Válka s Íránem má podle amerického prezidenta jasné datum konce: skončí hned po 3. listopadu, kdy se ve Spojených státech volí Kongres. Teherán už prý dlouho nevydrží. Nic z toho, co se děje na bojišti a na trzích s ropou, tomu ale nenasvědčuje – a stejně optimisticky mluví prezident i o válce na Ukrajině.
Konec války podle volebního kalendáře
Donald Trump to prohlásil před novináři na letištní ploše jen pár hodin před natáčením. Nejdřív se pochlubil, že americké síly zničily „asi devět“ íránských tankerů a že jich bude víc. Pak přišla hlavní zpráva: „Myslím, že válka skončí hned po volbách, protože už déle nevydrží.“ Americké velení mezitím hlásilo deset zničených tankerů za jediný týden.
Proč by měl Írán kapitulovat? Podle prezidenta se Teherán zoufale snaží ovlivnit americké volby, aby se k moci dostala „pěkně slabá skupina lidí“, která by ho nechala na pokoji a dovolila mu mít jadernou zbraň. S ní by prý byl celý svět ve velkých potížích.
Ve velkých potížích je svět už teď – kvůli válce samotné. Doplácí na ni každý a nejde o nadsázku. Na Blízkém východě o ni kromě Izraele nestál nikdo. Nechtěly ji ropné státy regionu, Asie, Afrika, Jižní Amerika ani Evropa. Chtěli ji jen Donald Trump a Benjamin Netanjahu. Cesta, jak ji ukončit, zatím neexistuje. O to podivněji působí, že prezident najednou, jako by ho to napadlo z ničeho nic, ohlásil její konec na listopad.
Proč by měl Írán v listopadu padnout na kolena?
Novinář se zeptal na zřejmou věc: proč by válka měla skončit právě po volbách? Odpověď zněla, že Íránci už nemohou dál. Stačí přitom pohled do historie. Írán vydržel osm let války s Irákem, v níž padly statisíce lidí. Přečkal politiku maximálního tlaku v Trumpově prvním funkčním období, od roku 2018 až do ledna 2021. Nic z toho ho nezlomilo.
Současná válka Íránu nepochybně těžce ublížila. Zahynuly podle odhadů zhruba tři tisíce Íránců, země přišla o řadu lodí i o velkou část vojenské infrastruktury. To podstatné ale zůstalo: schopnost vyrábět a odpalovat balistické rakety a vyrábět, skladovat a vypouštět drony dlouhého doletu i menší drony FPV. Předvedla to hned předchozí noc další salva raket na Jordánsko. Vzorec platí dál – na každý americký úder přijde odveta a Írán občas zaútočí i jako první.
Za víc než půl roku se vystřídalo bombardování, blokády i nová kola úderů a Írán na kolena nepadl. Proč by se to mělo stát právě 3. listopadu? Dochází mu voda? Ne, v horách jí má dost. Hrozí hlad? Většinu potravin si země vyrábí sama a uživí přes devadesát milionů obyvatel. Chybí ropa? Írán je ropná velmoc. V Teheránu sice lidé nelibě nesou, že benzin podražil o pár centů, jenže je tak silně dotovaný, že je skoro zadarmo. Od přídělového systému má taková nespokojenost daleko. Jestli je to nejhorší, co americký tlak způsobil, na čem stojí tvrzení, že Írán dlouho nevydrží?
Kongres zahraniční politiku neřídí
Prezidentova slova si navíc protiřečí. V jednom rozhovoru tvrdí, že válka skončí, protože Írán už nemůže, a o pár vět později, že Teherán chce zasahovat do voleb, aby v Americe vládli lidé, kteří ho nechají být. Listopadové volby ale rozhodnou o Sněmovně reprezentantů a Senátu, ne o Bílém domě. Kongres drží v rukou rozpočet, zahraniční politiku však určuje prezident.
Kdyby republikáni přišli o obě komory, mohli by demokraté zastavit financování války. Prezident už ale ukázal, že nerespektuje zákon o válečných pravomocech ani ústavu, takže těžko čekat, že by se najednou podřídil. A poddajné partnery, jaké podle něj Teherán hledá, americká politika nenabízí. Jestřáby mají obě strany. Demokraté bývali kdysi stranou míru, dnes jsou stejně bojovní jako republikáni, jen jinak argumentují.
Obava z jaderné zbraně po volbách
Všechno nasvědčuje tomu, že Írán vydrží jakkoli dlouho. Íránci budou raději jíst trávu, než by se vzdali – a už vůbec ne během pár měsíců.
Znepokojivější je jiná obava, o které mluví i lidé obeznámení s děním ve Washingtonu. Po volbách by prezident neměl za zády ani volby do Kongresu, ani vlastní další kandidaturu v roce 2028, a mohl by se cítit zbaven omezení natolik, že by sáhl po jaderné zbrani. Zní to šíleně, jenže v administrativě se o tom prý mluví až příliš. Někteří hosté Fox News k tomu tvrdí, že jaderná zbraň je jen další nástroj v arzenálu, a posouvají tak hranici toho, co veřejnost považuje za přijatelné. Byla by to katastrofa.
Nepřítel má také hlas
Iniciativu přitom nemá jen americký prezident. Nepřítel má také hlas. Írán dosud odpovídal na každý úder a občas jednal i sám od sebe. Podle profesora Mohammada Marandího, který má blízko k íránské vládě, teď mění uvažování a přechází do útoku.
Předchozí noc to Teherán předvedl. Krátce po amerických úderech na íránské tankery odpálil rakety na americkou základnu v Jordánsku a zasáhl i další lodě. Podle oficiálních údajů protivzdušná obrana zachytila 18 z 20 balistických raket a zbylé dvě dopadly do neobydlené pouště, bez obětí a škod. Íránská strana tvrdí, že cíle zasáhla, a americký odborný tisk později skutečně informoval o několika poškozených letounech na jordánské základně. Írán navíc tvrdí, že balistickými raketami a střelami s plochou dráhou letu zasáhl dva americké torpédoborce. Nezávislé potvrzení k tomu chybí. Potvrzeny jsou naopak zásahy několika obchodních lodí a tankerů v Perském a Ománském zálivu.
Průjezdu ropy Hormuzským průlivem to nepomáhá. Ropa Brent i WTI výrazně zdražily a Brent se vrátil nad sto dolarů za barel. Pro vládnoucí stranu je to před volbami větší hrozba než Írán. Zdražuje nafta, letecké palivo i benzin, a protože se po silnicích, železnici i moři převáží všechno, táhne to nahoru ceny všeho ostatního. Lidé mají drahých válek dost i mezi republikány. Kdo se bojí voleb, měl by z války vycouvat.
Anakonda, nebo úder na hospodářské cíle
Íránci podle Marandího přešli k útočnému uvažování. Představa, že Írán bude sedět a čekat, až americký prezident do voleb udrží situaci klidnou a mimo titulky, aby pak bez tlaku domácí politiky udeřil naplno, je lichá. Blokáda a maximální tlak Íránce opravdu bolí a mají jich dost. Stojí proto před rozhodnutím.
Washington sází na to, že je náklady války vyčerpají a požádají o mír. Jenže prezident před pár dny na Truth Social napsal, že Spojené státy válku vyhrají – o vyjednávání ani slovo. Teherán to pochopil jednoznačně: Američané už nestojí o dohodu, chtějí vítězství na bojišti. Má tedy Írán prosit o mír, o který druhá strana nestojí? Nebo čekat, až ho anakonda pomalu uškrtí a země se začne rozpadat? Kdo zná íránské chování za posledních 47 let, tuší odpověď.
Marandí naznačil, kudy se Írán vydá. Uvalit sankce na Spojené státy nemůže, zasáhnout hospodářské cíle v regionu ale ano. Které, neupřesnil on ani íránští představitelé. Nabízejí se americké firmy, banky a další podniky rozeseté po Blízkém východě. Kdo zažene protivníka do kouta, kde nemá co ztratit, musí počítat s tím, že použije všechno, co má. A údernou sílu Írán rozhodně má.
Benzin za dva dolary: pohádka o jednorožci
Další prezidentův slib se týká doby po volbách: ceny ropy prý začnou prudce padat a galon benzinu se dostane pod dva dolary. Na doplňující otázku, zda hned po volbách, připustil, že to potrvá trochu déle.
Průměrná cena galonu benzinu v USA se přitom drží nad čtyřmi dolary. Pokud Írán splní hrozbu a začne útočit na energetickou infrastrukturu či hospodářské cíle, půjde ještě výš. Dva dolary za galon by se vzhledem ke stavu světové ekonomiky a nákladům na těžbu a dopravu nejspíš nevrátily ani bez války. Teď jsou čirou fantazií. Lidé chtějí věřit, že se to splní, cesta k tomu ale nevede.
Ukrajina: dva lidé, kteří se nenávidí
Na témže setkání s novináři se prezident vyjádřil i k válce na Ukrajině. S prezidentem Putinem prý vedl skvělý rozhovor. „Chce uzavřít dohodu. A kdyby ji chtěl uzavřít i Zelenskyj, bylo by to moc hezké,“ řekl. Na otázku, co dohodě brání, odpověděl: „Překážkou jsou dva lidé, kteří se nenávidí.“ Ve válce podle něj umírá příliš mnoho lidí – jen za minulý měsíc prý 25 tisíc.
Že se Putin se Zelenským nenávidí, je známo roky. Na čem tedy stojí představa, že je dohoda na dosah? Fronta mluví jinak. Ukrajina nemá účinnou obranu proti balistickým raketám a Rusko jich vyrábí stále víc. Posiluje na bojišti, v energetice, ve výrobě munice i v počtu vojáků a Ukrajina nemá o co se opřít. Tvrdit, že dohoda je blízko, a vzápětí, že jí brání vzájemná nenávist, si protiřečí.
Třiapadesát slibů o 24 hodinách
Takové řeči nejsou nic nového. Už v roce 2023, tehdy jako kandidát, Trump sliboval, že válku ukončí za jediný den. Televize CNN v dubnu 2025 napočítala nejméně 53 případů, kdy sliboval konec války na Ukrajině do 24 hodin od nástupu do úřadu. Nestalo se. Mýlil se i u Íránu v roce 2018, když odstoupil od jaderné dohody JCPOA: nic z tehdy slibovaného se nesplnilo a to špatné dopadlo ještě hůř, než se čekalo.
Rusko je naproti tomu na vzestupu ve všem, na čem záleží. Otevřeně říká, že o diplomacii stojí, ale jen za svých podmínek – jinak podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova rozhodne bojiště. Na to Rusko prostředky má. Trumpovy sliby žádnou takovou oporu nemají: chybí jim logika i páky.
Závěr: přání místo plánu
Prezident říká, co by si přál, aby byla pravda. Stejně dobře by mohl slíbit, že po volbách všem ukáže dva jednorožce. Stejnou šanci má konec války s Íránem po volbách podle amerických představ, ruský souhlas s tím, co chce Zelenskyj, i benzin pod dva dolary. Rozhoduje realita na zemi. Planá slova přitom nejsou neškodná: příliš mnoho Američanů jim chce věřit a dál prezidentovi důvěřuje, ačkoli si to ničím nezasloužil.
