Summit v Ankaře skončil jinak, než mnozí čekali, a jeho nejsledovanější věta se v Praze začala číst obráceně, než jak zazněla. Zvýšení obranných výdajů, Grónsko, Írán, Ukrajina a spor o to, koho vlastně americký prezident myslel svou poznámkou o jedné specifické výjimce.
Summit v Ankaře dopadl jinak, než se čekalo
Největším překvapením ankarského summitu bylo samotné chování Donalda Trumpa. Přijel, zůstal celou dobu a odjel až na konci — přitom se dalo čekat, že jednání opustí dřív. Výsledek je proto trochu jiný, než jak vypadalo riziko předem.
Ze závěrů jsou podstatné dva body. NATO už podruhé výslovně říká, že Írán nesmí mít jadernou zbraň, což je samo o sobě významné. A spojenci se shodli na tom, že výrazně zvýší náklady na zbrojení — Trump to prosazuje a ostatní mu v přesvědčování pomáhali.
Nabízí se přirovnání ke konci socialismu, kdy politici volali po víc socialismu. Dnes je situace obdobná, jen heslem je víc války. Trump se chce víc zapojit do dění na Ukrajině i v Íránu, pořád má pocit, že musí mít Grónsko, a chce, aby se Evropa víc podílela na tom, co se v NATO děje. Období, o kterém jsme si mysleli, že končí, možná teprve začíná.
Předvolební sliby, drahá ropa a listopadové volby
Sliby, že se nebude válčit a že bude levná ropa, se s tímto kurzem míjejí. Jenže podle čtení, které nabízí profesor Lukeš — Čech působící v USA a přiznaný demokrat, tedy rozhodně ne Trumpův fanoušek — to voličům vadit nebude. Trump funguje jako magnet i ve chvíli, kdy jsou ceny vysoko.
Dřívější odhad, že americký prezident prohraje obě komory Kongresu, tak nemusí vyjít. A hlavně: jemu samotnému je to skoro jedno. Naučil se používat i jiné nástroje než Kongres a funguje mu to. Jede dál a na volby zase tak velký ohled nebere. Tradiční poučka, že Američané volí peněženkou, tentokrát nemusí platit — rozhodnout může osobnost, ne obsah peněženky.
Diplomatický tón, ale kurz k víc války
Proč byl Trump v Ankaře nezvykle diplomatický? Protože potřeboval spojence získat, ne odradit. Cílem bylo posunout je do nové doby, která znamená ještě zvýšit to, co už se dělá.
Nejlépe je to vidět na Íránu. Jeden den zazní, že průliv je otevřený, druhý den, že otevřený není, že to bude mít Trump na starosti a začne vybírat poplatky — a třetí den něco úplně jiného. Jsme v období, kdy je potřeba amerického prezidenta hlídat a sledovat, co říká, protože všechno se může změnit velmi rychle. Směr a tón udává on.
Grónsko, Evropa a přerozdělení světa
Válka se sice těžko snáší s prosperitou, ale zbraně se vyrábět musí a někdo na tom vydělá. Trump i jeho rodina na jedné úrovni profitují také. Důležitější než zisk je pro něj ale uspořádání světa — chce být tím, kdo s ním pohne.
Říkalo se, že je domluvený s Putinem. Dnes není jasné, jestli k dohodě skutečně došlo, ale to, co Trump dělá, k takovému výsledku vede. Když v Ankaře zopakoval, že opravdu chce Grónsko, byl to moment, kterému se dá věřit — je to klíč k tomu, mít Západ pod kontrolou a zbytek světa nechat Číně, Rusku a možná nakonec i Íránu.
Výzva, aby se Evropa víc podílela na zbrojení, znamená v překladu: my tady v Evropě nebudeme. Evropané to čtou jako opouštění. To je ale jen jedna část pravdy. Trump především pracuje na tom, aby měl na starosti hlavně svou část světa.
Ukrajina jako karta v novém uspořádání
Ukrajina je z tohoto pohledu jiný případ — válka o ni je rozhodující pro to, jak dopadnou další části světa. V českých novinách zaznělo od prezidenta Petra Pavla, že bychom měli přesvědčit Čínu, aby přestala pomáhat Rusku. Pokud si Evropa vystačí s takovým zbožným přáním, znamená to, že bude pokračovat ve válce, kterou ani vyhrát nechce — nikdy vlastně nezaznělo, že ji vyhrát chceme, nebo že ji vyhrát můžeme.
Na Ukrajině navíc nikdy nebyl jasně definovaný cíl. Není zřejmé, čeho tam Západ nebo NATO vlastně chce dosáhnout. A když se v tom bude pokračovat, pomůže to Číně i Rusku. Tím se vracíme k přerozdělování světa, kde svou část dostane Amerika, Čína i Rusko. Otevřenou otázkou zůstává, jak velké ty dva zbylé díly budou.
Jedna specifická výjimka: Španělsko, ne Česko
V Ankaře padla věta, kterou prezident Petr Pavel přeložil takto: Všichni spojenci až na jednu specifickou výjimku pochopili význam zvyšování obranných výdajů. Tu výjimku si vyložil jako Českou republiku a dodal, že všem spojencům sedícím u stolu to bylo jasné. Ministr zahraničí Petr Macinka následně označil Pavlův výrok za dezorientovaný, respektive za lež.
Přitom bylo od začátku zřejmé, o kom Trump mluvil: o Španělsku. Kritizuje ho už měsíce a předseda španělské vlády Sánchez to velmi šikovně politicky využívá ve svůj prospěch — Trump ve Španělsku populární není. Občas to působí, jako by to bylo domluvené dopředu; vážně to tak myslet nelze, ale vypadá to tak, protože si z toho každý bere svoje.
Slovník by se dal volit mírnější než ten Macinkův. Jenže kdyby si tuhle větu přečetl diplomat působící v Praze, najednou by nevěděl, s kým má na Hradě tu čest. Buď totiž všichni pochopili Trumpa špatně a malá Česká republika je pro něj najednou důležitější než mnohem větší hráč — nebo se prezident špatně poradil se svými poradci a konzultanty, což jsou dnes dvě různé skupiny (Kolář není poradce, ale konzultant). Třetí možnost je, že šlo o záměrnou nepravdu, kterou by získal podporu části vlastních voličů, řekněme deseti procent, jež netuší, co se děje, a dál to zkoumat nebudou.
Selhání poradců, nebo záměr?
Od prezidenta se často slýchá, že má devět let zkušeností z různých pozic v NATO a že aliančnímu jazyku rozumí. Jak tedy může mluvit takto? Nejpravděpodobnější vysvětlení je prosté: nedal si to dohromady a nezaznamenal, že Trump o Španělsku mluvil už dřív.
Kdyby to zaznělo jen v Ankaře, dalo by se to pochopit — prezident byl zaneprázdněný, měl porady a schůzky. Jenže Trump řekl přímo na tiskovém briefingu v Ankaře, že se Španělskem nechceme mít nic společného, že nemá co nabídnout a že by ho zbytek světa neměl ani navštěvovat. I kdyby to prezident v tu chvíli neslyšel, téma bylo na stole už předtím. Proto to vypadá spíš na selhání poradců a konzultantů.
Proti tomu stojí námitka, že šlo o záměr: rozpory se Španělskem jsou dlouhodobé, včetně sporu o přelety stíhaček přes španělské území směrem k Íránu, s nimiž Madrid nesouhlasil, a otevřeného odmítnutí posunu z dvou procent na pět. Jenže i když si každý politik občas dovolí malou pomstičku, dělá to zpravidla tam, kde svou pozici dokáže obhájit. Když Havlíček prezidentovi vytkne, že v jednom svém vystoupení na Slovensku nemluvil pravdu, prezident to odmítne — a Havlíček může trvat na svém s odkazem na spojence, s nimiž mluví on sám. To je obhajitelné. Říct ale něco, co celý svět pochopil jinak, je na záměrný naschvál příliš riskantní.
Diplomatický výprask a dokument, který prošel bez povšimnutí
Prezident summit označil za diplomatický výprask pro Českou republiku. Skutečnou záhadou ankarského jednání je ale něco jiného: jak je možné, že Čechům prošlo to zbrojní.
Existuje totiž dokument, který Česká republika poslala do NATO ještě před summitem. Mluvil o něm v televizi Okamura: politikou vlády je splnit dvě procenta, ale víc ne — linii dvou procent nebude překračovat až do let 2029 a 2030. Kdyby to zůstalo u jednoho politika, který není členem vlády, dalo by se to brát s rezervou. Jenže totéž zopakoval v Ankaře i prezident: vláda poslala do NATO dokument, podle nějž bude nárůst do roku 2029 velmi mírný a teprve pak má výdaje prudce zvednout — a spojenci nejsou tak naivní, aby to nepochopili.
Málokdo to zaznamenal a skoro se o tom nemluví. Právě to je ten důkaz: oficiálně jsme oznámili, že do konce dekády nehodláme pracovat na tom, aby výdaje dosáhly 3,5 nebo pěti procent — a prošlo to.
Odkud bere premiér protekci
Pokud by se dvě procenta držela tři roky za sebou a k pohybu došlo teprve poté, co tahle vláda skončí, znamená to, že vláda neudělá nic. Přitom z velvyslanecké úrovně opakovaně zaznívalo, že partner je partnerem jen tehdy, když plní své povinnosti.
Prezident to podle všeho pochopil — pochopil, že v Ankaře prohrál, protože o dokumentu nikdo nemluvil. Andrej Babiš se vrátil domů a je klid. Na další rok je pokoj, už bylo oznámeno, že příští rok to budou zase jen dvě procenta.
Odkud tu protekci předseda vlády bere? Že nějakou má, je evidentní. Při pohledu na to, jak si podával ruce s Trumpem, se nabízí otázka, jestli Česko nenahradilo Maďary — ti byli až do Orbánova odchodu nejbližšími spojenci Bílého domu. Jistá odpověď to není, ale ta protekce je cítit.
Dvě procenta obhajitelná doma, ne v deklaraci summitu
Nabízí se protiargument: nikde není psáno, že máme do roku 2029 zvednout výdaje na čtyři procenta HDP. Když zůstaneme na dvou, závazky plníme, a podstatnější než procenta je, jestli bude obrana reálně zapadat do té kolektivní.
To jsou přesně argumenty, které česká vláda použije a které jsou před českými voliči — nebo aspoň před jejich polovinou — plně obhajitelné. Před Donaldem Trumpem už ne. V závěrečné deklaraci summitu je totiž napsáno, že se na daném slibu pracuje, a v případě České republiky to pravda není. Ke zvýšení výdajů o 36 miliard, které má přijít příští rok, patří poznámka, že jde na vrub ještě předchozí vládě. Není to kritika kabinetu jako takového — jen konstatování, že z hlediska závazku to nestačí. Muselo by to být dvě procenta plus něco navíc, aby se cílová hodnota v roce 2035 vůbec dala stihnout. Česko je ale zjevně z obliga.
Ztrácíme je? Slova o západních spojencích
Právě proto začal prezident přitvrzovat. Na festivalu Pohoda na Slovensku, kde vystoupil na pódiu s bývalou slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou, mluvil o rozšířeném pocitu obav, že západní a severní spojenci Česko a Slovensko ztrácejí — a označil to za mimořádně nebezpečné.
Že takový pocit část evropských politiků má, je docela dobře možné a jako téma je to pro českou debatu legitimní. Sporné je dvojí: že to zaznělo na Slovensku, a že o tom mainstreamová média mlčí, ačkoli by o tom informovat měla. V rozhovoru pro Mladou frontu prezident doplnil, že mu nejde jen o obranu a bezpečnost, ale i o ekonomickou spolupráci a o migraci, kde podle něj spolupracujeme málo.
Háček je v tom, že pro spoustu Čechů je taková zpráva spíš pozitivní než nebezpečná. Řada z nich bude ráda, když zjistí, že se vzdalujeme té Evropě, kterou si přeje prezident. To je jeho politika — a je zjevně jiná než politika české vlády.
Německo, AfD a nová střední Evropa
Souvislost se hledá i v tom, co se děje v Německu. Ve veřejnoprávním zpravodajství se poprvé za sedm let objevila zpráva o AfD, která nebyla negativní. Je to drobnost, ale i tak náznak, že se něco pomalu mění.
Někteří západní diplomaté a politici skutečně mají pocit, že Česko ztrácejí, a rádi by měli možnost ho kritizovat. Jenže svět se přeskupuje a nová část Evropy — ta lepší Evropská unie, jak to zhruba formuluje premiér — leží ve střední Evropě. Když je situace ve Španělsku, Francii i Německu horší než tady, kritika směřovaná na Česko připraví o popularitu především ty, kdo ji vysloví.
Závěr
Spor o jednu větu z Ankary odhalil víc než jen chybu v překladu. Zatímco se doma řešilo, jestli Trumpova specifická výjimka mířila na Prahu nebo na Madrid, tichým výsledkem summitu bylo, že Česku prošel dokument odsouvající růst obranných výdajů až za horizont současné vlády. A právě tenhle rozpor — hlasitá slova versus nenápadné papíry — vypovídá o českém postavení v alianci nejvíc.
