Český prezident v posledních vyjádřeních naznačil, že s Ruskem se bude muset jednat a že si dokáže představit i návrat ruského plynu. Bývalý ministr zahraničí a kultury Lubomír Zaorálek v tom vidí další ze série obratů, které kopírují chaos, jenž dnes na Západě panuje v postoji k válce na Ukrajině. Rozhovor se dotkl také hokejové kauzy kolem ruské reprezentace, amerických voleb do Kongresu, ústavní krize v Polsku a sporu o poplatky za veřejnoprávní média.
Prezident Pavel a obrat v postoji k Rusku
Poslední věty prezidenta Petra Pavla o tom, že Česko sdílí s Ruskem společný prostor, že spolu budeme muset žít a mluvit, a že je myslitelný i návrat ruského plynu, jsou podle Zaorálka velká změna. Připomíná, že v roce 2023 Pavel v Evropském parlamentu hlásal, že válku na Ukrajině vyřeší jedině porážka Ruska a jeho stažení z obsazených území. V říjnu 2025 zazněla upravená verze: Rusko je třeba ekonomicky dovést až k úplnému zhroucení a těsně před pádem s ním začít jednat. Teď přichází varianta pro rok 2026 – musíme spolu mluvit.
„Máme prezidenta, který se točí jako na obrtlíku,“ shrnuje Zaorálek. Kdo mění názor, měl by podle něj vysvětlit, co se změnilo a proč nevyšly předpoklady, na kterých stála původní strategie. Jinak nikdo nemá jistotu, že nevybuchne i ta nová. Proměny českého prezidenta jsou ale zajímavé hlavně proto, že odrážejí zmatek, který dnes v západní politice vůči Ukrajině vládne.
Rozdělený Západ: tři postoje k Ukrajině
Zaorálek rozlišuje na Západě nejméně tři postoje. Američané tlačí na to, aby Ukrajina ustoupila a přistoupila na kompromis, a budoucí mír mají podle nich garantovat obchodní vztahy s Ruskem. Finský prezident Alexander Stubb a norský premiér Jonas Gahr Støre, kteří k nelibosti dalších evropských lídrů telefonovali s Vladimirem Putinem, chtějí budovat důvěru postupnými kroky – dohodou o ochraně energetické infrastruktury, o dodávkách potravin nebo o výměně zajatců.
Proti nim se rozhořčeně postavila dánská premiérka Mette Frederiksenová, podle níž takový postup oslabuje evropskou pozici i tlak na Rusko a zrazuje jedinou správnou strategii – Rusko pokořit a dostat na kolena. Zaorálkovi připadá pozoruhodné, jak se Putinovi podařilo Západ rozdělit. Evropa se přetahuje o to, kdo by vůbec měl jednat, a když finský prezident zavolá do Kremlu, ostatní mu vyčiní a on se brání, že nemluvil za Evropu, jen sám za sebe. „To jdeme někam do háje,“ glosuje fragmentaci evropského postoje.
Ruský plyn jako americký mírový projekt
Prezidentovu vstřícnost k ruskému plynu dává Zaorálek do souvislosti s americkou představou, o které teď mluví mimo jiné Witkoff. Mírovým projektem by podle ní bylo obnovení dodávek ruského plynu do Evropy přes Ukrajinu. Kyjev by inkasoval tranzitní poplatky, Američané by do projektu kapitálově vstoupili a také by vydělali, Evropa by měla dost plynu, Rusové by vydělali rovněž a Ukrajina by získala peníze na obnovu. Zda právě to stojí za prezidentovým obratem, nevíme – souvislost se ale nabízí.
Podstatnější je podle Zaorálka otázka, jak se chce Evropa tlačit k jednání mezi Ukrajinou, Ruskem a Amerikou, když nemá společnou pozici ani co nabídnout. Prvním předpokladem dohody je shoda na tom, jakého míru chceme dosáhnout, a ta v Evropě evidentně chybí. Zatímco Frederiksenová a další chtějí Rusko porazit, Stubb a Støre varují, že jeho vyvrácení může vytvořit situaci ještě nebezpečnější než dnešní.
Jako příklad uvádí Írán: tam se podařilo zlikvidovat nejvyšší vedení, a dnes zemi řídí sestava ještě tvrdší, „o třídu horší“ než ta předchozí. Kdo zaručí, že po rozpadu Ruska nevznikne ještě riskantnější garnitura a nebudeme na Putina vzpomínat? Obě evropské skupiny se navzájem obviňují z naivity. Ti, kdo chtějí bojovat dál, ale podle Zaorálka neberou v úvahu stav Ukrajiny: země je zaminovaná na generace, odstranění následků někdo vyčíslil na 800 miliard dolarů a nedávno zveřejněná studie odhaduje počet padlých na 1,34 milionu. Kdo chce pokračovat ve válce, chce Ukrajinu podle něj úplně vyhladit.
Hokejová kauza a rozpad mezinárodní federace
Mediálně vděčnou podkauzou je spor o účast Rusů v mezinárodním hokeji. Zaorálek se diví, proč se mezinárodní hokejová federace léta držela jen bezpečnostního zdůvodnění, proč se Rusové nemohou zúčastnit, a nikdo se ho nepokusil právně vylepšit – dnes už to podle všeho uhrát nejde. Vysvětlení tuší v tom, že federaci tvoří desítky zemí a každá má na Ukrajinu jiný názor než třeba Evropa nebo Polsko. Na politickém zdůvodnění by se těžko shodly, proto zůstalo u bezpečnostního.
Ve hře je podle Zaorálka mnoho, klidně i rozpad celé federace. Bojkoty nejsou legrace: země, která zápasy bojkotuje, platí pokuty a propadá se do nižší divize, což má pro hokej v dané zemi velké následky. Když se k bojkotu přidá víc zemí, rozpadne se šampionát. Federace má přitom už dnes konkurenci v NHL, která pořádá Světový pohár, a ta by si na takovou krizi počkala, Rusy pozvala a soutěž převzala. Jako se kvůli umělé inteligenci začal rozpadat šach, může se podle Zaorálka kvůli této kauze rozpadat i lední hokej, o kterém jsme si mysleli, že je skoro věčný.
Má k tomu i politickou poznámku. Pokud chceme politicky trestat agresora, museli bychom měřit všem stejně. Spojené státy společně s Izraelem zaútočily na Írán, což bylo podle Zaorálka jednoznačné porušení mezinárodního práva, a Izrael má v Gaze na svědomí 70 tisíc mrtvých. Jakmile se debata o tom, kdo si zaslouží vyloučení, dostane mezi desítky členů federace, nezůstane jen u našeho pohledu.
Americké volby: poražený Trump nebude krotší
Rozhovor vznikl 3. listopadu odpoledne, kdy v Americe probíhaly volby do Kongresu. Zaorálek je považuje za významné: mohou ukázat směr dalšího vývoje Spojených států i pohyb uvnitř republikánské strany, kde se rýsují skupiny kolem JD Vance na jedné straně a Rubia či Ratcliffa na straně druhé. Nejnepříznivější variantou pro Trumpa je ztráta obou komor, což se může stát – mimo jiné proto, že podle propočtu analytika agentury Moody's přišla válka průměrnou americkou domácnost zhruba na dva tisíce dolarů. To se podepsalo na životech běžných lidí a Trump to jen tak neodepíše.
Ani porážka v obou komorách by ale podle Zaorálka neznamenala, že Trump zmizí z mezinárodní scény nebo výrazně oslabí. Připomíná George Bushe mladšího, který v roce 2006 jako prezident ve druhém funkčním období kvůli nepopulární válce v Iráku prohrál volby v polovině mandátu. Pak se začal věnovat výhradně zahraniční politice, poslal do Iráku další vojáky a v roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti prosadil, že Ukrajina a Gruzie mají do aliance vstoupit. Prohrané volby tehdy znamenaly mnohem větší zahraničněpolitickou aktivitu a tvrdší postoj.
Trump se podle Zaorálka zachová podobně. Kongres ho bude limitovat hlavně ve vnitřní politice, kdežto v zahraniční mu zůstane velký prostor, a bude chtít dokázat, že vítězí venku – třeba útokem na Írán, nebo dohodou s Ruskem navzdory všem. Zaorálek zmiňuje i zprávu, podle níž Katařané na jedné schůzce vysvětlovali Íráncům, kteří čekali po prohře krotkého Trumpa, že se pletou a že to bude horší. Moderátor namítá, že Trump je povaha typu všechno, nebo nic. Zaorálek odpovídá, že právě proto bude chtít skončit jako vítěz: když nevyhrál volby doma, bude chtít vyhrát jinde. Moderátor si naopak myslí, že taková povaha to ve chvíli velkého oslabení vzdá – a připomíná, kolikrát Trump vzdal svá podnikání.
Polsko: ústavní krize a souboj Tusk versus Nawrocki
V Polsku vládne ústavní krize, ze které se země jen tak nedostane, protože nikdo nemá zájem, aby skončila. Premiér Donald Tusk ve svém posledním vystoupení prohlásil, že nemá kam ustoupit, protože bojuje o demokratický stát. Prezident Karol Nawrocki stejně neústupně tvrdí, že bojuje za ústavu a ústavní postupy. Oba podle Zaorálka shromažďují armády před parlamentními volbami v roce 2027.
Nawrocki se snaží vytrhnout z vládní koalice lidovou stranu a stranu Polsko 2050. Částečně se mu to už povedlo: na jednání, které svolal, nepřišla Tuskova Občanská koalice ani levice, ale tyto dvě strany ano. Prezident jim vzkazuje, že s Tuskem prohrají a musí jít do voleb samostatně – jenže samostatně jim hrozí, že se do Sejmu vůbec nedostanou. Tím by oslabilo celé Tuskovo křídlo a pravice, tedy Právo a spravedlnost, Konfederace a skupina kolem bývalého premiéra Morawieckého, by mohla získat až 245 mandátů, tedy jasnou většinu. Nawrocki dnes podle Zaorálka nezastupuje jen Kaczyńského stranu, ale celou tuto pravici.
Na otázku, kdo drží delší konec provazu, odpovídá Zaorálek, že nikdo. Oba něco pošlapávají: prezident nedopustil k výkonu funkce soudce Ústavního soudu, které zvolil parlament, Tusk zase nechal suspendovat předsedu a místopředsedu Ústavního soudu, na což také neměl. Tusk přišel už před třemi lety s teorií takzvané bojující demokracie – kdo hájí demokracii, smí sáhnout i k prostředkům, které jsou s právem ve sporu. Jakmile se ale z takových kroků stane precedens, bude je mít zítřejší pravicová vláda jako na talíři. Polská politika se podle Zaorálka řídí známým heslem „teraz my“: kdo nastoupí k moci, určuje pravidla a říká, co je zákon a co ne.
Rozuzlení přinesou nejspíš až volby, do té doby bude Polsko „zahrcené samo sebou“ – v Ústavním soudu se bude bojovat o razítka, peníze i přístup do kanceláří a nastoupí policie. Mezinárodní role Polska přitom klesá. Část evropských institucí, především Ursula von der Leyenová, bude Tuska vždy podporovat, ale některé soudní instance už dávají najevo, že i on se dopouští nedovoleného. Věrohodnost Polska jako partnera i jeho ambice stát se regionální mocností tím trpí, a to i ve vztahu k Ukrajině, kde bude pravice velmi tvrdě hrát kartou UPA a ukrajinsko-polské historie.
Poplatky za televizi a rozhlas jako nástroj nátlaku
Český spor o koncesionářské poplatky v zahraničí podle Zaorálka nikoho nezajímá, polský boj je mnohem tvrdší a vážnější. Domácí debata mu ale připadá falešná a pokrytecká. Jako ministr kultury chtěl předložit Sněmovně nový zákon o rozhlasu a televizi, protože ten stávající je zastaralý a neodpovídá technologiím ani společenskému vývoji – sociální sítě a umělá inteligence změnily všechno a médium veřejné služby je třeba znovu definovat. Poslanecké kluby ho tehdy přátelsky varovaly, že pokud zákon předloží, uvidí masakr a nic mu nezaručí. Paradoxem podle něj je, že nejvíc tehdy tlačila na zrušení poplatků ODS – tedy ti, kdo dnes nejhlasitěji křičí, že bojují za nezávislost České televize.
Zaorálek už delší dobu nabývá dojmu, že poplatky nezávislost nechrání, ale naopak slouží jako nástroj vydírání. Popisuje vlastní zkušenost z doby po tragédii na Filozofické fakultě, kdy se zlobil, že televize o události objektivně neinformuje. Od některých rozzlobených redaktorů se podle svých slov dozvěděl, že jim tehdejší ministr vnitra Rakušan dal najevo, že pokud budou pokračovat ve zpravodajství o Filozofické fakultě, mohou o poplatky přijít.
Před volbami pak podle Zaorálka tehdejší ministr kultury Baxa, který do té doby tvrdil, že se poplatky měnit nebudou, náhle oznámil jejich zvýšení. I člověku, který dění příliš nesleduje, se podle něj muselo vybavit, že mezi vládou a veřejnoprávními institucemi došlo k dohodě typu „vy pomůžete nám a my pomůžeme vám“. Poplatky se tak v jeho očích staly předmětem jakési korupce ještě před volbami. Kdo chce vytvořit novou podobu veřejnoprávní instituce, nezachrání ji podle Zaorálka poplatky, které jsou spíš nástrojem kšeftu.
Závěr
Prezidentovy obraty, spory evropských lídrů o telefonáty s Putinem i hokejová federace na pokraji rozpadu skládají obraz Západu bez společné představy o míru, kterého chce dosáhnout. Americké volby podle Zaorálka Trumpa nezkrotí, spíš ho poženou k tvrdší zahraniční politice, a Polsko se kvůli vnitřnímu boji samo vyřazuje z role regionálního hráče. Doma pak spor o poplatky podle něj nekryje nezávislost médií, ale obchod s ní.
