Americká jednání v Moskvě a Kyjevě průlom nepřinesla, ukázala ale, že linka mezi Washingtonem a Kremlem funguje. Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek rozebírá, co mohl obsahovat diplomatický balíček pro Trumpa, proč válka do Vánoc neskončí a proč volby v malém Sasku-Anhaltsku sleduje celý svět.
Nejdřív Moskva, potom Kyjev
Americká delegace, v níž vedle Witkoffa a Kushnera nechyběl ani muž odpovědný za sankce, zamířila nejdřív do Moskvy. S Putinem, Kirillem Dmitrijevem a dalšími jednala tři hodiny a ruská strana z rozhovorů odcházela zjevně spokojená. Teprve potom se delegace přesunula do Kyjeva a celé kolo uzavřel hodinový telefonát Donalda Trumpa s Putinem. Už samotné pořadí něco vypovídá.
Trump sice ohlašoval nový mírový plán, jenže Putin i lidé kolem něj zřetelně řekli, že na svých cílech trvají: dobytí Donbasu, demilitarizace, denacifikace. Důvod ustoupit nevidí. Hora tedy porodila myš? Ne tak docela. Ukázalo se, že komunikační kanál mezi Amerikou a Ruskem funguje a oběma stranám na něm záleží.
Washington má vlastní důvody. V listopadu se ve Spojených státech volí a Trump potřebuje předvést, že na mezinárodní scéně něco zmůže – třeba s drahou ropou. Americký ministr financí Scott Bessent otevřeně kritizoval ukrajinské útoky na rafinerie a ropnou infrastrukturu. Podle něj se Ukrajina vedle krize v Hormuzském průlivu podílí na tom, že barel ropy stojí kolem sta dolarů. Tlak na Kyjev tím sílí.
Diplomatický balíček: klid pro energetiku, nebo příměří s volbami
Energetika patřila podle všeho k hlavním tématům jednání – ne náhodou s delegací přijel i takzvaný sankční car. Ve hře mohla být dohoda, že Rusové i Ukrajinci v nadcházejícím období omezí útoky na energetickou infrastrukturu. Její ničení není v zájmu světa ani Ameriky a Trumpovi před volbami komplikuje život. I Zelenskyj připustil, že Putin může Trumpovi nabídnout nějaký diplomatický balíček.
Dohoda by se hodila i Putinovi. Stojí týden před volbami, schůzka s Trumpem je pro něj cenná a potřebuje vypadat jako někdo, kdo dokáže válku dovést ke konci. Nejdál by šla varianta, o které se dnes mluví: šestiměsíční příměří, během něhož by se na Ukrajině konaly volby. Ukrajina by dostala šanci se zotavit a Moskva by mohla získat nového partnera, se kterým by snáz prosadila své podmínky. Putin by tedy neustoupil, jen by změnil situaci. Co z toho se uskuteční, ukáže čas.
Konec pohádky o zázračné zbrani
Na obou stranách je zřejmě zájem něco předvést, v základních věcech ale Putin ustupovat nehodlá. Vyprávění o ukrajinských dronech jako zázračné zbrani a o vítězící Ukrajině, které šířil i francouzský prezident, se ukázalo jako iluze. Rusové na Donbasu dál pomalu postupují, začali vyvíjet nové lehké střely a balistické rakety vyrábějí obrovským tempem. Ukrajina proti nim dnes nemá obranu.
Trump vystupuje jako obchodník, který chce uzavřít transakci. Putinovi však o obchod nejde. Ukrajina je pro něj existenční otázka, a proto ustoupit nemůže.
Ukrajina přihlíží, Evropa má platit
Z pořadí návštěv plyne hlavně jedno: Ukrajina spíš přihlíží tomu, co se děje. Trump to znovu dal najevo, když oznámil, že po Evropanech bude chtít zpět všechny peníze, které Amerika do Ukrajiny vložila. Vyznívá to, jako by celý obchod byl chybou – peníze se tam neměly posílat a Amerika nerozdává milodary. Je to zřetelný tlak na Evropu: válka je podle Washingtonu její byznys. Chybí málo k tomu, aby Američané Evropě odmítli prodávat zbraně pro Ukrajinu.
Ještě víc Kyjev poškozují korupční skandály, ve kterých se prezident Zelenskyj doslova zmítá. Deník The New York Times získal neveřejné audity, podle nichž Ukrajina jen za rok 2024 přišla podvody a korupcí o 1,2 miliardy dolarů. Stíhání se dotýká i lidí z nejbližšího okolí prezidenta, včetně bývalého šéfa jeho kanceláře Andrije Jermaka, obviněného v rozsáhlé korupční kauze. Do toho došlo k přestřelce mezi dvěma ukrajinskými tajnými službami. Poměry na Ukrajině včetně toho, jak se korupce kryje, jsou čím dál méně únosné.
Proč Moskva stojí o obchod s Amerikou
Lavrovovo vyjádření, že z míru, příměří či konce války budou mít výhody i Spojené státy, zapadá do obrazu živé komunikace mezi Washingtonem a Moskvou. Po schůzce i po telefonátu Rusové dali najevo, že od Američanů mají na stole nabídku: pokud se konflikt podaří zastavit, otevře se velká perspektiva obchodních vztahů. Moskva odpovídá, že ji to zajímá a neříká ne. Válku ale jen tak nezastaví.
Za tím stojí velká geopolitika. Vazba na Čínu Rusku ohromně pomohla a umožnila mu vést válku s Ukrajinou. Zároveň trvá hrozba, že ho Čína spolkne. Rusko proto potřebuje rovnováhu a výhledově i vztahy s Amerikou. Lavrovův vzkaz tedy zní: vaše návrhy nesmeteme ze stolu, nejdřív ale musíme na Ukrajině splnit, co potřebujeme, a pak jsme připraveni jednat.
Mír do Vánoc? Příliš optimistický odhad
Že by válka skončila do Vánoc, je bohužel příliš optimistický odhad. Putin dává najevo, že je odhodlán válčit, a připravuje se na to: zvyšuje výrobu balistických střel a proslýchá se, že rozhodl o skryté mobilizaci. Operaci chce dokončit, i kdyby to mělo trvat rok. Jistotu, že válka brzy skončí, tedy nemá nikdo.
Zároveň chce Putin udržet komunikační linku s Amerikou. Proto nelze vyloučit ani překvapení – třeba třístrannou schůzku nebo příměří, jehož součástí by byly volby na Ukrajině.
Mýtus o vítězící Ukrajině a o útoku na NATO
Otázka, kdo válku vyhrává, vychází z mýtu o vítězící Ukrajině, který byl vadný od začátku. Ve hře zůstává celá řada falešných informací, například o tom, že se Rusko chystá napadnout státy NATO. Podle Zaorálka přitom zpravodajské služby Spojených států, které mají v poslední době dost informací, dávají najevo, že Rusko žádný útok nechystá, protože by nedával smysl. Hodnocení se ovšem různí: americká média v srpnu psala i o zpravodajském scénáři, podle něhož by Moskva mohla soudržnost aliance vyzkoušet omezeným útokem.
Jinou věcí je, že Rusko Evropu různými způsoby podkopává a komplikuje jí život. V Evropě ale vypukl takový alarmismus a hysterie, že jsme ochotni Rusům připisovat i to, co mají na svědomí třeba klimatičtí aktivisté. Jako příklad Zaorálek uvádí kauzu dronů v Lipsku, u níž podle něj ani německé deníky nevidí doložené napojení na Rusko, přestože ji německá vláda připsala Moskvě. Člověk má někdy pocit, že se v Rusku sami diví, co všechno v Evropě stíhají.
Sasko-Anhaltsko jako světová událost
Volby v Sasku-Anhaltsku, malé východoněmecké zemi s 2,1 milionu obyvatel, najednou sleduje celý svět. Trump výsledek vítá a komentuje ho i Kreml. Kirill Dmitrijev, jeden z vyjednavačů, kteří seděli u schůzky Putina s Američany, už několik dní před volbami na síti X předpověděl probuzení Německa. Tak nepřiměřená pozornost z obou stran dává hlasování globální význam bez ohledu na to, kdo bude v zemi nakonec vládnout.
Uznal to i spolupředseda AfD Chrupalla: pokud ostatní strany AfD v Sasku-Anhaltsku obejdou a vytvoří vládu bez ní, nemůže si přát nic lepšího, protože její preference vyletí na 50 procent. Vítěz voleb Ulrich Siegmund se proto nemusí zoufale shánět po partnerech. Obejít stranu se 44 procenty by zpochybnilo věrohodnost jakékoli vlády.
Nejde o zásadní zvrat na politické scéně, symbolicky je ale výsledek důležitý. AfD přestala být jen rebelskou protestní stranou. Stává se hlasem alternativního názoru, který zobecňuje zkušenost lidí z východního Německa, zasahuje už i západ a jinak vidí politiku dnešního Německa.
Vadný je pohled, který se projevuje i v českém tisku: dívat se na voliče AfD jako na nemocné pacienty, které je třeba dát do karantény. Proti nim Německo postavilo takzvanou Brandmauer, požární zeď. V zemi, která měla berlínskou zeď, musí už samotná logika takového nápadu východní Němce rozlobit. A snaha za požární zdí setrvat trvá i po volbách.
Projev kancléře Merze byl útočný a chyběla v něm jakákoli reflexe toho, že AfD zobecňuje jinou zkušenost. Má jiný názor na sociální vývoj země, na vysoké ceny energií a ohrožený průmysl i na zahraniční politiku. Chce jednat s Ruskem, obnovit vztahy a válku zastavit. Současná politická elita k tomu přistupuje jako k něčemu toxickému, co patří do karantény. Taková pozice, objevující se i v Česku, bude do budoucna neudržitelná.
Proč AfD vyhrála tak drtivě
Důvody jsou hluboké a souvisejí se sociální nejistotou. Když vláda dává peníze na zbraně, trpí sociální systém. Druhým faktorem byla samotná kampaň. Nebyla zlostná, jak by člověk čekal, ale pohodová, s hesly o tom, že bude dobře a všechno je možné. Siegmund objížděl zemi na mopedu Simson a lidem opakoval, ať se nebojí, že se AfD znovu dostane ke slovu a všechno dobře dopadne.
Taková pozitivita překvapila, protože AfD má pověst uskupení postaveného na nenávisti. Najednou zazněl úplně jiný tón: nebojte se, věci jde změnit, nejsme okrajoví, jsme ve středu. Výsledek 44 procent to podle strany potvrzuje – nejsou marginálové ani dezoláti, ale síla, která bude mít v zemi slovo a o to slovo ji nikdo nepřipraví.
Východoněmecká zkušenost a Merzova pevná pozice
Nejde o nemoc, ale o zobecněnou zkušenost. Její kořeny sahají do osmdesátých let, kdy došlo k velkému sblížení Helmuta Kohla a Ericha Honeckera. Západoněmecký i východoněmecký představitel si uvědomili nejen to, že jsou oba Němci, ale i to, že jaderný konflikt by vymazal celé Německo, východní i západní. Týkalo se to i Československa, které by bylo bojištěm chystané války. Oba se tehdy shodli, že musí udělat všechno pro to, aby se konflikt nevyhrotil.
Tato zkušenost je na východě Německa stále silná. Také sovětské vojáky, kterých tam bylo 350 tisíc, vnímali východní Němci jinak než my. Přišli po válce jako trest za Hitlera, což mělo určitou logiku, zatímco u nás je lidé brali jako zradu. Vztah východního Německa k Rusku i k Ukrajině je proto jiný než postoj současné vlády, která chce Rusy pokořit a srazit na kolena. Nejde o proruské pomatence, ale o lidi, kteří jinak zobecňují vlastní zkušenost.
Platí teze historika Fergusona: kdo chce vědět, co se stane v Evropě, ať se dívá na Německo. Merz ale má stále silnou podporu korporátních, finančních a mediálních kruhů – stojí za ním listy Frankfurter Allgemeine Zeitung i Handelsblatt. Establishment ho kvůli penězům a reformám, se kterými je spojen, jen tak nepustí. Ani tyto, ani příští volby v Meklenbursku-Předním Pomořansku proto zásadní změnu nepřinesou. Merzův projev byl tvrdý: migrační politika bude jen jedna a žádná reflexe se nekoná.
Změnu může přinést spíš Francie
Kdo dnes slibuje změnu v nejbližší době, není Německo, ale Francie. Na jaře tam budou volby a může dojít ke změně, která posune události v Evropě tak, jak toho Německo zatím schopné není. Alternativní postoj tedy sílí nejen v Německu, ale především ve druhé nejsilnější zemi Evropy.
Závěr
Jednání v Moskvě a Kyjevě mír nepřinesla, udržela ale otevřenou linku mezi Washingtonem a Kremlem. Putin trvá na svých cílech, Ukrajinu oslabují korupční skandály a Evropa podle tohoto čtení bojuje s vlastní hysterií. Vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku ukazuje, že alternativní pohled na válku i na domácí politiku přestává být okrajový. Nejbližší zlom však může přijít z Francie.
