Energetická dohoda, kterou Donald Trump uzavřel s Vladimirem Putinem, vyvolala v Evropě údiv. Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v ní ale nevidí žádný zlom, nýbrž logické vyústění dlouhodobé americké strategie. Ukrajina Trumpovi překáží v obchodech s Ruskem a Evropa na novou situaci reaguje jediným způsobem, který zná: dalšími sankcemi.
Dohoda s Ruskem nikoho překvapit neměla
Rusko má na americký a světový trh dodávat naftu. Zaorálka na celé věci nejvíc udivuje, jak jsou všichni překvapení. Rozhovory mezi Moskvou a Washingtonem přece běží dlouho a intenzivně. Ještě nedávno byli v Moskvě Trumpovi vyjednávači Witkoff a Kushner, setkali se s Putinem a po jednání se vyjadřovali velmi rozjásaně: rozhovory byly úspěšné a mají plán. Přítomen byl dokonce i americký „car na sankce“, tedy hlavní muž Washingtonu přes sankční politiku. Kdo si to poskládal, musel vidět, že se na ose Rusko–Spojené státy něco chystá.
Dohoda o naftě je podle Zaorálka teprve začátek. Mluví se o tom, že Američané chtějí koupit Nord Stream a dodávat Evropě ruský plyn, ve hře jsou i projekty spojené s Arktidou. Obchodní dohody s Ruskem jsou cílem, ke kterému Trump směřuje celou dobu.
Amerika na prvním místě, Evropa jako nástroj
Rozpor je zjevný: ještě před několika týdny Trump podepsal zákon, který mu měl umožnit tvrdě postihovat státy odebírající ruskou ropu. Zaorálek těmto výhrůžkám nikdy nevěřil. Z Trumpových výroků si lze vybrat cokoli, je mistr překvapení, a proto se jeho kroky tak těžko předvídají. Platí ale, že alianci nikdy nebral jako instituci, kterou by myslel vážně, zajímají ho nanejvýš jednotliví členové jako partneři.
Důležitější než jednotlivé výroky je nálada v Americe napříč politickým spektrem. Drtivá většina Američanů nechce, aby Spojené státy hrály roli světového ochránce volného trhu a mezinárodních institucí. Chce obnovu vlastní země – a to je program, kterému Trump podřizuje všechno. Evropa v něm slouží jako nástroj a sama ochotně pomáhá.
Příkladem je deindustrializace, která se týká i Česka. České zbrojovky dnes podnikají ve dvanácti amerických státech, firma CSG chce v Americe vyrábět velké množství dělostřelecké munice. Přesun evropských firem za oceán je přesně ta obnova Ameriky, kterou Trump slíbil. Ukrajinu po něm americká veřejnost řešit nechce.
Ceny nafty, Írán a ukrajinské útoky na rafinerie
Americká veřejnost ovšem nechce ani drahou naftu a benzin. Výrazné zlevnění ale ruské dodávky nepřinesou: plánovaného půl milionu tun nafty představuje jen zhruba čtyři procenta globálního objemu. Krátkodobě se ceny pohnout mohou, masivní dopad to mít nebude. Hlavním problémem pro trh s ropou navíc nejsou ukrajinské útoky na ruské rafinerie, ale Írán.
Íránský konflikt je podle Zaorálka nekonečný a Trump ho neumí dovést k závěru, proto si za terč vybral Ukrajinu. Bombardování rafinerií je faktor, nikoli však stěžejní, a Trump jeho význam přehání. Ukrajinské útoky označil za urážku americké administrativy, která Kyjevu poskytuje zpravodajské informace i Starlink, vyzval, ať s nimi „zatraceně přestanou“, protože škodí světu i americkým farmářům a rančerům. A dodal, že pokud to Ukrajina nedokáže změnit, potřebuje nového prezidenta.
Americký prezident nemá co mluvit Ukrajincům do toho, kdo je povede, to není jeho role. Trump ale vystupuje jako obhájce zájmů Spojených států a Ukrajina mu překáží v tom, o co usiluje od začátku. Jeho lidé v čele s Witkoffem pracují spolu s Kremlem a jeho vyjednavačem Dmitrijevem na otevření prostoru pro obchod s Ruskem, a Kyjev jim do toho dlouhodobě hází vidle. Trump potřebuje předvést výsledek: se Zelenským není řeč, tak ho vyměňte. Dělá proto všechno, aby Ukrajince přiměl přijmout dohodu – byť nevýhodnou, s těžkým kompromisem. Často se mluví o volbách do Kongresu v polovině volebního období, to je ale podle Zaorálka jen část vysvětlení.
Proč se Trumpův hněv neobrací proti Moskvě
Proč Trump nemíří hněv i na Rusko? Kdo vstupuje do sporu dvou stran, musí si spočítat, dohoda s kým mu něco přinese. Dohoda s Ukrajinou toho Trumpovi mnoho nepřináší a geopoliticky pro něj zásadní není. Dohoda s Ruskem naopak otevírá celou řadu možností: obchodní smlouvy v Arktidě, o kterých se mluví dlouho, Nord Stream a další kontrakty, na kterých se podle spekulací pracuje.
Především jde o geopolitiku. Pro Trumpa je klíčové, aby ve sporu s Čínou aspoň zčásti získal Rusko za partnera. Úplně se to nepovede, to v krátké době nejde, ale Rusko by mělo kromě Číny ještě jednu alternativu – Spojené státy. Rýsují se možná dvě schůzky Si Ťin-pchinga, Putina a Trumpa na summitech, které se mají konat do konce roku, mluví se i o summitu G20.
Vzniká svět, ve kterém si klíčové mocnosti formují sféry vlivu a do jisté míry si dělí prostor. Trump v tom není neúspěšný: na svou stranu překvapivě získává řadu latinskoamerických režimů, možná i Brazílii, má Venezuelu, Panamu. Daří se mu prosazovat Monroeovu doktrínu, podle níž je západní polokoule sférou zájmu Spojených států, a patří sem i dohoda týkající se Grónska. Západní hemisféru si tak obsazuje a teď jde o to dohodnout se se zbytkem světa. Nejsmutnější je na tom všem reakce Evropy.
Volby na Ukrajině a tlak v Miami
Zelenskyj volby připouští, Putina ale vyzývá k šedesátidennímu příměří, během něhož by je Ukrajina připravila. Rusko se může obávat, že by Západ za tu dobu Ukrajinu vyzbrojil. Zaorálek se domnívá, že válka spěje k nějakému závěru, protože role Ameriky zůstává zásadní.
Ve chvíli, kdy Trump ohlásil dohodu s Ruskem, se paralelně šest hodin jednalo v Miami. Za Američany seděli u stolu Witkoff a Kushner, proti nim zástupci Ukrajiny. Zpráva o americko-ruské dohodě tam dopadla jako detonace a Američané začali na Zelenského tlačit: podívejte se, kam jste to dopracovali, celou dobu chceme, abyste na něco přistoupili, a vy odmítáte jakýkoli kompromis. Podle toho, jak se rozhovor podařilo zrekonstruovat, mělo zaznít, že bez americké pomoci by Ukrajina nebyla nic.
Ve vzduchu viselo jasné varování: pokud Kyjev nebude respektovat americký postup, mohou Spojené státy skončit se zpravodajskými informacemi i se Starlinkem – a pak už Ukrajina žádnou ruskou rafinerii nezasáhne. Padla prý i hrozba, že přestane fungovat systém PURL, v němž Evropa platí a Američané dodávají zbraně. Může si Evropa dovolit jít v této věci proti Spojeným státům?
Podmínky míru: Donbas, nárazníková zóna a NATO
Ke kapitulaci podle Zaorálka Ukrajinu nikdo netlačí. Rýsuje se ale to, co je na stole delší dobu. Putin chce konflikt uzavřít na hranicích Donbasu, jak jsou oficiálně vymezeny – v Doněcké oblasti mu chybí obsadit zhruba 17 procent území a chce to dokončit, aby mohl říct, že splnil, co si předsevzal. Uvažuje se také o demilitarizované zóně od této hranice až k Dněpru: území by formálně patřilo Ukrajině, ale nesměli by na něm být vojáci a fungovalo by jako nárazník.
Hlavní podmínkou je, aby Ukrajina tuto hranici akceptovala. Druhou je to, co už víceméně přijímají všichni: Ukrajina nebude členem Severoatlantické aliance. Bez souhlasu Američanů to ani nejde. Debata by tak mohla být rychle u konce. Podmínky, které podle Rusů zazněly už v Anchorage, znějí jednoduše: splňte je a můžeme se bavit dál.
Evropa umí jen zbraně, peníze a sankce
Za co tedy lidé pět let umírali? Tuto otázku je třeba položit politikům Západu, kteří se rozhodli jít do konfliktu, dávat peníze a zbraně, aniž by si ujasnili cílový stav, kterého chtějí dosáhnout. Kdyby ho měli, usilovali by o něj nejen dodávkami zbraní, ale i hledáním dohody s Ruskem. S tím začal teprve Trump, když prohlásil, že se musí současně jednat o ukončení konfliktu.
Strašné selhání Evropy spočívá v tom, že až do poslední chvíle umí jen zbraně, peníze a sankce. Cestu k ukončení války nehledá, žádný dialog s Ruskem nevede a nechce přistoupit na nepříjemnější úkol než posílat zbraně – vymyslet kompromis, na kterém se boje zastaví. Kdo dodává takové peníze a takové zbraně, přebírá spoluodpovědnost za to, jak to celé skončí, a zda to vůbec skončí. Evropa si tím neustále zahrává s nebezpečím eskalace, která se může úplně vymknout z rukou.
Úder do zubů a odpověď v podobě dalších sankcí
Andrej Babiš označil americko-ruskou dohodu za facku Evropě. Pro Zaorálka je to spíš úder do zubů. Babiš to podle něj říkal dost uštěpačně, ve smyslu „to jsem zvědavý, co na to evropští lídři“. Reakce Evropy je přitom podle Zaorálka přitroublá: Kaja Kallasová vystoupila s oznámením, že EU přijala 1600 nových položek sankcí proti Rusku.
Evropa funguje jako setrvačník. Místo strategie pro změněnou situaci – kdy je zjevné, že si Amerika domlouvá byznys s Ruskem – přichází další sankce. První poučka přitom říká, že sankce fungují jen tehdy, když je dodržují všichni. Jakmile má systém póry, prosakuje a nefunguje. Postoj „nic se neděje, jedeme dál, zvyšujeme sankce“ svědčí o neschopnosti pochopit, co se stalo.
Evropa nemá moc možností. Před dvěma týdny jí Trump na summitu G7 nadiktoval, že během čtyř měsíců musí uvolnit velké objemy ropy ze strategických rezerv, a pohrozil, že jinak přestane do Evropy vyvážet ropu či plyn. A Evropané to „jako ovce“ udělali. Pětašedesát procent zkapalněného plynu dnes dovážejí z Ameriky a tato závislost Trumpovi umožňuje diktovat, co chce. Na námitku, že Trump zároveň hrozil postihy státům kupujícím ruskou ropu, Zaorálek odpovídá: zapomeňte na to. Evropští lídři podle něj nejsou schopni dohodnout se s Ruskem a zjevně ani s Trumpem, překvapuje je, co dělá Moskva, i to, co dělá Washington – „parta neschopných“.
Evropa nepřipravená a diplomaticky nepřítomná
Zaorálka nejvíc děsí, jak naprosto nepřipravená je Evropa na to, co na ni přichází. Propadá se v každé oblasti: české podniky se stěhují do Ameriky v neuvěřitelném rozsahu a zaměstnávají tam tisíce lidí. V diplomacii o Evropu nikdo nestojí. Mezi Íránem a Amerikou zprostředkovávají Omán a Pákistán, konflikty ve střední Africe pomáhal urovnávat Katar. Pákistán se prezentuje jako diplomatická mocnost, Evropa nedokáže vstoupit nikam – to je ukázka její naprosté bezmoci.
Druhou ukázkou je zbrojení. Kdo chce zbrojit, potřebuje ekonomický výkon. Jak mluvit o vyzbrojení Evropy, když ekonomiky nefungují a chybějí klíčové technologie i suroviny? I jeden německý generál podle Zaorálka označil představu, že se Německo vyzbrojí bez rostoucí ekonomiky, za směšnou. Situace by vyžadovala zásadní zlom, a místo něj vystupuje Kallasová a čte další sankce, což je podle Zaorálka „haškovsky srandový“. Skutečný zlom by v lepším případě vypadal tak, že Evropa přizná chybu, řekne, že nemůže Ukrajinu podporovat do posledního vojáka, a vyjde Rusku v něčem vstříc, třeba úlevou od sankcí.
Co měla Evropa udělat
Evropa neměla čekat na Trumpa, ale dávno přijít s vlastním návrhem. Tvrzení, že Ukrajina bojuje i za nás, považuje Zaorálek za pohádku: Ukrajina bojuje za sebe. Podobné řeči už zažil – kdysi se také tvrdilo, že se v Kábulu bojuje za Prahu, a pak na to všichni zapomněli.
Evropa si podle něj tak dlouho zvykala na závislost, že dnes není schopná vlastního rozhodnutí. Jak říkal Machiavelli, kdo nemá vlastní sílu, ať zapomene na svobodu. Tak jako byli Češi kdysi závislí na Sovětech, zvykla si Evropa na Američany. Přitom měla dávno mít mírový plán – přesně ten, který se dnes rýsuje: navrhnout Rusům linii ukončení bojů, nikoli s právním uznáním obsazeného území, ale bez dalšího boje o ně; vytvořit nárazníkovou zónu, která by formálně patřila Ukrajině, ale bez vojáků, třeba až k Dněpru; a zároveň dohodnout hranice, suverenitu Ukrajiny a bezpečnostní záruky.
Evropané místo toho žili v domnění, že Rusko srazí na kolena. Putin má však navzdory absenci regulérních voleb drtivou podporu veřejnosti, protože s ním Rusové souhlasí v základní věci: opět čelí náporu Západu, jako tomu bylo za Napoleona a Hitlera. Představa, že Rusko porazíme a Putin padne, byla od začátku lichá. Evropa se měla starat o zastavení války a nalezení dohody. Neudělala to, Trump jede po svém a dohodu si udělá – jen v ní Evropa nebude.
Závěr
Americko-ruská dohoda o naftě je v tomto čtení jen viditelným vrcholem dlouho připravovaného obratu: Trump obnovuje Ameriku, dělí s ostatními mocnostmi sféry vlivu a Ukrajina mu v obchodech s Ruskem překáží. Evropa, která za pět let války nepřišla s vlastním mírovým plánem, na to odpovídá dalšími sankcemi. Až vznikne nová ukrajinská vláda, může Evropu proklít – a ta se pak nedostane ani k poválečné obnově země.
