Donald Trump se vrátil do Bílého domu na vlně slibů: ukončí válku na Ukrajině, sníží ceny energií na polovinu a udrží Ameriku mimo nové války. Necelé dva roky nato se z těch slibů stal pravý opak a řada jeho voličů to prožívá jako zradu.
Oslabený prezident se může obrátit ven
Do listopadových voleb do Kongresu zbývají necelé dva měsíce a průzkumy pro republikány vyznívají špatně. Sněmovnu reprezentantů, kde mají jen těsnou většinu, nejspíš ztratí, a čím dál pravděpodobněji i Senát. Demokraté pak budou pod tlakem vlastních voličů, aby prezidenta potrestali: přijdou předvolání pro lidi z Bílého domu, možná i pokus o impeachment.
Jak na to Trump zareaguje? Nejspíš jako jeho předchůdci – obrátí pozornost za hranice. Tam už ostatně je. Spojené státy vedou dvě války proti zhruba rovnocenným protivníkům, Rusku a Íránu, a ani v jedné nevítězí. Frustrovaný prezident může spíš přitlačit než ustoupit, třeba vysláním pozemních vojsk do Íránu.
Že by ho nový Kongres v zahraniční politice skutečně zkrotil, je nejisté. Pravomoc posílat vojáky do boje bez souhlasu Kongresu ústava prezidentovi nedává, řada jeho předchůdců z obou stran si ji přesto osobovala a nikdo ji dosud účinně neomezil. Demokraté Trumpa nenávidí, s neokonzervativním pojetím zahraniční politiky ale mají víc společného, než by rádi přiznali.
Že strana vládnoucího prezidenta v polovině mandátu ztrácí, je v Americe skoro pravidlo. Tentokrát je v tom ale víc. Trump získal největší podíl hlasů ze všech republikánských kandidátů za dlouhou dobu a nastupoval populárnější než v prvním období. Dnes je hluboce nepopulární. Nejde o prezidenta, který jen nezvládl úřad. Jde o prezidenta, který vyhrál na slibech a pak bez jakéhokoli ekonomického či strategického donucení udělal opak.
V kampani přitom trefně pojmenoval jádro problému. Dvě velké strany se ostře přou o úzký pruh témat uprostřed, ve věcech, na kterých záleží nejvíc – v ekonomice a zahraniční politice –, se ale shodují. Zahraniční pozorovatelé včetně Vladimira Putina na to upozorňují léta. Právě tento systém, v němž volič o podstatných věcech nerozhoduje, Trump nazýval hlubokým státem a sliboval ho porazit.
Energie za polovinu? Nafta míří k rekordům
Jedním z nejkonkrétnějších slibů bylo zlevnění energií. Trump ohlásil, že jeho vláda do dvanácti měsíců od nástupu sníží náklady na energii na polovinu, a to včetně vytápění, klimatizace, elektřiny i benzinu. Dodal, že to možná zvládne i lépe.
Stal se opak. Nafta se během několika dní dostane na šest dolarů za galon, což je historické maximum. V Kalifornii, nejlidnatějším státě se čtyřiceti miliony obyvatel, se blíží osmi dolarům, přitom v den Trumpovy inaugurace stála 4,96 dolaru. Nafta pohání kamiony, které převážejí prakticky všechno, co lidé jedí a kupují, takže se její cena propisuje do ceny čehokoli.
Trump to nechtěl, bál se toho. Ceny komodit sleduje a rozumí jim. Věděl, že za skokem cen energií – nejen v Americe, ale po celém světě – stojí válka s Íránem i pokračující válka s Ruskem, a v soukromí připouštěl, že válka za změnu režimu v Íránu ceny vyžene nahoru. Přesto dal přednost tomu, aby do této války následoval Izrael, a levnější energii pro vlastní obyvatele obětoval.
Válka na Ukrajině měla skončit do 24 hodin
Snížit ceny energií slibuje každý. Trumpa od ostatních odlišovalo něco jiného: slib, že se Amerika nebude zaplétat do cizích konfliktů a nerozpoutá další neokonzervativní válku. Jedna už přitom běžela. Válka, které se říká ukrajinská, je ve skutečnosti válkou mezi NATO – aliancí, kterou Spojené státy vedou a financují – a Ruskem. Začala v zimě 2022 a Bidenova administrativa ji chtěla: Rusko do ní dotlačila, aby ho oslabila.
Trump tehdy opakovaně varoval, že největší hrozbou je spojenectví Ruska s Čínou. Proti koalici největší země světa s nejhlubší zbrojní a surovinovou základnou a obří čínské populace a ekonomiky Amerika vyhrát nemůže. Proto sliboval, že válku mezi Ruskem a Ukrajinou vyřeší ještě před nástupem do Oválné pracovny, do 24 hodin.
Měl pravdu, že to není tak složité, jak tvrdí zahraničněpolitický establishment. Ukrajina sama nikdy nemohla vést válku s Ruskem, které má o víc než sto milionů obyvatel víc. Mluví se o více než milionu mrtvých a na frontu jdou už i muži středního věku, podle zpráv odváděni v poutech. Cíle pro ukrajinské rakety a drony navíc dodávají americké zpravodajské služby. Kdyby Spojené státy tuto podporu stáhly, válka by skončila. Trumpovi by stačil jeden telefonát šéfům CIA a NSA: kdo bude dál řídit válku za Ukrajince, přijde o místo a čeká ho obvinění. Rusko by si ponechalo část východní Ukrajiny, k čemuž dojde tak či tak, a Ukrajina by přestala posílat do mlýnku další generaci.
Za necelé dva roky se nic takového nestalo. Spojené státy jsou naopak do války s Ruskem zapletené hlouběji než předtím. Rusko hlásí i pokusy o atentát na Vladimira Putina. Protože ukrajinská armáda bez americké pomoci nic nepodnikne, z ruského pohledu se ho pokouší zabít americká vláda. Ať si o Putinovi člověk myslí cokoli, pokus zabít vůdce země s největším jaderným arzenálem světa není moudrý.
Od strachu z jaderné války k jaderným hrozbám
Trump v kampani opakovaně varoval, že tlačení Ruska do kouta vede k jaderné válce, ze které nikdo nevyvázne. Jako jediný Američan oprávněný jaderné zbraně použít byl o jejich ničivé síle podrobně informován a mluvil o ní v projevech, rozhovorech i v soukromí s upřímnou hrůzou. Varoval, že neschopní lidé dovedou svět ke třetí světové válce a jadernému holocaustu, a sliboval, že jen on Ameriku té válce uchrání.
O necelé dva roky později stojí svět na pokraji jaderné výměny, a to kvůli krokům Trumpa a jeho administrativy. V jednom příspěvku na Truth Social za druhým, naposledy před několika dny, vyhrožuje Trump úplným zničením zemi, se kterou sám dobrovolně rozpoutal válku a která jaderné zbraně nemá. Mnozí analytici to čtou jako hrozbu jadernou zbraní, přestože Trump tvrdí, že ji proti Íránu nikdy nepoužije. Šlo by přitom o útočné použití jaderné zbraně.
Nezůstává jen u příspěvků. Pentagon připravuje novou jadernou strategii – ne proto, aby použití jaderných zbraní omezil, ale aby pro ně rozšířil možnosti. Podle zpráv se na poradách v Pentagonu probíral i jaderný úder proti Íránu. Přidávají se i pravicoví komentátoři, kteří ještě nedávno působili rozumně a teď vyzdvihují Hirošimu. Hirošima přitom byla morální zločin: spálit jadernou zbraní civilisty je z definice zlo, i když to neznamená obhajobu Pearl Harboru ani japonské císařské vlády.
Jeden jaderný úder navíc nikdy nezůstane jediný. Nevyhnutelně vede k jaderné výměně, a tím ke konci. Kdo hrozí útočným použitím jaderné zbraně, hrozí vraždou miliard lidí – a skoro nikdo to nevnímá. Ti, kdo Trumpovi věřili, se tak každé ráno probouzejí se směsí šoku a znechucení. Slib nezatahovat zemi do nesmyslných zahraničních válek byl pro mnohé to jediné, na čem záleželo. Na republikánském sjezdu v Milwaukee před dvěma lety zaznělo, že smyslem celého Trumpova projektu je připomenout jednu věc: vůdce má povinnost ke svému lidu, ke své zemi a k nikomu jinému.
Obrat přišel hned v prvních dnech
Zlom přišel rychle. Už 28. ledna 2025, týden po inauguraci, bylo oznámeno, že prvním zahraničním státníkem, kterého Trump v Bílém domě přijme, bude izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Ten dorazil 4. února. Trump mu přitom léta nemohl zapomenout, že Joe Bidenovi gratuloval k vítězství ve volbách, které Trump označoval za ukradené, a netajil se tím veřejně ani v soukromí.
Na společné tiskové konferenci Trump mluvil o nezlomném poutu mezi americkým a izraelským národem. Oznámil odchod USA z Rady OSN pro lidská práva, konec veškeré podpory palestinské uprchlické agentury UNRWA a obnovení politiky maximálního tlaku na Írán s nejtvrdšími možnými sankcemi. Netanjahu ho na oplátku označil za největšího přítele, jakého kdy Izrael v Bílém domě měl.
Nezlomné pouto ale prezident může mít jen k vlastním občanům – od nich má mandát, moc i místo v dějinách. Tvrdý kurz vůči Íránu, ohlášený pár dní poté, co Trump ujišťoval, že žádná válka s Íránem nebude, navíc prozradil, že rozhodnutí nepadlo narychlo. O jiném směru, než jaký Trump popisoval veřejně, se rozhodlo už v předchozích měsících. Varování, že vše směřuje k válce za změnu režimu, se tehdy odbývala jako panikaření: prý jde jen o likvidaci íránského jaderného programu.
Závěr
Ztráta Kongresu by tak nebyla jen obvyklým výkyvem kyvadla. Byla by odpovědí voličů na to, že prezident zvolený kvůli slibu dát na první místo vlastní zemi upřednostnil v klíčových rozhodnutích zájmy cizího státu a vtáhl Ameriku do války, kterou sliboval nevést. Nejde přitom o podporu demokratů, kteří lepší alternativou nejsou. Porážka republikánů bude hlavně výrazem zklamání voličů, kteří slibům uvěřili. Pro zbytek světa z toho plyne méně příjemný závěr: oslabený prezident, kterému doma hrozí impeachment, může válku s Íránem i Ruskem spíš vystupňovat než ukončit.
