Írán během pěti dnů potřetí zasáhl americké cíle v Bahrajnu, raketa dopadla i na Kuvajt a Spojené státy odpověděly údery na ostrov Kešm. Státy Perského zálivu, které hostí americké základny, se tak znovu ocitají v palebné linii. Vojenský rozbor ukazuje, proč by návrat k plné válce mohl Washingtonu přinést víc škody než užitku – a proč rozhodnutí padají v informační bublině.
Írán znovu útočí na základny v Perském zálivu
Otázka zní jednoduše: stojí region na prahu nové, plnohodnotné války? Odborníci se přou, jestli jde o výměnu úderů oko za oko, nebo o íránský preventivní tah proti základnám, odkud by mohla vyrazit další americká vlna. Jisté je, že Teherán připomíná zranitelnost amerických vojáků a letců v zálivu. Nepřímou stopu nabízí i zpráva o zdravotnickém letounu C-17, který mířil z Německa nejspíš do Kuvajtu – jiný důvod než vyzvednout raněné je těžké najít.
Sestřeleno 99,99 procenta? Čísla, která nesedí
Prezident Donald Trump nedávno prohlásil, že americká obrana sestřelila 99,99 procenta íránských střel: z přibližně dvou tisíc raket prý prošla jediná a z osmi až devíti tisíc dronů jen dva. Satelitní snímky, které už v květnu zveřejnil Washington Post, přitom na jediném záběru ukazují devět míst zásahu – a takových cílů byly stovky.
Ministerstvo oficiálně přiznává 868 raněných nepřátelskou palbou a 23 mrtvých. Pořad 60 Minutes chystá reportáž, podle níž jsou skutečné ztráty vyšší; v ukázce vystupují rozhořčení rodiče padlých. Přes osm set raněných přitom dává smysl jen jako následek tlakových vln při zásazích základen, tedy ne po dvou šťastných průnicích.
Pokud prezident těm číslům opravdu věří, považuje zřejmě za lež i hlášení o ztrátách – a může se domnívat, že další vlna úderů „dokončí práci“. Generálové a admirálové přitom vědí, kolik střel prošlo. Vědí to i Izraelci. Otázkou tedy je, jak dlouho budou plnit rozkazy člověka, který o realitě války nemá přehled.
Komu by nová válka prospěla
Z obnovené války by měl radost hlavně Benjamin Netanjahu a nejradikálnější mesiánské křídlo izraelské politiky. Jiná, širší část izraelské společnosti vidí úspěch v tom, že Izrael obklopí rozvrácené státy, kterým může diktovat. Vzorem je Sýrie: po pádu Asadova režimu nemá nová moc vrtulníky ani obrněné transportéry a Izrael ji využívá jako hřiště, Američané zase její vzdušný prostor pro přelety.
Část izraelských jestřábů by proto ráda viděla zničený Írán za jakoukoli cenu, včetně útoků na přehrady či jaderných zbraní – hlavně aby skončil jako Libye nebo Irák, tedy jako země rozdělená mezi válečníky.
Pandořinu skříňku lze otevřít, ale ne zavřít
Nová kinetická fáze by připomínala Pandořinu skříňku. Spojené státy mohou poslat do akce tři úderné svazy letadlových lodí, případně vysadit námořní pěchotu v přístavu Čáhbahár na jihovýchodě Íránu. Neurčí ale, kdy válka skončí.
Plné zásobníky lodí a dalších zbraní dlouhého doletu vystačí zhruba na dva týdny intenzivních úderů. Když Írán rakety šetří a dál je vyrábí, stačí mu odpalovat deset denně po celé měsíce. Haifa a Tel Aviv by pak žily v krytech donekonečna. Země s devadesáti miliony obyvatel, šestkrát větší než Vietnam, se zničit nedá – i když jí lze rozbít přehrady a elektrickou síť.
Nejcitlivější jsou lodě. Teherán tvrdí, že má novou generaci zbraní s lepším naváděním a vyřešil zásahy pohyblivých plavidel; zatím přitom neblafoval. Válečnou loď je těžké potopit, snadno se na ní ale způsobí hromadné ztráty: je plná paliva, leteckého petroleje a munice. Zásah pod palubou téměř jistě vyvolá sekundární výbuchy, požár a výpadek proudu. Loď, která ztratí pohon nebo řízení, se stává snadnou kořistí jako kdysi Bismarck. U letadlové lodi jde o tisíce životů – a ztráty, které by se před veřejností tajily, by byly politicky neúnosné.
Proč Írán útočí: tvarování bojiště
Teherán zatvrdil diplomatický postoj. Než vůbec otevře jaderná jednání, trvá na sedmi podmínkách: zrušení sankcí, uvolnění zmrazených peněz, ukončení americké blokády, konec války v Gaze i v Libanonu a další. Je téměř nemyslitelné, že by na to Washington přistoupil.
Údery na Bahrajn a Kuvajt přesto nevypadají jako snaha vyprovokovat velkou válku. Spíš jde o přípravu bojiště: Írán zřejmě usoudil, že velký útok stejně přijde. Už v březnu a předtím loni v červnu zničil velké radary dlouhého dosahu a satelitní spojovací stanice – stavby široké přes třicet metrů pod geodetickými kopulemi, které hlídaly odpaly z hloubi Íránu. Nahradily je menší modulární systémy, jenže síla radaru je hlavně v jeho velikosti: pětimetrová anténa nezvládne, co dvacetimetrová.
Obě strany teď hrají stejnou hru. Snaží se protivníka přimět, aby zapnul radary a další ne zcela mobilní systémy, a ty pak zasáhnout protiradiolokačními střelami. Námořnictvo sice Bahrajn opustilo, na pevnině tam ale dál zůstávají technici a vojáci s přenosnými systémy – a skrýt jejich činnost před místními je těžké.
Jack Keane, CIA a sen o povstání
Prezidenta podle tohoto čtení obklopuje bublina – z vojenské strany admirál Cooper, z politické nový šéf kanceláře Bílého domu. Do toho se přidávají hlasy z televizních obrazovek s přímou linkou do Oválné pracovny. Generál ve výslužbě Jack Keane volá po návratu k válce: režim podle něj dál útočí, jeho vedení je nedotčené, a tak je třeba vojenský tlak doplnit o CIA a Mossad, které mají s pomocí íránského lidu režim konečně svrhnout.
Tahle představa má dlouhou a neslavnou tradici. Zpravodajští důstojníci se snadno nechají opít rohlíkem od místních spojenců – Balúčů na jihovýchodě Íránu, kteří přecházejí pákistánskou hranici, nebo Kurdů v severním Iráku. Před válkou v Iráku přesvědčoval Washington irácký emigrant Čalabí, že lid je připraven svrhnout Saddáma a stačí mu zaplatit. Čalabí se ukázal jako podvodník, a přesto s ním Američané dlouho počítali. Dnešní obdobou je šáhův syn Pahlaví a představa, že ho stačí vysadit v Íránu a lid ho přivítá.
Doba, kdy šlo zmobilizovat vojenskou formaci a vyrazit přes hranici, navíc skončila – ukazuje to válka na Ukrajině i saúdské tažení v Jemenu. Myšlenka kolon postupujících do Íránu patří do éry jezdectva. A výčitka, že si Írán dovolil udeřit na základny, ze kterých je sám napadán, prozrazuje hlavně nedostatek sebereflexe. Podle čínského stratéga Sun-c’ prohraje každou bitvu ten, kdo nezná sebe ani nepřítele – a právě v tomto rohu se dnes Washington nachází. Řada vysloužilých generálů navíc sedí ve správních radách zbrojařských firem a vystupuje v televizi, takže víra v jednu poslední ofenzivu se jim vyplácí.
Pompeo, terorismus a ztracené americké jezero
Keanovi sekunduje bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo. Na zprávu, že Írán by mohl vyrobit špinavou bombu, reagoval na síti X slovy, že terorismus je v DNA islámské republiky, jejíž dny jsou sečteny, a že klid přinese jen vítězství nad tímto režimem. Každá věta toho příspěvku přitom sedí spíš na americké jednání – jde o klasickou zpověď skrze projekci.
Co je terorismus, záleží na tom, na které straně bomby člověk stojí. Írán nebombardoval americkou dívčí školu ani nesestřelil americké dopravní letadlo; křižník Vincennes naopak sestřelil íránský Airbus v době, kdy byl Perský záliv americkým jezerem a během Pouštní bouře v něm kotvilo pět úderných svazů letadlových lodí.
Dnes torpédoborce vyrážejí nanejvýš na pět set kilometrů od pobřeží a letadlové lodi se drží tisíc kilometrů daleko. Dlouhé přelety, tankování a únava posádek srážejí počet bojových vzletů na zlomek toho, co zvládaly lodě za vietnamské války, kdy stroje Skyhawk startovaly téměř na dohled pobřeží a za tři hodiny letěly znovu. Letadlové lodě jsou tak prakticky mimo hru, kromě několika vln střel s plochou dráhou letu – nad Írán se letět nikdo neodváží.
Prošlé tomahawky a pojistné v Hormuzském průlivu
K opatrnosti by měla nabádat i slova vlastních lidí. Ministr námořnictva přiznal, že Spojené státy v dosavadních bojích střílely i munici s prošlou expirací – vedle už tak značně vyčerpaných zásob střel JASSM a tomahawků. Část z nich tedy nemusela doletět nebo vybuchnout. Ministr to přirovnal ke starému chlebu, který stačí navlhčit a dát do mikrovlnky.
Před senátním výborem pak hájil tvrzení, že Spojené státy Hormuzský průliv plně ovládají. Senátor mu připomněl, že před rokem proplula Hormuzem i Bábelmandebským průlivem obchodní loď bez doprovodu, kdežto dnes to bez něj nejde – protože válku rozpoutal Washington. Čísla, kterými se oba přeli, nebyla přesná: u tankeru v hodnotě sto milionů dolarů stálo pojištění před válkou asi 250 tisíc dolarů, dnes šest až deset milionů. To je víc než poplatek, který Írán navrhuje vybírat za průjezd po skončení války.
Průliv tedy Američané neovládají. Velitelství páté flotily v Bahrajnu je opuštěné a na snímcích hoří tanker na zkapalněný plyn, jehož posádku vytahují z moře malé čluny. Posádky se dají přesvědčit penězi – když jedna střela Patriot stojí tři až pět milionů dolarů, je levnější nabídnout námořníkům z Filipín či Malajsie sto tisíc dolarů za jednu plavbu. Donekonečna to ale nejde a pořád je to dražší, než kdyby průliv spravoval Írán.
Na jak dlouho vystačí zásoby a co z toho vyčte Čína
V oblasti operuje jedenáct až dvanáct torpédoborců třídy Burke s 90 až 96 vertikálními odpalovacími buňkami. Při rozdělení napůl mezi útočné tomahawky a obranné střely to dělá zhruba padesát tomahawků na loď, tedy asi šest set celkem. Shromáždit je trvalo dlouho a odpalovat se musí v mohutných salvách, aby přesytily protivzdušnou obranu, jako 28. února. Pokud se už loni na jaře sahalo po prošlé munici, co zbývá dnes? A co když selže baterie či navádění a střela dopadne kamkoli?
Napoprvé válka trvala čtyřicet dní. Teď by vydržela nanejvýš intenzivní dvoutýdenní smršť – a Rusku i Číně by ukázala, že se Spojené státy vyčerpaly na zemi druhé či třetí kategorie. Čína ví, že námořnictvo, které mělo chránit Tchaj-wan, Japonsko a Jižní Koreu, to už nedokáže. Tyto země musí potichu uznávat čínskou převahu v západním Pacifiku; udržet první ostrovní řetěz je nereálné.
Čína má mobilní pozemní střely přezdívané zabiják Guamu. Andersenova letecká základna a přístav Apra, kde se zásobují ponorky i torpédoborce a kotví lodě s předsunutým materiálem, by padly v prvních dnech války. Za Vietnamu létaly z Guamu bombardéry B-52 jako kyvadlová doprava; dnes je ostrov v dosahu soupeře. Číňany nikdo milovat nemusí, ale žít se musí v reálném světě.
Rakety na pět tisíc kilometrů a zranitelná letiště
Jediné, čeho se svět na Spojených státech ještě bojí, je nevypočitatelnost – zda by sáhly po jaderné zbrani. Írán ovšem nemusí mířit na Washington. Stačí, když dojde k závěru, že hlavou hada je Tel Aviv. Klíčovou postavou je generál Mohsen Rezáí, tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti. Analýza v něm vidí faktického vládce a jediného přímého prostředníka nového nejvyššího vůdce; začátkem listopadu přivezl Vladimiru Putinovi vůdcův dopis. Rozhodne-li, že cílem je Izrael, nikdo v Íránu mu neřekne, že překračuje pravomoci.
Teherán navíc oznámil, že zrušil omezení doletu a jeho nejdelší rakety dosáhnou pět tisíc kilometrů – tedy na celou Evropu včetně Británie s americkými základnami. Ověřené to zatím není. Podstatnější je přesnost: díky satelitní navigaci a korekcím za letu už balistická střela není dělová koule, která letí, kam byla namířena. I na maximální vzdálenost může zasáhnout konkrétní budovu – parlament stejně jako základnu Mildenhall s tankovacími letouny. Masa, přesnost a dolet poprvé dohromady.
Raketa s doletem pět tisíc kilometrů nese submunici, což ukazuje na letiště. Malé nálože každých sto metrů rozmetají beton a asfalt po ranveji a poškozený letoun nevzlétne. Velký letecký úder je přitom choreografie s tlustým operačním plánem: když chybí tanker, nevzlétnou ani F-35, které měl doplnit. Íránská raketa doletí za deset minut, zatímco letouny se k bodu odpalu dostávají hodinu. Prázdný tanker pak musí přistát třeba v Turecku a z boje vypadne. Stačí zasáhnout pár klíčových uzlů a celý systém se zastaví.
Kde jsou důstojníci, kteří promluví včas
Je zahanbující, že bývalý ministr zahraničí a čtyřhvězdičkový generál nevysvětlují veřejnosti, co se děje, a místo toho předstírají, že problémy neexistují. Kde je dnešní plukovník David Hackworth? Kde jsou veteráni války s terorismem, kteří jsou dnes podplukovníky a plukovníky – nedali přednost penzi a hypotékám před ctí? A napíšou za dva roky paměti, že věděli, že to skončí katastrofou?
Tak to už jednou bylo: generál, který odešel kolem roku 2013, vydal paměti o tom, že válka v Afghánistánu byla bez strategie a chybou. V aktivní službě by s hvězdami na ramenou mohl něco změnit, později mu kritika jen pomohla prodat knihy. Colin Powell se k prezentaci o iráckých zbraních sám později vyjádřil jako k hanbě a měl pocit, že ho napálili. Válečný zpravodaj Michael Yon chodil s vojáky do nejnebezpečnějších akcí a psal pravdivé reportáže, dokud mu armáda nezakázala vstup na letadla i základny. Lidé věří těm, kdo promluvili, když to něco stálo.
Závěr
Nové údery na Bahrajn a Kuvajt zatahují státy zálivu hlouběji do konfliktu, z něhož nevede snadná cesta ven. Washington by šel do druhého kola s vyčerpanými zásobami, prošlou municí a loďstvem drženým daleko od íránského pobřeží. Proti němu stojí protivník, který umí šetřit rakety, mířit přesně na velkou vzdálenost a ochromit letiště. Kdo prezidentovi tvrdí, že tentokrát to vyjde, přehlíží vlastní slabiny i sílu soupeře – a Čína se dívá.