Válka Spojených států s Íránem překročila koncem srpna šest měsíců. Za sebou má intenzivní bombardovací kampaň, námořní blokádu íránských přístavů, krátkodechou dohodu z poloviny června a druhé, kratší kolo bojů. Před sebou nemá nic, co by se dalo nazvat mírovým procesem: příměří vypršelo, jednání neběží a Washington místo vojenského řešení ohlásil další balík sankcí. Nad tím, kam se konflikt posune dál, se v analýze zamýšlí Trita Parsi, výkonný viceprezident washingtonského Quincy Institute for Responsible Statecraft a dlouholetý znalec americko-íránských vztahů. Jeho scénáře jsou odhadem, ne popisem toho, co se už stalo — text proto obojí odděluje.
Druhé kolo bojů bylo krvavější než první
První fáze války trvala zhruba osmatřicet dní nepřetržitých úderů, po ní přišla několikatýdenní námořní blokáda a v polovině června týden trvající pokus o dohodu. Když se rozpadla, následovalo druhé kolo bojů v délce třinácti dnů.
Podle Parsiho srovnání obou kol připadla na to druhé — přestože trvalo zhruba třetinu doby toho prvního — víc než polovina všech amerických ztrát za celou válku. To je podle něj údaj, který se v debatě o průběhu konfliktu ztrácí, ačkoli vypovídá o posunu poměru sil: o slábnoucí ochraně amerických jednotek, o nedostatku protiraketových střel a o tom, že íránské údery byly ve druhém kole propracovanější a opřené o lepší zpravodajské informace.
Od vojenské akce zpět k sankcím
Obvyklý sled kroků vede od sankcí k válce — vojenská akce přichází ve chvíli, kdy ekonomický nátlak nezabral, případně sankce cíl předem změkčují. Letos v srpnu se ale pořadí obrátilo: 24. srpna ohlásil americký ministr financí Scott Bessent rozsáhlý balík sankcí namířený proti státům, které s Íránem nepřeruší ekonomické vazby. Podal je jako zásadní eskalaci, ačkoli fakticky jde o návrat k nástroji, který válce předcházel.
Parsi to čte jako doklad toho, jak improvizovaně se celý konflikt vede. Po šesti měsících podle něj Washington nesplnil ani jeden ze strategických cílů, které si na počátku vytkl, a zároveň si oslabil pozici i mimo Blízký východ.
Íránské podmínky: Libanon, Sýrie, Gaza
Teherán vystupuje sebevědoměji než před válkou. Podmiňuje ukončení bojů i řešením situace v Libanonu, Sýrii a Gaze, požaduje stažení izraelské armády z těchto oblastí a chystá se zveřejnit seznam podmínek pro obnovení provozu v úžině.
Parsi má za to, že obě strany dnes vědomě nadsazují a vydávají maximální požadavky za předpoklad jakéhokoli jednání — je to vyjednávací taktika a signál sebedůvěry. Ta sebedůvěra je ale podle něj reálná: Spojené státy s Izraelem podle jeho hodnocení nasadily proti Íránu vše, co měly, a nedosáhly svého. Írán navíc podle něj poprvé získal přímou zkušenost s tím, jak americká armáda vede válku — dřív ji znal jen zprostředkovaně z Iráku a Afghánistánu.
V jednotlivých požadavcích Parsi očekává různou míru neústupnosti. Libanon je pro íránskou bezpečnost bezprostředně důležitý, a tam Teherán podle něj neustoupí. Sýrie je citlivá hlavně proto, aby se neproměnila ve vzdušný koridor pro útoky na Írán — s tamní vládou má přitom Teherán zásadní spor. Gaza má pro Írán velký politický a ideologický význam, bezpečnostně ale menší, a Parsi nepředpokládá, že by měl Teherán dost páky na vynucení izraelského stažení. Na tlak k regionálnímu příměří mu podle něj páka stačí.
Páka na Izrael existuje, chybí vůle ji použít
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu opakovaně odmítl stažení z jižního Libanonu; setrvání v tamním bezpečnostním pásmu prezentuje jako strategický zisk. Otázka, zda Washington dokáže Izrael přimět k ústupu, je tak stále otevřená.
Parsi na ni odpovídá jednoznačně: páku Spojené státy mají vždy, nikdy nešlo o schopnost, jen o politickou vůli ji použít. Připomíná, že v době, kdy červnové memorandum ještě fungovalo, zněla rétorika Bílého domu nezvykle kriticky — prezident Trump vytýkal izraelské armádě způsob vedení bojů v Libanonu a viceprezident Vance mluvil o Izraeli jako o spojenci, který si problémy nevyřeší zabíjením a který není výjimečnější než Francie nebo Británie. To Parsi vnímal jako začátek širšího tlaku, který ale skončil s rozpadem memoranda.
Za jednu z příčin tohoto rozpadu označuje kroky ministra zahraničí Marca Rubia. Ten podle něj nejprve v zemích Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu prosazoval americkou pozici, podle níž je jediným přijatelným řešením v úžině návrat do stavu před válkou — čímž prakticky vyprázdnil prostor pro vyjednávání — a vzápětí zprostředkoval izraelsko-libanonskou dohodu, která podle Parsiho čtení šla proti smyslu memoranda. Otázka izraelského stažení z Libanonu tím ztratila rámec, ve kterém se měla řešit.
Írán hraje o vinu a obchází Washington
Teherán v posledních týdnech vede intenzivní regionální diplomacii — jedná s Katarem, Irákem, Ománem i dalšími státy. Nabídka, kterou sousedům předkládá, zní: vaše bezpečnost je lépe zajištěná spoluprací s námi než návratem k válce po boku Spojených států.
Parsi v tom vidí tři souběžné cíle. Doma Írán ukazuje vlastní veřejnosti, unavené šestiměsíční válkou, že o jednání stojí a překážkou je americká strana. V regionu vysílá totéž poselství arabským státům. A do třetice se snaží připravit co nejvíc diplomatické práce dopředu, aby ji Washington musel aktivně bourat, pokud se k jednacímu stolu vrátí. Parsi přitom vychází z předpokladu, že americký prezident nic nepodepíše před listopadovými volbami do Kongresu — Teherán tedy podle něj využívá čas, kdy si Washington dobrovolně zvolil absenci.
Že by šlo diplomacii úplně vynechat, Parsi nepovažuje za realistické. Konečné uspořádání v regionu se podle něj neobejde bez toho, aby s ním Spojené státy alespoň nebyly v rozporu — i kdyby většina jednání proběhla mezi Íránem a arabskými státy, které by výsledek Washingtonu teprve předložily.
Záliv došel k závěru, že americký deštník nechrání
Začátkem srpna prezident Trump odvolal rozsáhlý útok na Írán poté, co ho o to naléhavě požádaly státy Zálivu — podle jeho vlastního vyjádření Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Katar. Důvod je pochopitelný: odvetná palba by dopadla především na ně.
Jako varovný příklad slouží Kuvajt. Ze zdejšího území Američané část úderů na Írán organizovali a íránská odveta pak zasáhla mimo jiné kuvajtské mezinárodní letiště a americké základny v zemi. Parsi z toho vyvozuje závěr, ke kterému podle něj v Zálivu došli všichni: americký bezpečnostní deštník tamní státy před odvetou neochránil. Nejde přitom o sympatie k Teheránu — spíš o chladnou úvahu, že každý zásah proti Íránu se jim vrátí a Washington to nedokáže vykompenzovat.
Důsledek je podle Parsiho dlouhodobý: nákupy amerických zbraní budou pokračovat, ale spoléhat se na americkou bezpečnostní záruku už žádná země v regionu nebude. Region se podle jeho odhadu posune k jinému uspořádání bezpečnosti.
Americká strana nemá definovaný cíl
Zatímco íránské požadavky jsou vypsané konkrétně, americká pozice se popisuje hůř. Prezident Trump v Oválné pracovně tvrdil, že Írán nemá kapacity ani na výplaty svých vojáků, že Hormuzský průliv je otevřený, že jím americké konvoje běžně proplouvají a naopak z Íránu neprojde jediná loď. Dostupné údaje tak jednoznačné nejsou: provoz úžinou je už měsíce zásadně narušený, americké námořnictvo desítky komerčních plavidel od íránských přístavů odklonilo a k útokům na lodě dál dochází.
Rozporná je i komunikace o jednání. Trump na síti Truth Social napadl zpravodaje stanice Fox News Jonathana Hunta a moderátora Breta Baiera za nepřesnou reportáž a napsal, že o schůzku nestojí on, ale Íránci, kteří o dohodu prosí. Baier ho vzápětí ve vysílání opravil s tím, že jeho pořad nic o Trumpově zájmu o schůzku netvrdil.
Parsi z toho vyvozuje závažnější věc než mediální přestřelku. Dřív podle něj Bílý dům formuloval cíle záměrně vágně, aby je šlo ohnout do podoby úspěchu; teď nemá stanovené žádné. K srpnovým sankcím nezaznělo, co má Írán udělat, aby byly zrušeny — na rozdíl od prvního Trumpova období, kdy podobný nátlakový balík doprovázel alespoň seznam požadavků, byť fakticky nesplnitelných. Parsi z toho usuzuje, že administrativa své cíle nemá definované ani interně: vyjednavači mají zakázáno s Íránci mluvit a nedostali ani parametry, čeho by měli dosáhnout. Jeho výklad zní, že prezident momentálně nechce dohodu ani velkou eskalaci — chce klid do voleb do Kongresu.
Riziko třetího kola — a kdo ho může začít
Írán podle Parsiho počítá s nejhorším: že se Spojené státy nebo Izrael k válce vrátí, ať už hned po volbách, nebo později. Po dvou bombardovacích kolech uprostřed jednání prý nemá důvod čekat nic jiného. Že se americká pozornost přesouvá do Perského zálivu, dokládá podle něj i nedostatek munice v Evropě — a paradox, že se prostředky přesouvají do oblasti, které americká Národní bezpečnostní strategie z prosince 2025 přiřkla klesající strategický význam.
Tady přichází Parsiho nejostřejší odhad, a je potřeba číst ho jako odhad, ne jako oznámení. Pokud v Teheránu dojdou k závěru, že prezident válku po volbách obnoví, a pokud budou nové sankce dost bolestivé na to, aby byl Írán za tři měsíce slabší než dnes, může podle něj třetí kolo zahájit sám Írán — několik týdnů před volbami. Íránská strana už se podle jeho pozorování nedrží role toho, kdo jen odpovídá na údery. Válka formálně neskončila, mírová dohoda neexistuje a ani Washington ji za ukončenou nepovažuje: u nových sankcí sám používá slovník ekonomické války, tedy jazyk, kterým dřív argumentoval Teherán.
Řada analytiků podle Parsiho správně počítá, že Spojeným státům se obnovení války nevyplatí — nedosáhly by ničeho a chybí jim protiraketové střely. Tahle úvaha ale podle něj přehlíží možnost, že další kolo nemusí začít americká strana.
Rakety, dodávky a výdrž íránské společnosti
Kolik ofenzivních raket Írán dokáže vyrábět, veřejně známo není. Parsi ale upozorňuje na poměr, který známý je: výroba raket je podstatně rychlejší než výroba protiraketových střel, takže matematika hraje v tomto ohledu pro Teherán. Íránský dodavatelský řetězec se navíc podle něj ukázal jako odolný a americké údery ho nerozbily. Opačným směrem to podle jeho hodnocení fungovalo lépe — íránské zásahy podle něj vyřadily části amerického zásobovacího řetězce, což by vysvětlovalo zásobovací potíže amerického námořnictva — letadlová loď Abraham Lincoln, která se právě stahuje z regionu, se s nimi podle zpráv o jejím nasazení potýkala. Roli podle Parsiho hrají i pokračující čínské dodávky komponent pro íránskou raketovou výrobu.
Podstatnější otázkou je pro něj výdrž íránské ekonomiky a společnosti. Dokud íránská veřejnost vidí příčinu problémů na americké straně, dokáže vláda podle Parsiho tlak ustát. Kdyby převládl dojem, že o dohodu skutečně usiluje Washington a překážkou je Teherán, měl by íránský režim doma vážný problém. Právě v tomhle mu podle Parsiho americká komunikace paradoxně pomáhá — obraz, který se navenek nabízí, je íránská ochota jednat proti americké neochotě.
Uvnitř Íránu přitom podle něj vlastní tlak existuje. Část veřejnosti i médií napadá vyjednavače za přílišnou ústupnost a obviňuje je z výprodeje zájmů země; Parsi to považuje za součást vnitřních mocenských her, ale za reálnou překážku případné dohody. Případný obrat k jednání by podle něj musel režim připravit nejen u veřejnosti, ale hlavně u nejtvrdších frakcí — v parlamentu už podle jeho pozorování byla ta nejnesmiřitelnější odsunuta stranou. Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí zároveň navenek trvá na tom, že Teherán pod tlakem neustoupí.
Závěr
Šest měsíců války skončilo ve stavu, kterému se nedá říkat ani válka, ani mír: bez příměří, bez jednání a bez formulovaného amerického cíle. Ověřitelné je, že memorandum z poloviny června se rozpadlo, že Washington sáhl po sankcích místo dohody a že státy Zálivu už americkou bezpečnostní záruku neberou jako danou. Zbytek je odhad — včetně toho nejznepokojivějšího, totiž že iniciativa k dalšímu kolu bojů se mohla přesunout z Washingtonu do Teheránu.
