Při bombovém útoku na federální budovu v Oklahoma City zahynulo 19. dubna 1995 sto šedesát osm lidí. Mezi oběťmi byly i malé děti z jeslí, které v budově fungovaly. Kathy Sandersová tam přišla o oba vnuky, Chase a Coltona; byly jim dva a tři roky. Od té chvíle uplynulo víc než třicet let a ona celou tu dobu shromažďuje dokumenty, jezdí za svědky a snaží se zjistit, jestli oficiální verze sedí.
Následující text věrně reprodukuje, co Sandersová vypráví a čemu věří. Část jejích tvrzení jsou vážná obvinění vůči americkým státním orgánům a nedoložené domněnky. Redakce je neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Sandersová formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Ráno 19. dubna 1995
Vnuci u ní doma bydleli, protože její dcera Edye byla mladá rozvedená matka. Toho rána je Sandersová nenašla v jejich pokoji — chlapci se v noci přebatolili do postele ke své mámě. Následoval obvyklý rituál: písnička na dobré ráno, mytí zubů, snídaně a cesta do jeslí. Na Coltonově tváři si při loučení všimla drobků.
S dcerou pak jely společně do práce do kanceláře tři bloky od budovy. Edye měla původně zůstat doma, byla dva dny předtím nemocná, ale kolegyně jí volala, ať přijde na firemní oslavu dubnových narozenin. Podle Sandersové právě ve chvíli, kdy dcera přecházela kancelář ke svému dortu, vybuchla bomba.
Popisuje explozi, jakou nikdy předtím neslyšela, prázdnou ulici bez jediného auta, padající tabule skla a kouř nad budovou. Když s dcerou doběhly k místu, z budovy zbyla hromada trosek. Do trosek se probojovat nedokázaly, přišla druhá bombová hrozba a lidé začali z okolí utíkat. Jednoho z policistů popisuje tak, že je z místa fyzicky odvedl; rodiny poslali do dětské nemocnice. Tam jí syn, policista mimo službu, po několika hodinách oznámil, že chlapci nepřežili.
Pyrotechnici u budovy a varování, o kterém rodiny nevěděly
Několik týdnů po útoku pozvala Sandersová k sobě domů rodiny, které při explozi přišly o děti. Při té večeři podle ní jedna z matek řekla, že když ráno vezla syna do jeslí, viděla u budovy zásahový pyrotechnický vůz. Nikdo z přítomných jí tehdy nevěřil.
Její manžel se prý druhý den vypravil na hasičskou stanici. Velitel existenci takového zásahu popřel. Když ale odcházel, měl mu dispečer říct, že nebude nikomu krýt záda: stanice prý týden předtím dostala memorandum, aby byla ve zvýšené pohotovosti kvůli možné teroristické aktivitě v centru Oklahoma City. Podle Sandersové stejné varování obdržel i federální soud ve městě. Rodinám o tom nikdo neřekl.
Sandersová dodává, že později narazila i na novinový rozhovor, v němž žena popisovala, jak lidé z její kanceláře sledovali pyrotechnický vůz v přilehlé uličce, a na zmínky o psech cvičených na výbušniny v okolních keřích. S touto svědkyní podle svých slov nikdy přímo nemluvila.
Informátorka ATF a osada Elohim City
Na otázku, odkud mohly úřady vědět, že se něco chystá, odpovídá Sandersová bez váhání. Během pátrání se prý dostala k hlášením informátorky ATF Carol Howeové, která žila v osadě Elohim City u hranice Oklahomy a Arkansasu. Tvrdí, že má její zprávy odevzdané řídícímu důstojníkovi k dispozici.
Podle Sandersové z nich plyne, že od prosince 1994 podnikla informátorka se dvěma dalšími lidmi z osady tři cesty do Oklahoma City a Tulsy, při nichž si vytipovávali budovy určené k odpálení. Řídící důstojník byl podle ní v práci nový a hlášení přeposílal prakticky v podobě, v jaké je informátorka odevzdala.
Elohim City je pro ni klíčové místo i z jiného důvodu. Timothy McVeigh podle jejích zjištění zavolal do osady dvě minuty poté, co telefonoval půjčovně nákladních vozů, zhruba dva týdny před útokem. Chtěl mluvit s jedním z obyvatel, německým občanem. Toho podle Sandersové FBI osobně nikdy nevyslechla — telefonicky se mu ozvala až rok po atentátu, kdy už byl zpět v Německu. Zároveň prý vyšetřovatelé vyslechli desetitisíce lidí, kteří McVeigha znali, včetně jeho učitelky ze základní školy. Na úvahu, že ten muž mohl pro úřady pracovat, odpovídá, že jí takové vysvětlení připadá logické; sama dodává, že to jistě neví a že nedokáže vyloučit ani obyčejný zmatek mezi složkami.
John Doe číslo dvě
Krátce po útoku běželo podle ní největší pátrání v americké historii — po muži označovaném jako John Doe číslo dvě. Prvního podezřelého vyšetřovatelé identifikovali z čísla podvozku, které se zachovalo na nápravě vybuchlého vozu; přes evidenci půjčovny se dostali k Timothymu McVeighovi. Zaměstnanci půjčovny ale uváděli, že si vůz přišli vypůjčit muži dva.
Na dopadení druhého muže byla vypsána odměna dva miliony dolarů. Po několika týdnech podle Sandersové FBI oznámila, že šlo o omyl a že žádný John Doe číslo dvě neexistuje — svědek z půjčovny se prý spletl.
Sandersová se s tím odmítla spokojit. Oslovila McVeighova obhájce Stephena Jonese s nabídkou, že mu pomůže, pokud bude chtít ukázat na další zúčastněné. Pracovala pak s vyšetřovateli obhajoby a dostala se k dokumentům, mimo jiné k výpovědím svědků. Tvrdí, že přes dvacet lidí vidělo McVeigha to ráno v centru města ve společnosti dalšího muže.
Jmenuje například kurýra s cateringem, který zahlédl McVeigha s neznámým mužem přecházet ulici, nebo rozvážkového řidiče z Junction City, podle kterého si čínské jídlo v motelovém pokoji převzal někdo jiný než McVeigh. Přeživší Daina Bradleyová, která v troskách přišla o matku a dvě děti a jíž museli zachránci amputovat nohu, podle Sandersové vypověděla, že viděla přijet vůz, z něhož vystoupil McVeigh, a z místa spolujezdce vyběhl další muž. Podle Sandersové její svědectví u soudu shodili s tím, že je traumatizovaná.
Sandersovou na tom nejvíc zaráží jedna věc: obžaloba nepovolala ani jednoho svědka, který by McVeigha umístil na místo činu. Vysvětluje si to tím, že všichni takoví svědci ho viděli s někým dalším.
Agenti ATF v noci před výbuchem
Sandersová uvádí, že získala mzdové záznamy ATF, z nichž podle ní vyplývá, že do města byli noc před atentátem povoláni agenti. Úřad prý připouští, že pracoval na nastražené operaci, ale odmítá potvrdit, že se týkala právě této budovy.
Z toho si Sandersová skládá vlastní hypotézu, kterou sama takto označuje: možná úřady věděly, že budova vyletí do povětří, a informace mířila na noční hodiny. Když v noci nikdo nepřišel, povolaly pyrotechniky, nechaly budovu prohledat a ráno do ní pustily zaměstnance i děti. Dodává, že spoustu věcí vysvětlit neumí, ale má pocit, že ví víc, než by některým lidem uvnitř státního aparátu bylo milé.
Imploze budovy a návštěva agentů doma
Zbytek budovy nechaly úřady 23. května 1995 řízeně zbořit. Rodiny se podle Sandersové na demolici dívaly a už tehdy měly pocit, že něco nehraje. Když se u toho dcery zeptala reportérka jedné z televizních stanic, co si o demolici myslí, Edye před kamerou vybuchla otázkou, kde tehdy byli agenti ATF a proč nebyli v budově.
Druhý den prý k nim domů přijeli zástupci ATF a několik agentů, aby rodinu uklidnili. Vysvětlení znělo, že agenti v budově nebyli, protože se toho rána konal golfový turnaj. Jeden z agentů měl obvázanou ruku a líčil, jak se z devátého patra probíjel ven a jak si při tom ruku poranil. Sandersová podle svých slov později narazila na záznam pořízený šerifovým úřadem, kde si tentýž muž s šerifem podával ruce.
Nejvíc jí ale nedá spát fotografie agentury AP, na které tentýž agent stojí v devátém patře nad troskami a v ruce drží malou stříbrnou schránku. Když se ho prý zeptala, co v ní je, odpověděl, že o tom mluvit nemůže. Bývalému agentovi FBI, kterého Sandersová zná, měl později u oběda říct, že ve schránce byly spořicí dluhopisy jeho dětí za sto padesát dolarů. Sandersové to nesedí: pod ním leželo sto šedesát osm mrtvých a stovky raněných.
Třetí odsouzený a dohoda o vině
Timothy McVeigh byl popraven, jeho spolupachatel Terry Nichols zůstává ve vězení. Sandersová připomíná, že Nichols byl ráno v den atentátu v Kansasu.
Třetím odsouzeným byl Michael Fortier. Ten uzavřel s vládou dohodu o vině a trestu a ve vězení strávil deset let. Sandersová je přesvědčena, že byl vinen přinejmenším stejně jako Nichols, a připomíná, že byl třikrát přistižen při lživé výpovědi pod přísahou. Součástí dohody bylo podle ní i to, že jeho žena nestrávila ve vězení jedinou noc, přestože u soudu vypovídala, jak jí McVeigh u kuchyňského stolu na plechovkách polévky předváděl, jak rozmístí sudy v nákladním voze. Fortier je dnes podle Sandersové v programu na ochranu svědků a ona se ptá, před kým ho stát vlastně chrání.
S jeho ženou se prý sešla u večeře v Arizoně. Ta jí řekla, že mluvit nesmí, protože jí to zakázal advokát. Sandersová jí ukázala fotografie Chase a Coltona a vyprávěla, co její rodina prožila. Na konci večera ji žena požádala, aby manželovi do vězení napsala. Napsala mu; z odpovědi měla pocit, že ji obchází — vyplývalo z ní, že s atentátem neměl nic společného, což podle ní odporuje důkazům.
Výtah, který měl spadnout z devátého patra
Dva agenti, kteří v budově podle svých slov byli, líčili rodině, že je exploze zastihla ve výtahu, ten spadl z devátého patra do prvního a oni museli páčit dveře.
Její manžel dělal účetnictví právě pro firmu, která výtahy v budově spravovala. Manželé si podle ní zajeli za jejími zaměstnanci. Ti prý řekli, že je hned po výbuchu povolali na místo, žádný výtah ale nikdo nepáčil — a kdyby kabina opravdu spadla z devátého patra, nikdo by v ní nepřežil.
Sestra, která svědčila proti bratrovi
McVeighova sestra podle Sandersové rovněž uzavřela dohodu s vládou a svědčila proti bratrovi. Ve výpovědi měla uvést, že mu prala stodolarové bankovky, o kterých jí řekl, že pocházejí z bankovních loupeží. Sandersová k tomu dodává, že skupina bankovních lupičů, které vyšetřovatelé přezdívali středozápadní gang, žila právě v Elohim City — tedy tam, odkud přicházela varování informátorky. Když prý k sestře poprvé přišla FBI, pálila zrovna na zahradním grilu bratrovy dopisy.
Sandersová ji později pozvala k sobě domů na večeři. Na otázku po bratrových politických názorech dostala odpověď, že o politice spolu nikdy nemluvili. Nevěřila jí. Odvezla ji pak za svou dcerou, aby jí ukázala vnouče, které se mezitím narodilo.
Cesta do Elohim City
Do osady se vypravila i osobně, s dcerou. Adresu měla od obhajoby; bez ní se tam podle ní člověk nedostane. Věděla také, že kdo chce s obyvateli mluvit, musí přijít na polední bohoslužbu.
Cestou vytáhla videokameru, aby měla důkaz, že tam byla. Dcera na ni podle jejího líčení křikla, ať kameru schová — k autu mířili dva ozbrojení muži s namířenými zbraněmi. Ozbrojený doprovod je zavedl do kruhové budovy, kde probíhala bohoslužba; muži kolem měli pušky přes rameno a pistole u pasu. Když je kazatel vyzval, aby se představily, řekla Sandersová, že přišly o děti při atentátu v Oklahoma City a že jsou nejhorší noční můrou ATF. Shromáždění jim prý vestoje zatleskalo a pak jí ukázali celý areál.
Vězeň popravený v den atentátu
Během prohlídky se Sandersová sháněla po hrobu Richarda Wayna Snella. Ten patřil k radikální skupině Covenant, the Sword and the Arm of the Lord. Deset let před atentátem, rovněž 19. dubna, přepadla FBI její areál. Snell později zabil arkansaského zastavárníka a postřelil arkansaského policistu, částečně podle Sandersové z pomsty za onen zásah.
Popravili ho 19. dubna 1995 — v den atentátu v Oklahoma City. Podle vězeňských záznamů z posledních hodin před popravou si prý nechal zapnout televizi a se smíchem sledoval zpravodajství z Oklahoma City. Jeho duchovním rádcem byl představený Elohim City a pochovali ho v osadě. Sandersová dodává, že u Snellova procesu za spiknutí proti státu zaznělo, že tutéž budovu plánoval vyhodit do vzduchu už o deset let dřív. Všechny cesty podle ní vedou na stejné místo.
Proč je přesvědčena, že McVeigh nejednal sám
Že bombu odpálil McVeigh, Sandersová nezpochybňuje. Naopak si myslí, že byl rád, že se zásluha připisuje jemu. Několikrát se ho pokusila oslovit, nikdy neodpověděl; jednou mu po novináři poslala fotografii Chase a Coltona.
Že by to ale zvládl sám, odmítá. U jezera v Kansasu, kde podle shody obžaloby i obhajoby bomba vznikla, prý celý den sledovalo dění několik očitých svědků — mimo jiné muž, který si první den v důchodu vyrazil na ryby. Popisovali muže, kteří k vozu chodili a zase odcházeli.
Podobně to podle Sandersové vypadá v motelu, odkud McVeigh vyjel. Rozvážkový kurýr, pokojská nosící ručníky, jiný host i majitelka motelu podle ní shodně mluvili o dalších mužích v pokoji a kolem něj. Právě tihle lidé jsou pro ni podstatní — a nikdo je podle ní nehledal. Na otázku, jestli ti muži nemohli být informátory FBI a úřady dění sledovaly, aniž zasáhly, odpovídá, že jí to zní logicky.
Co si myslí, že se stalo
Celou pravdu podle svých slov nemá. Je ale přesvědčena, že stát věděl, protože ho informátorka varovala. Myslí si, že se pokusil útoku zabránit, že proto byli agenti v centru už noc předtím a proto tam ráno byli pyrotechnici. Kdyby to úřady přiznaly a řekly, že se snažily a nevyšlo to, dokázala by to podle svých slov přijmout. Mlčení v ní naopak léta živí pocit, že je za tím něco zlého.
Vypráví také o setkání s bývalým agentem FBI Dannym Coulsonem, který podle ní po atentátu přišel do vyšetřovacího týmu. Deset let po útoku se dozvěděla, že je v důchodu, sehnala ho a on souhlasil se schůzkou. Sandersová naložila do auta pořadače s dokumenty a rozložila je v motelovém pokoji. Ptala se, proč nikdo nereagoval na informace od informátorky, ukazovala výpověď McVeighovy sestry o praní peněz, zmínku o lupičích z Elohim City i telefonát dvě minuty po hovoru s půjčovnou. Podle jejího líčení agent zvážněl a řekl, že mu to konečně dává smysl — po atentátu ho prý z případu odvolali a poslali na placenou dovolenou. Doporučil jí prý federální velkou porotu jako jedinou cestu, jak by se případ dal otevřít. Terry Nichols, kterého o to požádala, ale odmítl.
Na závěr schůzky se jí prý agent zeptal, jestli se nebojí. Odpověděla, že neví koho — a že jen dělá to, co považuje za správné. Zlo podle ní vítězí tehdy, když dobří lidé nedělají nic.
Rozhodnutí odpustit
Druhá polovina jejího příběhu je o odpuštění. Manžel zemřel v sedmačtyřiceti letech a Sandersová je přesvědčena, že ho zabila hořkost — vztek na Boha, na McVeigha i na stát, o kterém byl přesvědčen, že mu neřekl pravdu. S vlastním žalem si poradit nedokázala, se vztekem podle svých slov ano.
Sama uvádí, že odpuštění není okamžik, ale proces. Začala se modlit i za McVeigha a Nicholse a tvrdí, že jí to změnilo život. Na Nicholsově procesu si všimla starší ženy, které se všichni vyhýbali; poznala v ní Nicholsovu matku, oslovila ji a spřátelily se. Ostatní rodiny to podle ní nechápaly, ona v ní ale viděla zapomenutou oběť.
Po návratu domů našla ve schránce dopis od Terryho Nicholse. Začali si psát a telefonovat. Nichols jí líčil, že ve vězení přečetl bibli od začátku do konce a že na rádiu poslouchal kazatele; Sandersová dodává, že o vězeňské zbožnosti ví své, ale rozhodla se mu věřit.
Nejsilnější je pro ni okamžik, kdy k ní na čtyři dny přijel Nicholsův tehdy šestnáctiletý syn, který otce čtyři roky neviděl. Vyprávěl jí, jak mu ve škole říkali Bombarďák, jak ho bili na ulici a jak přestal chodit do školy. Poslední den ji požádal, aby ho vzala k památníku obětí. Stála tam s rukou kolem ramen syna atentátníka u židlí číslo šedesát a šedesát jedna, které patří jejím vnukům. Právě tehdy podle svých slov pochopila, že rozhodnutí odpustit změnilo konec jejího příběhu.
Závěr
Kathy Sandersová sepsala o atentátu tři knihy a po víc než třiceti letech tvrdí totéž: čísla jí nesedí a oficiální verze o dvou pachatelích podle ní neodpovídá tomu, co sama nashromáždila. Jde o její svědectví, její dokumenty a její výklad — jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
