Lenka Tarabová, krajská předsedkyně strany PRO v Libereckém kraji, se do celostátního povědomí dostala v době covidu jako odpůrkyně protiepidemických opatření a povinného očkování. Dnes kandiduje na primátorku Liberce. V rozhovoru se vrací k pandemii, kterou sama označuje za dobu masového porušování lidských práv, mluví o svobodě slova, o médiích a úrovni politické debaty a představuje, jak by chtěla Liberec řídit.
Covid: poučení nepřišlo, trestat se podle ní mělo
Poučení z covidu se podle Tarabové odehrálo v srdcích běžných lidí, ne však v hlavách těch, kdo pandemii v Česku řídili. Tito lidé podle ní dál veřejně vystupují, nepoučili se a chybí jim sebereflexe. Nedůvěru veřejnosti vidí na reakcích na nové očkování v lékárnách: lidé jsou podle ní skeptičtí k celé agendě západní medicíny i Světové zdravotnické organizace. Postrádá širokou debatu s odborníky z různých oborů i s veřejností, protože politika ani odborná rozhodnutí se podle ní nemají dělat bez lidí.
Nejtvrdší slova rozhovoru zazní právě tady. Tarabová je přesvědčena, že by si někteří lidé zasloužili potrestání nebo aspoň vyšetření. Podle ní totiž docházelo k porušování lidských práv v takovém rozsahu, že šlo podle jejího přesvědčení o zločiny proti lidskosti. Konkrétní osoby přitom nejmenuje.
Od zdraví ke kontrole společnosti
Covid podle ní nebyl jen zdravotní otázkou, ale otázkou občanských práv. V rozhovoru zazní výklad, že tehdy začaly pokusy o omezování svobody projevu, které po začátku války na Ukrajině zesílily a chytila se jich Fialova vláda, zejména ministerstvo vnitra pod vedením Rakušana. Současná vláda sice deklaruje, že tyto překážky zruší, v řadě resortů se to ale zatím nedaří.
Tarabová s tím souhlasí a jde dál: v době covidu podle ní o zdraví víceméně nešlo. Establishment tehdy podle ní zkoušel, jak může společnost řídit a ovlivňovat a jakou sílu mají mainstreamová média – a v tom pokračuje. Jestli se to podaří, záleží podle ní na lidech. Nejsou to otroci ani nesvéprávní, mají lidská práva zakotvená v Chartě OSN a měli by si je občas připomenout. Čím větší odpor lidé postaví kontrolám svobody slova, návrhům na digitalizaci nebo kontrolu chatů, tím menší šanci takové pokusy mají.
Zkušenost s provokatéry a se soudem
Tarabová má osobní zkušenost se skupinou aktivistů, kteří se sami označují za gang a proslavili se provokacemi a natáčením lidí, s nimiž nesouhlasí. V rozhovoru padne i zmínka o nedávném případu, kdy ministr zahraničí poskytl rozhovor muži, který se vydával za anonymního investigativního novináře.
Zkušenost popisuje jedním slovem jako šílenou. Se svými příznivci podle svých slov jen v dobré víře využívala právo na protest a petiční právo, nikomu neubližovali a ukazovali svůj názor. Pak se mezi nimi podle ní objevil mladý muž, ke kterému se postupně přidávali lidé dříve spojovaní se skupinami jako NAFO. Tarabová je popisuje jako lidi, kteří nestojí o diskusi a vydělávají na šikaně druhých; podle moderátora mají svá videa zpoplatněná. Vůdce skupiny líčí jako agresivního a neinformovaného člověka, kterého podle ní systém podporuje.
Nejvíc ji podle jejích slov trápí, že nenašla zastání u orgánů činných v trestním řízení ani u soudu. Celé řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 označuje za frašku, rozhodnutí soudkyně i postup státní zástupkyně za tristní a byla by ráda, kdyby je někdo přezkoumal. Společnost by podle ní takové jednání podporovat neměla.
Atmosféra strachu a zklamání z nové vlády
Moderátor připomíná, že nejde jen o jednu skupinu, ale o společenskou atmosféru, kterou část lidí označuje za atmosféru strachu: za bývalé vlády podle tohoto výkladu zvýhodňovala lidi ze stejného názorového tábora a tvrdě postihovala ty z opačného. Mění se to po loňských volbách?
Z pohledu Tarabové ne. Skupina podle ní dál pokračuje a nikdo to neřeší. Od změny vlády a nového obsazení ministerstva vnitra čekala úplně jiný, rychlejší přístup. Sama má pořád pocit, že právo není na její straně, a myslí si, že většina lidí, kteří se v minulých letech ozvali a byli aktivní, se ani za současné vlády necítí chráněná. Fialovu vládu přitom podle ní víceméně řídil Rakušan z ministerstva vnitra.
Kultura debaty, média a Sněmovna
Co s tím? Tarabová přiznává, že jednoduchou odpověď nemá. Podle ní je to na lidech, kteří by měli jít příkladem a vrátit do společnosti kulturu. Způsob, jakým spolu lidé dnes komunikují, považuje za nepřijatelný: vytratila se slušnost i dialog a převládají nálepky. Díky tomu podle ní mají navrch lidé, které sama považuje za velmi hloupé.
Současné vládě doporučuje podívat se na mediální zákon, protože média podle ní opravdu páchají zlo. Nechápe, že v celém mediálním prostoru dostávají prostor k rozhovorům právě lidé ze zmíněné aktivistické skupiny – podle ní to degraduje úroveň celé společnosti.
Vzorem pro občany jsou politici. Tak hluboký úpadek Poslanecké sněmovny ale Tarabová podle svých slov za celý život nezažila. Zmiňuje i dvaaosmdesátiletého otce, který byl léta v kontaktu s mnoha politiky a dnešní úrovní politické debaty je velmi zklamaný.
Vypnout kamery ve Sněmovně?
Moderátor nadhazuje, jestli by kultuře ve Sněmovně nepomohlo vypnout kamery a zrušit přenos – opoziční výstupy by se podle něj bez živého publika možná zklidnily. Tarabová s tím nesouhlasí. Poslanci se podle ní natáčejí i sami mezi sebou, mobil je dnes zbraň a z nahrávek pak tvoří podcasty na sociální sítě. Vypnutí kamer proto za řešení nepovažuje.
Vládní část Sněmovny by podle ní měla společnosti ukazovat rozdíl v politické kultuře a chování. O to zřetelněji je pak vidět, jak se chová druhá strana, a lidé to umějí vyhodnotit. Jako příklad uvádí debatu na CNN Prima News s Hřibem a dalšími, kterou považuje za nedůstojnou; zpětná vazba od lidí podle ní ukazuje, že se jim takové chování nelíbí. Moderátor dodává, že Hřib v debatě nenechal mluvit nikoho z vládního tábora, zatímco vládní politici čekali, až domluví.
Alternativní média a dodržování zákona o ČT
Jak změnit mediální prostředí, aniž by utrpěla svoboda slova? Tarabová to považuje za těžkou otázku. Nejlepším řešením se podle ní v posledních letech ukázala takzvaná alternativní média – sama je za alternativní nepovažuje. Lidé se k nim podle ní obracejí, protože v nich vidí seriózní a vyváženou práci.
Pokud jde o zákony, upozorňuje na zákon o České televizi a o Českém rozhlasu: jeho paragraf 2 je podle ní velmi často porušován, a nikdo za to není potrestán. Kdyby nad dodržováním zákona existoval dohled a případně i trestněprávní odpovědnost, novináři by si podle ní rozmysleli, jak svou práci dělají. Nejlepší odpovědí jsou ale podle ní sami lidé: komu se práce některých médií nelíbí, nemá je sledovat a má sledovat ta, která se mu líbí.
Liberec: povýšenost a centralizace
Hlavním tématem rozhovoru jsou komunální volby. Řízení Liberce Tarabová shrnuje dvěma slovy, z nichž druhé zní centralizace; to první míří na povýšenost vedení. Lidé podle ní často volí obraz strany a nezajímají se, kdo ji ve městě zastupuje. Zvolení politici pak získají moc a zapomenou na občany, které před volbami oslovovali. U ní a ve straně PRO je to podle jejích slov naopak: práce podle ní začne dnem, kdy se stane primátorkou. Šest let je denně v ulicích a neskrývá se za drahé billboardy.
Budoucnost města chce tvořit s občany – ne od stolu, ne s developery a projektanty. Oceňuje, že současné vedení ze Starostů pro Liberecký kraj zavedlo v každé čtvrti místní organizace, které propojují občany s radnicí. Zpětná vazba od města jim ale podle ní chybí, a to chce změnit. Den před natáčením prý odpovídala na pět dotazů místní organizace ve Františkově. Heslo kandidátky slibuje vedení, jaké Liberec ještě nezažil: podcasty, videa, setkání a otevřené dveře u primátorky.
Druhým problémem je centralizace. Velké projekty a podle ní zbytečné miliony míří na náměstí v centru, zatímco okrajové části se opomíjejí. Stačí podle ní vyjet dva tři kilometry z centra a rozdíl je vidět. Na okrajové čtvrti se chce zaměřit s pomocí exkurzí s občany, protože ti nejlépe vědí, co v místě bydliště potřebují.
Kampaň v ulicích místo billboardů
Kampaň vede Tarabová v ulicích. Tým si vybral místa a dny a zpravidla celé čtyři hodiny stráví na jednom místě v Liberci. Je tam vždy osobně, protože ji rozhovory s občany baví. Zkušenost z ulic podle ní ukazuje, že sociální sítě jsou zlo: co si lidé dovolí na sítích, si tváří v tvář nedovolí, ani když nesouhlasí.
Na billboardy a profesionální kampaně peníze dávat nechtěli. Letáky jim vyrobili známí a příznivci a kampaň podle ní zatím stála necelé dva tisíce – hlavní cenou je čas, který jí tým věnuje. Tím chtějí ukázat, že se politika dá dělat i šetrně.
S politickými konkurenty se potkává hlavně na sociálních sítích. Sama se k nim podle svých slov nevyjadřuje, oni nebo jejich příznivci se ale k ní vyjadřují neustále a nepříliš hezky. Mrzí ji, že jde většinou o lidi, kteří dnes sedí na radnici: dřív o nich nikdo nevěděl a teď jsou všude a všechno chtějí napravit.
Proč PRO odmítlo volební tržiště
Zhruba tři týdny před natáčením přišel lídr kandidátky Starostů pro Liberecký kraj Hájek s nápadem na takzvané volební tržiště. Lídři kandidátek se měli za stejných podmínek sejít na hlavním náměstí před radnicí, každý s malým stánkem a pěti lidmi, aby se jich občané mohli postupně ptát. Tarabové to připadalo jako korektní ukázka kultury: přestože mají rozdílné názory, mohou spolu mluvit a neodsuzovat se.
Akce se podle ní nevydařila. Z jedenácti kandidátek se přihlásilo jen pět, šestá o účasti uvažovala, jiné odmítly. Tarabová nakonec den před natáčením odmítla také. Důvodem byla podle ní anketa ČTK mezi lídry, v níž se ptala na povolební spolupráci. Zatímco ostatní podle ní odpověděli, že se uvidí podle výsledků, Hájek se podle Tarabové choval, jako by už volby vyhrál: prohlásil, že neexistuje žádná přímá ani nepřímá spolupráce se stranami PRO a SPD, které podle něj šíří nenávist ve společnosti. Tarabová se cítila uražená – Hájek ji podle ní nikdy neviděl ani s ní nemluvil. Odpověděla mu, že tím popřel smysl volebního tržiště, a její tým se ho neúčastní.
Nálepky, neziskovky a recept na ně
Proč některé strany opakovaně prohlašují, že s PRO nebo SPD nikdy spolupracovat nebudou, a nevydávají je jen za soupeře s jinými názory, ale přímo za zlo? Nálepky podle Tarabové vytvářejí mainstreamová média a vedle nich řada neziskových organizací, které označuje za politické. Jako příklad uvádí besedu, kterou měl v Liberci den po natáčení pořádat Milion chvilek pro demokracii: pozval sedm lídrů, ji ne, a podle jejích slov s podivným klíčem, že k občanům smějí mluvit jen ti, kdo už sedí na radnici. Ozvala se, ale pak to nechala být. Třetím zdrojem nálepek jsou podle ní sociální sítě.
Nálepkování jí ale podle jejích slov nevadí. Kritici podle ní překročili hranici snesitelnosti, lidé jsou na to citliví, a čím víc nálepkují, tím víc vynikne slušnost její strany. Receptem je podle ní nenaskakovat na to, dělat svou práci a být lidem vzorem. Věří v moudrost lidí: v osobních rozhovorech na ulici jí prý lidé říkají, že jim právě nálepkování a útoky vadí.
Na závěr cituje komentář, na který nedávno narazila: čím víc prý Jindřich Rajchl štve lidi, tím víc se jeho autorovi líbí a tím víc ho sleduje. Předsedu PRO Tarabová popisuje jako ukázku slušné politiky, výborného řečníka, který je pro lidi čitelný a za šest let neuhnul. Zná ho od září 2020 a považuje ho za člověka, který by měl přinést politickou budoucnost České republiky.
Závěr
Rozhovor s libereckou kandidátkou PRO spojuje dvě roviny. V celostátní opakuje Tarabová tvrdý soud nad covidovou dobou, kterou podle svého přesvědčení považuje za období zločinů proti lidskosti, kritizuje média a úroveň Sněmovny a od nové vlády čekala rychlejší obrat. V komunální slibuje otevřenější radnici, péči o okrajové čtvrti a levnou kampaň v ulicích – a spor se Starosty kvůli odmítnuté spolupráci s PRO podává jako důkaz, že nálepkování jí nakonec spíš pomáhá.
