Pátý měsíc války s Íránem stojí americká politika na jediném nevysloveném předpokladu: že tempo konfliktu určuje Washington. Že ho může kdykoli spustit a kdykoli zastavit. Bývalý ředitel Národního protiteroristického centra Joe Kent považuje právě tenhle předpoklad za nejkřehčí položku celé rovnice — a za důvod, proč se americké síly v regionu dostaly do polohy, kterou už neřídí.
Poslední šance, kterou druhá strana nemusí přijmout
Nabídka poslední šance k podpisu dobrého dokumentu zazněla znovu, přestože jednání už jednou proběhlo a jedna poslední šance tím padla. Předchozí pátek přitom podle informací z několika zdrojů blízkých plánování rozkaz k úderu padl a mělo se to stát; na poslední chvíli se to nekonalo. Vysvětlení, které koluje nejčastěji, mluví o tvrdé intervenci Saúdské Arábie, která nechtěla přijmout odvetné rakety, jež Írán slíbil.
Írán ale dohodu, jakou si Bílý dům představuje, nedá — a pravděpodobně nedá žádnou. Debata, která se dnes vede v Teheránu, zní jinak: čekat na americký úder, nebo udeřit jako první. Precedens existuje, íránský zásah americké základny v Jordánsku. Americké jednotky přitom zůstávají v dosahu íránských raket a íránská společnost je semknutá — po zabití nejvyššího vůdce a po tragédii na dívčí škole, za kterou podle dostupných rozborů nese odpovědnost americký úder, funguje efekt sjednocení kolem vlajky naplno.
Většina Američanů tuhle válku nepodporuje a je jí lhostejné, jestli vznikne dohoda na papíře. Kromě vlastní hrdosti, neokonzervativních poradců a izraelské lobby tedy nic nebrání tomu sebrat se a odejít.
Třicet tankovacích letounů na jednom letišti
Na sociálních sítích se objevil snímek zhruba třiceti amerických tankovacích letounů zaparkovaných vedle sebe na jednom letišti v Izraeli. Odtud to k Íránu z hlediska dostřelu raket není nikam daleko. Bez vzdušného doplňování paliva se přitom stíhačky nedostanou dost blízko, aby vypustily naváděné pumy, a zásoby střel JASSM i Tomahawk jsou už na dně.
Írán navíc opakovaně překvapil rychlostí, s jakou dokáže zasáhnout zranitelná letadla stojící na zemi na letištích v celém regionu. Proti seřazeným strojům není potřeba přesnost — kazetová munice pokryje celou plochu letiště.
Logika takového rozmístění se hledá těžko. Nabízí se hustší protiraketová obrana nad Izraelem, na kterou se v Zálivu spolehnout nedá. Zbývají dvě vysvětlení: buď jsou vlastní síly použité jako návnada, která má vyprovokovat íránský zásah a roztočit válku dál, nebo jde o obyčejnou neschopnost. Nejlepší, co se dá čekat, je, že stroje mezitím nastartovaly a odletěly jinam.
Vyčerpané zásoby protiraketových střel
Z Pentagonu prosákla informace, že americká armáda spotřebovala téměř 80 procent svých protiraketových střel včetně pozemních systémů. Zásoby jsou konečné a část jich odešla na Ukrajinu ještě předtím, než tahle válka vůbec začala. Únik má dvě možná čtení: buď jde o blaf a zásoby ve skutečnosti stačí, nebo někdo uvnitř Pentagonu zoufale hledá způsob, jak dostat čísla přes média až k prezidentovi.
Írán mezitím hraje trpělivou a chytrou hru. Balistické střely, klíčovou munici i drony má rozptýlené a rozprostřené tak, že ani soustředěná palba na jedno místo pro něj nebyla katastrofou. Naproti tomu po pěti měsících dat o tomhle konfliktu se používají pořád stejné postupy, bojuje se ze základen z éry války proti terorismu a válka na Ukrajině jako by se nikdy neodehrála.
Čtyřicet dní úderů, dva měsíce blokády a třináct dní další vlny nepřinesly výsledek. Opakovat totéž proti stejným cílům se stejnou municí a čekat jiný konec není racionální úvaha — a přesto se přesně to znovu chystá.
Zemi velikosti Íránu nelze uzavřít
Recept, který se ozývá z televizních studií, zní jednoduše: nasadit plnou sílu Spojených států vojensky, ekonomicky i diplomaticky, srazit jadernou otázku na dlouhá léta ze stolu a izolovat celou zemi.
Stačí ale mapa. Írán má hranice s celou řadou států, na severu Kaspické moře, a terén je hornatý a nepřehledný. Zkušenost z afghánsko-pákistánského pomezí to ukazuje v malém: ani na krátkém úseku horského údolí se nikdy nepodařilo přerušit provoz mezi oběma zeměmi. Uzavřít hranice země takového rozsahu není v silách žádné armády.
Ani ekonomický tlak nedokáže to, co se nepovedlo na bojišti. Írán žije v nějaké míře pod sankcemi a v ekonomických obtížích už 47 let. Představa, že po zabití nejvyššího vůdce a po úderu na dívčí školu lidé svrhnou vlastní vládu kvůli nedostupnosti zboží, nemá oporu v ničem. A honba za obohaceným uranem znamená dvacet a více let dlouhé a krvavé práce.
Hormuzský průliv jako jediná páka Teheránu
Optimistické čtení nabídl ministr zahraničí Marco Rubio: lodě průlivem plují, ropa jím teče, průliv je otevřený a mezi Ománem a Íránem běží jednání o tom, jak by jich mohlo bezpečně proplout víc — jako krátkodobý krok na cestě k delším rozhovorům o denuklearizaci. Pokrok prý nastal, finální dohoda zatím ne.
Íránská strana ovšem zveřejnila své podmínky velmi jasně. Náměstek ministra zahraničí v obsáhlém prohlášení uvedl jako první bod, že průliv je nově otázkou národní bezpečnosti, protože je to jediné, co Íránu dává páku vůči nesrovnatelně silnějším Spojeným státům, a že tenhle nárok nikdy neopustí. Profesor Morandi to doplnil sdělením, že Írán bude průliv kontrolovat za všech okolností, ideálem je společná kontrola s Ománem a bez vědomí a souhlasu Islámské republiky neprojde nic.
Vyjednávací pozice tedy nestojí tam, kde ji vidí Washington. Čím tvrději se Spojené státy pokoušejí vnutit svou vůli, tím tvrdší kontrolu nad průlivem Írán zavede. Teherán přitom viditelně dbá na to, jak je vnímán, a drží se eskalačního žebříku tak, aby nevypadal jako agresor — proto je nepravděpodobné, že by po americkém odchodu začal vybírat mýto od každé lodi. Nabídnout uvolnění sankcí na íránskou ropu jako pobídku k otevření průlivu je páka, která by fungovala. Ostatně Američany zajímá cena u pumpy, ne podpis pod dokumentem.
Kdo prezidentovi šeptá do ucha
Mezi hlasy, které mají na prezidenta vliv, patří generál ve výslužbě Jack Keane. Jeho verze dosavadního průběhu vypadá takto: operace začala 28. února, Írán 2. března uzavřel Hormuzský průliv, Spojené státy pak zavedly námořní blokádu, 7. dubna se přešlo k příměří kvůli íránskému zájmu jednat o průlivu, a 17. června byla podepsána dohoda, v níž bylo jediné odsouhlasené — otevření průlivu. Zbytek se měl vyjednat během následujících šedesáti dnů, podpis dali oba prezidenti a smysl byl prostý: Američané zruší blokádu, Írán přestane zasahovat do lodní dopravy.
Ta časová osa ale nesedí. Historie nezačala 7. dubna, začala mnohem dřív, a podepsané memorandum od americké strany vyžadovalo podstatně víc než jen zrušení blokády. Přesto to zaznívá sebejistě a s vahou čtyř generálských hvězd.
Tenhle mechanismus je jádrem problému. Kdykoli se objeví moment jasnozřivosti — třeba když prezident racionálně vysvětlil, proč memorandum podepsal, nebo proč tenhle víkend neudeřil kvůli ceně, kterou by zaplatila Saúdská Arábie —, ozve se druhý den šepot, že couvnout nelze, že jde o historické prezidentství a že vítězství je na dosah. Ozvěnová komora složená z komentátorů Fox News, lidí kolem Nadace pro obranu demokracií či Marka Levina je popsaná i v Kentově rezignačním dopise. Ti, kdo prezidenta o víkendu od úderu odradili, jsou přitom nesrovnatelně pragmatičtější — a měl by je poslouchat víc.
Blokáda, pojišťovny a hra na kuře
Současný stav je zvláštní patová hra. Americká strana drží blokádu a zároveň přesvědčuje lodě, aby proplouvaly bez íránského souhlasu; některým to vyjde. Jenže pojišťovny nebudou tankerům dávat zelenou donekonečna, a jakmile tahle možnost dojde, průliv se zavře úplně. Přes noc přišly zprávy, že další dvě plavidla, která se pokusila proplout bez íránského souhlasu, byla napadena. Podobný incident přitom podle všeho spustil i třináctidenní vlnu úderů, která začala kolem 7. července.
Řeč o ocelové zdi, kterou nic neprojde, situaci zhoršuje. Když jedna strana lodě do průlivu posílá a druhá je zastavuje, srážka je jen otázkou času — a její cenou budou hromadné ztráty na životech a další eskalační kolo. Útok v Jordánsku ukázal, že když se Írán zaměří na konkrétní cíl balistickými střelami, dokáže proniknout obranou i na velkou vzdálenost. Lodě jsou chráněné lépe, ale stojí na místech, o nichž druhá strana ví.
Zbývá otázka, co z toho vlastně plyne. Že by se Írán po pěti měsících vzdal kvůli protiblokádě, nečeká nikdo. Status quo ani eskalační hra tedy nikam nevedou.
Proč se tlačí na pozemní operaci
Vojenský plán neexistuje. Nikdo z těch, kdo volají po dalším postupu — včetně nápadu obsadit klíčový íránský ostrov a držet ho jako páku —, nedokáže na mapě vysvětlit, jak Írán napadnout, obsadit a svrhnout tamní režim. Část z nich tomu upřímně věří; generál ve výslužbě Keith Kellogg patří k lidem, s nimiž se dá slušně mluvit, jen se v celé věci mýlí.
Důvod, proč se stejné tváře objevují ve stejných pořadech, je vliv izraelské lobby, která si přeje americké boty na zemi. Izraeli vyhovuje trvale chaotická situace s nepřetržitou nízkou hladinou bojů — jenže tohle by žádný americký politik ani generál veřejnosti neprodal. Proto se opakuje jednoduchá formule: potřebujeme víc vojáků, musíme být tvrdší, musíme tam poslat pozemní síly.
Mechanismus, jak z toho udělat rozhodnutí, je popsatelný krok za krokem. Generálové oznámí, že docházejí sofistikované střely s dlouhým dosahem i protiraketová munice. Pak přijde nabídka: s vojáky na zemi se dá střílet levnější municí, které je v zásobách víc. Prezident dostane od velení připravené varianty — a protože jednotky nestáhl a mluví o dalších úderech, připravují se právě teď. Tak vzniká uvíznutí v dlouhé válce.
Rétorika dokončení práce
Bývalý viceprezident Mike Pence to shrnul v televizi takto: podpořil loňské i letošní použití vojenské síly proti Íránu, poprvé po 47 letech nepřetržité války vedené proti Spojeným státům a Západu; armáda odvedla během prvního měsíce skvělou práci a zlikvidovala 13 000 vojenských cílů; prezident dal prostor diplomacii, a to i o tomto víkendu; teď nastal čas nasadit ozbrojené síly, zasáhnout zbývající jaderná zařízení a omezit schopnost Íránu působit v průlivu i v regionu.
Ta úvaha si protiřečí sama v sobě. Pokud první měsíc dopadl skvěle, pokud padla jaderná zařízení i většina vojenských kapacit, není důvod pokračovat — je to okamžik, kdy se sáhne po diplomacii a jiných nástrojích. Místo toho zaznívá výzva zopakovat všechno, co už výsledek nepřineslo, v naději, že tentokrát ano. Autor těch tezí přitom nikdy nesloužil a formulace přebírá od Nadace pro obranu demokracií, od AIPACu a od dalších částí prostředí, které si přeje americké vojáky na íránské půdě.
Motiv válečného tábora přitom dává vlastní logiku. Bojí se, že prezident odejde — a že pak už ho a možná ani žádného jeho nástupce nikdo do konfliktu nevtáhne. Proto tlak na pozemní nasazení a na razantnější akci, při které padnou další Američané: vznikne krevní dluh, kvůli kterému už nepůjde odejít, protože se musí dokončit práce. Kolik to bude stát životů, munice a pozornosti odvedené od Indopacifiku a Evropy, je pro ně vedlejší.
Spojování íránské a ukrajinské války
Obrysy dalšího kroku už jsou vidět. Ukrajinci zasáhli íránská plavidla v Kaspickém moři a v Kentově čtení za tím stojí Zelenskyj, kterému vadilo, že se pozornost přesunula jinam. Titíž lidé, kteří dřív prosazovali americké zapojení na Ukrajině, dnes povzbuzují operace proti Íránu.
Pokud se podaří prezidenta přimět k rychlé eskalaci uvnitř Íránu, přijde na řadu velké vyprávění — Amerika a malá koalice ochotných bojující za svobodu a demokracii celého světa proti Íráncům spolčeným s Vladimirem Putinem. Přesně tímhle způsobem začínají světové války, a snaha obě války propojit do jedné je nejznepokojivější věc na celé situaci.
Kuba jako další adept na změnu režimu
Ministerstvo zahraničí vydalo stostránkovou zprávu o Kubě, kterou označuje za hlavní město komunismu 21. století a jejímž cílem má být vymazání Spojených států ze světa. Zpráva spojuje kubánský vliv s nástupem Antify, s nepokoji roku 2020 i s vlnou radikálního aktivismu na univerzitách. Marco Rubio to rozvedl: jde prý pořád o stejnou síť protestujících, kteří se z demonstrantů roku 2020 proměnili v účastníky protestů na podporu Hamásu a do osmačtyřiceti hodin od zatčení Madura stáli s předtištěnými transparenty před soudem a útočí na agenty imigračního úřadu. Nic organického, všechno financované a organizované, a Kuba je součástí té sítě.
Jenže i po letech práce na dohledávání zahraničních zdrojů financování Antify — včetně období vedení Národního protiteroristického centra — se Kuba v žádné z těch analýz neobjevila. Většina peněz pochází z domácích zdrojů. Spojit horká témata do jednoho balíku a odůvodnit jím svržení kubánské vlády znamená zneužít slušně odvedenou zpravodajskou práci a připravit ji o věrohodnost. Podobně to dopadlo s tvrzením o buňkách al-Káidy v Iráku, kde žádné nebyly, dokud tam Američané nepřišli — a Američané pak přestali věřit i tomu, co pravda byla.
Kuba leží osmdesát až devadesát mil od pobřeží Floridy, je to převážně katolická země a v USA žije velká kubánská komunita. Odpověď na otázku, jestli je Kuba životním bezpečnostním zájmem Spojených států, zní ne. Osobní vazba ministra zahraničí, floridského Kubánce, do věci nutně vstupuje — a je to dobrý příklad toho, proč by lidé s rodinnými kořeny v určité části světa neměli tuhle část světa spravovat profesionálně.
Lekce z Venezuely: štěstí jednou dojde
Padne Kuba stejně snadno jako Venezuela? Spíš ne. Vrtulníkové výsadky se dělají pětadvacet let a americké jednotky je zvládají dobře, ale ve Venezuele se sešla i řada příznivých okolností. Vojáci z jednotek, které operaci provedly, to po návratu shrnuli bez pozlátka: odvedli práci, na kterou trénovali, ale ve Washingtonu by měli vědět, že tohle nejde zopakovat všude. Stačí jeden kulometčík, který je zrovna ve střehu, nebo jedna dobře odpálená pancéřovka, a vrtulník je dole. I ti nejlepší mají špatné dny — a i v dobrý den zbývá kus na štěstí. Musíme mít štěstí pokaždé, protivníkovi stačí jednou.
Nejvíc jim přitom ležel v hlavě Írán, kde se stejné kouzlo zopakovat nedá. Na Kubě navíc nejde o jednoho vůdce, ale o celou rodinnou dynastii, a hory, kopce a lesy mimo města nabízejí prostor pro dlouhý boj — přesně díky němu se kdysi prosadili Castrovi lidé proti Batistovi. Očekávat, že se klíče od země předají samy, znamená koledovat si o opakování invaze v Zátoce sviní nebo o další Afghánistán.
Realističtější varianta vypadá nudně: ekonomické pobídky a diplomacie. Nejde o zarputilé džihádisty ani o Tálibán, ale o zemi, s níž má Amerika mimořádně mnoho společného. Skupina kubánských podnikatelů z Miami by dohodu dokázala domluvit do oběda a výsledek by byl výhodný pro obě strany. Země, která sotva uživí vlastní obyvatele a jejíž obchody bývaly prázdné dávno předtím, než přišly další sankce, nepředstavuje hrozbu, kterou by nespravily normální vztahy.
Závěr
Celá americká pozice stojí a padá s předpokladem, že tempo války určuje Washington. Ten předpoklad platil dlouho, ale není konstantou — a čím déle zůstávají americké síly v dosahu íránských raket, tím větší je šance, že si druhá strana vezme iniciativu sama. Zájem Spojených států se přitom dá popsat jednou větou: otevřený Hormuzský průliv a cena u pumpy. Všechno ostatní — dohoda na papíře, změna režimu, obohacený uran, nově i Kuba — jsou cíle, které se buď nedají splnit, nebo za splnění nestojí.
