Republikáni v úterních volbách do Kongresu utrpěli drtivou porážku a válka s Íránem k ní podle všeho přispěla nejvíc. Ve Washingtonu se teď přetahují tři tábory: diplomaté, jestřábi a zastánci sankcí. Ani jedna cesta ale z války nevede. Írán mezitím vzkazuje, že Spojeným státům nedovolí obnovit v regionu zničené základny, klade pět podmínek ještě před zahájením jednání a hrozí odvetou tam, kde ji nikdo nečeká. Jediným rozumným východiskem tak zůstává odchod z regionu.
Tři tábory a diplomacie bez důvěry
Podle deníku Wall Street Journal se kolem prezidenta Donalda Trumpa po volební porážce vytvořily tři tábory. První vede viceprezident JD Vance, který prezidentovi dal najevo, že porážku přičítá válce. Spolu se zvláštním vyslancem Stevem Witkoffem chce dál prosazovat diplomacii, která by válku ukončila a znovu otevřela Hormuzský průliv. Druhý tábor tvoří ministr obrany Pete Hegseth a velitel Ústředního velitelství USA admirál Brad Cooper, kteří chtějí obnovit rozsáhlé bojové operace – a s nimi i izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který dál tlačí na nové údery. Třetí tábor, ministr zahraničí Marco Rubio a ministr financí Scott Bessent, sází na přísnější sankce a pokračující blokádu íránského obchodu.
Diplomacie by byla na místě, ovšem ta skutečná: hledání společných zájmů, ústupky výměnou za ústupky a dohoda, kterou obě strany dodržují ve vlastním zájmu. Tak se Spojené státy nechovaly už dlouho a Trump šel ještě níž – slovo se nedodržuje a protistraně se jen diktuje. Írán přitom stále tvrdí, že o dohodu stojí, pokud v ní také něco získá. Doba, kdy Washington mohl jen přijít a požadovat, je ale nenávratně pryč.
Teherán připomíná, že dostal podpásovku už mnohokrát: v roce 2018, v roce 2025, v únoru 2026 a znovu v červnu 2026. Postupné kroky na střídačku proto nepřicházejí v úvahu. Írán chce mít předem splněno pět podmínek a teprve pak bude mluvit o jaderném programu. Že je k jaderným rozhovorům vůbec ochoten, je s podivem. Těžko si ale představit, že by Trump Vanceovi a Witkoffovi dovolil na všech pět podmínek přistoupit.
Jestřábi chtějí zpátky do války
Ministr Hegseth nepoznal vojenský konflikt, který by si neoblíbil – zvlášť od chvíle, kdy se dostal k moci a moc ho opila. Svědčí o tom všechno od útoků na Húsíe a aféry kolem chatu na Signalu přes operaci Midnight Hammer až po mimosoudní zabíjení v Karibiku a Tichém oceánu a převzetí Venezuely. Na nedávném vystoupení prohlásil, že necouvne, že ho nikdo neodvolá a že se nikdy nevzdávají. Prezidentovi od ledna, a hlavně od únorového útoku, opakuje, že válku lze vyhrát. Podle dostupných informací to tvrdí i dnes. Stejně se staví i admirál Cooper.
Téměř osm měsíců zkušeností přitom svědčí o naprostém vojenském nezdaru. Nepodařilo se zničit ani jedno z podzemních raketových měst, továrny na drony ani výrobu raket, ani zastavit íránské údery na americké cíle. Chlubit se potopenými hladinovými loděmi nemá smysl – většina z nich kotvila v přístavech a jedinou na moři zasáhlo torpédo, když se neozbrojená vracela ze cvičení. Rychlé čluny dál vyjíždějí z podzemních úkrytů; zničeno jich bylo jen pár, zatímco v záloze jich zřejmě zůstávají stovky, ne-li tisíce. Spojence Íránu se umlčet nepodařilo: na Húsíe si stěžuje Saúdská Arábie, Hizballáh i Hamás jsou oslabené, ale existují dál. Raketový potenciál přetrvává, vláda pevně drží moc a Hormuzský průliv ovládá Írán.
Za takové selhání by Hegseth i Cooper měli být odvoláni. Ve druhé světové válce, v Koreji i ve Vietnamu velitelé, kteří v boji selhali, o místo přišli. Když je ohrožena národní bezpečnost, mise selhávají a vojáci zbytečně umírají, je čas se s lidmi rozloučit, ne je znovu poslouchat. Slib, že válku s Íránem „dotáhnou do konce“, přinese jen další potíže.
Sankce, které nikdy nefungovaly
Že zrovna ministr zahraničí nepatří do diplomatického tábora, je zvláštní. Rubio a Bessent nechtějí válku, ale ani mír – jen dál přešlapovat s ekonomickými sankcemi. Jak dobře sankce fungují, ukazuje Kuba od šedesátých let, Severní Korea a Írán od roku 1979. Blokáda navíc drží Hormuzský průliv přiškrcený i z americké strany.
Bessent 27. září prohlásil, že íránská vláda se pod ekonomickým tlakem zhroutí zhruba za dva týdny. Nezhroutila se, od té doby uběhl víc než měsíc a místo vysvětlení či omluvy přicházejí jen nová tvrzení o čemsi, co se má stát každou chvíli. Rubio podle stejného hodnocení selhal ve všem, oč se v Trumpově administrativě pokusil. Sankce Íránu jistě bolí, ale nic nevyřeší. Námořní blokáda sice drží íránskou ropu v zásadě mimo trh, část zboží ale průlivem proudí díky dohodám Íránu s arabskými státy Perského zálivu, že jejich lodě nebude napadat. A útoky pokračují: jen přes noc najela další loď na minu, nabírá vodu a silně se naklání.
Kdo věří, že ještě měsíc či dva ekonomického tlaku Írán zlomí, nesledoval posledních osm měsíců ani půl století od islámské revoluce. Íránci se takovému tlaku nepodvolují; umějí přinášet oběti a umějí trpět.
Čtvrtá možnost: prostě odejít
Bilance je neradostná. Diplomacie bez ochoty cokoli dát je slepá ulička. Vojenská cesta je ze všech nejkatastrofálnější, protože vyvolá odvetu. A sankce nebudou fungovat nikdy, ať trvají kolik let chtějí – stačí se podívat, kolik desetiletí vydržela malá Kuba.
Chybí čtvrtá možnost, kterou prosazuje i Joe Kent: plán odchodu. Nevyjednávat, nevracet se do války, prostě odejít. Spojené státy dokážou v případě ohrožení svých zájmů promítnout sílu na velkou vzdálenost, takže v regionu nepotřebují vojáky ani poškozené základny, které by musely znovu stavět. Odchodem by Írán přišel o možnost útočit na americké vojáky a Washington by se zbavil strategicky zranitelného místa. Hormuzský průliv by se po zrušení blokády otevřel, což by vyhovovalo i Íránu, který chce vyvážet ropu.
Není to dobrá možnost, je ale jediná schůdná. Je ošklivá kvůli tomu, co Spojené státy dosud udělaly – rozpoutaly válku, kterou nemohly vyhrát. Nyní mohou aspoň nezhoršovat situaci a začít škody postupně tlumit. V roce 2027 nejspíš přijde globální recese a potíže s potravinami jsou už nevyhnutelné. Odchod jim nezabrání, předejde ale něčemu mnohem horšímu.
Dvacet milionů za zradu
Ústřední velitelství USA vypsalo odměnu dvacet milionů dolarů za informace o íránském jaderném programu – o výrobě, zásobách klíčových součástí a jejich možném přesunu. Vyznívá to jako přiznání, že Washington netuší, kde íránská jaderná zařízení jsou a co Teherán chystá. Kdo má skutečně cenné vnitřní informace, je za peníze nevyzradí, protože by tím skončil s oprátkou na krku. Íránská vláda zrádce bez váhání popravuje, i za mnohem menší provinění. Zároveň se tím zpochybňují všechna dřívější tvrzení o tom, jak skvělý přehled o íránských jaderných kapacitách Spojené státy mají.
Úder na ostrov Kešm
Přes noc zasáhla americká armáda ostrov Kešm v ohybu Hormuzského průlivu. Íránské zdroje hlásí několik výbuchů a Trump útok sám potvrdil. Zda šlo o sebeobranu při doprovodu lodí, třeba poté, co pozemní radar zaměřil americké letadlo, zatím není jasné. Jisté je, že Írán na zásahy obvykle odpovídá. Odveta zatím nepřišla, Teherán si ale možná jen drží prach v suchu – takové věci nezapomíná. Hrozí tak kolotoč úderů a protiúderů, v němž Spojené státy sice začaly, ale iniciativu předaly Íránu. Pokud odpoví silněji, než se čeká, nastanou skutečné problémy. Tím se ve Washingtonu zřejmě nikdo moc nezabývá.
Dvacet lidí v Tampě a jedenáct tisíc mil hranic
Admirál Cooper ráno oznámil vznik úkolového svazu Iron Gate, který má narušit íránské pozemní tranzitní trasy pro nelegální zásilky. Tvoří ho zhruba dvacet civilních i vojenských pracovníků v Tampě na Floridě. Mají koordinovat ostatní americké úřady a bránit přesunu zbraní, technologií dvojího užití, sankcionovaného materiálu a nelegálních peněz přes íránské pozemní hranice a Kaspické moře. Admirál to podal jako posílení „úspěšné železné blokády“ na moři. Jde přitom zhruba o jedenáct tisíc mil hranic.
Jak taková kontrola vypadá v praxi, ukazuje Afghánistán. V provincii Kunar u řeky Kunar, kde vedla afghánsko-pákistánská hranice, platilo, že kromě silnice, po níž hlídka jela, a místa, kde stála, nikdo nevěděl, co se děje v okolních horách, ve vesnici ani na řece. Bylo to při 140 tisících amerických a natovských vojácích na zemi a zhruba 350 tisících afghánských policistech – a přesto pákistánský i afghánský Tálibán dvacet let převážel zboží přes hranici, jak chtěl. Tvrdit, že dvacet lidí v Tampě bez jediného vojáka na zemi zajistí jedenáct tisíc mil hranic včetně Kaspického moře, kde žádná námořní blokáda není, je víc než trapné. Podobně mluví i Jack Keane, který na Fox News opakovaně volá po odříznutí íránských pozemních tras. Teoreticky dobrý nápad, v praxi absurdita – a další důvod, proč by tito velitelé měli odejít.
Pět podmínek ještě před jednáním
Diplomatický tábor naráží na silný protivítr. Podle Al Džazíry navštívila Írán v pátek katarská delegace v reakci na Vanceův dopis Íránu. Katařané nezprostředkovávají mírovou dohodu, ale pouze rámec pro zahájení jednání. Ve skutečnosti doručili do Teheránu zprávu a odjeli – žádná jednání neproběhla. Nedůvěra mezi stranami je podle zpravodaje propastná.
Náčelník generálního štábu íránských ozbrojených sil Abdolláhí vyjmenoval pět podmínek trvalého míru: konec bojů v Gaze, konec bojů v Libanonu, zrušení sankcí proti Íránu a odškodnění za válečné škody. Zvlášť zaznělo, že musí být uvolněny zmrazené íránské prostředky v hodnotě miliard dolarů. Teprve pak lze mluvit o jaderném programu. Íránci vědí, že Spojené státy na to nikdy nepřistoupí. Uprostřed jednání už dostali několik vojenských podpásovek, nikdo v Íránu Američanům nevěří ani slovo a země je plně připravena na válku. V Teheránu čekají, že válečný tábor zvítězí, zvlášť když na to tlačí Izrael.
Asymetrická odpověď a íránská regionální diplomacie
Mluvčí Revolučních gard prohlásil, že Írán má mnoho možností, jak nepřítele ochromit, a nemůže je všechny prozradit. Válka je podle něj asymetrická a Írán může udeřit tam, kde to nepřítel nečeká. Íránská média zveřejnila záběry nových kategorií útočných dronů, taktických i dalekonosných, a Teherán tvrdí, že má i nové typy balistických raket. Už ty dosavadní přitom americká protivzdušná obrana nedokázala zastavit. Pokud Írán začne útočit na cíle, které dosud nezasáhl, a Spojené státy se nebudou mít jak bránit, bude zle. Návrat k bojům tak přinese jen tvrdší údery na Ameriku i Izrael a zvýší riziko, že dojde i na jaderné zbraně.
Íránská diplomacie mezitím jedná o regionálním bezpečnostním rámci, ne však s Amerikou. Mluví s Ománem, Egyptem, Jordánskem, Saúdskou Arábií, Katarem, Kyprem, Tureckem, Kuvajtem, Spojenými arabskými emiráty, Tuniskem, Irákem a Pákistánem. Zdůrazňuje respekt k národní suverenitě, konec agrese a výhrůžek a odmítnutí škodlivého zahraničního vměšování, tedy amerického. Vzkaz sousedům zní zhruba takto: tuhle válku jsme nikdy nechtěli a vaše ropná a plynová zařízení, vojenské základny ani města bychom nikdy nezasáhli, kdyby nás Amerika během osmi měsíců dvakrát nenapadla – čtyřicetidenním a třináctidenním bombardováním a občasnými údery, jako byl ten noční. Odejdou-li Američané, válka skončí.
Pro země, které se od druhé světové války chovaly jako téměř reflexivní vazalové Spojených států, to zní lákavě. Věrnost Washingtonu jim měla zajistit ochranu, a nezajistila – utržily tvrdé rány a při obnovení války utrží ještě tvrdší. Spojené státy si tak paradoxně samy připravují půdu k tomu, aby je region vytlačil – pokud už není pozdě. Odchod z Blízkého východu, který už ze strategického hlediska není klíčový díky vlastní těžbě ropy, se mohl odehrát plánovaně, v koordinaci se spojenci a bez otřesů. Teď hrozí odchod za nejhorších možných podmínek, po vojenské porážce nebo aspoň nezdaru – podobně jako v Afghánistánu, kde Spojené státy fyzicky poraženy nebyly, ale strategicky prohrály a místo opustily. Stáhnout se odtamtud bylo správné, provedení ale bylo katastrofální a vinu nese Trump i Biden.
Hora Pickaxe a riziko jaderného spadu
Na Fox News se objevil i jakýsi „tábor jedna a půl“. Historik Victor Davis Hanson začal jako zastánce odchodu, přidal ale podmínku: zjistit, zda se v hoře Pickaxe skutečně nachází jaderný materiál, který lze rychle přeměnit na bombu. Pokud ne, škod už bylo napácháno dost a je čas jít domů. Sankce by ponechal, s Íránem by nevyjednával, v regionu by nechal běžné svazy letadlových lodí a Izraeli by nechal volnou ruku. Chybou podle něj bylo slibovat konec „příští měsíc“, až lidé přestali věřit.
Jakýkoli krok nad rámec prostého sbalení a odchodu však vyvolá íránskou reakci. Teherán dal jasně najevo, že útok na horu Pickaxe, konvenční či jaderný, vyvolá silnou odpověď, protože jde o zařízení zásadního významu. Fyzik Ted Postol rozebírá, co by se stalo po jaderném úderu na tuto horu. Zbraň by masivem neprorazila, mohla by ale vyvolat rozsáhlý radioaktivní spad nad spojenci v regionu i dál – nad Novým Dillí, Islámábádem, možná Karáčí a vším mezi nimi, nemluvě o civilistech v Íránu. Šlo by o humanitární katastrofu prvního řádu a postižené země by to Spojeným státům jen tak neodpustily.
Zpravodajské informace, které neexistovaly
Senátor John Kennedy z Louisiany v podcastu oprášil verzi, kterou administrativa dřív pouštěla do světa: podle tajných zpravodajských informací, které prý viděl, Írán hromadil balistické a střely s plochou dráhou letu a drony, aby pak Americe a Izraeli oznámil obnovení jaderného programu a pohrozil zničením Blízkého východu. Jeho rakety prý už mohly zasáhnout Londýn, Paříž i Německo. Trump podle Kennedyho stál před volbou, zda to dopustit, nebo zasáhnout.
Skutečný důvod války přitom 2. března řekl ministr zahraničí Rubio: Izrael se chystal zaútočit a Spojené státy nemohly jen přihlížet a nechat se zasáhnout odvetou, proto zaútočily spolu s ním. Když si administrativa uvědomila, jak to zní, začala hledat jiná vysvětlení – hlavně Hegseth, který mluvil o neproniknutelném raketovém a dronovém štítu, za nímž měl Írán postavit atomovou bombu a použít ji proti Americe.
Joe Kent, který tehdy působil v úřadu ředitele národních zpravodajských služeb a ví, co zpravodajské informace skutečně obsahovaly, je jednoznačný: žádná americká zpravodajská informace nic takového netvrdila. Kent vyzývá podívat se, kolik peněz senátor dostal od proizraelské lobby, a sází na to, že Kennedy opakuje body, které mu lobby dodala. Podobné nesmysly po Washingtonu šířil Mosad mimo oficiální zpravodajské kanály a tehdejší šéf Mosadu David Barnea je předával řediteli CIA Johnu Ratcliffovi. Rozpor se ukázal i veřejně: při výroční zprávě o hrozbách Gabbardová jako ředitelka národních zpravodajských služeb vypověděla, že Írán nepředstavuje bezprostřední hrozbu a jadernou zbraň nevyvíjí, zatímco Ratcliffe zněl úplně jinak. Kennedy tak podle Kenta tlumočí izraelskou propagandu, která Spojené státy do války zatáhla.
Místo racionálního zdůvodnění po katastrofálních volbách jde o pokus válku zpětně přikrášlit. Pravdu řekl Rubio už 2. března: válka nikdy nebyla o Spojených státech.
Velvyslanec a duchovní temnota
Americký velvyslanec v Izraeli Mike Huckabee, spíš izraelský velvyslanec ve světě, v jiném rozhovoru prohlásil, že ti, kdo odmítají válku s Íránem, trpí duchovní temnotou a slepotou a že jejich mysl zaslepil satan. Za tím vším podle něj stojí cosi hlubšího než geopolitika. Duchovní slepota tu možná opravdu je, jen trpí jí někdo jiný. Označovat za démonické odmítnutí války, kterou nelze vyhrát, která zabíjí nevinné, stála životy a zranění amerických vojáků, zničila řadu základen a desítky letadel, je zvrácené. Je to další důvod, proč by se Spojené státy měly od izraelské vlády výrazně distancovat – její zájmy rozhodně nejsou americké.
Chemické zbraně jako mediální strašák
Uprostřed týdne zveřejnila izraelská rozvědka, a americká média převzala, zprávu, že se Írán chystá použít chemické zbraně. Analytik Brian McGlinchey upozorňuje, že vojensky to nedává smysl – kam by je Írán nasadil, na základny v Izraeli nebo v Bahrajnu? A z hlediska mezinárodních vztahů by šlo o obrovský vlastní gól. Írán pečlivě dbá na to, jak se před světem prezentuje a jak zdůvodňuje svá rozhodnutí. Celý svět kromě západních vlád, které se drží Izraele, mu v tomto konfliktu fandí, a to i na vládní úrovni, a vidí v něm amorální agresivní válku slábnoucího impéria. Záběry chemického útoku by tuhle sympatii smetly.
Írán nepoužil chemické zbraně ani tehdy, když byly použity proti němu na bojišti, kde by měly smysl. Teď, kdy z nich nemá žádný užitek, to neudělá. Jde o další pokus zmanipulovat americkou veřejnost, který mimo Ameriku nezabírá a Spojené státy jen ztrapňuje. Podobné obvinění padalo i proti Bašáru Asadovi, a to i v dobách, kdy měl konvenčně navrch a chemické zbraně by mu jen uškodily. Tentokrát zpráva zapadla jako olověný balon.
Co by přinesl návrat k bojům
Plukovník Wilkerson popisuje, co by přinesl úspěch těch, kdo zemi do války znovu táhnou. Írán by mohl potopit jednu až čtyři velké americké válečné lodě, dokonce i letadlovou loď – a to s čínskou pomocí, protože Číňané i Rusové s Íránci v zemi spolupracují. Wilkerson nevylučuje, že příště budou v letadlech, která Rusko do Íránu dodalo, sedět ruští piloti, jako tomu bylo v Koreji a ve Vietnamu. Kdo útočí na Írán s 93 miliony obyvatel, útočí zároveň na Čínu a Rusko, jejichž lídři kategoricky prohlásili, že Írán poražen nebude. Wilkerson přitom Jacka Keanea odmítá titulovat generálem.
Generál Rezáí tento týden prohlásil, že pokud se Američané k válce vrátí, Írán zlomí rohy americké moci. Před měsícem či dvěma Írán vypálil rakety směrem k americké letadlové lodi; přeletěly ji, nebo byly sestřeleny, a jejich poselství bylo zřejmé – mohly mířit jinam. Írán tvrdí, že letadlovou loď potopit dokáže, ale zatím to neudělal.
Zasáhnout lze i mnoho dalšího: podmořské internetové a telekomunikační kabely, na kterých stojí hospodářství regionu, datová centra a pobočky západních, převážně amerických firem, ropnou a plynovou infrastrukturu, rafinerie, čerpací stanice, ropovody, sklady i elektrárny. Výpadek elektřiny by znamenal kolaps odsolování a následně celé společnosti – bez vody ve velkém by lidé museli odejít a nikdo neví, jak tolik lidí evakuovat. Blízký východ by mohl doslova lehnout popelem. Írán navíc dává najevo, že Spojeným státům nedovolí v regionu obnovit základny, a dívá se tedy už za horizont této války.
Úterní volby, vojenské nezdary a sliby, které Hegseth a Cooper prezidentovi nesplnili, by Trumpa mohly přimět k plánu odchodu. Je to jediná věc, kterou může udělat sám: nařídit stažení sil, bez jakéhokoli vyjednávání. Je to nejlevnější cesta a rozhodně lepší než otevřená válka, která nemůže uspět. Novinářka Kelly Vlahosová připomíná, že volební porážku urychlila i ztráta důvěry vlastní strany, a kdo chce mít v roce 2028 šanci, nemůže zdvojnásobit sázku na to, co ho tentokrát položilo.
Zelenskyj sází na nový Kongres
Oslabení Trumpa zaznamenal i ukrajinský prezident Zelenskyj a zjevně se těší na 3. leden, kdy zasedne nový Kongres. V americké televizi prohlásil, že noví zákonodárci včetně demokratů stojí na straně Ukrajiny, nebalancují mezi ní a Ruskem, nebojí se nazvat Rusko agresorem a nechtějí Putinovi dát ukrajinskou zemi – a že proto počítá s ještě větší podporou.
Na to by spoléhat neměl. Bidenova administrativa s demokratickým Kongresem podporovala válku, kterou nebylo možné vyhrát a která stála obrovské množství ukrajinských životů a srovnala se zemí celá města. Američtí voliči teď svým zástupcům jasně vzkázali, že další války nechtějí a nechtějí za ně platit – mimo jiné proto, že ukrajinské údery na ruská ropná a plynová zařízení, zvlášť na výrobu nafty, zhoršily nedostatek nafty na světovém trhu. Těžko čekat, že noví zákonodárci, zvolení právě z únavy z válek, začnou Ukrajině proti vůli prezidenta, který má stále právo veta, posílat peníze plnými hrstmi.
Pro Trumpa je to horší než hádka v Oválné pracovně v únoru 2025: ukrajinský prezident se snaží zneužít jeho volební porážku, obejít ho a jít rovnou za Kongresem. Trump by měl Kyjevu vzkázat, že končí – buď vyjednané urovnání s Ruskem, nebo žádná americká podpora. Zahraniční politiku určuje prezident, ne Kongres. Plán odchodu tak platí i pro Evropu. Pokud Trump dovolí, aby taková vzpoura bujela přímo v americké televizi, ztratí kontrolu nad zbytkem svého funkčního období a hrozí mu i vážná možnost ústavní žaloby a odvolání.
Závěr
Týden se obešel bez návratu k válce, který by byl katastrofou. Ze tří táborů ve Washingtonu nenabízí východisko ani jeden: diplomacie bez ochoty k ústupkům nikam nevede, sankce nefungovaly nikdy a nová válka by jen přivolala tvrdší íránské údery na lodě, základny i celou infrastrukturu regionu. Írán přitom už teď dává najevo, že americké základny se do regionu nevrátí. Zbývá jediná rozumná cesta – odejít, dokud se to dá udělat aspoň trochu důstojně.
