Sled úderů, který se v Hormuzském průlivu rozjel na konci srpna, dospěl do fáze, kdy odvetu za útok na válečné lodě nesou civilní ropné tankery. Účet za konflikt přitom roste rychleji, než jak ho popisuje Bílý dům, a na druhém konci světa si Moskva zve americké vyslance k jednání, u kterého se její podmínky nehnuly ani o píď.
Jak se spirála roztočila
Řetězec událostí se rozběhl 31. srpna. Americké síly tehdy zaútočily na íránské odpalovací rampy, které se podle jejich vysvětlení chystaly vypálit rakety a naklást miny do Hormuzského průlivu; obě rampy měly být zničeny. Islámské revoluční gardy ještě týž den ohlásily odvetu a hned ji provedly — zasáhly americkou základnu v jordánském Azraku a cíle v Kuvajtu a ve Spojených arabských emirátech.
Následující den Írán neustoupil. Vydal varování, že lodě proplouvající průlivem bez jeho povolení se stanou terčem, a ještě téhož dne byla zasažena dvě plavidla. Dodnes není jasné, jestli je dostaly íránské projektily, nebo miny. Druhá varianta by byla obzvlášť nepříjemná: velitel amerického Ústředního velitelství admirál Brad Cooper krátce předtím ujišťoval, že průliv je odminovaný a volně průjezdný.
Dva projektily proti úderné skupině
Představa, že dvě zničené rampy přimějí Teherán stáhnout se do ulity, byla od začátku bizarní — čtyřicet dní a zhruba deset tisíc bojových vzletů ho na kolena nedostaly, dvojice úderů to nezvládne také. Odpověď přišla 4. září: Írán vypálil balistické rakety na dvě americké lodě.
Podle otevřených zdrojů přitom letěly jen dva projektily, a právě to je na celé epizodě podivné. Úderná skupina s letadlovou lodí má propojenou vícevrstvou protivzdušnou obranu, postavenou právě na takový případ. Prorazit ji lze buď mimořádně sofistikovanou zbraní, nebo saturací — rojem střel, klamných cílů a dronů, které mají vyčerpat zásobu antiraket. Jedna dvě rakety nemají prakticky žádnou šanci.
Odveta nemířila na armádu, ale na tankery
V běžné válce by po zásahu válečných lodí následoval úder na íránské námořnictvo, velení, odpalovací rampy nebo spojovací uzly. Místo toho zaútočily Spojené státy v noci ze 4. na 5. září na tři civilní ropné tankery.
Tím se z eskalace stává právní problém. Odveta za střet vojáků s vojáky přestala mířit na vojenský cíl a přesunula se na cíl ekonomický, s vedením bojů bezprostředně nesouvisející. Obhajoba, že v rámci blokády je legitimní jakýkoli hospodářský cíl, naráží na jednu drobnost: ekonomická blokáda je sama o sobě aktem války. Zasažené tankery navíc podle dostupných zjištění nebyly naložené — teprve čekaly na ropu, nikam nepluly a žádné sankce neobcházely.
Vzkazy z Washingtonu: potopili jsme, potopíme dál
Ústřední velitelství to podalo bez obalu: vzkaz Islámským revolučním gardám zní, že za dvě zasažené americké lodě přijde ještě vyšší ekonomická cena a tři vyřazená plavidla, a bude-li třeba, zničení celé omezené a zranitelné íránské ropné flotily. Podepsán admirál Brad Cooper. Večer velitelství přidalo snímek nakloněného tankeru s poznámkou, že díky přesnosti a profesionalitě amerických vojáků se loď potopila v Ománském zálivu a připojila se ke zbytku íránského námořnictva na mořském dně.
Ve stejném duchu psal ze soukromého, nikoli úředního účtu ministr války Pete Hegseth: pokud Írán střílí na americké lodě, jejich tankery skončí na dně, íránská tankerová flotila je bezbranná a Írán nemá ani námořnictvo, ani letectvo. Je to v podstatě přiznání, že americká vojenská síla míří na bezbranné civilní cíle. Vychloubačné formulace se přitom jednou mohou číst před soudem pro válečné zločiny.
Mezinárodní právo, které platí jen jedním směrem
Před několika měsíci znělo americké stanovisko k týmž vodám opačně. Ministr zahraničí Marco Rubio tehdy mluvil zcela jednoznačně: mezinárodní vodní cesty nesmí ovládat žádná země, žádné právo nikomu nedovoluje klást do nich miny a ničit lodě, které neuposlechnou. Označil to za kriminální čin, naprosto nelegální, nelegitimní a nepřijatelný, a tehdy tím mínil počínání Íránu.
Měl pravdu. Jenže totéž dnes dělá druhá strana sporu. Buď platí právo, nebo právo džungle — obojí naráz nejde. Írán nelze držet v mezích pravidel, která na sebe odmítáme vztáhnout.
Íránská odpověď a kolik ropy průlivem opravdu teče
Vzkaz z Washingtonu nezůstal bez odezvy. Islámské revoluční gardy ještě téže noci oznámily, že americká armáda ráno napadla tři ropné tankery patřící Íránu a že ony samy zasáhly tři tankery mířící průlivem po nepovolené trase a tři plavidla spojená s Amerikou. Připojily výzvu, ať rejdaři nevěří americkým ujištěním o bezpečném jižním koridoru, protože terčem bude každý podezřelý pohyb. Nezávislé potvrzení těchto zásahů zatím chybí, jisté ale je, že Írán už řadu tankerů zasáhl a nemá důvod přestat: jakmile poleví, přijde o věrohodnost a z průlivu bude úprk.
Rozchází se i statistika. Americká strana mluví o deseti až patnácti milionech barelů denně, nezávislí sledovači, kteří vědí, že transpondéry bývají vypnuté, počítají za poslední tři dny pět až sedm milionů.
Drobnosti podle Bílého domu a skutečný účet
Otázka, kam to celé směřuje, dostala v Bílém domě pozoruhodnou odpověď. Na dotaz, jak tedy konflikt nazvat, když ho viceprezident odmítá označit za válku, prezident Trump řekl, že jde o vojenský konflikt, protože pro Spojené státy je to malichernost. Ve Venezuele prý nepadl nikdo, tady osmnáct lidí, kdežto ve Vietnamu sto tisíc. Boje označil za občasné.
Účet ale vypadá jinak. Strategické ropné rezervy klesly na nejnižší úroveň od roku 1982 a blíží se zákonným limitům — přitom právě ony měly být polštářem pro nečekaný ropný šok. Zasaženo bylo dvacet základen v regionu, které jsou dnes takřka nepoužitelné. Osmnáct mrtvých, téměř osm set raněných, přes čtyřicet poškozených nebo zničených letounů včetně strojů C-130, vrtulníků a stíhaček. A ve Vietnamu padlo kolem 54 tisíc Američanů, ne sto tisíc; nafouknout vlastní ztráty kvůli efektu je zvláštní způsob, jak si polepšit.
Argument, že konflikt netrvá deset let jako Vietnam, nic neváží. Délka sama o sobě neříká, jestli válka dává smysl. Íránská strana volbu nemá a mluví o boji o holé přežití — vydrží deset let, když bude muset. Kdo si válku vybral, ten se rozhodnout mohl.
Nafta, letecký petrolej a helium: účet platí celý svět
Cena ropy zůstává vysoko a s ní i pohonné hmoty, které v Americe stojí kolem pěti a půl dolaru za galon. To je ovšem ta menší část problému. Zadrhává se dodávka helia, bez něhož se neobejde výroba čipů, a to už dnes doléhá na hospodářskou aktivitu po celé planetě.
Nafta se v mnoha částech světa mění v krizovou položku. Spojené státy si vysokou cenu ještě mohou dovolit, Asie zápasí, Afrika je na tom nejhůř: chyběla hnojiva i nafta za dostupnou cenu, zaselo se méně a slabší úroda příštího roku je tím prakticky daná. Evropa k naftové krizi přidala i leteckou — kvůli petroleji se omezují dálkové linky a provoz se stahuje do menšího počtu uzlů.
Válka bez strategie ukončení
Strategii ukončení války není nikde vidět. Ministr války by měl skončit, protože loajalita sama o sobě nestačí a schopnosti k ní nepřibyly. Sebejistá prohlášení o potápění bezbranných tankerů Írán na kolena nedostanou, spíš udělají pravý opak — napadené národy se totiž nevzdávají. Ukazuje to Ukrajina proti mnohem větší ruské přesile, Hamás i Libanon proti Izraeli, Húsíové proti Američanům a Izraeli. Írán je země velká jako západní Evropa, s pohořími, pod kterými se dá schovat výroba i zbraně. Útočit může dál; bránit se donekonečna nejde.
Každý zásah tankeru navíc zvedne cenu ropy a odradí civilní rejdaře. Pojistné plnění nenahradí roky a miliardy, které stojí stavba nové lodi, a ta se ze skladu nekoupí. A každá odražená salva ubere z americké zásoby antiraket, která už tak řídne. V Pekingu i v Moskvě se přitom pozorně počítá, jak tenká ta zásoba je.
Putin si zve Witkoffa a Kushnera
Vladimir Putin v nedávném projevu výslovně řekl, že mu Steve Witkoff a Jared Kushner jako partneři vyhovují. Překvapivé to je proto, že v Rusku se oba dosud spíš zesměšňovali jako neprofesionálové, kteří za rok a půl nedojednali nic. Z Putinovy pozice to ale logiku má: potřebuje dostat vzkaz k prezidentu Trumpovi a nikdo se k tomu nehodí lépe než lidé, kterým Trump věří. Do stejné mozaiky nejspíš patří i nedávná cesta ředitele CIA do Ruska.
Kdo si přitom myslí, že Moskva usedá k jednání proto, že se karta na frontě obrátila, je vedle. Rusko si vyslance nejspíš pozvalo samo, aby zkusilo ještě jednou dotlačit americkou stranu k dohodě, se kterou bude spokojené. Ukrajinská města dostávají zásahy nesrovnatelně těžší, než jaké představuje pár dronů nad Moskvou — a rozdíl dělá protivzdušná obrana, kterou Rusko má propojenou od fronty přes okupovaná území až po hlavní město.
Vzdušné příměří nad Kyjevem a odmítnutý třídenní klid
Putin to popsal sám: přes zvláštní kanály, speciální služby a ministerstvo zahraničí dostal žádost, aby pozastavil údery na Kyjev, a od půlnoci to nařídil. Dodal, že ukrajinská strana zhruba desetinásobně snížila tempo úderů na ruské území a na Moskvu. Ukrajinské vedení pak veřejně vyzvalo k širšímu třídennímu příměří, na tom se ale strany nedohodly.
Moskva plošný klid zbraní odmítla s odůvodněním, že na frontě vyhrává. Přistoupila jen na vzdušnou pauzu, aby se dalo bezpečně cestovat. Volodymyr Zelenskyj podle všeho pod tlakem z Washingtonu oznámil, že po dobu návštěvy vyslanců palbu zastaví i ukrajinská strana. Witkoff s Kushnerem pak z Ruska zamířili do Kyjeva.
Ze setkání s Putinem zůstal jeden trapný moment. Witkoff, realitní makléř bez diplomatického školení, poděkoval za pozvání slovy, že až budou jednou v důchodu, budou mít neuvěřitelné historky a vzpomínky a ty na Putina budou úplně nahoře. Vůči hlavě největší jaderné mocnosti to nezní jako jednání státníka, spíš jako gesto někoho, kdo si myslí, že prokazuje laskavost.
Ruské podmínky se od června 2024 nepohnuly
Americká strana o schůzce mlčela, ruská nikoli. Putinův poradce Jurij Ušakov zveřejnil prostřednictvím agentury RIA Novosti svou verzi zápisu a hned první bod zněl: je třeba řešit všechny kořenové příčiny konfliktu. Tuto formulaci Moskva opakuje roky — Sergej Lavrov, Dmitrij Peskov i sám Putin.
Znamená podmínky z června 2024, zopakované loni na schůzce v Anchorage: čtyři oblasti jsou ruské a ukrajinské jednotky se z nich stáhnou, ukrajinská armáda projde demilitarizací, vláda denacifikací, zbytkový stát bude neutrální a do NATO nevstoupí nikdy. O zbytku se prý dá vyjednávat. Kořenovou příčinou je v ruském čtení právě NATO a povaha ukrajinské vlády, takže bez souhlasu s těmito body válka neskončí.
Další body zápisu: Putin chce s Američany hledat politické a diplomatické řešení, vyslanci slíbili tlumočit ruské stanovisko v Kyjevě, hosté z Washingtonu si všimli Putinovy zmínky o tom, že v Kyjevě nedávno proběhlo se všemi poctami znovupohřbení ukrajinské osobnosti z druhé světové války spojené s nacisty, a řeč přišla i na hospodářská témata a možné velké společné projekty. Právě ten předposlední bod míří přímo na prezidenta Trumpa: cesta k jeho srdci vede přes peněženku a slib otevřené ruské ekonomiky je návnada šitá na míru.
Závěr
Na obou frontách se opakuje totéž. V Hormuzském průlivu se odveta přesunula z vojenských cílů na civilní lodě, aniž by kdokoli řekl, kam to má vést; Írán bude odpovídat dál a účet za každý potopený tanker se rozloží do cen paliv po celém světě. Kolem Ukrajiny drží Rusko stejné podmínky jako v červnu 2024, protože na frontě nemá důvod slevit, a každé další odmítnutí dohody znamená víc mrtvých a méně území. Odpověď v obou případech leží na Washingtonu — zatím bez náznaku, že by věděl, jak z toho ven.
