Spojené státy a Írán se vrátily do cyklu úderů a odvet. Z Teheránu zaznělo obvinění, že jeden z posledních amerických úderů zasáhl svatební hostinu. Nezávisle ověřené to není, íránské straně to ale poslouží ke stmelení podpory doma i k získání sympatií v zahraničí. A přitom není vůbec zřejmé, kam americká politika v tomto konfliktu míří. Připomíná lodě, které po zásazích bezvládně plují Perským zálivem — taky se jen unáší.
Co Írán o zasažené svatbě tvrdí
Podle íránské strany dopadl jeden z úderů druhé vlny na jihu Íránu, u pobřeží Hormuzského průlivu, na místo, kde právě probíhala svatební hostina. Íránci zveřejnili fotografii budovy a uvádějí, že zahynulo několik lidí včetně dítěte a desítky dalších utrpěly zranění. Americká strana zásah civilního cíle nepotvrdila, odmítá, že by na civilisty mířila, a ohlásila prošetření. Americké Ústřední velení (CENTCOM) po dokončení této vlny vydalo prohlášení, podle něhož americké síly zasáhly cíle Islámských revolučních gard (IRGC) — protivzdušnou obranu, radiolokátory, námořní prostředky a zařízení, kapacity ke kladení min a komunikační uzly.
Právě poslední položka je podstatná. Reportér listu The New York Times budovu geolokalizoval a zjistil, že stála zhruba 140 metrů od komunikační věže zasažené týmž úderem. Jestli šlo o úmysl, zbloudilou střelu, nebo chybné zaměření, se z dostupných materiálů říct nedá. Co z nich plyne, je jen tolik, že v místě byl legitimní vojenský cíl — a že vedle něj byla zasažena svatba.
Seznam civilních zásahů, který Teherán připomíná
Íránská strana zásah okamžitě zařadila do delší řady. Předseda íránského parlamentu Ghalibaf ještě téhož dne připomněl útok na dívčí školu z prvních dnů války, při němž podle íránských údajů zahynuly učitelky a děti, potom sportovní halu, kde měly zahynout další děti, a nyní svatbu. Jeho formulace byla ostrá: kdo si vybírá cíle jako Satan a zabíjí jako Satan, ten Satanem je.
Přesnost přitom není záruka. Odchylka necelých 140 metrů na vzdálenost několika set kilometrů je z technického hlediska malá, pro lidi v zasažené budově ale rozhodující. U každého takového úderu je průvodní ztráta na životech reálnou možností — a čím delší je jejich seznam, tím hůř se odmítá výklad, že jde o barbarství. Nepomáhá ani to, že Washington dodnes nepřevzal odpovědnost ani za zásah školy: žádné přiznání, žádná omluva, dokonce ani konstatování, že jde o tragédii. V jedné fázi z něj byl obviněn samotný Írán, přestože existuje video zachycující dopad americké střely Tomahawk.
Údery bez politického cíle
Vojenská síla se nemá používat jinak než v zájmu konkrétního politického cíle. Něco vynutit, něco uzavřít, někam protivníka dotlačit. Poslední kolo úderů — stejně jako předchozí kolo sankcí — ale působí jako pouhé konání pro konání. Odpálí se střely, zasáhne se pár cílů a co dál, nikdo neřekne.
I kdyby byly zasaženy výhradně vojenské objekty, zůstává otázka, k čemu to má vést. Jak konkrétně přiměje ničení těchto cílů Teherán ke kapitulaci, jak otevře Hormuzský průliv, jak vrátí do oběhu naftu, letecké palivo, hnojiva, helium nebo síru? Pokud odpověď neexistuje, jde o čisté plýtvání — a zásoby střel s plochou dráhou letu Tomahawk už tak docházejí. Vydávat peníze a nenahraditelnou munici na to, aby si člověk vlastní pozici zhoršil, je horší než nedělat nic.
Írán tvrdne, ochota k dohodě mizí
Uvnitř Íránu má takový zásah předvídatelný účinek. Odhady tvrdé podpory tamní vlády se pohybují kolem dvaceti milionů z pětadevadesáti, zbytek obyvatel je spíš vlažný a snaží se přežít; existují i odhady mnohem vyšší. Každá zasažená svatba to číslo nafukuje a vládu utvrzuje. Íránské vedení by po takové sérii zásahů nepřežilo, kdyby přistoupilo na podmínky, které by Washingtonu za něco stály. Do stejné kategorie patří civilní most, který americké síly zasáhly dřív v Teheránu — bez vojenské hodnoty, bez vazby na Hormuzský průliv, jen gesto.
Válka se přitom nevede na jednom bojišti. Vedle fyzického je tu Hormuzský průliv, diplomacie, ekonomika a informační prostor, který dnes váží nejvíc: působí na americké veřejné mínění, na spojence v regionu i na protivníky. Číně dává argument pro to, aby Íránu pomáhala víc. Rusku dává krytí pro tvrdší kroky. Zasažené cíle sice ubírají íránským kapacitám, ale pokud neotevřou průliv a nezmění postoj Teheránu, zůstává z nich jen hluk — hluk zaplacený penězi a municí.
Íránská výhrůžka arabským státům
Teherán dal najevo, že nehraje jen v informačním poli. Zástupce velitele IRGC vyzval arabské státy, aby vypověděly americké síly ze svého území, jinak je čeká drtivá odpověď; jmenovitě zmínil Kuvajt, Bahrajn a Jordánsko. Mluvčí IRGC to potvrdil v prohlášení, podle kterého americká armáda po sérii neúspěchů bombardovala vojenské i nevojenské objekty na jihu Íránu a zabila civilisty, načež Írán zasáhl základny amerických sil v regionu raketami a drony a zabil či zranil značný počet amerických velitelů a vojáků. Jde o íránskou verzi událostí, nezávisle nepotvrzenou; podstatná je hlavně výhrůžka, která ji doprovází — každá země spolupracující s americkou armádou musí počítat s následky.
Arabské režimy jsou tím vmáčknuté mezi dva tlaky. Z americké strany slyší, ať se seberou a přestanou naříkat, že by je Írán mohl zasáhnout — přesně tak to veřejně formuloval Jack Keane směrem k Saúdské Arábii. Jenže Kuvajt, Bahrajn a Jordánsko patří k nejčastějším terčům íránských úderů poslední doby a americká protivzdušná obrana je nezastavila. Výzva „seberte se“ od někoho, kdo současně přiznává, že ochránit je neumí, v Rijádu ani jinde v Zálivu nezabírá.
Nabídka regionální bezpečnosti a poplatek za průjezd
Druhá strana mince zní podstatně vlídněji. Írán arabským sousedům veřejně i zákulisně nabízí návrat k regionálnímu bezpečnostnímu uspořádání: války spolu nevedeme, vést je nemusíme, stačí spolupracovat. Žádný požadavek podřízenosti, žádné ultimátum. Ani Hormuzský průliv si podle dostupných informací nenárokuje výlučně — počítá s poplatkem za průjezd, podle zveřejněných údajů kolem jednoho až dvou procent hodnoty nákladu.
Procentuálně je to provozní drobnost, u velkého tankeru ovšem pár milionů dolarů, které se promítnou do ceny pro spotřebitele. Přepravci by na to podle všeho přistoupili, kdyby výměnou získali jistotu, že projedou. Tu ale nemají: lodě dostávají zásahy z obou stran podle toho, pod jakou vlajkou plují. Firmy se tak ocitly v situaci, kdy nemohou důvěřovat nikomu.
Trump: o dohodu nestojím
Kam celá věc směřuje, měl osvětlit prezident Donald Trump. Před týdnem psal na Truth Social, že Írán touží po dohodě a že stačí ji uzavřít. Nyní tvrdí opak: k jednacímu stolu prý nikoho netlačí, na podpisu bezcenné dohody mu nezáleží a současná pozice se mu líbí mnohem víc — s „téměř úplnou kontrolou“ nad Hormuzským průlivem a hroutící se íránskou ekonomikou. Ptá se přitom, kdy už íránský lid povstane.
Znepokojivé je, že tomu prezident nejspíš věří. Ropa průlivem sice teče, pořád ale jde o zlomek předválečného objemu a hluboko pod tím, co světová ekonomika potřebuje — nejcitelněji u nafty a leteckého paliva. Papírový a termínový trh se dá krátkodobě ovlivnit, fyzický nedostatek ne. Cena nafty se drží vysoko, kolem 5,20 dolaru za galon, a nikam neklesá.
Tanker za tanker a dvojí metr na mezinárodní právo
Podle serveru Axios mezitím vznikla nová linie zvaná tanker za tanker. Íránská strana v posledních týdnech zasáhla čtyři až šest tankerů, které se pokusily proplout bez povolení; Spojené státy odpověděly zásahem dvou íránských vládních ropných tankerů a hodlají v tom pokračovat kus za kus.
Potíž je v tom, čím Washington svůj postoj donedávna zdůvodňoval. Marco Rubio ještě před spuštěním této politiky prohlašoval, že mezinárodní vody nesmí ovládat žádný stát, že klást do nich miny a ničit lodě, které neuposlechnou, je zločin, a že s tím musí někdo něco udělat. Buď právo platí, nebo neplatí. Pokud se stejné jednání odsoudí u protivníka a vzápětí převezme, zbývá jen právo silnějšího — a tím se ostatně část amerického veřejného i vládního prostoru po venezuelské operaci otevřeně chlubila, Stephen Miller mezi nejhlasitějšími: mezinárodní právo neexistuje, je jen zákon džungle a my jsme lev.
Lev ovšem stárne. Kolem přibývají mladší a silnější šelmy, zatímco Washington se chová, jako by pořád psal rok 1992. Nepíše. Každé takové gesto přisuzuje íránské straně rozumnost a konzistenci, na kterou by jinak nedosáhla, a nahlodává poslední zbytky důvěry ve slovo Spojených států.
Měsíc klidu, který nenastal
Novináři Baraku Ravidovi řekl americký činitel, že nové údery snížily íránské útočné schopnosti a přinesly nejméně měsíc nižšího ohrožení obchodní plavby. Jenže Írán podle dostupných zpráv ještě téže noci pálil nejméně na tři města, kde jsou rozmístěné americké síly; oficiální potvrzení v době natáčení chybělo. Trump navíc předem oznámil, že na odvetu odpoví ještě tvrději.
Slibovat měsíc klidu uprostřed rozjeté výměny úderů se dá jen tehdy, když člověk nemá čím měřit úspěch. Přesně to je jádro problému: neexistuje strategie ukončení války ani seznam podmínek, po jejichž splnění by se dalo říct, že se cíle dosáhlo.
Rezervy ropy nejníže od roku 1982
Tvrzení o kontrole nad průlivem má snadný test. Kdyby ropa proudila, nebylo by nutné sahat do strategických rezerv. Podle zprávy stanice ABC opírající se o data amerického ministerstva energetiky přitom rezervy dál klesají a dostaly se na nejnižší úroveň od roku 1982. Při dalším čerpání se přiblíží hranice, pod níž podle odborných odhadů hrozí poškození samotných skladovacích zařízení; zásoba vyčleněná pro vojenské mimořádné situace se tenčí už teď.
Vedle paliva ubývají zásoby útočných i obranných raket, pozemních i vzdušných. Válka se přitom bez nafty vést nedá, většina lodí na ni jezdí. Do stejné jámy putují stovky miliard dolarů. Za tím vším nestojí obrana země, ale konflikt bez vstupní logiky a bez východiska.
Kdo řekne dost
Zprávy o zabitých dětech na svatbě zasáhnou íránskou veřejnost silněji než vojenské ztráty. Ukázalo se to už při pohřebním obřadu, kde v čele průvodu nenesli rakev zesnulého duchovního vůdce, ale malou rakev jeho čtyřleté vnučky — a právě ta lidmi otřásla nejvíc. Když íránská delegace usedala k jednání o memorandu, měla před sebou fotografie zabitých dětí, jejich batohy a boty. Nyní k nim přibyla svatba.
Na druhé straně stojí lhostejnost, kterou část amerického prostředí považuje za samozřejmou. Ta lhostejnost ale nic neřeší: mezinárodní právo, na které se Washington sám odvolával, se trhá, dvojí metr je vidět, spojenci i neutrální státy se posouvají směrem k Íránu a americké zásoby munice i energie se ztenčují bez jakéhokoli cíle.
Někdo v tom bude muset udělat rozhodný krok — člen vlády, vysoký generál, senátor, kdokoli s dostatečnou váhou. Odejít z funkce na protest, jak to udělali Matthew Hoh za afghánské války nebo Joe Kent, a nahlas říct, že plán chybí. Nástrojem je i rezoluce Kongresu o válečných pravomocích. Pokud se místo toho splní dřívější hrozby a údery dopadnou na íránskou energetiku, odsolovací stanice a výrobu elektřiny, přijdou avizované odvety proti arabským hostitelům amerických sil, ekonomika se zlomí do deprese a otevře se prostor pro širší válku s dalšími účastníky.
Rezavý symbol americké síly
Jak na tom americké síly reálně jsou, ukazují záběry letadlové lodi Abraham Lincoln vplouvající do přístavu. Loď vypadá staře a zanedbaně, prorezlá zvenčí — protože na údržbu v přístavu nezbývá čas. Kde se neudržuje vnějšek, neudržuje se ani vnitřek.
Z paluby se nejméně jeden muž pokusil o sebevraždu skokem přes palubu; velitelství tvrdilo, že šlo o nehodu, dostupné indicie tomu ale odporují. Zprávy od rodin námořníků z této i dalších lodí mluví o podobných potížích. Symbol americké moci momentálně rezaví ve vodě a dokulhává do přístavu — a při další eskalaci může být příště na snímcích s kouřem stoupajícím z paluby.
Závěr
Zásah svatební hostiny, jakkoli zůstává tvrzením íránské strany, dopadá do situace, v níž americká operace nemá formulovaný politický cíl ani podmínky ukončení. Ubývá munice, ubývá ropy v rezervách, ubývá důvěry spojenců — a s každým dalším civilním cílem roste odhodlání íránské veřejnosti vydržet. Když se k tomu přidá zjevný dvojí metr v otázce mezinárodního práva, není výsledkem síla, ale ztráta pozice na všech bojištích najednou.
