěžší protistrana
Na otázku, kde končí policie a začíná vojenská sféra, a na americké heslo, že se s teroristy nevyjednává, odpovídá Adam, že Ameriku ani FBI na piedestalu nemá. Podle něj jsou o dva stupně níž než řada jiných, v Hollywoodu daleko méně proslulých složek.
Sám policista není a k sebevrahům v reálném životě nejezdí. Pracoval pro soukromou firmu se sídlem v Londýně, která řeší přes dvě stě únosů kdekoli na světě a lidí všech národností. Díky tomu má víc zkušeností než státní složky, které přirozeně řeší jen vlastní občany. Naprostá většina unesených, kolem 97 procent, jsou místní lidé, ne cestující běloši ze Západu, jak si to většina představuje.
Ve většině případů se vyjednává o výkupné, je to tedy transakce. Informace jsou velmi omezené, tlak obrovský a nejtěžším partnerem nebývají únosci, ale rodina. Je v obrovských emocích a má sklon k instinktivním krokům, které nejsou v jejím zájmu. Celý systém funguje na principu pojištění speciálních rizik, které má řada globálně působících firem. Víc k tomu Adam říct nechce.
Hra v informačním vakuu
Prostředí, ve kterém hráči žijí v izolaci, připomíná Adamovi výcvik: tlak, spánková deprivace a všechno, co vzniká v pozadí. Tuhle stránku má podle něj produkce zvládnutou velmi profesionálně a už z didaktického hlediska na něj udělala dojem.
Samotná hra pro něj ale byla těžší než práce. Hráč je v totálním informačním vakuu: jediné, o co se může opřít, je vlastní role. Věrný ví jen to, že je věrný, nic neověří a nemá s čím pracovat. K tomu tuna kognitivních zkreslení – mozek nemá rád nejistotu, chytí se první informace a pak si potvrzuje, že má pravdu. Vědět, že se to děje, před tím samo o sobě nechrání.
Nejvíc ho omezoval počet a délka rozhovorů. Vyjednavači jsou zvyklí získávat čas: někdo řekne, že má pět minut, a po dvou a půl hodinách pořád mluví a cítí se příjemně. Na hradě zazní gong a rozhovor se utne v půlce věty, dokončit ho jde třeba až za dva dny. Hráčů je moc, hrad velký, a sotva se s někým rozpovídáte, přijde Mikeš a odvede ho do zpovědnice, pak odvede vás a pak přijde někdo třetí. Situace, kdy by mohl rozbalovat, co potřeboval, prostě nevznikaly.
Už na castingu prý produkci jako možná jediný z hráčů rozmlouval, jestli je jeho účast dobrý nápad. Svou identitu neměl jak ukrýt a představy o jeho dovednostech vedly předvídatelně: buď ho zrádci ze strachu hned zabijí, nebo ho věrní začnou podezírat, protože přežil první noc. V roli věrného byl ve velké nevýhodě. Jako zrádce by měl aspoň informační převahu a jiného zrádce by obětoval velmi brzy – u něj by to nevypadalo tolik jako zrádce na zrádce, protože se od něj superschopnosti čekaly. Vyhrát by ale podle vlastních slov nemohl ani tak: dřív nebo později by se podezření stočilo na něj, ať by udělal cokoli. Proto považuje za logické, že plášť nedostal.
Slyší až za roh
Tvůrci přiznávají, že i jejich profese – dostat lidi v pravou chvíli na pravé místo a k nejlepšímu výkonu – v sobě má kus manipulace, kterou se chtějí naučit používat vědomě. Umí Adam své schopnosti vypnout? To je podle něj jeho slabina. Slyší až za roh a vypínat to moc neumí.
Když mu žena řekne ano, slyší, že to nebylo ano jako souhlas, ale spíš už buď zticha, už se o tom nechci bavit. Vyfiltrovat, co zaznívá mezi řádky, je velmi těžké. Když mluví několik lidí najednou, vnímá na vyšší úrovni všechny – a mozek to neuvěřitelně vyčerpává. Naučit se to vypínat je jeho další výzva.
Kontejner a herec, který nebyl herec
Vstup do hry byl dramatický ještě před šarvátkou. Když vystoupil z auta, postavila se před něj Karolinna. Hráči dostali minimum instrukcí. Zkusil ji pozdravit, ona se jen dívala a měla výraz jako vojáci ve filmu Zachraňte vojína Ryana před vyloděním v Normandii. Při vstupu do kontejneru šla první, kápista za Adamem zabouchl dveře, a protože tam měl ještě nohu, dostal ránu a spadl. Ve střihu je vidět, jak se teprve zvedá – mezi ostatními už mezitím proběhla nějaká interakce. Měl pocit, že vstupuje do něčeho rozjetého, a věděl, že první mluvit nebude.
Všiml si, že ani Karolinna nepozdravila Matěje, a jen pozoroval. Byl přesvědčený, že Matěj je herec, který je má nějak nasměrovat nebo vyprovokovat. Byl oblečený jako postava z pohádky, rozhlížel se a pak prohodil, že neví, jestli je nervóznější on, nebo oni. Tím se postavil jako někdo jiný než ostatní, a Adam si to dál potvrzoval. Ani když na něj Matěj skočil, nepochyboval: hustý, má to za úkol.
Došlo mu to až v autě cestou z kontejneru, když se Štefana a Lukáše zeptal, jestli taky měli herce. Neměli.
Myšlenky nahlas jako stavba důvěry
Tvůrci si od začátku všímali, že Adam nahlas popisuje své uvažování, aby získal důvěru a nepůsobil jako hrozba. Částečně je to podle něj profesní deformace – po celém světě učí a vysvětluje koncepty. Zároveň mu to pomáhá budovat důvěru u věrných. Sází na autenticitu a ví, že dělat něco, co zdánlivě není ve vašem zájmu, je také cesta k důvěře. Byla to sázka, ale kalkulované riziko.
Stejný mechanismus podle něj hojně využívají manipulátoři na sociálních sítích, kteří chtějí ulovit ovečky: ve světě, kde je každý dokonalý, ukazují zranitelnost, často falešnou, a tím zvyšují důvěru. On ho používá na základě pravdy a otevřeně. Hranici mezi autenticitou a kalkulovanou autenticitou vidí jasně: když dělám něco s cílem získat něco na úkor druhé strany, je to manipulace. Ovlivňovat něčí vnímání v jeho zájmu je v pořádku, musí to ale stát na pravdě.
Ve své profesi nemá důvod lhát nikomu, snad kromě únosců. Nejtěžší vyjednávání bude vždycky s rodinou a ta z něj musí cítit nejen odbornost a zkušenost, ale i lidský zájem. Ten nefejkuje – a lidé to poznají.
Šarvátka, která nebyla bitkou
Už slova šarvátka nebo bitka jsou podle Adama úplně jinde, než jak to cítil. Když po něm Matěj skočil, nevnímal to jako ohrožení – Matěj se mu snažil zastavit ruce s kladívkem, což je přirozená reakce. Adam ho dlouho táhl na sobě k boxíkům, zkusil rozbít sklíčko, nedosáhl, vyměnil ruce, nedosáhl. Matěj zabral dozadu a kladívko vypadlo.
Pamatuje si to zpomaleně, nějaké skutečné bitky už zažil. Stál tam s mužem, který na něm visel, a podle něj existovaly dvě možnosti: bezradně stát, nebo ho setřást. Dal za něj nohu, aby mu posunul těžiště, a chytil ho za nohavice. Nohy vyletěly nahoru a vypadá to efektně, jenže dopadnou vedle. Kdyby se ho Matěj dál nedržel, normálně by stál; protože se držel a ztratil rovnováhu, strhl s sebou i Adama. Bojový chvat to podle něj není – takhle se pere se svými dětmi. Reakce o násilí ho překvapily.
Tvůrci připomínají, že televize scénu zhušťuje, a výtky podle nich mířily spíš na ně, protože hráčům dali kladivo jako impulz k fyzické akci. Lidé jim psali, že jde o hranici, kterou by hráči neměli překračovat, a považují za férové to přednést. Uklidnilo je, že hráči to tak nevnímali: všechny boxy se odehrávaly současně a člověk jen najednou viděl někoho letět vzduchem. Pak si ale podali ruce a Matěj ve zpovědnici sám nevěděl, jestli hodil on Adamem, nebo naopak. Ze scény se nakonec stal fórek a Dáša ho podle Adama dobře uchopila hláškou o zubech a nehtech.
Adam dodává, že by na nikoho nesáhl první. Na univerzitě ale studoval psychologii malých sociálních skupin, a když lidi dáte do takové pozice, je téměř vyloučené, že by jen přihlíželi, jak přicházejí o to, na co se půl roku těšili. Na komentáře o profesním selhání odpovídá, že skutečná instinktivní obrana by vypadala jinak – kladivo do rozkroku, loket do obličeje, páka, hod, zakleknutí. A bojovník, který skončí druhému na zádech, aby ho ten mohl uškrtit, by byl hodně špatný bojovník.
Odpočítávání a dluh z reciprocity
Kontejner má podle Adama vytvořit antagonismus a auta potom přátelství, což je logické. Sám měl v kontejneru výhodu: poslal ven Tomáše, potom Niku, vyzkoušel, jestli ho někdo zastaví, kdyby šel on, a nakonec pustil dámu. Pod tlakem nepropadá panice – a to je možná jeho profesní výhoda. Věděl, že odejít mají všichni kromě jednoho, takže jde o poslední dva. Do té doby měl čas přemýšlet a vybudovat si u ostatních dluh na základě reciprocity. Kufřík navíc napovídal, že přijde ještě nějaký zvrat.
Znalosti nejsou dovednosti, říká, a on má díky akademické kariéře i praxi obojí. V nátlakové situaci se mu všechno zpomalí. Časový tlak zná dobře: únosci volají, dávají termíny a vyhrožují, že rukojmímu ublíží nebo ho zabijí. Je to jeden z hlavních zdrojů tlaku při vyjednávání a v kontejneru ho použil ve svůj prospěch – v posledních deseti vteřinách začal nahlas odpočítávat s hodinami. Všichni přestali mluvit a jen koukali, nikdo nic nerozhodoval, a když pak někoho poslal ven, nikdo neprotestoval. Překvapilo ho to. Ve střihu to navíc vypadá, že debata neproběhla, ve skutečnosti se ale vedlo několik kol argumentace, proč by měl kdo jít a zůstat ve hře.
Auto, Zdíša a reputační riziko
Auto opravdu fungovalo: k lidem, s nimiž měl ve hře nejblíž, patřili Štefan, Lukáš i Honza, kteří s ním jeli. Když se vrátili vyřazení hráči, ulevilo se mu aspoň v jednom – Matěj opravdu není herec. Věřil, že k sobě cestu najdou.
Na hradě si ale připadal špatně. Tady neodhalím nic, říkal si. Matěj je velmi těžko čitelný, u Davida neviděl vůbec nic, a u typů jako Majda nebo Nika, kteří budou mít důvod nemluvit pravdu, věděl, že to bude extrémně složité. Typově to bylo podle něj skvěle nakastované.
Utajit se nezkoušel. S Martinem Moravcem prodali přes sedmdesát tisíc knih, dvakrát byl v Hyde Parku Civilizace a vystupoval v řadě sledovaných pořadů. Vyloučil, že by ho mezi čtyřiadvaceti lidmi nikdo nepoznal, a věděl, že Jiřina to v minulé řadě zkusila a byla okamžitě odhalena. Identitu tedy otevřeně deklaroval, i když věděl, že je to obrovská koule u nohy. Honzu podle něj nepřečte nikdo – v roli zrádce by byl úžasný. Štefan čitelný byl, Lukáš o něco víc.
Zdíšu znal jako novinářku, osobně se neznali. Sympatie byla od začátku a byl si téměř jistý, že by do role zrádce nešla kvůli reputačnímu riziku. Tomu rozumí – i on kvůli němu odmítl účast v předchozí řadě. Zdíša se tak stala jeho záchytným bodem: kromě vlastní věrnosti bylo jediné, co mohl s jistou důvěrou říct, že ani ona zrádkyně nejspíš není.
Když Zdíša na začátku hry argumentovala, že si roli zrádce nemohou dovolit, a Adam se přidal, šlo podle něj o herní tah. Dobrá legenda musí stát z osmdesáti procent na pravdě. Říkal, co skutečně cítil, jenže to břemeno při vstupu do hry odhodil: když už jde, bude hrát naplno, a to znamená chtít být zrádcem, aby měl šanci přežít. Hradnímu pánovi pak řekl něco jiného. Tvůrcům to připadalo jako drobný rozpor, který mohli ostatní věrní vnímat jako podezřelý. Adam souhlasí, že je to logická poznámka. U posledního kulatého stolu už ale hrál na pocit – seděli tam hráči jako Felix, která je velmi pocitová, a racionálním argumentem jim teorii, že je zrádce, rozmluvit nemohl. Odkryl všechny karty, věděl, že je po všem, a byl docela uvolněný.
Telefon a varování od Moniky
Při Markově odchodu, kdy hra začala vypitím nápoje a pokračovala misí s telefonem, mu nejdřív signalizovala Monika, ať tam nechodí. Ve zvuku bylo slyšet spíš Zdíšu, ta ale varování jen zopakovala. Adam se schovával vzadu: v kontejneru zazářil, chtěl být nenápadný, a kdyby Felix nevyrazila tak rychle, kdo ví, jestli by nápoj nevypil. Když padlo Tomášovo jméno a Tomáš nešel, a pak Marek vyslovil jméno Adamovo, vyrazil dopředu – ne pro telefon, ale ke konfrontaci, aby stál před kamerami a mohl Markovi oponovat. Cestou ho zastavila Zdíša. Jako divák je ale přesvědčený, že to vypadá, jako by šel k telefonu. Bylo to těsné a odehrálo se to strašně rychle.
Monice dal kredit a poděkoval jí, šlo podle něj o klíčový moment. Pak přišla nepříjemná chvíle: pár lidí se na něj vrhlo, jak to věděl a jak je úžasný. Jako akademik chtěl citovat zdroje a říct, že ho varovaly Monika se Zdíšou. Pak si uvědomil, že by je tím prozradil, a tak napůl přijal kredit, který mu vůbec nebyl příjemný.
Podezření vůči Monice vzniklo až později. Při děkování viděl extrémně sebevědomou hráčku, která prohodila, že se možná uvidí jinde, a bylo jasné, že sázela na roli zrádkyně. U kulatého stolu pak mluvila první a byla vidět. Jestli je zrádkyně, nebo ne, pro něj bylo irelevantní. Řídil se eskymáckým příslovím: nemusíš utíkat rychleji než lední medvěd, stačí rychleji než ten vedle tebe. Bojoval o každý den, a kdykoli odešel někdo jiný, byl spokojený. Monika byla snadný cíl. Když ji u snídaně v rámci humoru z předchozího dne trochu popíchl, jestli jí má poděkovat, překvapila ho její extrémně emotivní reakce. Větev si podle něj podřízla sama. U kulatého stolu nemusel říct nic – Honza Špaček řekl dvě věty a bylo rozhodnuto.
Zdíša mu u posledního kulatého stolu vytkla, že se chytá někoho slabšího a rozsévá jeho jméno. Adam přiznává, že na tom něco je: hrál napůl jako zrádce. Chtěl pro zrádce nepředstavovat hrozbu, a protože nevěděl, kdo jimi je, důvěra v jeho nadpřirozené schopnosti přirozeně klesala, což mu vyhovovalo. Zároveň ale potřeboval zůstat důvěryhodný pro věrné a najít nějakého zrádce. Šel po Tomášovi, netrefil se, a tam se to zlomilo. Kdyby ukázal správným směrem, mohl ve hře zůstat déle. Upřímně ale nevěděl, kdo to je.
Ani věrný, ani zrádce
Tvůrcům se líbí, že Adam hrál jako naprostý individualista, který chtěl vyhovět oběma stranám – což je svým způsobem princip vyjednavače. Nechtěl se nechat vtáhnout do toho, co se snaží vytvořit produkce a hradní pán, tedy do pocitu selhání z toho, že věrní nenašli zrádce. Z kolektivního hlediska totiž podle něj není v zájmu věrných volit zrádce brzy. Cílem je dojít do konce a eliminovat je až tam, protože každý odhalený zrádce znamená příležitost k náboru nového nebo k vydírání. Podle teorie her a vězňova dilematu se ale věrní na takovém postupu nikdy nedohodnou, protože si nevěří.
Když viděl, jak se všichni začínají skládat na Anastázii, upozornil skupinu, že tahle hra se hraje až od posledních osmi deseti lidí. Do té doby se jen sbírají střípky mozaiky, věrní budou padat a je to v pořádku.
Tvůrci oceňují odvahu jeho výroků, i když měl v hlavě reputační riziko. Adam namítá, že autocenzuru měl. Tlak, který na hradě zažil, podle něj nikdo nepochopí v kontextu toho, co zná z konfliktních zón a vyjednávání o život. Tam má dovednosti a výcvik, ví, co ovlivnit může a co ne, a v těch mezích dělá maximum. Ve hře chybí záchytné body a přidává se věc, kterou normálně zatížený není: jak u toho vypadá. Dobrý vyjednavač se o to nestará a soustředí se na cíl. Tady se ale všechno natáčí a každý přemýšlí, co má udělat ve hře a jestli nebude vypadat jako pitomec. Ta ztráta kontroly vytváří obrovský tlak, a ego má každý. Pořád vážil, co je dobrý herní tah, co bude dobře vypadat na kameře a co ho zdiskredituje.
Odhalit zrádce znamená kredit, prioritou to pro něj ale nebylo – a ani by to nezvládl, protože nevěděl, kdo to je. Potřeboval hrát tak, aby přežil. U Tomáše už ale šel po zrádci naplno. Tomáš na něj útočil tak, že bylo těžké se nezaměřit zpátky: když vím, že jsem věrný, a druhý je si tak jistý, že nejsem, něco je špatně. U Majdy a Tomáše už měl opravdové přesvědčení. Každý večer musí hráč na někoho ukázat a Tomáš pro něj byl nejvýraznější. Poprvé se na něj zaměřil, když jeho jméno napsal Honza Špaček – jak se ukázalo, šlo o domluvený hlas.
Mluvčí skupiny proti své vůli
Divákům mohl Adam připadat jako mluvčí skupiny, k čemuž ho pasovala i první venkovní mise: vybrat tři nejdůvěryhodnější hráče, kteří rozhodnou o štítech – padlo to na něj, Zdíšu a Felix. Hledal takovou pozici? Určitě ne, chtěl být nenápadný. Desítky hodin trpělivého naslouchání se do střihu nedostanou, protože nejsou atraktivní, dostanou se tam rozhodující chvíle. Skupina podle něj potvrdí, že tak dominantně, jak vypadal v dílech, na ni nepůsobil. V pracovních skupinách nebo v OSN je člověk, který mluví minimálně, čeká na příležitost a ozve se, jen když má co dodat.
Rozhodoval konsenzuálně: tohle jsou pozitiva volby, tohle negativa, co si myslíme. Chtěl skupinu vtáhnout, aby nebyl ten, kdo rozhoduje za ni. První rozhodnutí proběhlo jeho směrem. U druhého si nebyl jistý, jestli měnit logiku a vytáhnout Petra – Petr je mu sympatický, ale logika volby byla jiná. Felix se Zdíšou Petra chtěly, a tak ustoupil, protože i reciprocita musí fungovat a on stavěl aliance. Hlavním cílem bylo neplýtvat štítem na klec, ve které byla Monika – právě proto, že ta nejspíš půjde u stolu.
Monika na hradbách a Anastázie
Tvůrcům bylo divácky zajímavé sledovat Adama, který stavěl na datech a transparentním shrnutí, proti Monice, která mluvila v heslech a nehmatatelných pojmech. Rozhovor s někým, kdo uvažuje na jiné úrovni a z jiných hodnot, je pro něj běžný a naslouchá se zájmem. Problém přišel na hradbách, kde Monika začala tančit kolem a dělo se mnoho dalšího, co působilo extrémně extravagantně a do střihu se nedostalo. Nevěděl, co od ní čekat, a dobře se necítil. Tanečník prý opravdu není.
Je těžší vyjednávat s teroristou, nebo s naštvanou ženou? Nejtěžší je podle Adama vyjednávat s někým, kdo neví, co chce, a ví jen, že cokoli jste ochotni přijmout, nebude v jeho zájmu. Takový člověk neustále mění požadavky a pozice podle toho, co druhá strana připustí.
Anastázie byla podle něj čistě kolektivní rozhodnutí. Den předtím to odbočilo na Juru, pak se to vrátilo. Když někdo něco řekne a za dvacet vteřin tvrdí, že to nikdy neřekl, ačkoli to všichni slyšeli, těžko se to zvrací. Manipulaci a obranu proti ní učí a tady mu to připadalo jako z učebnice. Jestli šlo o herní strategii, povahu, nebo roli, komentovat nechce. Některé chvíle působily extrémně naivně: na první snídani, kde nepřišla Jitka, se Anastázie ptala, co se stalo, a on odpověděl, že Jitka nepřišla. Kamkoli se navíc pohnul, byla Anastázie za ním v místnosti, a měl pocit, že ho někdo sleduje. Jistotu, že je zrádkyně, neměl, ale tahu nelitoval.
Že by mu stačilo prozradit skutečnou profesi a získala by jeho důvěru? Ani omylem. Věci ze skutečného života přečte daleko snáz než herní role – už v autě po misi s minami, kdy se mluvilo o dvou koučích, tipoval Anastázii, protože kladla hodně poučovacích otázek. Problém viděl jinde: v emoční manipulaci. Anastázie opakovala, že by měla zůstat, protože účast dostala k padesátým narozeninám – Adam na to odpověděl, že se to dá koupit jako poukaz – a neustále předhazovala svůj těžký osud. Tvůrci poznamenávají, že v amerických reality show to funguje, Češi jsou ale sarkastičtější, ironičtější a cyničtější a takové věci jim připadají trapné.
Souboj titánů s Tomášem a zklamaná Annelie
Rozhovory s Tomášem, kterým tvůrci říkají souboj titánů, diváci viděli až v pátém dílu, předtím jich ale proběhlo víc. Když Monika odešla a ukázalo se, že byla věrná, přišel Tomáš za Adamem s tím, že tohle teď jde za ním: buď je vyjednavač, nebo zrádce. Snažil se mu dostat pod kůži na osobní úrovni a vyprovokovat ho, což Adam bral jako herní test. Tomáš byl od začátku tak skálopevně přesvědčený o Adamově zradě, že ho podle něj nemohlo nic přesvědčit o opaku.
Tomáš ve hře vystupoval jako člověk, který pracuje se zvířaty v zoo, a tvrdil, že vyjednavače zná. Adam cítil, že je v něm něco navíc – tipoval vojáka. Prozrazovalo to sebevědomí a asertivita v interakcích i záchranářský sklon: kdykoli někdo řekl něco ostřejšího, ať Anastázie, nebo Monika, stavěl se u kulatého stolu do role ochránce. Tomáš se ho pak ptal na lidi, které považoval za vyjednavače; podle Adama mezi nimi žádný nebyl. Jako silného hráče ho respektoval.
Hráči podle něj přemýšlejí i o logice produkce. V minulé řadě byly zrádkyněmi tři ženy, a když on zrádce nebyl, mohl jím být podobný typ silnějšího muže – Petr, nebo Tomáš. Petr to podle něj nebyl.
Volba zrádců ho překvapila. S Annelie měl zvláštní zážitek: u kulatého stolu, kde se volili zrádci, seděla vedle něj. Už při přípravě, když trénovali příchod, vyběhla na malých nožkách po schodech tak rychle, že jí nestačili. Viděl, jak se na roli zrádkyně těší, a viděl propad, když ji nedostala. Podle něj to vidělo víc lidí, a i proto zůstává pod radarem – roli získala o něco později a jejím směrem nikdo nekouká. Působí na lidi ne vždy sympaticky, její pláč mu připadá neautentický a neskutečně iritující bylo, jak se při každém příchodu hradního pána chytala za ruku muže vedle sebe. Ten první moment ji ale odsunul stranou.
Amnestie jako důkaz věrnosti
Amnestie byl jeho nápad. Šlo o jednoznačný pokus ukázat svou věrnost. Od Davida měl varování, že vznikl pakt vyhodit ho bez jakékoli šance na obhajobu – lidé přijdou ke stolu, proběhne debata, ale všichni zvednou jeho jméno. V místnosti bez kamer, kde se hráči mezi sebou nebaví, zbývá jen oční kontakt, a ten s konkrétními lidmi zmizel: se Zdíšou, s Nikou. Viděl, že se to otočilo proti němu, a potřeboval ukázat, že kope za věrné.
Druhá logika: hledají jehlu v kupce jehel. Lidé si na začátku zvolí krycí lži, aby nastavili výchozí stav a po přidělení role se jim nezměnilo chování. Když ale dostanou jinou roli, než čekali, začne být lež přítěží. Doufal, že se někdo chytí a uleví se mu. Návrh přitom podal velmi konzultativně: možná je to naivní, pojďme se nad tím zamyslet. Štefan se ale chytil okamžitě, takže to vypadá, jako by amnestii nařídil, ačkoli čekal debatu. Vtipné je i to, že nápad předem probíral s Davidem, kterého vnímá jako stratéga. David řekl, že je to dobrý nápad, zacinkal na sklenici a ohlásil, že Adam chce něco říct. Pak už neměl na výběr.
Zdíšino odhalení páru
Amnestii předcházela mise, při které se odhalila některá tajemství, a velká chvíle Zdíši, která odhalila Štefana s Barnabášem. Hned v prvním rozhovoru se Zdíšou si navzájem řekli, co vidí – Barnabáše se Štefanem – a podpořili se v tom. Adam jí radil, ať to neříká, jen by na sebe upozornila. Téma pak vyplulo až o několik dní později v misi, a Zdíša, která je podle něj střelec, to vypálila. Možná to potřebovala i pro sebevědomí: když hlasujete špatně, cítíte se na nějaké úrovni hloupě, i když víte, že to není důležité.
Adam musí uznat, že mu to dalo informaci. Viděl Barnabáše, jak lže, a Štefana, jak se snaží, a ani jednomu to nešlo – oba tím v jeho pomyslném měřítku věrnosti stoupli. To, že se na páru se Zdíšou shodli brzy, jí kreditu za odhalení nijak neubírá. Ukazuje se podle něj přesně to, že věci ze skutečného života se čtou mnohem snáz než herní role.
Majdin úsměv
Proč Majda? Když u kulatého stolu odešla Anastázie a hráči vyšli ven, Majda se dívala dolů a rozzářil se jí obrovský úsměv – škodolibý, nebo možná jen potěšený, čte se těžko. Adam zvedl hlavu a všiml si, že se dívá i Tomáš. Vyměnili si pohled: viděls to? Oba viděli, že to něco znamená, a Adam si říkal, že by s tím mohli společně něco udělat. Tomáš to ale podle něj bral jako Adamův mistrovský tah, kterým to celé zařídil.
Později se ho Tomáš nahoře v altánku zeptal, jestli by dokázal vymyslet něco na Majdu, aby ji dostali ven. Adamovi to připadalo jako snaha udělat z něj nástroj, přes který by Tomáš jako zrádce z pozadí něco zorganizoval. Dnes v tom vidí konfirmační zkreslení: když si myslíte, že víte, všechno vám začne zapadat a jen si to potvrzujete. Bylo to špatně.
Poslední den: hnědá, nebo červená
Že jde jeho jméno, věděl díky Davidovu varování, ale čekal, že vydrží ještě den. Proběhla mise, při níž na sebe Annelie s Dášou křičely – sám u toho nebyl, jen mu to vyprávěli – a čekal, že stůl sklouzne k přestřelce o tom, co se tam stalo. Překvapilo ho, že se to vůbec neprobíralo. Když se na něj Zdíša zaměřila a položila mu otázku, věděl, že to přijde ještě ten den.
Předchozího večera skončil na hranici Lukáš, který mu byl ve hře blízký. Adam věděl, že je to hra, ale pohled na hranici s klecemi na něj zapůsobil. S tím souvisí i mise s prkýnky. Ondra Novotný ho v jednom videu označil za barvoslepého a Adam by mu rád ukázal, jak vypadá ta údajná červená: má kytaru s hmatníkem přesně téhle barvy a pro něj je to hnědá. Nijak tím nezlehčuje, že misi totálně pohřbil a vůči Lukášovi cítil obrovský pocit selhání. Když ale viděl, jak ta červená vypadá, trochu ho to osvobodilo. Tvůrci přiznávají, že tyto dvě barvy byly nejtěžší, takový černý Petr celé hry. Barvy si přitom hráči mohli předem porovnat – a to byla podle Adama jeho chyba. Byl tak natěšený a soustředěný na výkon jako pes ve výběhu, než ho pustí.
Kryštofa neměl na radaru vůbec. Poprvé o něm uvažoval, až když ho u kulatého stolu označil Petr. Lukáš mu teprve teď připomněl, že se o Kryštofovi jednou zmínil, ale to mu uniklo. Ze střihu je překvapený, kolik lidí Kryštofa zmiňuje. Interakce s ním měl omezené: Kryštof vždycky skočil do řeči a udělal z toho fórek, takže se s ním o hře nedalo bavit. Při tak malém množství času se Adam přirozeně držel lidí, s nimiž se o hře mluvit dalo – a pro Kryštofa to byl skvělý kryt.
Na chvíli podezíral Dášu. Po misi, kde se rozdávaly štíty, se ti, kdo je nedostali, vrátili vytočení a Dáša byla ve své nespokojenosti hodně slyšet. Ostatní jí racionálně vysvětlovali, co se stalo, a Adam jako vyjednavač přišel s větou, že to pro ni muselo být hrozně těžké. Viděl, že emoce za její reakcí není. Takových střípků je ale za hru spousta, a zrádci tak zůstali celou dobu mimo něj.
Pakt s Tomášem a charita
Tomáše v dílu po odchodu mrzí osobní útoky. Adam podle svých slov do osobní roviny nešel. Rozhovor u ohniště byl dlouhý a vnímal ho tak, že až si spolu po všem sednou na pivo, bude to skvělé: sedí proti sobě, ani jeden nemůže dokázat nevinu, je to frustrující, ale rozumět si budou.
Do finální verze se nedostalo, že se večer na hradbách znovu sešli, protože Tomáš chtěl rozhovor dořešit. Dohodli se na neútočení: kdyby jeden z nich byl věrný a odešel, podezření se jasně obrátí na druhého, a naopak. Každá dohoda ale potřebuje závazek, a ten se ve hře, kde každý lže, hledá těžko. Dohodli se tedy, že kdyby se ukázalo, že jeden z nich je zrádce, došel až do konce a vyhrál peníze, určí ten druhý charitu, na kterou výhra půjde. Podali si ruce a Honza Špaček byl svědkem. Ani jednomu ale o peníze nešlo, takže závazek neměl velkou váhu. Tomáš ho u kulatého stolu nedodržel, což Adam přesně čekal: když vidí, že vlna jde proti němu, proč se nepřidat. Osobně si to nebere.
Šprtka a mise bez zodpovědnosti
Před kulatým stolem přišla za Adamem Majda s tím, že se jí může kdykoli podívat do očí, chytit ji za ruce a zeptat se na cokoli. Odpověděl, že tohle je to nejpodezřelejší. Majda byla podle tvůrců v šoku, netušila, že by se mohla ocitnout v hledáčku. Tvůrci namítají, že i Adam se často snažil dokázat věrnost. On ale podle sebe jinou metodou – tahy ve prospěch celé skupiny. Majda přišla jako šprtka, která chce všem dokázat, že je věrná, a nebyl jediný, za kým takhle zašla. Předtím spolu přitom vůbec nemluvili a nic nenaznačovalo, že by ji podezíral. Tak proaktivní nabídka mu připadala podezřelá, nic hlubšího v tom ale v tu chvíli nebylo.
V poslední misi jen donášel. Po fiasku s prkýnky si vybral roli s nejnižší možnou odpovědností, aby se znovu nevystavil tomu, že nepozná nějakou písničku. Misi znal z jedné zahraniční verze, takže věděl, oč jde, a podařilo se mu jen běhat. Je rád, že se jeho zpěv do vysílání nedostal.
Kulatý stůl jako parlament
Kulatý stůl se nesl v duchu útoků. Dáša lituje, že Petr vytáhl argumenty proti Kryštofovi hned na začátku. Tvůrci hru v této fázi přirovnávají k parlamentu: politické strany s různým počtem mandátů, počítání hlasů, kalkul, jestli někoho dát dnes, nebo zítra. Podle Adama ale nejde pevnou koalici domluvit dopředu – interakcí je na to příliš málo a důvěry taky. O hlasech samozřejmě uvažoval a uznává, že si mohl lépe zmapovat, kde leží, a pokusit se je překlopit. Věděl ale, že to skončí. Už u snídaně, kde vedle něj seděly Annelie a Dáša a mluvily přes něj, prohlásil, že je to komunikační peklo.
U posledního stolu cítil smíření a převahu racionality, která mu říkala, že z toho není cesty ven. Když Zdíša vypálila, věděl, že bude velmi zle, a že racionální argumentací a přehnanou obhajobou si jen dál kope jámu. Šel proto přes pocit: jestli má někdo pocit, že jeho kroky po celou dobu nejsou v zájmu věrných, ať ho vyhlasuje. Rozum na jeho straně nebyl a fakty svou nevinu dokázat nemohl. Myslí si ale, že rozhodnuto už bylo.
Olympijský plavec v černé vodě
Klíčový rozdíl mezi sledováním a hraním vidí v množství interakcí. Stejně jako řada diváků měl pocit, že hráči spolu celou dobu sedí a mají spoustu prostoru si povídat, a s tím do hry šel. Když zjistil, jak málo skutečných rozhovorů tam je, připadal si jako olympijský plavec, kterého svážete do kozelce, k pasu mu přidáte velkou železnou kouli, hodíte ho do bazénu s černou vodou, o jehož tvaru nic neví, a čekáte olympijský výkon. Byl bez rukou a bez nohou a zároveň svázaný očekáváními, o nichž věděl, že se obrátí proti němu – měl předvádět odhalování zrádců, na které neměl podmínky.
A i kdyby se trefil, třeba s Kryštofem, a ten odešel, většina lidí by podle něj stejně řekla, že je to zrádce na zrádce. Když ho už měli tak silně v hlavě, jen by si to potvrdili. Jestli by ho to zachránilo, si vůbec není jistý.
Jak hrají zrádci
Dáša to podle Adama dělá dobře, protože jede ve vlastní autenticitě a nesnaží se ji měnit. Chrání ji rychlost a frekvence, s jakou mluví: kdo v omezeném čase stráví chvíli s někým, kdo konverzaci autobiograficky stáčí k sobě a mluví o věcech, které se hry netýkají, ten do ní přestane investovat čas, protože chce hrát hru. Je to úžasný kryt. Až se kruh zúží na posledních zhruba deset lidí, začnou být podezřelí ti, kdo o hře nemluví, a to se může změnit. V době, kdy tam byl on, to ale fungovalo skvěle.
Kryštof to dělá do jisté míry stejně – ať zazní cokoli, jde do vtípku a sklouzává mimo hru. Annelie funguje tak, že o sobě ví, že umí lidi iritovat. Lidé se rozhodují primárně emocionálně, ne racionálně, a kdo je štve, tomu spíš dají hlas, i když si nemyslí, že je zrádce. Hodně jí podle Adama pomáhá, že byla naverbovaná první večer a že ji z radaru vymazalo viditelné zklamání z toho, že roli při volbě nedostala.
S tím souvisí podle něj jeden z největších mýtů v analýzách Zrádců: že po rozdání rolí je třeba sledovat změnu chování. Kdo jde do hry s tím, že chce být zrádce, a dostane to, je připravený – ví, že si má zakrýt ohryzek, a podle toho se i obléká. Silnější reakce přichází u lidí, kteří zrádci být chtěli a nestali se jimi. Zklamání se hůř schovává a na tuhle situaci se nikdo nepřipravuje. Změna chování tak k odhalení zrádce nevede, spíš možná potvrzuje věrnost. A v tom je podle Adama hra geniální i ďábelská: nic v ní neplatí jednoznačně, každá mince má dvě strany.
Šel by do hry znovu?
Kdyby mohl vrátit čas, šel by do toho znovu? Úplně neví. Šel si zahrát, a to bylo jediné, co od hry chtěl. Neměl ale pocit, že by si zahrál moc – většinu času hráči čekali, co bude, a v tom byla hra spíš frustrující. Odnáší si, že fungoval pod tlakem, a to dělá rád, protože ho tlak posouvá dopředu. Nelituje, ale jestli by šel znovu, si jistý není. Kdyby o to stál, šel by do britské verze, kde by se se svou identitou schoval a mohl víc hrát. Chuť znovu navštívit reality show v jakékoli podobě ale nemá.
Do české verze šel, protože ji považuje za nejlepší na světě, pokud jde o obraz. Roli hradního pána označuje za geniální a elektrizující – v britské verzi moderátorka hráče spíš opečovává. Na závěr chtěl poděkovat skupině, která kredit často nedostává: šaperonům. Mají nevděčnou roli hráče hlídat, bývají nepopulární, a bez jejich ostřížího zraku a ochoty být nepopulární by to podle něj nikdy nefungovalo.
Závěr
Adamův příběh ukazuje paradox Zrádců: dovednosti, které ho proslavily, mu ve hře spíš uškodily. Pro naslouchání, na kterém stojí jeho práce, chyběl čas, a pověst vyjednavače z něj od prvního dne dělala podezřelého. Odchází bez zášti, s respektem ke spoluhráčům i k produkci – a s poznáním, že sledovat hru u televize a hrát ji na hradě jsou dvě úplně odlišné věci.
