Otázka, zda je Hormuzský průliv otevřený, je dnes položená špatně. Nevyjednává se o tom, kdy se otevře, ale o tom, kdo bude určovat, co jím propluje. A protože průlivem teče podstatná část světové ropy, je z technické otázky rázem otázka mocenská. Uzavřený průliv není pro Teherán cíl, nýbrž páka v hodně dlouhé partii o sankce, americké základny a budoucí uspořádání Perského zálivu.
Průliv se neotevřel, jedná se o režimu jeho správy
Průliv otevřený není a komunikace mezi Íránem a Ománem se posouvá k dohodě. Podle íránských médií je připravený první návrh textu a obě strany se blíží ke shodě: průliv má být spravován společně. Klíčový je ale bod, který se ve zpravodajství snadno ztratí — Spojené státy ani Izrael, a stejně tak státy, které s nimi během války spolupracovaly, průliv používat nebudou moci, dokud Íránu nezaplatí náhradu za obnovu toho, co bylo zničeno.
Technické řešení je rozdělené na dvě trasy. Vplouvající směr má být zcela pod íránskou kontrolou, vyplouvající pod správou Ománu s dohledem íránských úřadů — pod hlavičkou orgánu, kterému se v Teheránu říká PGSA, tedy úřad pro Perský záliv a průliv.
Dvě priority Teheránu: bezpečnost regionu a odveta za sankce
První prioritou je kontrola všeho, co do zálivu vplouvá. Za tím stojí prostá úvaha: kdo drží průliv, rozhoduje o tom, jestli se dovnitř dostanou válečné lodě a jestli budou zásobovány americké základny v okolních zemích. Bezpečnost regionu má být napříště věcí regionu, ne flotily, která do něj připlouvá zvenčí.
Druhou prioritou je tlak kvůli sankcím, a to nejen na Washington, ale i na Evropu. Z jaderné dohody JCPOA vystoupil Donald Trump ještě ve svém prvním funkčním období, Evropané v ní tehdy zůstali — v září 2025 se ale přiklonili k americké linii a spustili mechanismus snapback, tedy návrat sankcí. Ekonomický tlak je od té chvíle enormní a odpověď zní: budete na nás uvalovat sankce, my budeme kontrolovat průliv. Zpoplatnění proplouvajících lodí, o kterém se hodně mluvilo, mezi íránskými prioritami vůbec není.
Ománská cesta stojí mimo memorandum
Íránský náměstek ministra zahraničí to v televizním vystoupení postavil jednoznačně: pokrok v jednáních s Ománem je před dokončením, ale pátý bod memoranda o porozumění se teď neuplatňuje. Spojené státy odložily stranou své závazky, Írán tedy odložil ten svůj ohledně Hormuzu. Cesta s Ománem je přirozená bez ohledu na to, jestli nějaké memorandum existuje — a normální poměry v průlivu mohou vzniknout jen cestou porozumění mezi Teheránem a Maskatem, ne cestou nátlaku.
Ománská strana bude pod obrovským diplomatickým i ekonomickým tlakem, aby do takové dohody nešla. Jenže jednání s Ománem se netýkají otevření průlivu, nýbrž technických detailů jeho správy. To, jestli se průliv otevře, závisí na stavu války mezi Íránem a Spojenými státy — a Washington u ománského stolu vůbec nesedí, přestože se avizovalo, že bude jednání součástí a že se lodě začnou zpoplatňovat. Omán v téhle rovnici rozhodující roli nehraje.
Ve Washingtonu se mění tón, rozhodnutí ale nepadlo
Posun je slyšet ve vyjádřeních amerického ministra financí Scotta Bessenta. Dřív mluvil o tom, že Írán srazí na kolena a donutí ho ke kapitulaci; v posledních dnech z jeho slov zaznívají spíš obavy. Zároveň opakuje čísla o íránské inflaci nad padesáti procenty, dokonce sto osmdesáti. Ověřit je zvenčí nelze, tlak na íránskou ekonomiku je ale reálný — a nutno dodat, že uzavřený průliv škodí i Íránu samotnému. Teherán do toho jde právě proto, že hraje na dlouhou trať.
Konečné rozhodnutí padne mezi Washingtonem a Teheránem. Součástí memoranda bylo zrušení blokády íránských přístavů a americká administrativa ji chce zrušit co nejdřív. Uvnitř ní ale probíhá spor: nebude přijetí íránsko-ománského řešení vypadat jako porážka? Jak to bude číst svět? K tomu se přidává tlak izraelské lobby. A chybí jakákoli schopnost poučit se — je docela dobře možné, že deset dnů po otevření průlivu zazní, že se dohoda Íránu s Ománem nelíbí, a blokáda bude zpátky.
Docházející munice a tvrdé linie na obou stranách
Do hry vstoupil stav amerických zásob munice, o kterém referovala CNN i další média; Reuters psal o zásazích. Jmenovitě padly rakety PrSM i střely PAC-3 — prakticky každá kategorie.
Na otevření průlivu má zájem většina aktérů v zálivu, Íránci i Američané. Na obou stranách jsou ale tvrdé linie, které nechtějí ustoupit ani o krok. Americká říká: íránské ekonomice se daří ubližovat, inflace roste, držme tlak a uvidíme, jestli se nakonec nezhroutí podpora režimu. Íránská ukazuje na docházející munici: do plnohodnotné války se Američané vrátit nemohou, protože jim rychle dojdou právě ty prostředky, které fungují, a náhrady jsou méně schopné a dražší.
V Íránu existuje skupina, která odmítá jednat vůbec — průliv držíme vojensky, žádnou dohodu nepotřebujeme. U moci jsou ale lidé, kteří politické řešení hledají. Jejich pozice je křehká: po podpisu memoranda čelili doma tvrdé kritice a další americké údery na jih a západ země jim situaci nijak neusnadnily.
Válka se rozlila do celého regionu
Když válka začínala, šlo o americké základny a o Írán. Dnes stačí pohled na mapu: Jemen bojuje se Saúdskou Arábií, Saúdská Arábie s Irákem, Irák odpovídá — a irácká vláda se snaží dostat pod kontrolu vlastní vzdušný prostor, aby přes něj nešly útoky na saúdské území. Je to regionální válka přesně toho typu, jaký předpovídal zesnulý nejvyšší vůdce Íránu; omezený úder na Írán se z toho nestal.
Kdo z toho těží? V regionu nikdo. Spokojenost lze čekat spíš v Izraeli, kde Benjamin Netanjahu sleduje, jak se konflikt roztahuje a jak se sousedé perou mezi sebou. Podle zpráv CNN bylo během války vyčerpáno osmdesát procent antiraket systému THAAD a padesát procent střel systému Patriot řady PAC-3. Na tak krátké období jsou to obrovská čísla — ukazují, jak intenzivní ta válka byla. Intenzita teď klesá, zato se konflikt rozšiřuje do bojů mezi jednotlivými aktéry v regionu.
Region si staví vlastní bezpečnostní architekturu
Memorandum slibovalo ukončení války na všech frontách, v prvním odstavci se ale objevoval jen Libanon, hned třikrát. Jemen v textu nefiguroval — a dnes drží blokádu Saúdské Arábie a tlačí na její ekonomiku. Fronty se připomněly samy.
Zásadnější je jiná zpráva: obrannou, vojenskou smlouvu podepsaly Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán. Před válkou by taková věc nedávala smysl — proč by Rijád potřeboval vojenský pakt s Ankarou nebo Islámábádem, když má na svém území americkou základnu a za zády nejsilnější armádu světa? Region se ale mění. Americká administrativa má přitom s Tureckem, Pákistánem i Saúdskou Arábií dobré vztahy a rozdíl mezi Ankarou a Izraelem si uvědomuje; ví, že Turecko Izrael v lásce nemá a že většina Pákistánců také ne — a nechává to být. Vznik nových paktů může regionu paradoxně přinést stabilitu a prosperitu. A také menší závislost na Washingtonu, což už začíná být vidět.
Jestřábí recept: víc raket
Ve Spojených státech je slyšet i opačný postoj. Generál ve výslužbě Jack Keane ho shrnul takto: dohodu jsme už jednou měli, blokádu jsme na základě memoranda zrušili a Írán měl zrušit omezení v průlivu — během několika dnů to rozbil. Dohodu tedy zkusme, ale pokud Íránci nebudou spolupracovat, je nutné se vrátit k rozsáhlým bojovým operacím; kontrola nad průlivem je strategická výhoda, kterou před válkou neměli, a proto jim ji nelze ponechat.
Potíž je v tom, že věta o nemožnosti ponechat Íránu kontrolu předpokládá schopnost, kterou Washington nemá — vojensky se ukázalo, že Íránu v držení průlivu zabránit neumí.
Pod technickými detaily války leží něco hlubšího: naprostá vzájemná nedůvěra. Vyjednat JCPOA trvalo přes dva roky, Írán ji dodržoval, a přesto z ní odstoupila americká strana; Teherán se pak zoufale snažil udržet v dohodě aspoň Evropany a nepovedlo se. Stejný vzorec se opakuje teď: memorandum je podepsané pár dnů a jeho body jsou už porušené — dohoda uzavřená mezi Libanonem a Izraelem bourá jeho první odstavec.
Limity americké síly
Přesto je tu důvod k opatrnému optimismu: Spojené státy se dostávají do bodu, kdy začínají chápat limity vlastní moci v regionu. Írán zasahoval americké základny systematicky — v Iráku, v iráckém Kurdistánu a dál na jih až k Ománu — a cíleně šel po technice, radarech a vybavení. Úbytek americké přítomnosti tlačí obě strany k jednacímu stolu, protože tam, kde vojenské řešení chybí, zbývá hledat alternativy.
Mění se i chování ostatních. Katar dnes chápe, co pro něj Hormuz znamená. Saúdská Arábie měla dřív alternativu v Rudém moři — než jemenská blokáda uzavřela tamní přístavy. Region hledá způsob, jak fungovat sám za sebe, bez amerického dohledu, a právě tohle nové porozumění by paradoxně mohlo pomoci i Washingtonu vyjednat lepší a spolehlivější dohodu. Donaldu Trumpovi zbývá v úřadu o něco víc než dva roky a otázka zní, jestli se z dosavadního průběhu poučí. Pokud ne, válka potrvá až do posledního dne jeho mandátu.
Ekonomický tlak Írán nezlomí
Může ekonomický tlak dojít tak daleko, že se íránská ekonomika prakticky zhroutí a lidé nebudou mít z čeho žít? Spíš ne. Blokáda přitvrzuje, tlak ale pro Íránce není nic nového. A hlavně: zemi, která vede válku o vlastní existenci, do kapitulace nedonutíte. Tak to většina Íránců vidí bez ohledu na to, jestli stojí napravo, nalevo, nebo uprostřed — kdo ustoupí dnes, bude ustupovat pořád.
Stojí za to připomenout, co se dělo před válkou. Íránská diplomacie zkoušela všechno: ministr zahraničí jednal o jaderné dohodě, jel do Egypta, mluvil s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a uzavřel s ní ujednání, které mělo návratu sankcí předejít. Nefungovalo to. Alí Larídžání, dřívější tajemník íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti, který válku nepřežil, popsal jednání s americkou stranou jako neustálé posouvání branky — poctivé vyjednávání to podle něj nebylo. Pak v Teheránu převážil závěr, že protistrana nechce jednat, ale zaútočit.
Íránská příprava tomu odpovídá. Scénář americké blokády v Perském zálivu se v Teheránu probíral už pět let předtím, než k ní došlo. A raketová města rozesetá po celé zemi, která se začala budovat před dvěma desetiletími a která nelze vyřadit, jsou hlavní důvod, proč si Írán kontrolu nad průlivem udržel.
Může se válka rozšířit po zemi?
Bývalý íránský velvyslanec v Afghánistánu nabídl drsnou úvahu: ze zemí ochotných přidat se k Američanům by Kuvajt vyřídily irácké Lidové mobilizační síly, íránské jednotky by dokončily práci v Bahrajnu a Saúdové na boj stavění nejsou. Mluví se i o možném pozemním vpádu jemenských sil do jihozápadní části Saúdské Arábie.
Riziko rozšíření války je reálné a v jistém smyslu už probíhá. Pozemní scénář ale nesedí. Nová obranná smlouva míří především proti Izraeli, ne proti Íránu nebo Jemenu — a kdyby Jemen vstoupil do Saúdské Arábie po zemi, dal by Rijádu důvod povolat turecké a pákistánské pozemní síly. Otázka je, jestli by přišly: když Jemen zasáhl desítkami raket saúdská ropná zařízení, reakce Pákistánu byla nulová. Do téhle vřavy se nikomu nechce.
Podobná logika platila v Evropě. Když Spojené státy zaútočily na Írán, Evropané se nepřidali — NATO je obranný pakt, ne nástroj útočných válek. V Iráku a Afghánistánu po 11. září šlo o jiný případ; tady jde o válku z vlastní volby, navíc vedenou proti zemi, se kterou se současně vyjednávalo, a to hned dvakrát.
Jemen navíc pozemní operaci nepotřebuje. Kdo chce Saúdskou Arábii ochromit, míří na ropná zařízení a odsolovací kapacity. Jemen sám odsolovací ani srovnatelná ropná zařízení nemá, takže při odvetě ztrácí nesrovnatelně méně, a saúdské spojenecké síly ostatně bojují uvnitř Jemenu dál — boje se vedou i o zásoby munice a saúdské pozice na severu země. Invaze do Saúdské Arábie z toho neplyne.
Kuvajt a Bahrajn jako slabá místa
Kuvajt a Bahrajn jsou jiný případ. Pokud si obě země neuvědomí, v jaké pozici se nacházejí, mohou zažít zásadní zlom. Kuvajt propůjčil území k útokům na Írán — právě odtud šly systémy HIMARS na západní část země. Tam ovšem žije arabské obyvatelstvo Íránu, tradičně a kulturně provázané s Iráčany i s Kuvajťany. Útoky na tuto oblast tedy nemají jen vojenský rozměr; mají důsledky v celém trojúhelníku vztahů.
Irácké Lidové mobilizační síly (PMF) jsou přitom součástí státních struktur a armády. Mohou mít vlastní politiku, ale linie vlády se drží — teze, že by obsadily Kuvajt, neobstojí. Skutečné riziko představují irácké odbojové skupiny, které pod armádu nespadají. Kuvajt by se přitom neměl čím bránit.
I otevřený průliv válku neukončí
I kdyby se průliv otevřel, jde jen o jeden ze čtrnácti bodů memoranda. Nic to neřeší pro Libanon z prvního odstavce, nic pro sankce ani pro zmrazené íránské prostředky. Nejpravděpodobnější vývoj vypadá takhle: průliv se otevře pod íránskou správou společně s Ománem, Washington to akceptuje a blokádu zruší — sankce ale nezmizí. Írán bude dál tlačit na Spojené státy i Evropu a případné uvolnění sankcí přijde nejdřív v dlouhém horizontu.
Zbytek konfliktu zůstává otevřený. V Libanonu by Washington musel donutit Izrael ke stažení. Jemenská otázka je ještě naléhavější: Rijád bude muset s obléháním Jemenu skončit, protože dokud trvá, bude Írán Jemen podporovat — v íránském pohledu jde o útlak, proti kterému se stojí, a je to i věc kulturní, nejen vládní politika.
Obě fronty jsou navíc spojené. Jemenský tlak na Saúdskou Arábii stojí a padá s uzavřeným Hormuzem — jakmile se průliv otevře, Rijád získá alternativní trasu a jemenská blokáda ztrácí sílu. Proto se dá čekat, že Teherán a Saná budou postupovat společně: otevření průlivu výměnou za zrušení blokády a obléhání.
Závěr
Hormuzský průliv se stal měřítkem toho, kdo v Perském zálivu určuje pravidla. Írán ho nedrží proto, aby vybíral poplatky, ale proto, že je to jediná páka, kterou má proti sankcím a proti americké přítomnosti v regionu. Otevření průlivu je proto reálné, trvalé řešení ale ne — dokud přetrvá vzájemná nedůvěra, každá dohoda vydrží jen do prvního výkřiku z Washingtonu.
Region si mezitím přestavuje vlastní bezpečnost bez ohledu na to, jak jednání dopadne: nové obranné pakty, nové trasy, nové rovnováhy. Chaos posledních měsíců regionu paradoxně ukázal, jak moc je propojený — a že tenhle stav, kdy je hlavní světová ropná tepna zavřená, dlouhodobě udržet nejde.
