Roky ve zpravodajské televizi a ve veřejnoprávním rozhlase, dnes vlastní rozhovory pod hlavičkou internetového Rádia Universum. Martina Kociánová má na otázku, kolik stojí svoboda vysílat si vlastní témata, jednoznačnou odpověď: daň je obrovská. Platí se nálepkami, hejtem z nedohledatelných zdrojů a rozpočtem, který se každý rok skládá znovu z darů posluchačů.
Z prezentérky zpráv podnikatelkou
Práce moderátora se za těch let proměnila od základu. Ve zpravodajství stačilo přijít, nechat se obléknout a dostat texty; nanejvýš si člověk postěžoval, že mu to nesluší. Představa, že si moderátoři texty zásadně přepisují, byla podle Kociánové spíš lechtáním ega — do reportáží jako takových stejně vstupovat nemohli. Moderátor zpráv je hlavně prezentér.
Dnes jsou to autorské věci, a s nimi přišlo všechno ostatní: pronájem studia, shánění peněz, obvolávání hostů, čtení serverů kvůli výběru témat. K tomu okamžik, kdy musí sama rozhodnout, kam se rozhovor bude ubírat — a smířit se s tím, že sáhodlouze připravený scénář si stejně začne žít vlastním životem. Je to zodpovědnější a v jejím nastavení i svobodnější, protože si může pozvat kohokoli, o kom si myslí, že má co říct. Zároveň to člověka zavalí drobnostmi, které umoří.
Váha slov proti době zkratek
Ke staré škole se hlásí bez rozpaků. Pořád jí záleží na váze slov a na tom, aby rozhovory nebyly lacinou výhrou získanou clickbaitovým titulkem. Jenže i s tím se muselo naučit pracovat: publikum nečte dost a věnuje se hlavně výkřikům v titulcích. Když nasadila titulek, jaký si přála — věcný a sošný —, nestalo se nic. Po telefonátu, ať se vymění za jiný, přišel zájem. Doba prostě přeje zkratkovitosti.
Nejvíc jí ale nevyhovoval tříminutový formát, do kterého se musela vejít otázka i odpověď. Když měla v rozhlase zaškolit kolegyni po mateřské, radila jí: polož otázku, nech hosta mluvit, a až se bude blížit k pointě, pusť písničku. Dnešní dlouhý formát dovoluje jít pod povrch, rozebrat téma, otevřít několik možných výkladů a vrátit se k nim. Každý takový rozhovor je podle ní dobrodružství.
Daň se platí nálepkami
Za otevírání témat, která algoritmy sociálních sítí nemají v lásce, se platí velká daň. Pozice enfant terrible zároveň přináší pozornost lidí, kterým došlo, že to, o čem se ve zprávách nemluví, bývá to podstatné. Funguje to tak i tak — jenže nezávislé projekty nemají proti sobě žádný ochranný štít. Nepatří do žádné partičky, nestojí za nimi mocní, kteří by se za ně postavili.
Stačí pak, aby někdo hodil jedovatou slinu a použil omletou nálepku — dezinformátor, antivaxér, xenofob —, a ulpí to i v očích jinak vnímavých lidí. Právě kvůli té zkratkovitosti: někde titulek, někde urážka, někde vyložený hejt, který podle Kociánové vzniká i z trollích farem a nedá se vysledovat. A i když se v nedávné minulosti ukázalo, že témata otevíraná mimo hlavní proud byla realitě blíž než to, čím byl divák krmen, k žádné očistě nedošlo.
Stěžovat si ale nechce. Vysílání poslouchají statisíce lidí po celém světě a mnozí nešetří chválou, takže je to vyvážené. Silnější je vždycky negativní přenos: na sto pěkných reakcí přijde jedna, ve které si pisatel servítky nebere, a člověk má tendenci odpovídat právě jí, místo aby odpovídal té stovce ostatních — včetně těch, kdo kritizují kultivovaně.
Zdravý růst, nebo bublina
Český podcastový a alternativně mediální prostor za pět let přerostl z hrstky nadšenců na desítky projektů. Kociánová v tom vidí především důvod k radosti: nebýt internetu, mlčelo by se někde v knihovně a k mikrofonu by nikoho takového nepustili. Internet jiným názorovým proudům svobodný prostor otevřel.
O to těžší je se v nabídce vyznat. Některé podcasty jsou podle ní utrpení — uvolněnost a odvázanost samy o sobě kvalifikace nejsou, stejně jako to, že se autor někdy naučil vyslovovat ř. Jiné jsou velmi dobré. Pro projekty žijící z darů má růst i odvrácenou stranu: zájem se ředí. Sama vyzdvihuje jednu věc, kterou podle ní nikdo jiný nedělá — každý rozhovor přepisuje člověk se sluchátky, ne umělá inteligence, pak jde text na editaci a korekturu. Při přípravě na hosta je psaný rozhovor k nezaplacení; poslouchat podcasty v reálném čase znamená ztratit dva dny, zatímco s textem se dá pracovat rychle.
Pero jako zbraň a nástup umělé inteligence
O médiích se odjakživa mluvilo jako o jedné z velmocí a o peru jako o zbrani. Do značné míry to platí dodnes a na tom, že některé redakce přiznaně nebo skrytě za někoho kopou, není nic objevného. Důvěryhodnost médií se ale ředí ze dvou stran. Jednak samotným množstvím, jednak umělou inteligencí, která se zdokonaluje tak rychle, že brzy nebude možné věřit vlastním očím ani uším. Sama zajímavé záběry posílá k analýze, aby věděla, jestli jde o skutečné video.
Ze stavu nejistoty ale může vzejít i něco dobrého: potřeba mluvit s lidmi tváří v tvář. Když si o někom něco přečtu nebo ho někde uvidím, prostě mu zavolám a zeptám se, jestli to byl on — a při pohledu do očí uvěřím. Slova by podle ní měla být znovu krytá svým významem, tak jako bývaly bankovky kryté zlatem. Dnes nemáme jen fiat peníze, za kterými nestojí nic, ale bohužel i fiat slova.
Strop, přes který se nezávislá scéna nedostane
Mainstream má peníze, techniku a značku, ale ztrácí důvěru. Nezávislá média mají důvěru, jenže nikdo z nich nezaplatí půl roku práce jednoho člověka na jedné kauze. Nejdražší je právě zpravodajství a publicistika.
Od novinářů na volné noze, kteří pracují pro takzvaně okrajová internetová média, se navíc jaksi zvláštně očekává, že to dělají z lásky k vlasti a nikdy v životě nepotřebují dostat zaplaceno. Za nimi nestojí velké vydavatelské domy, které někomu řeknou: tady máš na půl roku peníze, věnuj se tomuhle tématu. V tom je podle Kociánové nezávislá scéna jednoznačně v nevýhodě. Únavné je pro ni i věčné spekulování, kdo že je tím tajným finančním zdrojem za tím či oním projektem.
Architektura souvislostí místo velké redakce
Přesto to mnozí dělají. Jako příklad uvádí Thomase Pauknera, který — ať už sám, nebo se spolupracovníky — neudělal nic jiného, než že poskládal vedle sebe veřejně dostupné informace, zdroje, smlouvy a licence. Vznikla z toho architektura souvislostí: údaje byly běžně k dispozici, jen si je nikdo takhle vedle sebe nedal. Cenou je opakovaně smazaný profil. Zlí jazykové zpočátku mohli mít podezření na marketingový tah, ale začínat několikrát od nuly sotva bude promyšlená strategie.
Stejnou schopnost přisuzuje Milanu Calábkovi, který podle ní díky obrovskému vědomostnímu fundamentu dokáže totéž. Připomíná jejich společný rozhovor o mezistátní stížnosti Lichtenštejnska na Českou republiku ve Štrasburku — vůbec první, kterou u tamního soudu proti Česku podal jiný stát. Kociánová popisuje, že byla ve střehu a celou noc údaje ověřovala, protože se v takovém tématu nesmí ustřelit ani o píď. Všechny seděly. A teprve tím, že je někdo poskládal vedle sebe, vznikl celý ten příběh.
Novinář, nebo občanský aktivista
Co ale s tím, že za texty stojí jméno bez tváře? Kdo se za pseudonymem skrývá, je předmětem sporu — část médií za ním hledá konkrétní muže a komunikační agenturu, projekt to odmítá. Kociánová má na otázku dvě odpovědi. Pauknera za novináře nepovažuje a myslí si, že se tak sám ani nedeklaruje — je to podle ní občanský aktivista, kterému možná došla trpělivost a možná za sebou někoho má. U novináře by jí tajemné vystupování vadilo.
Připomíná ale Watergate. Kdyby dva reportéři, kteří aféru rozkryli, jen donekonečna rozebírali, nakolik je jejich zdroj přezdívaný Deep Throat objektivní a relevantní, místo aby ověřovali, co jim v podzemních garážích říkal, mohla celá věc dopadnout jinak. Podstatné je, že informace leží na stole. Buď se dají ověřovat, nebo se veškerá energie utratí za snahu přichytit autora na stranických švestkách. Kritika z řad konzervativních i mainstreamových novinářů ji přitom nepřekvapuje — chybí jí spíš někdo, kdo ta zjištění prověří a řekne, co z nich platí.
Závěr
Účet za autorskou svobodu je podle Kociánové vysoký a splatný průběžně: nálepky, hejt, žádný ochranný štít a financování, které se skládá z darů posluchačů. Proti tomu stojí možnost pozvat si kohokoli a jít s ním pod povrch tématu — a v době, kdy se za slova ani obrázky nedá ručit, roste cena ověřování i obyčejného rozhovoru tváří v tvář.
