Zákazy a pálení knih patří k poznávacím znamením totalitních režimů třicátých let. Americký dramatik a satirik CJ Hopkins dnes zažívá jejich moderní podobu na vlastní kůži. Jeho sbírka esejů The Rise of the New Normal Reich (Vzestup Říše nové normality), psaných průběžně během covidových let, se stala bestsellerem, pak zmizela z Amazonu a v několika evropských zemích skončila zakázaná. Kvůli její obálce stojí Hopkins před německými soudy a po loňské domovní prohlídce čelí nové obžalobě – tentokrát za knihu samotnou.
Kult nové normality
Hopkins se narodil v Miami, v New Yorku psal divadelní hry a kulturně i politicky patřil k levici. Téměř čtvrt století žije v Evropě, usadil se v Berlíně. Několik let psal satirické sloupky o tom, jak establishment reagoval na první Trumpovu vládu. Když v březnu a dubnu 2020 přišla covidová opatření, zpočátku je nebral vážně: připadala mu jako obrovská přehnaná reakce, která brzy pomine, a napsal o nich pár humorných textů.
Pak začalo jít do tuhého. Ještě v šoku sestavil na Twitteru vlákno z 257 příspěvků, do kterého sbíral titulky a zprávy hlavních médií. Tehdy se zaváděla „nová normalita“ – výraz, který mu mnozí připisují, ačkoli ho ve skutečnosti vypustil establishment. Vlákno existuje dodnes a připomíná, co se rádo zapomíná: jak autoritářské to bylo, a to okamžitě.
Lidé v jeho okolí měli strach také, jen jiný. Báli se toho, co jim bylo předkládáno jako apokalyptický mor. Světová zdravotnická organizace v prvních dnech oznámila, že virus zabíjí 3,4 procenta nakažených – číslo, které nemělo oporu ve skutečnosti, zato dokázalo vyděsit. Oficiální propaganda byla od začátku stavěná tak, aby lidi zastrašila, a to se jí povedlo. Hopkins se nebál, protože sledoval data i propagandu samotnou; právě tím se ostatně živí. A sdělení, která se valila z médií, neodpovídala tomu, co se o údajně novém viru vědělo.
První střet přišel nečekaně. Jedna z jeho studentek tvůrčího psaní začala na sociálních sítích označovat lidi, kteří zpochybňovali oficiální výklad, za nacisty a neonacisty. Když se jí ohradil, okamžitě ho nazvala antisemitou a pravicovým extremistou. Nešlo o ojedinělý výpad. Spolu s oficiální propagandou se šířilo i sdělení, že kdo ji zpochybňuje, je pravicový extremista a nemá pro to žádný legitimní důvod. Respektovaní odborníci s tituly, mezi nimi Jay Bhattacharya, byli zesměšňováni, démonizováni a někteří rovnou cenzurováni.
Jeden z prvních Hopkinsových textů, který vzbudil velkou pozornost, se jmenoval Covidiánský kult. Tak to tehdy prožíval: jako by se ti, kdo kladli otázky, ocitli uprostřed sekty, jejíž členové je tlačí, aby se podřídili zjevně nesmyslnému učení. Připomnělo mu to zážitek z mládí na Floridě, kdy se s tehdejší přítelkyní dostal na velké shromáždění stoupenců jakéhosi guru. Z místnosti musel utéct – energie, kterou vytvářeli lidé přesvědčení, že malý muž na pódiu je Bůh, byla drtivá, temná a autoritářská.
Realita, kterou vnímáme, je z velké části společný konsenzus, na němž se všichni podílíme, a proto si jí nevšímáme. Sekta vytváří realitu oddělenou, a kdo do ní nepatří, cítí ji o to silněji. Na jaře 2020 v Berlíně najednou všichni nosili zdravotnické masky, dodržovali odstupy a plnili příkazy. Pro člověka, který oficiálnímu výkladu nevěřil, to vypadalo jako město plné členů sekty, kteří provádějí rituály dávající smysl jen v jejich smyšlené realitě.
Proč někteří nepodlehli
Proč někdo masovou hysterii prohlédne, zatímco většina jí podlehne? Jednoduchá odpověď neexistuje. Roli hraje osobní historie: ženy, se kterými manipuloval partner, lidé, kteří prošli sektou, nebo ti, kdo žili v totalitních společnostech. Roli hraje i povaha. Hopkins nikdy neměl k autoritám velkou úctu a vyrůstal v době, kdy se autority zpochybňovat mělo – nevěřit všemu, co říkají, jen proto, že to říkají ony. Stalo se mu to druhou přirozeností.
Když vidí, jak se tvoří stádní myšlení, rozezní se mu v hlavě poplach. Na dně davu vždycky leží někdo, po kom se šlape, a často jich je víc. Ironií jeho soudních sporů je, že celý život psal protiautoritářskou literaturu a na vznik fašistických či polofašistických společenských útvarů je přecitlivělý.
Nový zmocňovací zákon a schody Říšského sněmu
Opatření v Německu nabyla účinnosti velmi rychle. Spolkový sněm schválil změny zákona o ochraně před infekcemi (Infektionsschutzgesetz), v němž Hopkins vidí nový zmocňovací zákon. Ten z roku 1933 byl podstatnou částí toho, jak se nacisté zmocnili moci: vláda vyhlásila výjimečný stav kvůli komunistům v ulicích a rozkladu společnosti a nechala si schválit pravomoc pozastavit ústavu a vládnout dekrety. V roce 2020 Spolkový sněm schválil zákon s tímtéž jádrem – výjimečný stav, tentokrát kvůli viru, který útočí na společnost, a s ním možnost pozastavit ústavu a vládnout nařízeními.
Následovaly obrovské protesty. V srpnu 2020 vyšly v Berlíně do ulic statisíce lidí a projev tam měl i Bobby Kennedy. Ze samotné demonstrace si dnes mnozí pamatují hlavně „útok na Říšský sněm“. Hlavní protest se přitom odehrával na Ulici 17. června, široké třídě vedoucí od Braniborské brány k Vítězném sloupu. Stranou od něj, u budovy Říšského sněmu, proběhlo samostatné, menší shromáždění. Úřady ho povolily, a to bývalému členovi neonacistické strany NPD.
Policie, která Říšský sněm běžně pečlivě střeží, se podle Hopkinsova popisu stáhla o stovky metrů a budovu nechala bez ochrany. Skupinka podivínů před ní zjistila, že ji nikdo nehlídá, a vyběhla na schody. Hlavní německá média byla shodou okolností přímo na místě. Zprávy pak hlásaly jediné: šílení popírači covidu zaútočili na Říšský sněm a chtěli svrhnout stát. Hopkins tyto události zdokumentoval a v knize je popisuje podrobně.
Rouška z papírového pytle
To, co následovalo, označuje za nejděsivější a nejbolestnější zážitek svého života. Berlín, který si lidé představují jako bohémské a divoké město, se téměř přes noc proměnil v chorobně fašistickou společnost. Masky nosil doslova každý a všude, lidé jako roboti dodržovali pokyny k odstupům a policie hlídala venkovní trhy, aby tam nikdo nevešel bez roušky.
Hopkins to odmítal brát. Už tehdy se vědělo, že jde o respirační virus šířený vzduchem, který dostane každý. Z papírového pytle si proto vyrobil masku s otvory pro oči a ústa a napsal na ni „Befehl ist Befehl“ – rozkaz je rozkaz, slavnou obhajobu z norimberských procesů. Prodavači v obchodě s potravinami zpanikařili: takto nesmí, musí mít roušku. Odpověděl, že roušku má a že jeho rouška je stejně dobrá jako jejich. Zavolali policii a dva nebo tři ozbrojení policisté ho z obchodu vyvedli. Tehdy si uvědomil, jak vážné to bude.
Lockdown jako slovo z vězení
Hopkinsovo čtení covidu vychází z širšího kontextu. Jako bývalý Newyorčan měl o Trumpovi jasno: nikdy jím nebyl okouzlen a považoval ho za šaška. Soucítil ale s jeho voliči, protože to byla dělnická třída, o které jako levičák celý život přemýšlel. Politickou satiru začal psát v roce 2016, kdy ho zaujal sílící populistický odpor vůči globálnímu systému, pod kterým žijeme od konce studené války. Ten odpor vedl k brexitu, k Trumpovi a k pravicově populistickým stranám po celé Evropě. Sám Trump ho zajímal mnohem méně než lidé, kteří ho volili, hlasovali pro brexit nebo zakládali nové strany jako reakci na to, co vyvíjející se systém dělal s jejich společnostmi.
Čtyři roky, od roku 2016 do roku 2020, sledoval, jak se establishment snaží populistické povstání potlačit a každého, kdo se na něm podílel, démonizovat. Nefungovalo to, odpor trval. A pak to plynule přešlo v covid. Už samotné slovo lockdown pochází z vězení. Věznice se zamyká, když se vězni bouří, a smysl je připomenout jim, kde jsou: vy máte nabroušené kartáčky na zuby a lžíce, my máme zbraně, tak se uklidněte a vraťte se do cel, a zavřeme vás, dokud si to nezapamatujete.
Hopkins nechce celý covid zúžit na jediný výklad, v jádru v něm ale četl právě toto sdělení: demokratická práva máte, můžete svobodně mluvit, chodit do obchodních center a dívat se na Netflix. Jakmile ale vybočíte z řady příliš daleko a uděláte něco tak šíleného, jako je odchod z Evropské unie nebo zvolení Donalda Trumpa prezidentem, práva vám vezmeme v mžiku a připomeneme, kdo tu vládne. Už v březnu a dubnu 2020 to začal otevřeně nazývat novou formou totalitarismu – nejen kvůli covidu, ale jako pokračování předchozích čtyř let. Covid byl fáze lockdownu, fáze, v níž se všem připomíná, že práva se dají odebrat ze dne na den.
Ukažte papíry
Německo nakonec zavedlo systém společenské segregace podle očkování. Na konci covidového období se tomu otevřeně říkalo lockdown neočkovaných a nedělo se to jen v Německu, ale i jinde v Evropě. Hopkins směl chodit jen do obchodu s potravinami, a to s rouškou na obličeji. Lidé bez očkovacího průkazu nesměli do restaurací, kin, muzeí, veřejných budov ani do běžných obchodů. Byli ze společnosti zcela vyloučeni.
Musel nosit nějaké označení? Ve sloupcích o tom žertoval: bylo to naopak. Označení nosili ostatní – na obličeji. Kdo ho neměl, zůstal venku. Jeho oblíbená kavárna na rohu, a zdaleka nebyla jediná, měla před vchodem velkou ceduli: prokažte se očkováním, nebo potvrzením, že jste nemoc v určené lhůtě prodělali. Ukažte papíry – všude, kam člověk vstoupil.
Přirovnání k nacismu se Hopkins nikdy nebránil. Je to přece Berlín: v chodnících tu leží malé pamětní destičky se jmény rodin, které z okolních domů odvlekli do koncentračních táborů. Do Berlína se přestěhoval mimo jiné proto, že si naivně myslel, že po zkušenosti s nacismem a NDR je to poslední místo na světě, které by si ještě někdy zahrávalo s fašismem nebo totalitou. Dnes si připadá jako hlupák. Němci se stali totalitními v mžiku.
Svastika pod rouškou
Skutečné potíže začaly až s prvním trestním vyšetřováním. Knihu vydal v květnu 2022. V srpnu téhož roku platila v Německu ještě všechna opatření a Němci se teprve začínali ptát, jestli by nebylo v pořádku zrušit povinnost nosit roušky. Většina chtěla nosit roušky dál, klidně navždy. Hopkins to považoval za šílenství a zveřejnil dva tweety v němčině, oba s obálkou knihy. V prvním napsal, že roušky nejsou nic jiného než symbol ideologické konformity – buď se s tím smiřte, nebo si zvykněte nosit je navždy. Ve druhém citoval tehdejšího ministra zdravotnictví Karla Lauterbacha, který v tisku prohlásil, že roušky vždycky vysílají signál. Hopkins odpověděl, že přesně tak: právě k tomu slouží. Je to divadlo.
Obálka je parodií slavné obálky knihy Williama Shirera Vzestup a pád Třetí říše: celá černá, s červeným nápisem a malým bílým kruhem se svastikou dole. Hopkins a výtvarník Anthony Freda přes svastiku natáhli covidovou roušku, aby se divák nejdřív podíval na roušku a pak si všiml, co je za ní.
Krátce nato mu Twitter oznámil, že jeho tweety v Německu cenzuruje, protože porušují německé zákony proti nenávistným projevům. Odvolal se, bez výsledku. Pak se ozval Amazon: knihu stahuje z prodeje v Německu. Hopkins mu odepsal a ocitoval zákon. Zákaz nacistických symbolů míří na neonacisty, kteří by s nimi pochodovali ulicemi, a obsahuje výjimky – pro výuku dějepisu, film nebo umělecké dílo. Amazon odpověděl tím, že knihu zakázal i v Rakousku a Nizozemsku.
Teprve mnohem později se dozvěděl, co se dělo v pozadí. Jedna složka německé cenzurní sítě tweety našla, kontaktovala Twitter i Amazon a obrátila se také na spolkovou domácí zpravodajskou službu. Ta předala případ berlínskému státnímu zastupitelství, které zahájilo trestní vyšetřování. Hopkinse o něm vyrozuměli zhruba po osmi měsících: je vyšetřován pro šíření nacistické propagandy. S německým advokátem chtěl nejdřív úřadům prostě napsat, že je přece do očí bijící, že je proti nacistům – srovnává s nimi věci, které považuje za nebezpečné. Místo toho mu přišel trestní příkaz. Byl tedy uznán vinným bez soudu a odsouzen k 60 dnům vězení s možností zaplatit místo nich pokutu 3600 eur. Odmítl. Tím začaly jeho četné právní potíže. Vládu přirovnal k nacistům a ona na to odpověděla tím, že ho označila za nacistu a začala se chovat jako nacisté.
Osvobozen, a pak odsouzen
V lednu 2024 stanul před okresním soudem v Berlíně jako zločinec. Soudkyně ho nesnášela a považovala ho za konspirátora a popírače covidu. Ani tento výraz nevznikl náhodou: v Německu „popírač“ evokuje popírání holocaustu, nejhorší věc, jaké se tam člověk může dopustit. Přesto ho osvobodila, protože se držela zákona. Řekla mu zhruba tolik, že je hulvát, ale to, co udělal, není nezákonné: protestoval proti tomu, co považoval za protiústavní jednání německých úřadů, a to je dovolené.
Hopkins si oddechl, že systém v Německu funguje a že pořád žije v demokratické zemi s vládou práva. Advokát ho ale hned po jednání zarazil: státní zástupce se může proti osvobozujícímu rozsudku odvolat. Zásada, že nikoho nelze soudit dvakrát za totéž, tu v tomto smyslu neplatí. Státní zástupce se odvolal.
Nové líčení u odvolacího soudu se v roce 2024 konalo za přísných protiteroristických bezpečnostních opatření. Všichni procházeli tělesným skenerem a vyprazdňovali kapsy jako na letišti. Dovnitř se nesmělo nic, ani psací potřeby. Novináři nesměli mít počítače ani bloky a dostali krátké tužky a listy papíru, aby si mohli psát na kolenou. Veřejnost seděla za neprůstřelným sklem. Celé to bylo ponižující, zastrašující předvádění síly. Výsledek byl jasný od chvíle, kdy vešel: tříčlenný senát na něj shlížel s naprostou nenávistí a osvobozující rozsudek bez okolků zrušil. Hopkins byl uznán vinným. Je z něj odsouzený zločinec z nenávisti.
Mlčení německého tisku a ztracení přátelé
Zastánci občanských svobod z jeho případu kauzu neudělali. Ozvala se jen hrstka lidí, většinou v USA. Matt Taibbi o případu psal mezi prvními, Jamie Kirchick napsal dobrý článek do časopisu The Atlantic a americká Nadace pro individuální práva a svobodu projevu (FIRE) mu věnovala několik textů. Německá média odmítala případ vůbec zmínit. Teprve když odvolací soud osvobozující rozsudek zrušil, dorazila řada německých novinářů. Jejich texty vyzněly převážně tak, že pořádek byl obnoven, svastiky zůstávají zakázané a americký autor, který popírá covid, byl za svůj čin odsouzen. Výjimkou byl rozsáhlý a férový článek novinářky Evy Sudholtové v týdeníku Die Zeit; případu se věnovala i nezávislá německá média.
Přátele ztratil všechny. Měl v Německu malý okruh blízkých přátel, se kterými se znal asi šestnáct let. Na začátku si jednou nebo dvakrát napsali. On se ptal, co to dělají a co se to děje. Oni se ptali jeho, proč to dělá on, proč zpochybňuje a dělá potíže. Pak už jen ticho. Takové je dilema lidí z levé, liberální strany spektra, tedy ze strany, ze které Hopkins sám pochází: až na výjimky se od samého začátku seřadili a pochodovali v jednom šiku. Odřízla ho i divadelní komunita.
Proč lidé poslechli
Proč se lidé, kteří desítky let varovali před poučeními z mccarthismu a války proti terorismu, tak snadno přidali? Jedna odpověď je složitá, druhá jednodušší. Součástí počáteční propagandy byla od prvního dne démonizace každého, kdo zpochybňoval oficiální výklad: pravicový extremista, konspirátor, nebezpečný člověk, se kterým nechcete mít nic společného.
Hopkins přitom nevidí většinu lidí jako oklamané. Belgického profesora Mattiase Desmeta si váží jako mimořádného člověka, s jeho tezí o masové formaci ale zásadně nesouhlasí. Podle ní je společnost do jisté míry nemocná, a proto podléhá totalitě. Hopkins tvrdí opak: v totalitní uspořádání lze přeměnit jakoukoli společnost, pokud k tomu mají mocní vůli a technologie. Stačí jasně vyslat zprávu, že demokratická práva, na která jste zvyklí, jsou zrušena, končí to, teď jedeme autoritářsky, a kdo se postaví, tomu ublížíme.
On sám je výjimka: nemá děti ani zaměstnání, je spisovatel. Většina lidí má rodiny, hypotéky a co ztratit. A sdělení znělo jasně: postav se nám, staň se popíračem covidu, a zdémonizujeme tebe i tvou rodinu. Nebudeš moct pracovat, nesplatíš účty, přijdeš o dům, děti nebudou moct do školy. Stojí ti to za to, nebo si prostě nasadíš roušku? Hopkins tím nikoho neodsuzuje a netvrdí, že jsou to ovce nebo zbabělci. Kdo je chytřejší? Hlupáci jako on, kteří se postaví a křičí, končí u zdi.
Drtivá většina lidí se vědomě či nevědomky rozhodla, že cena za odpor je příliš vysoká. A lidé dokážou neuvěřitelnou věc: když se tak rozhodnou, přesvědčí sami sebe, že virus je opravdu apokalyptický mor a že dává smysl mít roušku cestou na toaletu v restauraci a sundat si ji u stolu. Nejde o naletění, ale o pud sebezáchovy a o psychické úkony, kterými si člověk to rozhodnutí potom zdůvodní.
Jiná věc je, když to přeroste v ubližování druhým. Hopkins sám byl dva a půl roku ve válce, chodil lidem do očí a říkal jim, že se chovají jako nacisté – o tom ostatně celá kniha je. Britský kolega tehdy na sociální síti chlubivě popsal, jak v autobuse napomenul člověka bez roušky. Lidé se tak na internetu prokazovali jako spolehliví členové strany. Hopkins mu odepsal, že zní jako nacista. Byla to ideologická válka, válka vůle.
Ranní razie kvůli knize
Úřady ale žádné příměří nedodržují. Hopkins musel první, vlastním nákladem vydané vydání knihy stáhnout z celosvětové distribuce, přestože šlo o velmi úspěšnou knihu, bestseller v síti Barnes & Noble i na Amazonu. První případ, ten s tweety, se po zrušení osvobozujícího rozsudku vrátil k okresnímu soudu, který ho má odsoudit k trestu za čin, kterého se podle svých slov nedopustil.
Loni v listopadu se vrátil do Berlína ze sedmitýdenní cesty po USA v kabrioletu, kde sbíral materiál na další knihu. Sotva se začal cítit zase jako člověk, stála u jeho bytu za úsvitu policie s povolením k domovní prohlídce. Policisté vyděsili jeho ženu i kočky a zabavili mu počítač. Prohlídka souvisela s novým trestním vyšetřováním, které mezitím vyústilo v novou obžalobu.
Tentokrát nejde o tweety. Obžaloba ho viní z toho, že knihu napsal, vydal a šířil – knihu, která je v Německu zakázaná od roku 2022. Druhý bod obžaloby se týká toho, že informoval o svém procesu u odvolacího soudu a znovu použil obálku knihy. Ta je pro tyto věci vždycky záminkou. Policie tedy prohledávala autorův byt a hledala výtisky a důkazy, že knihu vydal. Už nejde o pár tweetů, jde přímo o to, že knihu vydal.
Kriminalizace nesouhlasu
Nejde o to, že by úřadům chyběla sebereflexe. Je jim to prostě jedno. Německo dnes zatýká lidi za urážky politiků; stačí na sociální síti napsat, že je někdo hlupák. Hopkinsův případ není výjimka, ale jeden z mnoha. Na jihu Německa stíhali i umělce, který vytvořil podobná covidová díla.
Dva své eseje Hopkins nazval Kriminalizace nesouhlasu, protože přesně to se děje. V Německu je to tak přehnané, že za tím nemůže být jen úřednická tupost. Část toho je sdělení, které chtějí úřady vyslat. A netýká se jen Německa: podle nové zprávy britské organizace Big Brother Watch bylo ve Spojeném království za posledních pět let zatčeno přes 60 tisíc lidí za takzvané komunikační trestné činy.
Je to součást vývoje systému, ve kterém na Západě žijeme. Velká část reakce na populistické povstání z let 2015 a 2016 spočívá v tom, že systém přitvrzuje a dává jasně najevo: demokratická práva vám zůstávají, dokud nepřekročíte tuto čáru. Jakmile ji překročíte, demokracie končí a zatkneme vás za komunikační trestný čin.
Hranice, které nikdo nenakreslí
Kde ty čáry vedou, nevíme, a právě v tom je nejúčinnější část sdělení. Hopkins sdílel tweet se svastikou. Prominentní němečtí politici a celebrity přirovnávali Rusy k nacistům a sdíleli příspěvky se svastikami. To je v pořádku, protože to odpovídá oficiálnímu výkladu: k nacistům se přirovnávají oficiální nepřátelé, ne úřady. Jiní ale zveřejnili podobné věci namířené proti úřadům, a stíháni nejsou. Proč, nikdo neví. Účinnost spočívá v libovůli: možná jste v bezpečí, ale kdykoli si pro vás mohou přijít. Je to jako žít s otcem alkoholikem nebo s mužem, který bije – nikdy nevíte, jestli dnes večer přijde domů ten laskavý, nebo ten výbušný. Pointa zní: bojte se.
Z Berlína vypadá leccos jinak. Kritika Izraele je v Německu přísně hlídaná. Když začaly propalestinské protesty, policejní komanda na ně udeřila stejně tvrdě, ne-li tvrději než na covidové disidenty: zakázané demonstrace, zakázaná setkání. Bezpodmínečná podpora Izraele je součástí německé kultury vzpomínání a státní doktríny (Staatsräson).
Obecně vedou čáry všude tam, kde někdo představuje skutečný potenciální problém. Spoustu nesouhlasu systém snese, nebo ho dokonce podporuje. Jiné oblasti jsou ale nedotknutelné. U covidu se nic nezměnilo: buď přijímáte oficiální výklad pandemie, nebo jste pravicový extremista, konspirátor a popírač covidu. Covidoví disidenti musí zůstat zdiskreditovaní a démonizovaní, protože samotná událost byla tak dramatická a zásadní.
Assange a hlavy na kůlech
Hopkins je jen velmi malou verzí téhož sdělení a podobných případů je mnoho. Mnohem větší verzí je Julian Assange. Sdělení zní stejně: tento člověk nám způsobil skutečný problém, podívejte se, co s ním uděláme. A stejně jako u covidu to skoro všichni přešli mlčením. Assange byl australský občan a australská vláda to přijala. Byl léta držen v Británii – sedm let na velvyslanectví a pak ve věznici s nejpřísnější ostrahou. Pro Hopkinse bylo sledovat to šokující a radikalizující.
Ze stejného vývoje vyrůstala i aféra Russiagate a masová hysterie během první Trumpovy vlády. Sdělení znělo: vy populisti nám děláte problém, vy šílenci jste v brexitu odešli z Evropské unie a zvolili jste Donalda Trumpa prezidentem, tak vás potrestáme – a chceme, aby se všichni dívali. Zjednodušeně řečeno hlavy na kůlech, jedna z nejstarších taktik na světě.
Jeden systém bez vnějšího nepřítele
Čím se systém, v němž žijeme, stává? Jsme na samém začátku nového systému, který zatím nikdo pořádně nechápe. Je globální a Hopkins mu říká globální kapitalismus. Konzervativní čtenáři, kterých má hodně, to nesou nelibě; ať si mu tedy říkají klientelistický kapitalismus nebo jakkoli jinak. Žijeme ve světě jediného systému, a ten už se nemá kam vyvíjet než ke stále větší totalitě.
Armáda zná pojem vyčistit a udržet. Když dobudete území a obsadíte ho, zbývá upevnit na něm novou ideologii a zlikvidovat malá ohniska vnitřního odporu. Součástí systému jsou do větší či menší míry všechny státy včetně Ruska a Číny. Mezi státy samozřejmě dál probíhá soupeření, stejně jako mezi korporacemi, ale nikdo z nich se nesnaží systém změnit. Po pádu Sovětského svazu a marxismu žijeme ve světě jediné ideologie. Systém nemá vnější protivníky, a tak mu zbývá jen upevňovat vlastní ideologii a vymazávat ohniska vnitřního odporu.
Hopkins zdůrazňuje, že není komunista a nechce kapitalismus svrhnout; soukromé vlastnictví má rád a rád by ho měl víc. Globální kapitalistický systém ale buduje jedno velké celosvětové tržiště. Vstupuje proto na území, kde dosud vládnou tradiční hodnoty – náboženské, rodinné, hodnoty, které si drží hlavně dělnická třída. Některé jsou bigotní nebo rasistické, jenže všechny stojí v cestě proměně těchto území v sektory jednoho trhu. Problémem je Írán, který chce řídit společnost podle náboženských hodnot. Problémem jsou i křesťanští fundamentalisté, kteří chtějí podle svých hodnot opravdu žít, ne jim v neděli složit poklonu a zbytek týdne se vrátit na trh. Systém proto rozpouští hranice, protože jde o jeden trh, a rozpouští kultury, protože všude musí stát tytéž řetězce. Lidé na to odpovídají: nechci žít na jednom velkém tržišti bez hodnot.
Už před lety Hopkins napsal, že základním konfliktem naší doby je neoliberalismus, tedy rozpínající se globální kapitalistický systém, proti neonacionalismu. Nemyslí to pejorativně, ale čistě popisně: jde o lidi, kteří se drží svých národních států, kultur, jazyků, přesvědčení a hodnot, ať si o nich myslí cokoli. Rozvíjející se systém se snaží toto všechno rozpustit, a to je podle něj širší kontext všeho, co se dnes děje.
Proč to systém neřekne otevřeně? Protože by to nefungovalo. Při slově totalita si vybavíme totality 20. století, nacisty, komunisty, stalinismus a boty pochodující po dlažbě. Takové prvky tu jsou, ozbrojené složky i policie. Forma, ve kterou se systém vyvíjí, je ale nová a nemůže se přihlásit k tomu, čím je. Nemůže vyvěsit velké prapory a natrvalo poslat do ulic oddíly v okovaných botách; může je vyslat jen na chvíli a pak je musí stáhnout. Jde totiž o globálně kapitalistickou formu totality a kapitalismus musí udržovat zdání volby: jste spotřebitel, máte trh, jste svobodní. Ze stejného důvodu ho německé úřady nemohou prostě prohlásit za nepřítele státu a zavřít. Musí předstírat, že porušil nějaký zákon, a předstírat, že stále platí vláda práva.
Hrát svou roli
Vyhrává? Zatím ne. Žije s pocitem zkázy? Ani to ne. Možná četl příliš mnoho Nietzscheho, ale žije s pocitem radosti. Jsme tu jen na krátkou chvíli a čím je starší, tím víc to ví. Život vidí jako divadlo: všichni jsme dostali své role a jemu byla přidělena role sebe sama. Každý den se tedy ptá, jak svou roli sehrát co nejlépe. To mu dal Bůh, to má před sebou. A na konci stejně odejde.
Na jihu USA, kde vyrůstal, se říkalo: „Můžou mě zabít, ale nemůžou mě sníst.“ Nikdy pořádně nevěděl, co to znamená, ale tuší, že to souvisí právě s tímto. Připomíná Sophii Schollovou, mladou ženu, která se postavila nacistům a skončila pod gilotinou. V den popravy si prý řekla, že je krásný den a že nezáleží na tom, jestli tu nebude, protože se postaví další. Její život nebyl to hlavní. Sehrála svou roli, udělala, co udělat měla, a nelitovala. Mluví se o ní i po osmdesáti letech.
Závěr
Příběh CJ Hopkinse začal papírovým pytlem s nápisem „rozkaz je rozkaz“ a pokračuje trestním příkazem, zrušeným osvobozujícím rozsudkem a ranní domovní prohlídkou kvůli knize. Sám v něm nevidí osobní křivdu, ale ukázku toho, jak se mění vztah mezi vládnoucími a ovládanými: práva platí, dokud je člověk nevyužije tam, kde to systému vadí. Kde ta hranice vede, se dozví až ve chvíli, kdy ji překročí.
