Kamery, které nepřetržitě čtou poznávací značky projíždějících aut a posílají je do jedné celostátní databáze, přestaly být okrajovou technologií. Ve Spojených státech jich jedna jediná firma provozuje přes osmdesát tisíc a její síť se stala předmětem ročního investigativního zkoumání — od bezpečnostních děr přes zneužívání zevnitř až po rostoucí odpor obcí, které kamery nechávají odmontovat.
Na konci natáčení navíc na otázky kývl i generální ředitel firmy. Jeho odpovědi ukazují, kde přesně leží spor: kdo vlastně rozhoduje o tom, co kamery na sloupech umějí — firma, která je vyrábí a aktualizuje, nebo obec, která si je objednala.
Z garáže k osmdesáti tisícům kamer
Firma Flock vznikla v roce 2017 jako vedlejší projekt v garáži poblíž Atlanty. Dnes je z ní miliardová společnost s více než 80 000 kamerami ve 49 amerických státech. Sama sebe popisuje jako poskytovatele technologií pro veřejnou bezpečnost, který dává obcím nástroje k objasňování trestné činnosti a nechává je rozhodovat o vlastních datech. Kritici v ní vidí systém plošného dohledu financovaný rizikovým kapitálem, který má potíže data zabezpečit a zabránit jejich zneužívání.
Automatické čtečky poznávacích značek nejsou nic nového a Flock není jediná firma, která umožňuje vyhledávat napříč celostátní databází. Jiná je rychlost růstu, dosažená velikost a místa, kam dohled posunula. Podle vlastních čísel firma přečte 20 miliard poznávacích značek měsíčně pro více než 5 000 obcí a přes 4 800 policejních útvarů.
Když kamera označí nesprávného člověka
I když policie systém používá přesně tak, jak byl navržen, může označit nesprávného člověka — a donutit nevinného, aby svou nevinu dokazoval. V jednom coloradském městečku přišel policista ženě ke dveřím s tvrzením, že ji mají na kameře, jak krade doručenou zásilku. Stačí si její situaci představit zevnitř: nic neukradla a musí to nějak prokázat.
Vysvětlení, které v té souvislosti zaznělo, mrazí samo o sobě: v tom městě prý mají kamery a nikdo se tam nenadechne čerstvého vzduchu, aniž by o tom policie věděla. Bylo to řečeno zcela bez ironie, jako přednost systému.
A nekončí to u místní policie. Federální úřady včetně imigrační služby ICE se k záznamům dostanou přes partnerské policejní útvary. I tam, kde místní předpisy spolupráci s federálními úřady zakazují, stačí jediný policista, který záznam vyhledá a pošle dál.
Co mluví ve prospěch kamer
Na dohledu je nepříjemné hlavně to, že občas skutečně funguje — a málokdo to chce vyslovit nahlas. Firma uvádí, že její technologie pomohla u desetiny úspěšně objasněných trestných případů v USA a byla využita ve více než 700 000 případech ročně. Ta čísla ovšem pocházejí ze studií, které si sama zaplatila. Jeden z akademiků, kteří na nich pracovali, později pro server 404 Media řekl, že by osobně postupoval podstatně jinak.
Otázka tedy nezní, jestli je systém k něčemu policii. Zní jinak: můžou lidé mimo policii důvěřovat tomu, jak firma a její zaměstnanci s osmdesáti tisíci kamerami po celé zemi nakládají?
Zneužívání zevnitř
Někteří zaměstnanci firmy se do systému přihlašovali jako policisté — v podstatě se sami pasovali do role, která jim nepatřila, a v ní systém používali. Jedním z předních znalců sítě se stal Benn Jordan, který prozkoumal řadu jejích bezpečnostních slabin. Za nejznepokojivější považuje případ z dětského gymnastického studia: v auditních záznamech figurují zaměstnanci bez jakéhokoli technického úkolu — obchodní manažeři — kteří se přihlásili, podívali se do tělocvičny a odhlásili se. To byla celá jejich denní aktivita.
Zneužívání se ale netýká jen zaměstnanců firmy. Bývalý policista z Milwaukee Josue Ayala přiznal vinu za to, že přes systém čtení poznávacích značek milwaukeeské policie více než stosedmdesátkrát vyhledával polohu své bývalé přítelkyně a jejího partnera.
Kamery hacknuté za půl minuty
Systém není zranitelný jen zevnitř. Bezpečnostní výzkum ukázal, že u zakoupených kamer stačí několikrát stisknout tlačítko na zadní straně a během pár minut z nich udělat vlastní špionážní zařízení. Firma po zveřejnění namítla, že testované kusy nejsou totožné s těmi na sloupech, že ty mají bezpečnostní aktualizace, že šlo v podstatě o kouzelnický trik a že hacknuta nikdy nebyla.
Jenže do systémů se dá dostat i bez porušení zákona. Stačí zadat do běžného vyhledávače dotaz na administrátorské rozhraní v uvozovkách a najde se osmdesát kamer. Zařízení, která denně načtou tisíce poznávacích značek, se výzkumníkům podařilo otevřít zhruba za třicet sekund. Firma to přičetla chybné konfiguraci, kterou už opravila, a uvádí, že téměř všichni její klienti dnes používají vícefaktorové ověřování.
Od poznávacích značek k popisu lidí
Zjištění serveru 404 Media posouvá věc ještě dál: volné textové vyhledávání v systému umožňuje hledat a sledovat nejen auta, ale i lidi. Policisté mohou zadávat dotazy na tetování, tělesnou konstituci nebo oblečení. Vyhledávání podle rasy a etnicity má systém označit varováním, redakce ale našla doklady o tom, že se používalo i tak.
To už je něco docela jiného než čtečka poznávacích značek, na jakou obce původně kývly.
Dá se kamerám vyhnout?
Otázka za sto milionů zní, jestli je vůbec možné žít běžný život a těmto kamerám se vyhnout. Youtuber Chris Parr, známý jako Chris the Producer, to zkusil doslova: chtěl týden fungovat relativně normálně, aniž by ho zachytila jediná dohledová kamera.
Jeho pokusy byly čím dál bizarnější — od prostého vyhýbání se kamerám přes převleky až po propracované zařízení, které z něj mělo udělat neviditelného. Výsledkem byly chronické bolesti zad a podezření okolí, že patří ke Ku-klux-klanu. Pointa je jednoduchá: pokud si člověk musí na záda připásat plochou obrazovku, aby si mohl v soukromí dojít do obchodu, něco se cestou zvrtlo.
Mapa, která obrací pohled
Kamery se dají najít — a je jich víc, než by člověk čekal. Will Freeman vytvořil otevřený projekt DeFlock, který komukoli umožňuje polohu kamer nahlásit, ověřit a vyhledat. Bez mapy zní varování, že jsou kamery všude kolem, jako výrok podivína, kterému nikdo neuvěří. Jakmile ale lidé vidí, že cestou do práce minou deset kamer a cestou pro nákup dalších pět, dostane věc rozměr, ke kterému si každý dokáže udělat vlastní názor.
Generální ředitel firmy Garrett Langley označil DeFlock za teroristický — tedy web, který mapuje kamery, jež mapují vás. Svůj výrok po několika měsících odvolal jako chybu.
Vzpoura na radnicích
Od začátku loňského roku, kdy si téma získalo pozornost, nechalo nejméně třicet obcí kamery vytrhat. Zasedání zastupitelstev napříč zemí přetékají protestujícími lidmi a padají na nich tvrdé formulace: pod takovým dohledem je každý, kdo nasedne do auta, trvale ve vyšetřování pro všechny trestné činy. Zastupitelstvo města Lynwood odhlasovalo ukončení spolupráce s firmou i jejími kamerovými systémy.
Pozoruhodné je, že odpor nekopíruje stranické dělení. Podle Kim Roney, zastupitelky severokarolínského Asheville, která kandiduje na starostku s otevřeně protikamerovým programem, jsou mezi jejími sousedy demokraté, republikáni i libertariáni a téma je spíš spojuje — jde o ústavní práva, o ochranu před prohlídkami bez soudního příkazu, o soukromí i o bezpečnost.
Přidala se i losangeleská policie, která nechala smlouvu v červenci 2026 vypršet kvůli obavám o ochranu dat a občanská práva. Záznamy ze 138 nainstalovaných kamer používat nehodlá, kamery ale nesundá a zároveň vyjednává novou smlouvu s lepší kontrolou nad daty.
Kdo rozhoduje o nových funkcích
Otázka na generálního ředitele Garretta Langleyho byla přímá: může firma softwarovou aktualizací změnit schopnosti už nasazeného produktu, aniž by to schválilo zastupitelstvo nebo veřejnost? Langley odpověděl popisem obchodního vztahu — smlouvy jsou roční, firma musí každý rok znovu prokázat svou hodnotu a zákazníci očekávají, že produkt bude každý den lepší.
Právě tady ale začíná plíživé rozšiřování záběru. Server 404 Media popsal, že kamery na čtení poznávacích značek byly krátce proměněny v kamery s živým přenosem. Organizace EFF zase popsala, že akustický systém pro detekci výstřelů krátce sledoval i výkřiky lidí v nouzi. V obou případech to vypadá, že funkce přibyly bez dodatku ke smlouvě a bez jakékoli nové konzultace se zastupitelstvem.
Langley na to odpověděl dvěma tezemi: firma musí dál stavět lepší produkt — bezpečnější, ohleduplnější k soukromí a lépe kontrolovatelný — ale nehodlá zákazníkům nařizovat, co mají a nemají používat. Jako příklad uvedl nástroj auditní asistence spuštěný zhruba šest týdnů předtím, který má odhalovat potenciálně zneužívající nebo nekalé chování v systému. Povinný podle něj není; zapnula si ho víc než třetina zákazníků a firma je k tomu tlačí. Úkolem zastupitelstev a policejních komisařů je podle Langleyho tlačit na větší odpovědnost.
Od natáčení se ovšem něco změnilo. Firma oznámila, že auditní asistenci bude po všech úřadech vyžadovat, a to včetně preventivního zablokování policisty, který provádí neobvyklá vyhledávání, dokud věc neprojde kontrolou správce. Nerozhodlo o tom hlasování zastupitelstva — přibyly zrušené smlouvy a špatný tisk. Zároveň firma veřejnosti ztížila práci s audity: ze sdílených záznamů zmizela jména policistů, hledané poznávací značky i další údaje.
Kolik smluv firma kvůli zneužívání ukončila
Na dotaz, kolik smluv s policejními útvary firma pozastavila nebo zrušila kvůli soustavnému zneužívání, Langley konkrétní číslo neuvedl. Odpověděl, že každý den vidí nejméně tři až čtyři případy uneseného dítěte vráceného domů a stovky až tisíce objasněných trestných činů. Kdyby prý žil ve městě, jehož policie systém zneužívá, poslední, co by chtěl, je vytrhat systém tak účinný při objasňování zločinu. Zneužívání je podle něj mimořádně vzácné: proti stovkám tisíc policistů, kteří systém denně používají, stojí řádově desítky těch, kdo ho možná zneužívají. Cokoli nad nulu je nepřijatelné, ale kvůli špatným rozhodnutím několika jedinců by podle něj nemělo nést následky celé město.
Washington Post v srpnu informoval, že padesát policistů bylo uznáno vinnými nebo obviněno ze stalkingu či zneužití čteček poznávacích značek — a šestačtyřicet z těchto případů se týkalo systému Flock. Na doplňující otázku, zda z odpovědi plyne, že ukončených smluv je nula, Langley odpověděl, že nechce odpověď zkreslovat.
Dřív se k věci vyjádřil přímočařeji: pro Forbes řekl, že podle něj není úkolem jeho firmy hlídat policii. Vlastní centrum důvěry firmy uvádí, že při zjištěném porušení uplatní disciplinární pravidla sám dotčený úřad — a veřejný záznam o tom, že by firma nějakému úřadu přístup odřízla, neexistuje.
Souhlas veřejnosti s novými schopnostmi
Podpořil by ředitel firmy požadavek, aby se výslovný veřejný souhlas vyžadoval dřív, než se na už nasazené technologii zapne podstatně nová dohledová schopnost? Odpověď zněla, že stoprocentně. Policejní útvary jsou podle Langleyho jen jednou částí místní samosprávy, ta má svá pravidla nejen pro dohled, ale i pro rozpočet, a je namístě spoléhat na místní volené zástupce, aby zvažovali, jak komunitu udržet v bezpečí.
Na upřesnění, zda to znamená jít před zastupitelstvo dřív, než firma novou funkci vypustí, ale odpověděl posunutě: pokud si funkci zapne policejní útvar, musí se firma spolehnout na to, že zákazník zná hodnoty, pravidla a postupy své komunity — a na obecné rovině je tedy odpověď stoprocentně ano.
To zní spíš jako úkrok stranou. Když zastupitelstvo schválí smlouvu na jeden typ kamery a firma pak jednostranně softwarovou aktualizací změní, co ta kamera umí, schválilo město jednu věc a dostalo jinou. Povinnost o změně informovat by měla ležet na dodavateli, ne na obci, která si má stav sama hlídat.
Data, která neměla opustit stát
Firma se hájí místní kontrolou nad daty. Několik kalifornských obcí ale tvrdí, že jejich data byla sdílena s cizími stranami, někdy i s federálními úřady, a to bez jejich svolení. Langley s tímto tvrzením nesouhlasí a opakuje, že zákazníci mají svá data pod kontrolou — ovládají, která zaškrtávací pole jsou vybraná. Zároveň připouští, že firma nepochopila svou povinnost udělat pro zákazníky chybu prakticky nemožnou.
Konkrétní případy jsou dva. Mountain View v Kalifornii tvrdí, že firma bez jeho svolení zapnula celostátní vyhledávání sdílené s dalšími policejními útvary a federální úřady se pak k datům dostaly. South Pasadena uvedla neúmyslné sdílení dat jako důvod, proč smlouvu zrušila. První případ popsal deník Guardian, druhý oznámilo přímo město.
Kalifornie má zákon, podle kterého data ze čteček poznávacích značek nemají opustit stát. Firma to podle Langleyho před dvěma lety nepovažovala za svůj úkol zanést přímo do produktu, a když pak zákazníci nedopatřením klikli na celostátní vyhledávání, ukázalo se, že jim to udělala příliš snadné. Že nešlo o ojedinělé události, přiznává i blog firmy: lituje v něm zmatku a nedůvěry, kterou v několika obcích vyvolala, a přebírá plnou odpovědnost za dění ve Ventuře v Kalifornii, kde mimostátní úřady sáhly na data okresního šerifa víc než 364 000krát.
Dnes už podle Langleyho v Kalifornii, ve Washingtonu a ve Virginii, kde zákon jasně říká, že data ze čteček stát opustit nesmějí, firma takový přenos technicky znemožňuje — není tam ani zaškrtávací pole. Odpovědnost firmy tím podle něj vzrostla a právě proto je velkým zastáncem regulace. Dobře napsaný zákon, hlavně co do vymahatelnosti, považuje za dobrou věc.
Nepoměr mezi mocí a odpovědností
Nejnápadnější na celém rozhovoru je, jak často miliardová společnost přenáší odpovědnost za bránění plíživému rozšiřování dohledu a jeho zneužívání na malé obce. Část toho je skutečně místní kontrola. Zbytek je nepoměr mezi mocí a odpovědností: platformu postavila firma, funkce vyvíjí firma, pojistky navrhuje firma — a rozhodovat o mezích má zastupitelstvo, které se o změně často dozví až z novin.
Mezitím přibývá lidí, obcí i policejních útvarů, které mají kamer dost. V Daytonu v Ohiu vyjeli městští zaměstnanci a přetáhli kamery pytli na odpadky. Ukazuje se, že jakmile se začne hlídat hlídač, lidé se za sebe dokážou ozvat sami. A že klíčová otázka není technická, ale docela obyčejně politická: kdo smí rozhodnout, co všechno smí kamera na sloupu za rohem umět.
