Ošklivá slova bez obsahu
Cenzura v Rakousku-Uhersku zanechávala viditelné stopy: začerněné sloupce v novinách jasně ukazovaly, že cenzor zasáhl. Dnešní forma omezování veřejné diskuse je rafinovanější — skrývá se za slova, která zní vznešeně nebo odborně, ale ve skutečnosti nenesou žádné konkrétní sdělení.
Výraz antisystémový označuje za nepřítele každého, kdo zpochybní stávající pořádek, aniž by bylo třeba říct, v čem konkrétně se mýlí. Podobně fungují pojmy jako dezolát, dezinformátor nebo manipulátor: dostaneš nálepku a jsi odepsán. Nikdo nemusí odpovídat na to, co jsi skutečně řekl.
Podle Žantovského je nejnebezpečnější právě označení antisystémový, protože předstírá objektivitu: systém existuje, ty jsi proti němu, tedy jsi špatný. Jenže komunismus také byl „systém“, který fungoval podle svého. Argument z existence systému není argumentem o jeho kvalitě.
Souběžně s nálepkami funguje i spirála mlčení: novináři vědí, které výrazy jsou bezpečné a které nikoli. Blacklisty ve veřejnoprávních médiích tento efekt posilují — ne přímým zákazem, ale tím, že určitá jména a témata prostě mizí z programu bez vysvětlení.
Vyhladovění: cenzura ekonomickými nástroji
Vera Jourová jako eurokomisařka pro „svobodu médií“ přišla s technikou, kterou Žantovský nazývá vyhladověním. Logika je prostá: problémem alternativních médií je to, že je někdo platí. Stačí tedy přimět větší firmy, aby přestaly nakupovat reklamní prostor na těchto webech — a zdroje financování vyschnou bez jediného zákonného zákazu.
Souběžně s tím Evropská komise tlačí na velké technologické platformy — Google, Meta a další — aby aktivně odhalovaly a hlásily obsah označený za dezinformační. Za neplnění hrozí pokuty až ve výši šesti procent ročního obratu, tedy sumy, které jsou pro jakoukoliv firmu likvidační. Výsledek je předvídatelný: platformy raději samy od sebe obsah maží nebo omezují jeho dosah, aby se vyhnuly postihu.
Konkrétní dopad na domácí prostředí byl viditelný, když Lukačovičův Seznam přestal distribuovat reklamní příjmy určitým typům médií. Některé weby s desítkami tisíc denních čtenářů zaznamenaly třetinový výpadek reklamních příjmů. Monopolní pozice jednoho distributora reklamy v kombinaci s politickým tlakem tak funguje jako nepřímý páka bez nutnosti jakéhokoli soudního příkazu.
Sociální sítě: iluze vlivu a skutečná manipulace
Sociální sítě přinesly bezprecedentní dosah, ale zároveň bezprecedentní nástroj kontroly. Algoritmy rozhodují o tom, co uvidíš jen ty a co putuje ke všem kontaktům. Cambridge Analytica získala přístup k datům 87 milionů uživatelů Facebooku — a majitelé sítí přitom ovlivňování veřejného mínění za úplatu nabízejí zcela otevřeně.
Zvlášť nebezpečný je pocit, který sociální sítě navozují: zdání, že jsem to já, kdo rozhoduje, ovlivňuje a formuje veřejné mínění. Ve chvíli, kdy věřím, že já sám jsem rozhodující hráč, přestanu vůbec přemýšlet o tom, kdo ve skutečnosti ovlivňuje mě. Tento mechanismus popsal francouzský sociolog Gustave Le Bon v knize Psychologie davu z konce 19. století — a platí beze změny dodnes.
Influenceři a youtubeři s politickým zaměřením tento efekt zesilují. Podcasty s nátlakem na stovky tisíc zhlédnutí dávají svým tvůrcům skutečný vliv na mladou generaci — vliv, který si politická moc přirozeně chce podchytit. Propojení angažovaných youtuberů s politickými projekty pak deformuje svobodnou soutěž myšlenek podobně jako státní dotace do médií.
Frustrace je přitom podmínkou, bez níž tento mechanismus nefunguje. Spokojený člověk nepotřebuje dav, nepotřebuje potvrzení od anonymního publika. Teprve frustrovaný člověk hledá přimknutí, sounáležitost a pocit, že „jsem víc“, protože je součástí něčeho velkého. A komerční kultura — postavená na reklamě fungující prostřednictvím podněcování pocitu nedostatku — tuto frustraci soustavně produkuje.
Mladá generace a lhostejnost ke svobodě slova
Lidé narozeni po roce 1990 vyrůstali ve světě bez přímé zkušenosti s politickým omezením. Erasmus se proměnil z výměnného studijního programu v polokomerční pobyt v zahraničí; svoboda slova není vnímána jako hodnota, protože nebyl prožit její nedostatek. Žantovský to srovnává s generační volbou, kterou si musel každý kolem dvacátého roku za komunismu položit: přizpůsobit se, vzdorovat, nebo se schovat do šedé zóny.
Tato absence formující zkušenosti se projevuje i v tom, jak mladí lidé spotřebovávají informace: ikona a youtuber s 800 000 zhlédnutími jsou důvěryhodní, protože jsou populární, nikoliv proto, že by prošli jakoukoliv kritickou prověrkou. Nevědomost tak produkuje poslušnost — ne ze strachu, ale z pohodlnosti a nezájmu.
Umělá inteligence a zánik autenticity
Na příkladu nového alba skupiny Queen — s hlasem zesnulého Freddie Mercuryho rekonstruovaným umělou inteligencí — Žantovský ukazuje, kam technologický vývoj míří. Vše zní „přesně správně“: kytara, aranže, hlas. Chybí jediná věc: dech. Ten Mercury-zpěvák se nenadechoval, protože nežil.
AI písničky zesměšňující politiky obíhají na WhatsAppu dnes a denně. Jsou překvapivě přesvědčivé — a právě to je jejich nebezpečí. Ve chvíli, kdy je technicky nemožné rozeznat autentický hlas od syntetického, ztrácí jakýkoliv zvukový záznam důkazní hodnotu. Civilizace, která nedokáže ověřit autenticitu, je náchylná k dezinformacím v míře, jež dosud neměla paralelu.
Jediná záchrana může paradoxně přicházet z okrajů: afričtí a asijští muzikanti hrající na ulici stejně přirozeně jako ve studiu se nedají nahradit algoritmem, protože jejich autenticita spočívá přímo v těle, v přítomnosti, ve fyzickém aktu hry.
Svoboda slova bez těch, kdo by ji hájili
Otázka, pro koho vlastně svobodu slova hájit, je oprávněná. Materiální blahobyt — i když stojí na půjčkách a splátkových nákupech — udržuje velkou část populace v dostatečném pohodlí, aby se otázkami cenzury nezabývala. Malý živnostník řeší konkurenci v ulici, ne mediální politiku Evropské komise.
Vlády Evropské unie přitom zemi vlečou do konfliktů, jejichž skutečnými hybateli jsou zbrojní a bankovní průmysl — nikoliv humanitární nebo demokratické hodnoty, které jsou v rétorice deklarovány. Vystřízlivění, až přijde, zasáhne generaci, která si prošla pohodlím, ale ne odolností.
Přesto rozhovor nekončí defétismem. Cenzuře upřímné, brutální a viditelné se bránilo. Cenzuře skryté za slova, která zní ušlechtile, se bránit lze také — ale jen tehdy, dokud ji dokážeme pojmenovat.
