Washington se z války s Íránem stahuje, jen to tak nechce nazvat. Tak čte poslední vyjádření americké administrativy Chas Freeman, bývalý americký velvyslanec v Saúdské Arábii a jeden z nejzkušenějších amerických diplomatů. Ministr zahraničí Marco Rubio označil íránské vůdce za šílence, sankce podle něj zůstanou, ale k velkým bojovým operacím se USA vracet nemusí. Za vítěznou rétorikou se podle Freemana skrývá vyčerpání a ústup, který svět prohlédl.
Vítězství na papíře, ústup ve skutečnosti
Diplomatický výsledek nebude, protože Spojené státy diplomacii dělat neumějí. Íránci ji umějí, jenže s Američany mají dost: dvě kola jednání posloužila jen jako zástěrka pro překvapivé útoky. Írán nemá důvod věřit, a bez aspoň minimální důvěry se plodně vyjednávat nedá.
Obě strany jsou vyčerpané. Když Washington tvrdí, že další vojenská akce není potřeba, protože splnil vše, co splnit chtěl, je to podle Freemana známka, že se potichu vytrácí. Hormuzský průliv prý Američané ovládají, ovšem jen podle Donalda Trumpa, nikoho jiného. Íránská ekonomika je v troskách, Íránci to ale vydrží.
Uzavřít íránské hranice? Hodně štěstí
Americké Ústřední velení (CENTCOM) zřídilo novou buňku, která má hlídat íránské pozemní hranice. Freeman k tomu jen suše přeje hodně štěstí. Irák Washington ovládá snadno, protože výnosy z irácké ropy dodnes končí na účtech v New Yorku, a Američané tak drží Bagdád pod krkem. Irák proto na příkaz amerického ministerstva financí zavřel většinu hraničních přechodů.
Udržitelné to není. Krok je v Iráku krajně nepopulární a připravil o práci spoustu lidí, kteří přes hranici vozili zboží. A co Rusko, Čína a Pákistán? Na velitelství se prý mluví o tom, že uzavření hranic vynutí komanda zvláštních sil. Že by se kvůli tomu Spojené státy pustily do války s Ruskem, Čínou a Pákistánem? Vyloučeno.
Jde o další díl zahraniční politiky z říše fantazie: mnoho předstírání, mnoho divadla a málo skutečnosti. Írán nikam neodejde, kdežto Američané mají v oblasti polovinu nasazeného námořnictva a brzy dorazí další letadlová loď. To se nedá vydržet donekonečna, jak ukázal osud letadlové lodi Abraham Lincoln: lidé i lodě mají své meze. Válka je navíc ve Spojených státech mimořádně nepopulární a listopadové volby ukázaly, že ji Američané chtějí ukončit. Administrativa proto couvá a za sebou chrlí falešné příběhy.
Izrael už další válku s Íránem nechce
Trump je nevyzpytatelný a může kdykoli obrátit. Po loňském červnovém útoku tvrdil, že jaderná zařízení jsou zničená, a pak je musel ničit znovu. Pokud se k útokům na Írán vrátí, Írán je připraven tvrdě odpovědět, a to nejen Izraeli, ale i Spojeným arabským emirátům a dalším státům Perského zálivu, které se na americké agresi podílejí.
V Izraeli to vědí. Nová vláda, která se tam právě skládá, obnovení války s Íránem nadšeně nevítá. Podle Freemana ji nechce ani náčelník izraelské armády generál Zamir, ani Mosad a Šin Bet. Pro je jen Benjamin Netanjahu, jenže toho už Trump neposlouchá. Trump zjevně stojí o to, aby nouzovou vládu sestavil Gadi Eisenkot. Ten má k Íránu mnohem rafinovanější přístup – ne vlídný, ale promyšlenější než Netanjahuovo bušení kladivem, od kterého si sliboval změnu režimu.
Klíč k Gaze a Libanonu leží ve Washingtonu
Jednou z íránských podmínek konce války je zastavení bojů v Gaze a Libanonu. Trump by to podle Freemana zařídit mohl, stačilo by přestat dodávat Izraeli zbraně. Bez nich by Izrael tyto operace nemohl vést. Velmi pravděpodobně se tak stane po 3. lednu, kdy demokraté převezmou většinu ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu. Ani mnozí republikáni už pro válku nadšení nejsou a od Trumpova kultu se začínají odpoutávat. Jisté není ani to, že by se v Kongresu našla republikánská menšina schopná zablokovat přehlasování prezidentova veta.
Rubiova slova a obraz Ameriky ve světě
Rubio prohlásil, že velké bojové operace už nejsou potřeba, protože blokáda a sankce íránskou ekonomiku drtí. Íránský lid si prý zaslouží víc než žít v zemi třetího světa, kam ho vedou jeho vůdci.
Ve světě to podle Freemana působí směšně. Každý vidí, co se doopravdy děje: Spojené státy se k Íránu přidaly a pomáhají mu přiškrtit světové dodávky energie. Írán zavedl blokádu, Amerika zavedla vlastní. Ropa je přitom ropa, nezáleží na tom, odkud teče.
Rubiova slova jsou typickým politickým prohlášením: zvítězili jsme, splnili jsme vše a víc dělat nemusíme. Konec loňského roku přitom zněl úplně jinak. Washington tehdy chtěl přetnout íránské ekonomické vazby, rozdrtit měnu a vyvolat revoluci proti ajatolláhovi. Úder z 28. února zabil celé íránské nejvyšší vedení, a to včetně lidí, kteří se jaderné zbrani bránili nejvíc. Írán tím získal skutečný důvod pořídit si ji jako odstrašující prostředek.
Teď je jaderný problém údajně vyřešen, protože „jaderný prach“, tedy hexafluorid uranu, který by po dalším obohacení posloužil k výrobě zbraně, leží podle prezidenta pod tisíci tunami skály. Celý svět to podle Freemana vnímá jako nesmysl. Všichni vidí, že válku Amerika nevyhrála a problém nevyřešila. Spíš zaručila, že Írán jadernou zbraň postaví.
Plán odchodu, nebo jen další blokáda?
Předstírat vítězství, zrušit blokádu, stáhnout vojáky a odejít – to by byl skutečný plán odchodu. Rubio ale dodal, že ekonomický tlak ještě zesílí, protože sankce se sčítají. Jakmile Íránu dojde posledních pár tankerů, které proklouzly blokádou během krátkého příměří, vyschne mu téměř veškerý příjem z ropy. Udržet blokádu ale odchodem není a Írán může válku znovu rozpoutat.
Freeman to připouští, upozorňuje však na druhou stranu mince. Tlak roste i na Spojené státy: benzín, nafta i letecké palivo zdražují a s nimi inflace. I kdyby se Hormuzský průliv otevřel hned, napravit nedostatek by trvalo dva až tři měsíce. Mají Američané a Evropané, kteří platí víc u čerpacích stanic, vyšší práh bolesti než Íránci? Ti mají padesát let praxe v tom, jak bolest snášet. Američané žádnou.
Rubiova slova proto znějí spíš jako krycí příběh pro částečný odchod. Precedens existuje: s Ansárulláhem, který před několika lety zablokoval Rudé moře všem, to Washington udělal přesně tak. Po miliardě dolarů, spoustě ztracených dronů a škodách v Jemenu prostě vyhlásil vítězství a odešel. Uplatnil tak recept, který pro Vietnam navrhoval senátor Aiken: vyhlas vítězství a odejdi. Možná se teď totéž děje rafinovaněji. Freeman v to doufá.
Konec stavu „ani válka, ani mír“
Írán ale nečeká. Nejvyšší vůdce vydal nové pokyny k ukončení stavu „ani válka, ani mír“ a prezident Pezeškján potvrdil, že vláda dostala za úkol rozhodnout, co to v praxi znamená. Jednou z možností je přitvrdit útoky na lodě, které v Hormuzském průlivu proplouvají bez íránského svolení.
Írán má podle Freemana prostředky na to, aby americkou intervenci ukončil sám. Dokáže v podstatě zničit arabské společnosti na druhém břehu Zálivu a Izrael se íránským raketám ubránit neumí. Írán jich má dost, během celého období jejich výrobu zvýšil a zásoby stačí na obrovské škody. K tomu udržuje silný tlak v průlivu: nahradit potopené a vyřazené tankery potrvá podle Freemanových informací dva až tři roky. Írán tedy nemusí jen sedět a čekat. Může převzít iniciativu, a to mu nejvyšší vůdce zřejmě povolil.
Rakety bez omezení doletu
Předseda íránského parlamentu a hlavní vyjednavač Ghalíbáf varoval, že Izrael se ze všech sil snaží zatáhnout Spojené státy do nekonečné války s Íránem, z jejíž bažiny se nevymaní žádný prezident, republikán ani demokrat. Pokud Washington neopustí myšlení „Izrael na prvním místě“, čeká Ameriku a její spojence temná doba.
Írán to podle Freemana myslí dlouhodobě. Nechce příměří ani klid zbraní, chce záruky bezpečnosti do budoucna. Pokud je nedostane, zůstane v pohotovosti a připravený udeřit na Izrael i na kohokoli, kdo se na útocích nebo tlaku podílí.
Podstatné je i to, že Írán za zabitého nejvyššího vůdce Alího Chameneího držel dolet svých raket do zhruba dvou tisíc kilometrů. Toto omezení padlo. Írán se podle Freemana vydá cestou Severní Koreje, která na podobný neúprosný tlak odpověděla vývojem mezikontinentální rakety schopné zasáhnout pevninské Spojené státy. Daleko k tomu nemá: vlastní aktivní satelitní program, a kdo dokáže vynést družici do vesmíru, dokáže odtud nechat dopadnout i jiný předmět. Válka tak plodí dlouhodobou hrozbu pro Spojené státy, která dřív neexistovala.
Podmínky míru a mýto v Hormuzském průlivu
Írán zveřejnil podmínky dohody: konec bojů v Gaze a Libanonu, zrušení sankcí a náhradu škod. K tomu patří uvolnění zmrazených prostředků a prohlášení, že Teherán už se kontroly nad Hormuzským průlivem nikdy nevzdá. Pro Spojené státy je to všechno nepřijatelné, aspoň veřejně.
Írán je proto připraven zůstat se Spojenými státy i s Izraelem ve válečném stavu: žádný mír, bezpečnost zajistí vojensky. To se mu zatím daří. Sousedům uštědřil tvrdé rány a arabské státy Zálivu přesvědčil, že si americké vojáky na svém území nemohou dovolit. Ti je před Íránem neochrání, naopak přitahují íránské údery. Teherán tak přejímá strategii, kterou Izrael uplatňuje celá desetiletí: vyhrazuje si právo udeřit na kohokoli, zabít kohokoli a vyhánět lidi z vlastního území. Írán teď říká: dobře, taková jsou pravidla, budeme hrát.
Dobré řešení to není pro nikoho. Rozumné by bylo smířit se s realitou, a tou je společně spravovaný systém poplatků v Hormuzském průlivu, na kterém by se podílel i Írán. Poplatky se platí za průjezd Suezským průplavem, za Dardanely a historicky i za vplutí do Baltu kolem Dánska. Precedentů je mnoho. Spojeným státům se to nelíbí a nelíbí se to ani Číně, největší obchodní mocnosti světa, která nechce platit za Malacký či Lombocký průliv. Írán tak vytvořil špatný precedens pro každého, komu záleží na svobodě plavby. Jenže co s tím? Washington se osm měsíců snaží uklidit nepořádek, který sám způsobil, a nedaří se mu to. Když Írán říká, že průliv ovládne, je třeba mu věřit. Otázkou jsou jen podmínky. S Ománem se už zřejmě dohodl a do systému by mohl poměrným dílem zapojit i další státy Zálivu. Americkým válečným lodím ale průliv znovu neotevře.
Katar v Bílém domě: mnoho slov, žádný výsledek
Po jednání s katarskými představiteli v Bílém domě předstoupil Trump osobně před novináře a na okamžik to vypadalo, že ohlásí konec války. Prohlásil, že íránská vojenská hrozba prakticky skončila. Čím déle ale mluvil, tím jasněji bylo, že neříká nic nového.
Katařané se podle Freemana dál snaží najít nějakou shodu, jenže žádná není. Trump má za sebou dlouhou řadu nepravdivých tvrzení a toto je další z nich. Pokud Írán už nemá armádu, proč tam rovnou nepošle námořní pěchotu? Jde o falešný příběh, který dobře poslouží k ospravedlnění tichého odchodu z regionu: zničili jsme jim námořnictvo, zničili jsme letectvo, které neměli, zničili jsme jaderné zbraně, které také neměli, potrestali jsme armádu, lidi i ekonomiku. Ať se teď dusí ve vlastní šťávě, my si jedeme užívat do Mar-a-Laga.
Saúdská Arábie a Ansárulláh: válka mimo titulky
Mimo hlavní titulky pokračuje a v lecčem i eskaluje válka mezi Saúdskou Arábií a jemenským hnutím Ansárulláh. Trosky sestřelené rakety zasáhly věž společnosti Aramco ve finanční čtvrti Rijádu, další údery dopadly na Saná. Saúdská Arábie je ve zlé situaci: investovala obrovské peníze do infrastruktury, od odsolovacích zařízení, bez kterých by lidé neměli vodu, přes ropný a plynárenský průmysl až po elektrárny. To vše je vůči útokům Ansárulláhu zranitelné.
Ansárulláh naproti tomu skoro žádnou infrastrukturu nemá, a co má, je pod zemí. Jemen je nesmírně chudá země, na bojišti možná nezdolná, a bombardování k ničemu nevede. Zabíjí civilisty a Jemence ještě víc popuzuje proti Saúdům. Konec přinese jen zprostředkování a Írán ho nabídl. V Teheránu o něm jednala saúdská delegace za účasti náčelníka pákistánské armády Ásima Muníra a šéfa turecké rozvědky. Konec války ale zatím v dohledu není.
Korunní princ Muhammad bin Salmán opakovaně žádal Spojené státy o pomoc s obranou země. Washington ji ale poskytnout nechce, nebo nemůže. Systémy Patriot nemají, spotřebovaly je na ochranu Izraele a vlastních sil před íránskými protiúdery. Nemohou je dát ani Ukrajině, která je ve vážných potížích.
Diplomacie, která chybí
V Abú Dhabí se mezitím jedná o evropské bezpečnostní architektuře, o místě Ukrajiny v ní a o vztazích s Ruskem. Obě strany tápavě hledají cestu k ukončení bojů pod vedením dvojice Witkoff a Kushner. Lidé jsou z nekonečných válek unavení a Spojeným státům chybějí schopní diplomaté. Marco Rubio je politik, ne diplomat, Witkoff a Kushner jsou realitní podnikatelé. Washington už nemá kapacitu přicházet s řešeními.
Řešení přitom existují. Jeffrey Sachs předložil skvěle promyšlený návrh mírového plánu pro Ukrajinu. Také íránské požadavky by šlo při slušném diplomatickém přístupu převést do jednacích procesů. Například: ano, v Hormuzském průlivu je potřeba nový regulační režim, pojďme o něm jednat s vámi i se státy Zálivu u jednoho stolu, svolejme konferenci a dospějme k mezinárodní smlouvě, klidně za účasti Číny, která v této věci stojí na stejné straně jako Amerika.
Trump by mohl ukončit izraelské pustošení Libanonu, snahu udělat z jižního Libanonu druhou Gazu, srovnat tam se zemí každou stavbu a vylidnit celé území. Stačilo by zastavit nebo pozastavit dodávky zbraní, případně je omezit na to, co Izrael potřebuje k obraně, ne k útoku. Totéž platí pro Gazu. Kdo chce mír, ví, jak ho dosáhnout. Spojeným státům ale chybí představivost, která je kdysi vedla k rozumným řešením, schopným ze sporů vytáhnout hněv a nepřátelství.
Pozemní útok přes Irák? Spíš klamný manévr
Irácký premiér Zajdí uvedl, že viděl uniklý americký válečný plán, podle kterého by mohly americké pozemní síly přes Irák postoupit do jižního Íránu. Freeman v tom vidí klamný manévr. Připomíná první válku v Perském zálivu, kdy působil jako velvyslanec v Saúdské Arábii: tehdy Spojené státy usilovně přesvědčovaly všechny, že zaútočí na západě Iráku a postoupí na východ, ačkoli nic takového neměly v úmyslu.
Pozemní útok na Írán by byl katastrofou pro jakoukoli armádu, která by se o něj pokusila. Platilo to i ve chvíli, kdy na americké naléhání zaútočil na Írán Saddám Husajn. Osmiletá válka si vyžádala zhruba dva miliony mrtvých a nikdo v ní doopravdy nezvítězil. Zopakovat to s americkými vojáky by bylo čiré šílenství.
Kurdové znovu narážejí na strop
Mezi iráckými Kurdy, tedy Kurdskou regionální vládou a Vlasteneckým svazem Kurdistánu (PUK), se vyostřuje dlouho doutnající spor. Kurdská regionální vláda na severu Iráku má podle Freemana velmi blízko k CIA a k Izraelcům, což ostatní Iráčané nepřijímají.
V Turecku se strana PKK usmířila s Erdoğanovou vládou a Abdullah Öcalan vyzval své stoupence, aby složili zbraně. V Sýrii se Kurdové začleňují do národní armády pod velením samozvaného prezidenta. Zajímavé je, že Syřané dnes dokonce vojensky cvičí Saúdy. Region se mění a Kurdové podle Freemana znovu narazí, pokud jde o jejich touhu po autonomii, natož po nezávislosti. Znovu je srovnávají do latě.
Evropa: co se nevyřeší u stolu, vyřeší bojiště
Míra sebeklamu je v Evropě podle Freemana ještě vyšší než ve Washingtonu, a to už je co říct. Co se nevyřeší u jednacího stolu, rozhodne se na bojišti, a to se na Ukrajině děje: pomalu, ošklivě, krutě a za strašlivou cenu v krvi i penězích. Evropané slibují Ukrajině peníze, které nemají, a zbraně, které nemohou koupit, protože jich Spojené státy nevyrábějí dost. Chtějí tak prodlužovat válku, o které musejí vědět, že ji Ukrajina prohrává. Zelenskyj je čím dál zoufalejší.
Jednání v Abú Dhabí jsou proto pokrokem: strany spolu mluví, a podle toho mála, co bylo vidět, se k sobě chovají slušně. Řešení není nemožné, Ukrajinu ale nejspíš vyjde draho. Do války ji přitom do značné míry vmanévrovali Američané. Před rokem 2014 většina Ukrajinců podle průzkumů do NATO nechtěla a Spojené státy utratily pět miliard dolarů, aby je přesvědčily o opaku. Pro zemi to byla katastrofa. Ruské ztráty se odhadují až na 400 tisíc mrtvých za necelých pět let, ukrajinské mají být nejméně trojnásobné. Ukrajinců ubývá a jatka nejsou strategie.
Kallasová a „bezpečnostní architektura“ na papíře
Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová na otázku po nové bezpečnostní architektuře Evropy odpověděla, že taková architektura už existuje. Napočítala prý nejméně třicet mezinárodních dohod, v nichž se Rusko zavázalo respektovat svrchovanost a územní celistvost. Problém je podle ní jen v tom, že Rusko své závazky nedodržuje.
Proto jsou z právníků špatní diplomaté, glosuje Freeman. Kallasová je právnička a žije v iluzi, že dohody na papíře řeší problémy. Neřeší. Problém Evropy je prostý: mír a stabilitu nelze mít, pokud do daného uspořádání nejsou zapojeny všechny významné evropské mocnosti. Rusy Západ vyřadil. Existovala Rada NATO–Rusko, fórum pro spolupráci a koordinaci politiky, a ta byla zrušena v reakci na převrat v roce 2014 a připojení Krymu. Kallasová navíc už dřív prohlásila, že ideálním řešením by byl rozpad Ruské federace na menší státy, s nimiž by Evropa mohla manipulovat.
Kdo věří, že dostatečné bušení Rusy donutí ke kapitulaci, sdílí podle Freemana přesvědčení Adolfa Hitlera. Rusové tehdy ztratili 27 milionů lidí a skončili v Berlíně. Rusofobie přehlíží dějiny: do Ruska vtrhla západní Evropa za Napoleona, v první i ve druhé světové válce. Rusové se do Evropy dostávali jen při pronásledování poražených. Po napoleonských válkách byli v Paříži, a protože ruské slovo pro „rychle“ zní bystro, vzala se od nich francouzská bistra. Pak ale odešli. Nic nenasvědčuje tomu, že by chtěli dobýt západní Evropu nebo na to měli síly, když už téměř pět let uvízli na Ukrajině.
Prosinec 2021: návrh, který Západ odbyl smíchem
Britský vojenský analytik Michael Clarke na Sky News připustil obavu, že jednání v Abú Dhabí mohou přerůst v širší restart rusko-amerických vztahů, který Evropany vynechá a vnutí jim nové uspořádání. Rusové se prý vracejí ke svému dokumentu z prosince 2021. Tehdy se jich Joe Biden zeptal, co vlastně chtějí, a oni požadovali, aby se NATO stáhlo z Polska a Česka a aby Ukrajina nikdy do aliance nevstoupila. Na Západě se tomu tehdy všichni vysmáli.
Souhlasit s tím Západ nemusel, stačilo souhlasit s jednáním, namítá Freeman. O věci se dá mluvit, i když s ní nesouhlasíte; rozhovory lze využít k vysvětlení, proč ne. Putin i Jens Stoltenberg ostatně potvrdili, že kdyby Západ na nějakou verzi návrhu přistoupil, k válce by nedošlo. Ironií je, že dnes tuto debatu o celoevropské bezpečnostní architektuře přijal za svou Jared Kushner. Evropané se bojí, že se Washington s Moskvou dohodne přes jejich hlavy, a s obavami sledují možnou schůzku Si Ťin-pchinga, Vladimira Putina a Donalda Trumpa na summitu APEC v Číně. Sami se ale podle Freemana proměnili ve vazaly Spojených států, teprve se z toho postavení začínají nesouvisle vymaňovat a o míru nemají žádnou představu. Jsou ochotní bojovat do posledního Ukrajince a hlavní obětí je Ukrajina.
Ruské požadavky z prosince 2021 byly tři. Zaprvé neutralita Ukrajiny, za které Rusko uznalo její nezávislost a kterou měla Ukrajina zakotvenou v ústavě. Zadruhé obnovení minských dohod, které Ukrajina podepsala a pak se jich s podporou francouzských a německých garantů zřekla; Donbasu by přitom zaručily podobná práva, jaká má Québec v Kanadě, tedy vlastní jazyk, kulturu a určitou samosprávu. Zatřetí široká debata o evropské bezpečnosti, která by Rusům vzala strach z dalšího Napoleona či Hitlera a Evropanům strach z ruského dobývání. Šlo o vzájemnost.
Rusové neakceptují cizí vojska se zbraněmi namířenými na sebe u svých hranic v Pobaltí či Polsku. Rozšíření NATO, o kterém jim bylo slíbeno, že k němu nedojde, se stalo. Mají stejné právo, jaké si vzaly Spojené státy při kubánské krizi, vůči sandinistům v Nikaragui nebo vůči Francouzům, kteří za americké občanské války dosadili v Mexiku císaře Maxmiliána. Agresi na Ukrajině Rusko spáchalo, ale ne bez provokace. Varovalo celá desetiletí: Boris Jelcin už v roce 1994 a Vladimir Putin v roce 2007 na mnichovské konferenci, kde bez obalu řekl, že přijetí Gruzie a Ukrajiny do NATO si vynutí vojenskou reakci. Překvapeni byli jen ti, kdo se ruským úmyslům smáli.
Právě toto pohrdání oprávněnými bezpečnostními obavami Moskvy válku způsobilo. Kdo sedí v Moskvě a dívá se na západ, vidí roviny až k Pyrenejím, bez jediné přírodní překážky, kudy táhli Francouzi i Němci. Na východě jsou tundra a stepi, odkud přišli Mongolové a dvě stě let Rusko okupovali. Sousedé na těchto rovinách proto nemohou být součástí aliance namířené proti Rusku. Za svou bezpečnost jsou Rusové ochotni bojovat a umírat.
Evropané se bouří proti účtu za válku
Západ je zřejmě ochoten bojovat nejen do posledního Ukrajince, ale i do posledního eura. Německý kancléř Friedrich Merz podmiňuje rozpočet EU penězi pro Ukrajinu. Unie má přidat dalších 45 miliard eur nad rámec 90 miliard, které loni schválila na dva roky.
Ve Francii přitom probíhají násilné protesty proti úsporám, které přímo souvisejí s příspěvky Ukrajině, a francouzští voliči už ji takto dotovat nechtějí. V Německu to podle Freemana stejně vidí AfD. Výsledkem vydírání západních Evropanů ve prospěch marné války je populistický odpor a nestabilita. Marine Le Penová nejspíš ve francouzských volbách zaboduje, AfD v Německu sílí a podobná hnutí rostou v Nizozemsku i jinde.
V Evropě probíhá vzpoura proti nákladům ukrajinské války, stejně jako ve Spojených státech proběhla 3. listopadu vzpoura proti nekonečným válkám a politice, která slepě následuje Izrael. Západní demokracie tak či onak vyvažují politiku nanovo. Elity jako Merz a Macron odmítají jejich vlastní lidé. Merzovi se podle Freemana podařilo nemožné: sjednotil Evropany, kteří se jinak neshodnou skoro na ničem, a to proti sobě.
Závěr
Z pohledu Chase Freemana se Spojené státy z Íránu stahují pod rouškou vítězných řečí, zatímco Írán přebírá iniciativu, ruší omezení doletu raket a hodlá Hormuzský průliv kontrolovat i po válce. Izrael ztrácí chuť bojovat, Saúdská Arábie krvácí ve válce s Ansárulláhem a Evropa platí za válku na Ukrajině, kterou nelze vyhrát. Společný jmenovatel je jeden: chybí diplomacie, která by místo předstírání a nátlaku hledala řešení u jednacího stolu.
