Michael von der Schulenburg strávil 34 let v diplomacii, většinu z nich přímo v zemích zmítaných válkou. Dva roky zasedá jako nezařazený poslanec v Evropském parlamentu, kde je členem výboru pro bezpečnost a obranu. Jeho verdikt je tvrdý: Ukrajina válku prohrává, hrozí jí rozpad státu a Evropa, která by měla usilovat o mír, nemá strategii, vyjednavače ani odvahu s Moskvou mluvit.
Příměří, které se rodilo v teheránském domě
Jako mladý muž zažil v Teheránu okamžik, kdy Írán přijal příměří ve válce s Irákem. První rozhovory o něm se odehrály přímo v jeho domě. Mírotvorba je nebezpečné řemeslo, protože vždycky se najdou lidé, kteří věří, že válku ještě vyhrají, nebo nechtějí přistoupit na kompromisy. Celou čtvrť tehdy obklíčila vojenská vozidla, zhasla světla a jedna raketa by stačila, aby všechny v domě zabila.
Zachránil je ajatolláh Chomejní. Možná ne úmyslně, ale ve chvíli, kdy se země přela, zda příměří přijmout, vystoupil v rozhlase a televizi se slovy, že musí vypít jed. Podpořil tak Rafsandžáního a díky své autoritě nad revolučními gardami utišil i odpor. Že jsou lidé proti míru, lze pochopit: viděli umírat přátele a náhle přichází dohoda, která jim nic nepřináší. Kdo chce ukončit krveprolití, musí porozumět i těm, kdo stojí proti němu.
Obklopená válkami, a přesto bez zahraniční politiky
Evropa je ve výjimečně těžké pozici. Ve srovnání se Spojenými státy, Čínou i Ruskem ji obklopuje nejvíc probíhajících válek na světě a dvě z nich, na Ukrajině a v Íránu, mohou přerůst v jaderné. K tomu přistupují izraelské války na Západním břehu, v Gaze, Libanonu a Sýrii, Hútíové, Súdán a konflikty v Sahelu. Největší válkou pro Evropu zůstává ta na Ukrajině.
Dalo by se čekat, že kontinent v takovém sevření bude mít silnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Nemá žádnou. Evropa nemá vliv na dění v Izraeli, na Blízkém východě ani v zemích Perského zálivu, s Íránci nemluví, ze Sahelu ji vyhnali a o Ukrajině s Američany nesedí ani u jednacího stolu – přestože jde o válku na evropském kontinentu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová i šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová působí odtrženě od reality. Kallasová mluví o tom, že Rusko je třeba porazit, to ale není strategie. Soubor států s bohatými zkušenostmi s diplomacií a ukončováním válek úplně selhal a stále víc se schovává před realitou.
Evropa přitvrdila víc než Washington
Ještě v době minských dohod spolu mluvili Hollande, Merkelová, Macron, Putin i Zelenskyj. S vypuknutím války rozhovory utichly, přestože právě tehdy měly nabrat obrátky. Válku na Ukrajině ovšem vedly hlavně Spojené státy a Velká Británie, ta v roli malého pudla po jejich boku. Washington chtěl Rusko zmenšit na malý stát a odříznout mu přístup k Černému moři. Ukrajina rozhoduje o tom, zda bude Rusko velmocí. O totéž šlo v první i druhé světové válce, kdy se Němci pokoušeli Ukrajinu ovládnout, a Západ tuto hru prohrává znovu.
Nejpodivnější je, co přišlo potom. Dokud válku řídili Američané, Evropská unie jen běžela za nimi. Když ale Trump chtěl uzavřít mír a odpovědnost za Ukrajinu přesunout na Evropany, přirozeným instinktem Evropy mělo být válku ukončit. Stal se opak: Evropané jsou nekompromisnější než Spojené státy. Po Rusku fakticky chtějí kapitulaci ještě před začátkem rozhovorů – stažení ze všech území, reparace, zvláštní tribunál a členství Ukrajiny v NATO, tedy přesně to, kvůli čemu Rusko do války šlo. Rusům se přitom na bojišti daří. Evropa trvá na podmínkách, které už prosadit nemůže, a míří tak k porážce. Největší hrozbou je zhroucení ukrajinské armády a s ní i státu. Vojensky tomu zabránit nelze, zbývá jen vyjednávat. A právě to Evropa odmítá.
Ukrajině hrozí rozpad státu
Proč právě teď, když Ukrajina čtyři roky vydržela? Uvnitř země se podle Schulenburga střílejí mezi sebou bezpečnostní složky a muže do armády odvádějí přímo z ulic. Ještě výmluvnější jsou ukrajinská data. Podle ukrajinského ministra sociální politiky klesl počet obyvatel z 52 milionů v roce 1991 na zhruba 22 až 25 milionů. Pro Německo by to znamenalo, že místo 80 milionů má 35 milionů. Značnou část obyvatel přitom tvoří důchodci a váleční veteráni. Z ukrajinské vlády zaznělo i to, že po skončení války a demobilizaci muži nejspíš odejdou za ženami do ciziny, protože doma nenajdou práci ani obživu. Z obrovské země tak může zbýt stát s patnácti miliony lidí.
Tato země nevyhrává, ale hroutí se. Bez západního tlaku by dávno vyjednávala. Evropa si našla elitu, která na válku přistoupila, a zatímco chce válku vyhrát, ve skutečnosti Ukrajinu ničí. Ukrajinské drony sice Rusko zasahují, jenže ruská odveta je mnohonásobně silnější. Ruské údery míří na černomořské přístavy, kudy procházelo zhruba 70 % ukrajinského obchodu a 90 % zemědělského vývozu. Čtyři přístavy jsou dnes podle Schulenburga nepoužitelné, takže se Ukrajina fakticky mění ve vnitrozemský stát. Rusové by mohli přerušit i železnici, zatím to nedělají, protože po ní jezdí diplomaté. Zničená je i energetická infrastruktura. Evropský tisk o tom mlčí.
Nový ukrajinský ministr obrany, který úřad převzal v lednu, v parlamentu přiznal 200 tisíc vojáků, kteří svévolně opustili jednotky – to odpovídá třem armádním sborům. Poslanci Rady mluví dokonce o 300 tisících. Takové počty jsou možné jen tehdy, když vláda ztratila kontrolu nad vlastní zemí: zběhové se musejí někde skrývat, pracovat a žít normální život s jistotou, že je nikdo nezadrží. Ústřední vláda v Kyjevě má tedy malý vliv. Ministr zároveň uvedl, že na povolávací rozkazy nereagují dva miliony mužů.
Válka pokračuje, protože do ní proudí peníze a za Ukrajinou stojí NATO. Peníze však docházejí. Ani europoslanec nedokáže zjistit, zda Unie vyplatila slíbených 90 miliard eur. Podle dostupných informací dorazilo jen 30 miliard, Zelenskyj žádá zbývajících 60 a nikdo je nechce dát. Evropané se ptají, co se stalo s předchozími penězi, a o problému psal i New York Times. Ukrajina nemá na žold pro vojáky a protivzdušná obrana prakticky neexistuje, takže Rusko může bombardovat, co chce.
Unie tuto válku v dnešní podobě nepřežije
Racionálně uvažující člověk, i kdyby Rusko z duše nenáviděl, by v takové situaci hledal vyjednané urovnání za co nejlepších podmínek. Proč ho Evropa nehledá, je těžko pochopitelné. Evropané tvrdí, že Ukrajině pomáhají zbraněmi a penězi. Pomáhají ale jí, nebo sobě tím, že Ukrajince nechávají válčit za sebe, protože sami nechtějí prohrát s Ruskem?
Velmi špatnou roli hraje německé vedení. Doufalo, že válka Evropu semkne a z Unie vzejdou Spojené státy evropské – třetí mocnost vedle Číny a USA. Dnes ji nikdo za velmoc nepovažuje. Třetí světovou mocností se díky této válce stalo Rusko. Nejde o proruský postoj, ale o analýzu. Schulenburg se hlásí k Evropě, je konzervativec, otec čtyř dětí a dědeček pěti vnoučat a přeje si, aby Evropa prosperovala. Právě proto varuje: Evropská unie tuto válku v dnešní podobě nepřežije, Rusko ano. Kdyby Německo začalo s Ruskem jednat, jednalo by jako poražený. S tím je potřeba se smířit – jednat se má i tak.
Zmařený Istanbul
Pokud Evropa dál nebude mluvit, první důsledek bude zbytek Ukrajiny jako zhroucený stát. Zabránit rozpadu států bylo celoživotní prací v OSN. Kdo viděl Somálsko nebo Libyi, ví, jak strašné je pro lidi ztratit státní autoritu. I v Rusku je proto nutné zdůrazňovat, že Ukrajina nesmí skončit jako zhroucený stát. Na členství Ukrajiny v NATO přitom netlačí Američané, ale Evropané.
Schulenburg působil jako poradce při istanbulských mírových jednáních na jaře 2022. Rusko tehdy přijalo desetibodový návrh, s nímž přišla ukrajinská diplomacie. Šlo o jeden z vrcholů diplomacie od druhé světové války: dvě země, které spolu válčily teprve měsíc, se dohodly na základních rysech nejen příměří, ale mírové smlouvy. Nic takového se předtím nestalo. A Západ to zabil. Na mimořádném summitu NATO v Bruselu, kam přijel i Biden, podle něj zaznělo, že Aliance žádná jednání s Ruskem nepodpoří a chce vidět jeho stažení a porážku.
Zelenskyj přitom tehdy dohodu chtěl a hájil ji i na tiskové konferenci s ruskými novináři. Jádro bylo prosté: Ukrajina si ponechá územní celistvost, ale zůstane neutrální. Právě k tomu se podle Schulenburga dojde i nyní – jenže po pěti letech války a milionu mrtvých. Za to nese odpovědnost Západ.
Za výzvu k jednání nálepka zrádce
Stačí v Evropském parlamentu říct, že je třeba pomoci Ukrajině k jednání, protože prohrává, a člověk je označen za zrádce. Politici podle všeho skutečně věří, že válku stále vyhrávají. Europoslanců, kteří vidí situaci střízlivě, je velmi málo. Parlament v roce 2024 přijal většinou rezoluci, kterou Schulenburg čte jako výzvu pomoci Ukrajině k vítězství a poté Rusko rozdělit. Tím Evropa v podstatě pozvala Rusy k jaderné válce – žádná jaderná mocnost s tisíci jaderných hlavic se nenechá rozebrat.
Největší válkou, kterou zažil, byla válka íránsko-irácká. Jazyk v Evropském parlamentu a neschopnost o válce diskutovat jsou přesto horší než to, co zažil v Íránu. Tam se dalo vždy s lidmi mluvit, i když ne veřejně. V Bruselu se lidé ve výtahu otočí zády a ani nepozdraví. Přitom dělá jen to, co celý život v OSN – hledá řešení, s nímž mohou žít všichni. Tady se tomu říká zrada.
Chybí prostředník, pomoci mohou šediví vousáči
Válčící státy spolu nechtějí mluvit, to je normální. I během jednání často sedí v oddělených místnostech a mezi nimi chodí prostředník. Mandát k takové práci nedává generální tajemník OSN, ale Rada bezpečnosti. V ukrajinské válce ovšem prostředník chybí. Spojené státy jím nejsou, jsou stranou konfliktu.
Existují i jiné cesty. Schulenburg nedávno Rusům navrhl takzvaný přístup šedých vousů: rozhovory bývalých politiků a vojáků, kteří už nejsou ve funkcích, z obou stran. Tento postup se hojně osvědčuje v kmenových společnostech a mohl by fungovat i zde. Ruská strana se diplomacii nebrání. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov tento týden prohlásil, že pokud se západní diplomacie omezí na brzdění zemí s rozumnými a kompromisními iniciativami, Rusko dosáhne svých cílů na bojišti, nikoli u jednacího stolu – ačkoli jednací stůl by byl, jak ukázal summit v Anchorage, pro Moskvu lepší.
Do Ruska jezdí Schulenburg na vlastní pěst, ne na pozvání, aby hájil evropský zájem – a tím je mír s Ruskem. Se dvěma společníky, mezi nimi příbuzným z rodu Bismarcků, byl přijat na velmi vysoké úrovni a jeho návrh Rusové okamžitě přijali. Znají ho z doby, kdy osm let podával zprávy Radě bezpečnosti OSN, a jejich profesionální diplomatická služba, o jaké mohou Spojené státy jen snít, lidi dlouhodobě sleduje. Svou roli hraje i příjmení: někteří Schulenburgové zahynuli na Hitlerův rozkaz. Evropa musí najít odvahu prolomit mlčení. Příběhy o tom, že Rusko chce obsadit celou Evropu, jsou směšné. Mluvit spolu musí i jaderné mocnosti – během kubánské krize papež Jan XXIII. pomohl k tomu, aby spolu Kennedy a Chruščov začali mluvit, a oba nakonec přehlasovali vlastní vojenské zájmy.
Sedmadvacet států a žádný vyjednavač
Co se musí stát, aby Evropa začala jednat? Problém je strukturální. Když Schulenburg na misích informoval diplomaty, sedělo proti němu přes dvacet evropských velvyslanců a velvyslanec EU, který schůzi řídil, býval zpravidla nejhůř informovaný. U Američanů, Číňanů i Rusů jednal vždy s jediným velvyslancem. Evropská unie ve své dnešní podobě nedokáže formulovat vyjednávací pozici a sedmadvacet států se neumí shodnout ani na tom, kdo by za ně jednal.
Nepomůže ani trojice Británie, Německo a Francie, protože jejich zájmy se rozcházejí. Británie hledí přes Atlantik a vždy odmítala cokoli, co by pevninskou Evropu propojilo přes Rusko s Asií. Německo má dnes velmi tvrdý postoj, přitom by z dohody s Ruskem vytěžilo nejvíc: jeho hospodářství stálo na levné ruské energii, investicích a přístupu přes ruské území do Střední Asie, Indie i Číny. Francie by zase bojkotovala vše, co by posílilo německé postavení v Evropě – a Německo si počíná nabubřele, jak ukazuje jeho nedávno vydaná vojenská strategie. Proto je třeba rozvinout dialog pod vládní úrovní mezi zkušenými lidmi, kteří dříve zastávali vysoké vojenské či politické funkce. Rusové musejí pochopit, že Evropa s nimi vyjednávat neumí, ani kdyby chtěla.
Medveděv, Litva a článek 5
Hrozí, že Rusko jednou usoudí, že mluvit nemá smysl a zbývá jen bojiště. Dmitrij Medveděv v nedávném rozhovoru odmítl, že by Rusko chystalo útok na Evropu nebo rozsáhlou mobilizaci. Ostře se však obrátil proti Litvě, která uvažuje o změně ústavy a zrušení jaderného statusu. Litevce nazval hlupáky, kteří nechápou, že pokud by Rusko muselo reagovat i na jejich území, nikdo se jich nezastane, i kdyby se země proměnila ve spálenou pustinu. Článek 5 Severoatlantické smlouvy se podle něj neuplatní. Přesně takto začínají velké kontinentální války – když jedna strana uvěří, že závazky druhé nic neznamenají.
Drony změnily pravidla: Amerika neubrání Záliv ani Pobaltí
Pokud článek 5 nic neznamená, NATO skončilo. Proč by Spojené státy měly bránit Litvu? Stačí se podívat do Perského zálivu: Saúdskou Arábii neubránily. Změnila se totiž vojenská technika. Dříve vyžadovala blokáda Hormuzského průlivu fyzickou přítomnost – miny nebo zasažený tanker. Dnes stačí přesné rakety a drony vypuštěné z velké dálky. Spojené státy tak neubrání ani jeden arabský stát a totéž platí pro Pobaltí.
Německé jednotky v Litvě by Rusko v případě útoku zničilo během několika minut. Rozmístit vojáky v první linii je činí zranitelnějšími, než kdyby zůstali doma. Stejně nesmyslná je dronová válka proti Rusku: nikdo rozumný nestupňuje konflikt se zemí, která může eskalovat ještě víc. Úvahy Litvy o jaderných zbraních Schulenburg označuje za šílenství. Zajímavý posun je vidět ve Finsku, které vstoupilo do NATO a podle něj toho dnes lituje. Finský prezident Alexander Stubb, dlouholetý zastánce tvrdé linie, teď říká, že s Ruskem je třeba nejen mluvit, ale také vyjednávat.
Evropa potřebuje mír víc než Rusko
Evropa potřebuje mír s Ruskem víc než Rusko s Evropou. Přesto se dál chová, jako by ji všichni milovali, a poučuje ostatní státy, jak mají žít. Pokud se ukrajinská armáda zhroutí a Rusko obsadí Oděsu, zůstane Evropě na krku zhroucený stát a vlna uprchlíků. Už dnes Evropa Ukrajinu platí – řádově 40 miliard ročně, v podstatě na platy. Ukrajina je stále obrovská země. Pokud Rusové Oděsu získají, nejspíš se tam zastaví.
Evropa také zapomíná, proč Rusko vůbec vede územní válku. Ta začala až poté, co Západ odmítl istanbulskou dohodu. Postup ke Kyjevu nebyl pokusem Kyjev dobýt – (s tak malým počtem vojáků to ani nešlo), ale tlakem na jednání. Rusko před podpisem jako gesto dobré vůle stáhlo vojska a pak bylo zrazeno. Aby zabránilo vzniku sousední Ukrajiny v NATO s cizími vojáky a raketami a neztratilo přístup k Černému moři, zbývá mu jediná možnost: vyvíjet na Ukrajinu takový vojenský tlak, aby to nebylo možné. Každý krok ve válce vyvolává reakci druhé strany. Kdo chce od války přejít k míru, musí zásadně změnit jazyk – a toho evropští politici schopni nejsou.
Změna může přijít od voličů
Změnu mohou vynutit voliči. V Německu Alternativa pro Německo (AfD) prosazuje jiný pohled na to, co by měla dělat německá vláda. Schulenburg v AfD není a s mnoha jejími postoji nesouhlasí, v této otázce jí ale dává plně za pravdu. Právě proto strana slaví úspěch: o těchto věcech otevřeně mluví. Posiluje ji i odpor, s nímž se setkává – nepřízeň tisku, nejmenší jednací místnosti, odepřená funkce místopředsedy Spolkového sněmu, přestože na ni má nárok, a opakované hrozby zákazem.
Podobný vývoj čeká i Francii. Otázkou je, zda přechod v evropských zemích proběhne stabilně, nebo povede k rozkladu. Druhá strana vítězství takových stran nepřijme mlčky a nelze vyloučit ani velmi nedemokratické kroky. Američané se na Evropu stále dívají jako na kulturní a vlídnou protiváhu k Trumpovi. Nic takového. Evropa je ve velkých potížích, spasitelem světa není a čekají ji obrovské problémy.
Respekt, naslouchání, porozumění
Recept na ukončení války je prostý a stojí na zkušenostech OSN. Je potřeba respekt k druhé straně, ochota naslouchat nejen sobě a snaha pochopit, proč druhý jedná tak, jak jedná. Pochopit neznamená souhlasit. Platí to stejně při hádce s manželkou jako mezi státy. Protože je to těžké, bývá často nutný někdo zvenčí. Proto je škoda, že se dnes rozebírá systém kolektivní bezpečnosti OSN, na kterém Schulenburg tak dlouho pracoval.
Závěr
Ukrajina ztrácí obyvatele, vojáky, přístavy i peníze a hrozí jí osud zhrouceného státu. Evropská unie přitom trvá na podmínkách, které už nemůže prosadit, nemá prostředníka ani vlastního vyjednavače a zastánce jednání označuje za zrádce. Cesta z války vede jen přes rozhovor – třeba nejdřív mezi bývalými politiky a vojáky na obou stranách. Čím později k němu Evropa dojde, tím horší podmínky ji čekají.
