Po týdnech ujišťování, že dohoda je na dosah a její obrysy jsou hotové, se tón z Washingtonu obrátil: vyjednávání je nově jen poloviční a celá věc se má držet při zemi. Na druhé straně fronty přibylo sebevědomí. Teherán vyhlásil nové podmínky, za nichž je ochoten Hormuzský průliv otevřít, a válku chce ukončit podle scénáře, který si diktuje sám.
Nové podmínky pro otevření Hormuzu
Íránská Nejvyšší rada národní bezpečnosti oznámila, že průliv se neotevře, dokud Spojené státy nenapraví své chování. Seznam toho, co si pod tím Teherán představuje, je dlouhý: Washington už nikdy nesmí Íránu vyhrožovat, musí trvale ukončit válku s Íránem i s jeho ozbrojenými spojenci v regionu, zrušit námořní blokádu íránských přístavů a stáhnout své vojenské síly z oblasti. K tomu má v plné výši nahradit válečné škody, zrušit sankce a bezpodmínečně uvolnit zmrazená aktiva.
Jednotlivé body nejsou nové, prakticky všechny se objevily už v původním čtrnáctibodovém rámci memoranda. Zásadní je změna pořadí: dosud se o nich mělo vyjednávat až během prvních šedesáti dnů, nově je Teherán žádá splnit předem, ještě než se o čemkoli začne mluvit a než se průliv vůbec otevře.
Vyjednávání, které jde jen jedním směrem
Do slovníku, který si válka za poslední měsíce vynutila, tedy eskalační žebřík a eskalační dominance, přibývá diplomatická obdoba. Memorandum ze 17. června není pro Teherán stropem, ale výchozím bodem. Nesnižuje z něj, nesměňuje ústupek za ústupek. Pokaždé, když se objeví hrozba dalšími údery, přibude do seznamu další požadavek a v průlivu jsou zasaženy další lodě, které se pokoušejí projít americkým koridorem. Vzkaz je čitelný: čím déle to potrvá, tím víc bude nakonec potřeba dát.
Za tím stojí střízlivý odhad vlastní pozice. Geografická kontrola nad úžinou je íránský trumf, kterého se Teherán nevzdá za žádnou dohodu, a s ní ani představy, že by se americké válečné lodě vrátily do Perského zálivu. Právě tenhle detail bude pro okolní svět rozhodující: pokud se pátá flotila nevrátí do Bahrajnu, nikdo nebude potřebovat oficiální komuniké, aby si spočítal, kdo tuhle válku vyhrál.
Omán, kompenzace a konec, který nikdo nepodepíše
Jednání skutečně probíhají, jenže ne s Washingtonem. Podle memoranda jedná o dočasné trase Írán s Ománem a okrajově s dalšími státy Zálivu. Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí to shrnul tak, že rozhovory s Ománem jsou blízko výsledku, ale určení trasy samo o sobě neznamená otevření průlivu, protože to závisí na dalších podmínkách. Mezi nimi znovu zaznělo odškodnění za porušení memoranda ze strany Spojených států. Jinými slovy: i kdyby se Omán a Írán na koridoru domluvili, s americkou blokádou to nehne.
Zpřísnění postoje má i vnitropolitický rozměr. Po státním pohřbu obětí a po případech, které v zemi vyvolaly vlnu hněvu, nejde už jen o ukončení války, ale o její jednoznačné rozhodnutí. V Teheránu panuje obava, že by protivník bral příměří nebo novou dohodu jen jako pauzu na přezbrojení a doplnění zásob před dalším kolem.
Přímé rozhovory přitom neexistují. Naproti sobě u stolu nikdo nesedí, vzkazy putují elektronicky přes prostředníky. Nelze tedy čekat podepsaný dokument s datem, kdy jedna strana zruší blokádu a druhá o dva dny později svou. Pokud k rozuzlení dojde, bude fakticky nevyhlášené, protože veřejné přiznání porážky je pro Washington nepřijatelné. Měřitelným ukazatelem zůstávají objemy ropy, které Perský záliv opouštějí. Soukromí sledovatelé lodní dopravy hlásí, že se toho ven dostává víc než na začátku, jenže není jasné, jestli jde o překládku nákladu uvnitř vnější blokády, nebo o tankery, které s íránskou ropou míří do Číny a nikdo je nezastavuje. Dokud se každý druhý den ozve zpráva o zasažené lodi, konec to není.
Proč Washington na zásahy lodí neodpovídá
Připomeňme sled událostí. Memorandum podepsané 17. června v pátém odstavci jednoznačně říká, že o způsobu otevření úžiny rozhoduje íránská, později íránsko-ománská správa. Přesto byl během pěti dnů vytyčen sekundární koridor a šestý den jím projely první lodě. Teherán prohlásil, že tohle dohoda nebyla, po varováních několik plavidel zasáhl a následovalo třináct dní vzájemné výměny úderů. Teď byla zasažena další řada lodí, tentokrát bez americké odpovědi.
Důvodem není velkorysost. Velitelům dochází, že žádná ze základen v regionu není mimo dostřel, včetně jednotek na západě Jordánska a v Izraeli. Jedna letecká základna v Jordánsku už zasažena byla a útok si vyžádal mrtvé i zraněné. Je to střet dvou vojenských epoch: útočné letouny potřebují k dosažení cílů tankování ve vzduchu, přesuny jsou viditelné v reálném čase a letadla se nedají odstavit do písku, potřebují beton. Betonových ploch je konečný počet, takže se stroje hromadí na několika málo místech.
Argument, že Írán se cílům v Izraeli vyhýbá, má své hranice. Je rozdíl mezi explozí v centru Tel Avivu a zásahem letiště, kde stojí vyrovnané tankovací letouny. Přesnost dnešních prostředků v řádu desítek metrů umožňuje zasáhnout letadla a nezpůsobit civilní ztráty, a nikdo ve světě nebude čekat, že se Írán nechá napadnout a nezareaguje, když útok startuje z izraelských letišť. Dosah už předvedl na cílech v Jordánsku. Zdrženlivost tedy není projevem síly, ale výpočtu: v tomhle kole eskalace by se prohrálo.
Poloviční vyjednávání a tlak na návrat k síle
Zatímco íránská strana opakuje, že vojenské řešení průlivu neexistuje, prezident Trump nově mluví o tom, že vyjednává jen napůl a že věc drží při zemi. Nejpřímočařejší výklad zní, že hledá, co dál.
Části jestřábích komentátorů to vadí. Podpora války podle nich byla nejvyšší, dokud Spojené státy postupovaly vpřed, a propadla se ve chvíli, kdy Írán začal sebevědomě klást podmínky. Řešením má být návrat k tvrdšímu postupu, přestože dvě kola úderů výsledek nepřinesla a fyzický důkaz o mezích vojenské cesty leží na stole.
Zaznívají ale i střízlivější hlasy z opačného tábora: nízký profil je nejspíš jediná dostupná strategie, Spojené státy z toho nevyjdou jako vítěz, ale i tak je to lepší než poslat na zem dvacet až třicet tisíc vojáků nebo vystřílet zásoby přesné munice v kampani, která nefunguje. Chybí v tom jediná další možnost, o níž se skoro nemluví: prostě odejít. Udržování blokády a zamrzlého stavu totiž poškozuje především toho, kdo je drží.
Vietnamská lekce: tonáž bomb nerozhoduje
Představa, že stačí přitvrdit a rozhodnout to během několika dní, naráží na historickou zkušenost. Na Vietnam, Laos a Kambodžu dopadlo třikrát víc bomb než na Německo a celou okupovanou Evropu za druhé světové války, a válka se tím nevyhrála. Jižní Vietnam, o který se bojovalo většinu dekády, je přitom rozlohou zhruba desetinou Íránu, který je sám více než třikrát větší než Irák.
Rozhodující je ale změna technických podmínek. Nad Vietnamem létaly B-52 tam a zpět prakticky bez ohrožení, protivník na zemi neměl čím na ně dosáhnout, a přesto bylo možné roky bombardovat zásobovací trasy, aniž by se dostavil výsledek. Dnes nad Íránem neprojdou ani bezpilotní stroje, sestřelují se. Zbývají tedy střely odpalované z bezpečné vzdálenosti, jejichž cena za kilogram dopravené trhaviny je řádově vyšší než u volně padající pumy shozené z bombardéru. Bojová hlavice takové střely váží řádově stovku kilogramů, tedy zhruba tolik co nálož dvou klasických pum, jaké starý bombardér vozil po desítkách. Proti vietnamskému měřítku jde o špendlíkové píchání, kterým se nedá vynutit kapitulace.
Obrana proti raketám a docházející zásoby
Druhou stranou téže mince je protiraketová obrana. Deklarovaná úspěšnost kolem devadesáti procent se s realitou míjí a existují technické rozbory, podle nichž jsou baterie spíš psychologickou oporou pro vlastní jednotky než skutečným štítem, se skutečnou úspěšností v jednotkách procent. Fyzika je nemilosrdná: sestupující hlavice se pohybuje kolem čtyř kilometrů za sekundu, střela protivzdušné obrany zhruba půldruhého, takže se během jediné vteřiny musí uzavřít přes pět kilometrů prostoru. Když navíc hlavice dostane urychlovací stupeň a malá kormidla a v posledních vteřinách změní dráhu, je po záchytu. Vypálit kus kovu bude vždycky levnější než vyvinout něco, co ten kus kovu sestřelí za letu.
K tomu přistupuje stav skladů. I zastánci návratu k úderům přiznávají potíže s doplňováním zásob, což je věc, kterou sleduje i Kongres. Bez střel odpalovaných z dálky zbývají naváděné pumy, kterých jsou desítky tisíc, jenže ty vyžadují přiblížení letounu s posádkou. Ruské klouzavé pumy s dosahem kolem dvaceti kilometrů ukazují, jak riskantní je i to: v ukrajinské válce znamená přiblížení na dvacet kilometrů let na hranici bezpečí. Írán je několikanásobně větší, takže dostat se s posádkou nad jeho střed by znamenalo ztráty pilotů a jejich záběry v televizi. Že by takový vývoj vyvolal vlnu vlastenectví, mobilizaci a odvody na válku desetkrát větší než vietnamská, čekat nelze.
Čas, ropa a paliva pracují proti Washingtonu
I kdyby se někdo rozhodl jít cestou velké pozemní operace, čas na přípravu už není. Strategické ropné zásoby jsou konečné a neslouží jen k zásobování armády, ale hlavně k umělému tlumení světové ceny barelu. Hladina těchto zásob je veřejně sledovatelná, takže každý vidí, kolik času zbývá. Teherán si může dovolit hrát na čas, zpomalovat a čekat, zvlášť když se na začátku listopadu blíží volby do Kongresu a domácí tlak na výsledek poroste. Je to souboj dvou potápěčů v jeskyni, kde rozhoduje, komu dřív dojde vzduch v láhvi. Buď se něco stane, nebo je potřeba jeskyni opustit.
V nejbližších týdnech se navíc čeká tlak nejen na ropu jako takovou. Rezervy a skladovací kapacity leteckého paliva a nafty jsou vyčerpané a nedostatek začne dopadat na dopravu. Nejtvrději to odnesou spojenci: kerosin se nedá vyrobit jen proto, že je po něm poptávka, musí se dovézt, a platí se za něj skutečná, nikoli papírová cena. Evropské ekonomiky to pocítí dřív a hůř než ta americká.
Arktida, ledoborce a přesun spojenců
Následky se přitom neomezují na Blízký východ. Jižní Korea, jeden z největších světových stavitelů lodí, staví ledoborce a tankery na zkapalněný plyn v arktickém provedení pro plavbu k severnímu pobřeží Ruska. Kdo tudy chce plout, musí být s Ruskem zadobře, protože trasa vede kolem ruských ostrovů. Čína staví vlastní těžké ledoborce a s Ruskem v oblasti spolupracuje. Severní cesta přitom není okrajová kuriozita, na mapě v Mercatorově zobrazení vypadá delší, než ve skutečnosti je: je kratší než plavba Suezem. A když je Suez nebo Bab al-Mandab uzavřený a Rudé moře neprůjezdné, zbývá objížďka kolem mysu Dobré naděje, tedy zhruba dvojnásobná vzdálenost.
Pro Rusko to znamená víc než zkratku pro kontejnery. Severní trasa s ledoborci otevírá přístup k ložiskům plynu, ropy a nerostů, která jsou dávno zmapovaná, ale zůstávala nedostupná, protože k nim nevedly železnice a velké objemy nešlo odvézt. Jakmile tam doplují velké lodě, dá se s nimi začít obchodovat.
Asijští spojenci si z toho odvozují jednoduchý závěr. Kdo nedokázal ochránit spojence v Zálivu před Íránem, těžko obstojí proti Číně a Rusku dohromady. Zemím jako Japonsko nebo Korea jde o ropu, plyn a hnojiva, ne o ujištění, a podle toho volí, ke komu se přiblíží. Ve stejném rámci se odehrává i debata o postavení dolaru jako rezervní měny.
Tchaj-wan jako další test
Tchaj-wan chystá výrobu stovek tisíc dronů, tedy variantu dikobrazí obrany: být natolik tvrdým soustem, aby se útok nevyplatil. Ostrov je mnohonásobně větší a lidnatější než Okinawa, nejtěžší bitva tichomořské války, takže dobýt ho přímým útokem by bylo mimořádně nákladné.
Jenže ostrov lze blokovat. Pravděpodobnější čínskou strategií je vzdušná a námořní blokáda, jejíž tvrdost lze postupně stupňovat, a snaha vtáhnout americké námořnictvo do pokusu o její prolomení. Tedy totéž námořnictvo, které se momentálně nedostane ani do Perského zálivu. Cvičení, při nichž čínské svazy krouží kolem celého ostrova, tenhle scénář nacvičují už teď.
Cena, kterou platí posádky
Téma, kterému se hlavní média téměř nevěnují, je stav vlastních jednotek. Vojáci dostali na začátku rozsáhlý seznam cílů, který se nenaplnil. Pak se zkusilo něco jiného, což nevyšlo, pak přišlo memorandum, které také nevydrželo, a teď se mluví o dalším kole. Po podpisu memoranda se část jednotek začala přesouvat domů v přesvědčení, že je konec, načež byla poslána zpět.
Život na palubě je sám o sobě tvrdý: šestice mužů na prostoru velikosti malé koupelny, trojité palandy, u námořní pěchoty často lůžka přímo v průchozích chodbách, měsíce převlékání před tuctem lidí v ocelové krabici. Co takový režim vždycky vyvažovalo, bylo vyloďování v přístavech. Právě to teď chybí. Bez zázemí v Bahrajnu se zásobování opírá o Diego Garcii, takže nefunguje ani letecky dovážený řetězec čerstvých potravin, který kdysi končil až u lodí na hlídce. Rozdíl mezi Neapolí a atolem uprostřed oceánu je pro posádku zásadní.
Následky se ukážou se zpožděním v náboru a v tom, kolik lidí po skončení závazku prodlouží. Vypovídají o tom i fotografie vracejících se lodí, po jejichž bocích stékají rezavé pruhy. Údržba proti rzi bývala každodenní rutinou a její zanedbání se dřív četlo jako známka rozkladu u sovětského loďstva. Nejzávažnější položka ale teprve přijde: tlaková poranění mozku z detonací, tedy zranění bez viditelné rány, kterých se v nemocnicích v Německu zjevně nashromáždilo dost na velký příběh, o který zatím nikdo nestojí.
Závěr
Teherán nevyjednává o snížení nároků, protože nemusí. Ovládá průliv, umí zasáhnout základny i lodě a čas hraje pro něj. Vojenská odpověď naráží na dosah letectva, na cenu munice a na fyziku protiraketové obrany, ekonomický tlak dopadá tvrději na spojence než na protivníka a mimo Blízký východ se mezitím přeskupují trasy, dodavatelé i spojenectví. Otázka už nezní, jak vyhrát, ale za jakou cenu z toho vycouvat.
