Sotva dva dny poté, co Donald Trump na poslední chvíli odvolal rozsáhlý úder na Írán, mluví z Oválné pracovny znovu o dekapitaci íránského vedení a o poslední šanci, kterou Teheránu dává, než plán spustí. Mezi obojím leží série protichůdných prohlášení: jednou jsou parametry dohody hotové, o den později je íránské vedení nedůvěryhodné a jedinou alternativou je kapitulace. Následující text mapuje, co bylo řečeno, co se dá doložit a kde jde jen o odhad dalšího vývoje.
Za dva dny opačný tón
V sobotním příspěvku na Truth Social stálo, že parametry dohody byly odsouhlaseny a že dohoda okamžitě otevře Hormuzský průliv a ukončí íránskou jadernou hrozbu. Dnešní příspěvek zní jinak: íránské vedení je podle něj neuvěřitelně obojetné, o schůzku si prý samo řeklo „někdo by řekl, že o ni prosilo“, jednání začala a další jsou naplánovaná — a zároveň Teherán veřejně a hrdě tvrdí, že žádné rozhovory neprobíhají.
Jádro příspěvku je ale jinde. Hormuzský průliv má být podle něj plně kontrolován americkým námořnictvem a jeho blokádou; do Íránu se nedostane nic, co Washington nechce, a nedostane se tam nic, dokud nebude dohoda nebo úplná kapitulace. Tón tedy nepřipouští kompromis: buď íránská strana přistoupí na americké podmínky, nebo zůstane blokáda.
Proč byl sobotní úder odvolán
Za sobotním rozhodnutím úder nespustit stálo podle vlastního vysvětlení naléhání Saúdské Arábie. Rijád si byl vědom toho, že by po americkém útoku přišla íránská odveta, která by rozbila jeho ropnou infrastrukturu a s ní i schopnost vyvážet ropu a další produkty, na nichž závisí Západ i zbytek světa. Uznání, že by to způsobilo hospodářské potíže, patřilo k tomu rozvážnějšímu registru, který se v jeho prohlášeních objevuje jen občas.
Zůstalo u toho pár hodin. Během jednoho dne se rétorika vrátila k dekapitaci a k plánu, který je stále na stole.
Teherán přímá jednání s Washingtonem popírá
Tvrzení, že Írán prosí o dohodu, nemá oporu ve veřejných vyjádřeních druhé strany. Agentura Fars citovala mluvčího íránského ministerstva zahraničí: žádná jednání s Amerikou neprobíhají, neexistují. Několik hodin nato odmítl Trumpovo tvrzení o jednáních i Pákistán. Írán potvrzuje jen rozhovory s Ománem, a to o kontrole nad Hormuzským průlivem — tedy o věci, kterou nepovažuje za předmět jednání s Washingtonem.
V Oválné pracovně přitom zaznělo přesně opačné vyprávění: že Íránci volali s prosbou, ať se neútočí, a nabídli dohodu. Podle téhož vystoupení se o chystaném úderu dozvěděli z úniků informací, věděli, jaká má být jeho síla, měl přijít té noci a nemělo po něm zbýt prakticky nic. Únik je v tomto podání paradoxně užitečný, protože prý dal Teheránu možnost couvnout.
Kdo tuhle válku začal
Součástí téhož vystoupení byla i věta, že když dostane šanci nechat lidi naživu, chce ji využít. Tak se nemluví o protivníkovi, tak se mluví o někom, nad kým má člověk moc rozhodovat o životě a smrti — a jediný důvod, proč by tam někdo umíral, je ten, že ho zabijete vy.
Pro válku s Íránem není právní ani morální ospravedlnění; nebylo 28. února, nebylo během čtyřiceti dnů blokády ani během třinácti dnů leteckých úderů a není ani teď. Tvrzení, že Írán je původcem problému, který sám po desetiletí vytváří, naráží na chronologii: dvanáctidenní válku v červnu 2025 zahájily Spojené státy a Izrael, letošní únorové boje rovněž nezačal Teherán a osmiletou válku proti Íránu na počátku vlády ajatolláhů podporoval Washington. Skutečným problémem je z tohoto pohledu jen to, že se Írán odmítá vzdát.
Jaderný program podle vlastní administrativy
Nejde ani o odvracení bezprostředního útoku. Podle vyjádření samotné americké administrativy — včetně členů kabinetu a viceprezidenta — Írán neměl program jaderných zbraní: neměl ho před operací Midnight Hammer, neměl ho po ní a neměl ho ani před operací Epic Fury. Válku tedy nevynutila hrozba, kterou by potvrzovaly vlastní zpravodajské závěry.
Poslední šance před dekapitací
V dalším vstupu padlo, že chce dát poslední šanci, než dojde na dekapitaci, a že to, co je naplánováno, se pořád plánuje. Prý je velmi těžké takový úder na zemi provést, sám by to raději nedělal, a doufá, že Teherán přijde k rozumu. Formulace je rodičovská: dávám vám poslední šanci, než mi dojde trpělivost.
Podstatné je rozlišení, které se v takové řeči ztrácí. Že plán existuje a nebyl zrušen, je konstatování z úst hlavy státu. Že by jeho provedení přineslo kýžený výsledek, je pouhý předpoklad — a právě ten se dosud nepotvrdil.
Největší útok od druhé světové války
Den předtím zaznělo na palubě Air Force One, že chystaný úder měl být největší od druhé světové války a pro íránskou stranu zničující. Odvolán byl proto, že si ho nepřála Saúdská Arábie, která považovala dohodu za nadosah — dohodu o Hormuzském průlivu a v konečném důsledku o denuklearizaci Íránu. Jedna skupina lidí kolem prezidenta chce úder provést, druhá je proti; síly jsou podle jeho vlastních slov připraveny.
Mluvíme, nemluvíme
Ohlášená schůzka mezi Spojenými státy a Íránem se podle Teheránu nekoná: ještě ráno íránská strana zopakovala, že žádná jednání s Washingtonem neprobíhají. Vysvětlení jsou dvě — buď si prezident věci vymýšlí, nebo si plete zprostředkovanou diplomacii s přímým vyjednáváním. Vzkazy skutečně putují přes prostředníky, přes Omán a možná i přes Pákistán, ale přímý kanál mezi oběma stranami neexistuje.
Stejně tak tvrzení, že obrysy dohody jsou odsouhlaseny, zaznívá opakovaně, a pokaždé se ukázalo jako mylné. Ve stejném vystoupení pak padlo, že se mluví na žádost Íránu podporovanou Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a zejména Katarem a že jde o poslední šanci podepsat dobrý dokument.
Od soboty se na bojišti nic nezměnilo
Pokud má být tohle poslední šance, pak spíš poslední šance vyhnout se katastrofě. Od soboty se totiž nezměnilo nic z toho, co úder odradilo. Hory v Íránu nezmizely, raketová města pod nimi nikdo neopustil ani nezničil. Washington Post minulý týden referoval o varování generála Alexuse Grynkewiche, velitele Evropského velitelství amerických ozbrojených sil: nemá dost námořních sil na to, aby chránil Izrael i Spojené státy zároveň, a potřebuje posily. Předseda sboru náčelníků štábů a viceprezident podle západních médií řekli, že nezbývá dost útočných ani obranných raket na další rozsáhlou operaci.
Když neuspěly čtyřicet dnů trvající operace, dvouměsíční námořní blokáda ani třináct dnů leteckých úderů, opakování téhož s jinou účinností počítat nemůže. Podzemní komplexy v žule nelze vyřadit ani jadernými zbraněmi — poškodit ano, ale část raketových sil je ukrytá a maskovaná natolik, že se neví, kam vůbec střílet. Odvetné údery proto zastavit nejde. Kuvajt, Saúdská Arábie, Katar, Bahrajn i Emiráty to chápou; z Washingtonu to tak nevypadá.
Tlak na obnovení úderů
Síly, které prezidenta k úderu tlačily, neodešly do ústraní. Generál Jack Keane krátce po odvolání útoku napadl Saúdskou Arábii za to, že není ochotná přinést oběti a zbavit region íránské agrese — oběťmi myslí padlé a poškozené ropné kapacity a vyčítá Rijádu, že čeká, až tuto cenu zaplatí Američané.
Odpověď je nasnadě: taková oběť by k ničemu nevedla. Saúdové by přišli o lidi i o zařízení, a tím i o příjmy, a íránská strana by nad Hormuzským průlivem měla kontrolu dál. To je bolestivá realita, kterou tahle úvaha přehlíží.
Čtení reality odtržené od vývoje na zemi
Podobně to ve stejný den shrnul izraelský analytik: Bílý dům má vážný problém, protože jeho čtení situace se stále víc rozchází s vývojem na zemi. Pokud Washington vychází z toho, že Írán vyjednává z pozice slabosti a zoufale touží po dohodě, staví strategii na chybných předpokladech.
Íránská pozice je naopak konzistentní. Teherán chce dojednat režim Hormuzského průlivu s Ománem, do předválečného stavu se podle vlastních slov nikdy nevrátí a jakékoli budoucí uspořádání musí uznat jeho roli v průlivu; s Washingtonem o tom jednat přímo nehodlá. Očekává návrat k širšímu memorandu o porozumění včetně zrušení námořní blokády a uvolnění zmrazených íránských aktiv. K tomu podle teheránského univerzitního profesora Marandího a dalších přibývá zrušení sankcí a řeč o obnovovacím projektu za 300 miliard dolarů financovaném americkou stranou. Nové memorandum by navíc mělo vedle stažení Izraele z Libanonu obsahovat i ukončení války proti Hamásu v Gaze. Podmínek tedy přibývá, nikoli ubývá — a íránská strana si to může dovolit.
Proč vojenský nátlak kapitulaci nevynutí
Schopnost řídit průtok Hormuzským průlivem nelze íránské straně vzít. Všechny konvenční rakety dohromady na vyřazení raketových měst nestačí — jinak by se to už dávno stalo — pozemní armáda schopná takového úkolu neexistuje a jaderné zbraně přinášejí vlastní problémy. Údery mohou Írán tvrdě zasáhnout a poškodit, kapitulaci ale nevynutí. Blokáda funguje jen jedním směrem: Washington má vliv na to, co z Íránu vyjde, a nulový na to, co Írán sám průlivem nepustí. Za 154 dnů se to nepodařilo změnit a bez vyjednaného řešení to podle všeho nezmění ani dalších 154.
Podle zpráv byl izraelský premiér Benjamin Netanjahu odvoláním úderu rozzuřen a tlak na obnovení akce se dá čekat vytrvalý. Vojenská cesta k vynucení poslušnosti ale neexistuje: na žulovou horu je jedno, kolik munice se na ni vysype, a takových hor je zhruba třicet. Jediné, co rozsáhlý úder spolehlivě vyvolá, jsou odvetné rakety na spojence v regionu i na americké základny — a ty své cíle zasahují.
Válka prohraná před dvaceti lety
Kořen současné patové situace leží dvacet let zpátky, kdy se íránská strana na přesně takovou válku začala připravovat — podzemními objekty a využitím vlastní geografie, kterou nelze prorazit. Americká strana obdobná zařízení nemá, protože je nikdy nepovažovala za nutná. Právě v tom je zranitelnost, kterou ostatní po konci studené války rozpoznali.
Tomu neodpovídá ani veřejná debata: bývalí generálové a admirálové, kteří na obrazovkách volají po dalších úderech, argumentují způsobem odtrženým od téhle reality.
Závěr
Doložitelné je zatím tohle: úder byl na poslední chvíli zastaven, plán zůstává podle prezidentových vlastních slov v platnosti a Teherán existenci přímých jednání popírá. Všechno ostatní — že dohoda je nadosah, že Írán prosí o smír, že další útok tentokrát vyjde — je odhad, který dosavadní průběh nepotvrzuje. Riziko spočívá v tom, že se rozvážnější poloha Bílého domu neprosadí včas a rozhodne se udeřit znovu; následky ponesou především státy Perského zálivu a americké posádky v regionu.
