Z Washingtonu zní ujištění, že Spojené státy Hormuzský průliv plně kontrolují a válka s Íránem je prakticky vyhraná. Americký ústavní právník Robert Barnes, který prezidenta zastupoval při právních sporech o výsledek voleb v roce 2020, čte situaci opačně: blokáda drží mimo světový trh podstatnou část ropy a plynu, zásoby přesné munice jsou vyčerpané a v prezidentově okolí nezůstal nikdo, kdo by mu to řekl nahlas.
Blokáda místo odchodu
Optimistické prohlášení by podle Barnese nevadilo, kdyby z něj plynul odchod. Kdyby platilo „už jsme vyhráli, takže tu nemusíme být“, zmizela by blokáda, vojenská přítomnost i sankce a světová ekonomika by se nadechla. Místo toho jde Bílý dům opačným směrem a blokádu utahuje. Jediné, co se skutečně zmenšuje, je počet vojáků v regionu — a to je podle Barnese nutnost, protože polovina roku takzvaného krátkého výpadu je vyčerpala.
Za šest měsíců se nasbírala opotřebení, která se špatně doplňují: chybí munice, chybí lidé a morálka je nízká. Nejhůř je na tom výzbroj pro údery z bezpečné vzdálenosti, tedy přesně ta, kterou by americké letectvo potřebovalo, aby nemuselo létat nad íránským územím. Že to takhle dopadne, říkal prezidentovi předseda sboru náčelníků štábů generál Dan Caine ještě před začátkem války. Dnes mu to opakují všichni — jenže výsledkem nejsou přiznání, ale hledání viníků uvnitř administrativy.
Rozhodování v úzké bublině
Barnes tvrdí, že prezidentův způsob rozhodování se za poslední rok radikálně proměnil. Dřívější Trump podle něj vyvažoval pozitivní myšlení, na kterém vyrostl, tvrdým realismem — z Umění obchodu pochází zásada očekávej to nejlepší, ale připrav se na nejhorší. Barnes to zažil zblízka: prezident býval posedlý plánováním variant, chtěl druhé, třetí a čtvrté názory a udržoval si široký okruh rozdílných hlasů. To se podle něj začalo měnit loni v létě a vrcholu to dosáhlo během války s Íránem. Okruh lidí, se kterými prezident vůbec mluví, se smrskl; kdo řekne něco nepříjemného, sklidí vztek.
Bez realistické protiváhy se z pozitivního myšlení stává podle Barnesovy interpretace myšlení bludné. Připojuje i tvrzení, že se změnila prezidentova osobnost: přirovnává se k dobyvatelům — Attilovi, Čingischánovi, Napoleonovi — a nikdy ne k někomu ze zakladatelů Spojených států. Barnes v tom vidí příznaky rané poruchy rozhodování a emoční regulace. Sám ale zdůrazňuje, že jde o výkladový rámec, jehož hodnota se měří tím, jak dobře vysvětluje minulé kroky a předpovídá další — ne o lékařský posudek. Zajímavé podle něj je, že stejný analytický rámec si osvojili Íránci i Rusové, protože jim vychází přesněji než výklady předchozí.
Kabinet, který neřekne ne
Druhou polovinou problému je podle Barnese sestava kolem prezidenta. Popisuje ji jako kabinet, jehož jedinou ambicí je zalíbit se šéfovi. Ministr financí Scott Bessent podle něj veřejně říká o ropných trzích, dostupnosti vzácných zemin i účinnosti sankcí věci, o kterých sám ví, že neplatí. Ministr obrany Pete Hegseth ujišťuje, že s municí je všechno v pořádku, Mike Waltz opakuje, že americká vojenská síla nemá žádné limity — v době, kdy obrana jediné základny v Jordánsku podle Barnesových údajů spolykala padesát protiraketových střel a stejně neuspěla.
Cenu za odlišný názor ilustruje Barnes dvěma případy. Když prezident prohlásil, že Američané mají naprostou vzdušnou převahu a mohou létat kdekoli a jakkoli nízko, snažil se to ministr armády Dan Driscoll opatrně uvést na pravou míru — a podle Barnese si tím vysloužil prezidentův hněv. A když se do médií dostala informace o docházející munici, žádal prezident potrestání úniku jako trestného činu; kdyby informace nebyla pravdivá, žádný únik by se nekonal. Podobně skončili ti, kdo byli proti válce: ve chvíli, kdy se oznamoval útok, zůstali viceprezident Vance, Tulsi Gabbardová a ministr energetiky Chris Wright stranou a prohlášení vzniklo na Mar-a-Lagu.
Írán chce chování za chování
Vyjednávací kanál je podle Barnese zavřený a vinu za to nese americká strana. Viceprezidentovi Vanceovi prý prezident přinejmenším sedmkrát pod rukama zrušil rozjednanou dohodu — naposledy memorandum, které stálo na třech krocích: zrušit blokádu, stáhnout letouny z oblasti a odblokovat vývoz íránské ropy. Teherán proto podle něj nevěří ničemu, co Washington slíbí, a o jaderné dohodě už nejedná vůbec. Prezident to zpětně otáčí tvrzením, že o dohodu stejně nikdy nestál.
Zbývá jediný modus: chování za chování. Uvolníte sankce — pustíme víc lodí. Zrušíte blokádu — pustíme víc lodí. Stáhnete vojenskou přítomnost — pustíme víc lodí. Barnes k tomu dodává paradox, kterého si v Bílém domě podle něj nikdo nevšiml: dokud blokáda trvá, má Írán politické krytí pro uzavřený průliv. Kdyby americký tlak zmizel, dostal by se Teherán pod tlak Číny, Ruska a zemí globálního Jihu, protože nikdo nechce být označen za viníka potravinové krize ve světě. Takhle mají všichni po ruce jiného viníka.
Kolik ropy skutečně proteče Hormuzem
Ministr energetiky Chris Wright veřejně potvrdil prezidentovu verzi — vývoz je prý zpět téměř na předválečných úrovních. Data z námořních trackerů, mimo jiné z Kpleru, ale ukazují jiné číslo: za posledních osmačtyřicet hodin proteklo průlivem zhruba 3,5 až 4 miliony barelů denně, jeden zdroj mluvil o šesti. Americké úřady přitom uvádějí devět milionů. Nejoptimističtější nezávislý odhad říká čtyřicet procent předválečného objemu.
Klíčový je ale směr. Kolem 85 až 95 procent toho, co se dostane ven, plave po trase koordinované s Íránem — devadesát procent íránským koridorem, zbylá desetina koridorem ománským, tedy tím, který Američané skutečně kontrolují. Část lodí navíc pluje s vypnutými transpondéry. Jinými slovy: proteče jen to, s čím Teherán souhlasí. Že se cenový dopad zatím drží v mezích, přičítá Barnes tomu, že Spojené státy vyprázdnily neobvykle vysoké strategické rezervy, sáhly do komerčních zásob a Čína na čas omezila dovoz pro rafinerie.
Nafta a hnojiva: skutečný účet za válku
Sledovat spotovou cenu ropy je podle Barnese ztráta času. Rozhoduje nafta a letecký petrolej — nafta jde do zemědělství, do dopravy a do přepravy zboží, takže se propisuje do ceny všeho. A i ta uklidňující čísla u ropy jsou zavádějící: současná úroveň je zhruba dvojnásobkem toho, kde se cena pohybovala předtím, než se o válce vůbec začalo mluvit.
Za palivy stojí druhá vlna. Bez plynu není močovina pro hnojiva, chybí helium pro výrobu čipů i síra pro celou řadu průmyslových řetězců. To vše se do ekonomiky promítne buď cenou, která zlikviduje poptávku, nebo prostě tím, že zboží nebude. Nejtvrději to podle Barnese odnese Pákistán, Indie a globální Jih, ale dopadá to i na americké farmáře, které zasáhla dvojitá rána — dráž je hnojivo i nafta. Rezervoár, ze kterého se dá čerpat, se přitom tenčí: strategické zásoby klesly pod tři sta milionů barelů a od zákonného dna, pod které se jít nesmí, je dělí necelých padesát milionů. Prezident přitom dřív sliboval, že na takovou úroveň se nikdy nedostanou. Slibovaná náhrada z Venezuely nepřišla, těží tam stále jen dvě soupravy a jde o těžkou ropu, jejíž zpracování trvá dlouho.
Letecký petrolej: aerolinkám dochází palivo
Nejrychleji tikající problém je letecký petrolej. Podle zveřejněných analýz se situace aerolinek v nejbližších měsících ještě zhorší a nízkonákladoví dopravci nemusejí delší období drahé energie přežít. Jiný odhad mluví o tom, že Evropě zbývají při současné spotřebě tři až čtyři týdny — pak přijde na řadu rušení spojů nebo skokové zdražení, které se okamžitě propíše do cen letenek.
Zoufalství administrativy podle Barnese prozradil nápad stlačit strategické rezervy až k sedmdesáti milionům barelů. Taková úroveň je hluboko pod tím, co se doporučuje kvůli stabilitě solných kaveren, ve kterých se ropa skladuje — a hlavně pod zákonným minimem, takže by šlo o krok mimo zákon. Barnes to řadí k dalším testům mezí prezidentské moci, jako jsou jednostranná cla. Zásoba se tenčí i jinde: armáda sahá do rezerv leteckého petroleje určených pro soukromý sektor. Palivo totiž není jen ekonomická položka, ale podmínka vedení války.
Přes Japonsko do finančních trhů
Nejméně viditelná část účtu vede přes Tokio. Energetický problém v Perském zálivu zvedá náklady v jihovýchodní Asii, to se přelévá do úvěrových a likviditních potíží v Japonsku — a japonský jen je páteří takzvaného carry trade, kdy si investoři půjčují levné jeny a investují je na Západě. Japonsko je zároveň největším držitelem amerických státních dluhopisů. Když bude muset stahovat kapitál domů a dluhopisy prodávat, poletí nahoru výnosy, které už teď přesahují 4,5 procenta u desetiletých papírů.
Právě proto podle Barnese ministr financí nakupuje jeny — a proto se nedávno „náhodou“ objevila poznámka na jeho bloku před objektivy novinářů. Barnes to nepovažuje za nedbalost, ale za záměrný pokus pohnout trhem informací, která se rozšíří sama. Zatím to prý drží pokličku na hrnci, jenže fundamenty jsou horší, než aby to fungovalo dlouho. K tomu se přidávají nafouknuté ceny kolem umělé inteligence a rostoucí problémy na trhu soukromého kapitálu.
Munice: přiznání na půl úst
Sedmého srpna prezident poprvé připustil, že u některých typů munice je situace „těsnější“ — zásoby těch nejpřesnějších prý nejsou neomezené, ale celkově má armáda střeliva obrovské množství. Z vojenského hlediska je ta poslední věta technicky pravdivá: skladem jsou desítky tisíc naváděcích sad a pravděpodobně stovky tisíc pum, které k nim patří, včetně bomb malého průměru.
Háček je v tom, co s nimi jde dělat. Naváděné sady se roky dodávaly Ukrajině a ruská strana přišla na to, jak jejich navádění rušit — puma sice doletí a vybuchne, ale někde v poušti, ne na cíli. Rusové tuto zkušenost podle Barnese předali Íráncům. Zbývají varianty, které stále fungují, jenže jejich nasazení je podstatně dražší. Generál Caine byl z ignorování těchto čísel tak podrážděný, že nechal do médií proniknout své varování: na dlouhé údery z bezpečné vzdálenosti ani na obranu proti íránským dronům a raketám nemá armáda dost prostředků. Člověk, který informaci podle Barnese předal, brzy poté o místo přišel. Hegseth mezitím prezidentovi opakoval, že je vše v pořádku, a když bylo potřeba sdělit něco nepříjemného, posílal do první linie právě generála Caina. Nakonec musel viceprezident Vance nechat do médií uniknout, že prezident dostává o munici zkreslené informace — protože přes noviny se k němu dostane víc než přímou cestou.
Camp David a útok na základnu v Jordánsku
Zlomem bylo podle Barnese jednání v Camp Davidu. Prezident tam podle jeho podání dorazil s tím, že chce pokračovat ve válce, a narazil na jednotný odpor velení: Spojené státy nemají čím sebe ani spojence bránit a údery nedokážou udržet déle než pár dní. A pokud zasáhnou infrastrukturu, kterou chce prezident zasáhnout, Írán odpoví údery na Perský záliv a Američané ho neuhájí. Barnes navíc tvrdí, že vojenské velení nejtvrdší variantu úderů interně vyškrtlo, aniž o tom prezident ví.
To, co diskusi rozhodlo, se ale stalo mimo jednací sál. Íránský útok na leteckou základnu v Jordánsku prošel obranou navzdory desítkám vypálených protiraketových střel; podle oficiálních údajů zahynuli tři američtí vojáci a téměř tři desítky dalších byly zraněny, Barnes mluví o více než stovce zraněných odsunutých do nemocnic v Německu. Prezident může ignorovat cenu ropy i íránská prohlášení, mrtvé Američany ignorovat neumí — a podle Barnese se panicky bojí srovnání s Jimmym Carterem, tedy rukojmích a dalších obětí. Rozkaz k útoku, který byl připraven na sobotní večer, nakonec nevydal. Zlost si vylil na podřízených.
Odkud prezident bere informace
Že problém nekončí u prezidenta, ilustruje generál ve výslužbě Keith Kellogg. Ten radí vrátit se k receptu Thomase Jeffersona na berberské piráty: silou zajistit, aby přestali zajímat lodě a věznit námořníky, a spojit vojenské prostředky s ekonomickými. Írán jako severoafričtí piráti počátku devatenáctého století — Barnes na tom ukazuje, jak dlouho už Kellogg pracuje s obrazy, které s realitou nesouvisejí, a proč prezident loni na podzim věřil podobně bizarním věcem o Ukrajině.
Hlavní zdroj prezidentových informací ale podle Barnese neleží ani ve zpravodajských službách, ani v armádě, ani u viceprezidenta, kterého opakovaně přechází — je jím televizní zpravodajství Fox News. Chcete-li vědět, co prezident zítra řekne, dívejte se dnes večer na Fox. Tentýž okruh komentátorů zároveň nadšeně podporuje další zbrojení a témata, která by celou konstrukci zpochybnila, se do vysílání nedostanou.
Proč se do eskalace nedá vrátit
Barnesova prognóza zní: prezident vydrží u současné linie zhruba do začátku září. Pak bude pod maximálním tlakem blokádu ukončit a stáhnout část sil — a pokud se obojí stane, dostane se Írán pod tlak, aby průliv uvolnil. Zrušení sankcí na íránskou ropu, které by rovnováhu obnovilo nejvíc, ale Barnes nečeká. Odmítání reality podle něj vydrží až za podzimní volby.
Zásadní je ale to, co se v úvahách o „návratu po volbách“ přehlíží: doplnit zásoby nejde. Výroba běžné munice pro tenhle typ konfliktu trvá čtyři roky — a to za předpokladu, že by byly k dispozici magnety ze vzácných zemin, které Čína pro vojenské ani dvojí užití nedodává a omezení dál přitvrzuje. Se stejnou překážkou naráží i sankční balík, který prošel Senátem a čeká na Sněmovnu: je dobrovolný, takže záleží na prezidentovi, a fakticky by nemířil na Rusko a Írán, ale na Čínu a Indii jako odběratele. Kdyby je Washington uvalil, Peking odstřihne vzácné zeminy i civilní ekonomice. Proto podle Barnese žádné takové sankce nepřijdou — stejně jako nepřijde návrat k bojům.
Zbrojní rozpočet: peníze problém neřeší
Zbrojní průmysl mezitím vidí příležitost. Nové rozpočtové požadavky ozbrojených sil počítají s téměř 14 tisíci nových raket a více než 850 protiraketovými střelami THAAD jen pro rok 2027; celý obranný rozpočet má činit 1,5 bilionu dolarů. Victoria Coatesová z Heritage Foundation k tomu ve vysílání dodává, že si o tuhle sumu prezident řekl správně a je načase peníze uvolnit. Realita předchozího fiskálního roku: protiraketových střel se vyrobilo kolem šesti set.
Barnes to označuje za trvalý stav sebeklamu celého odvětví. Dodavatelský řetězec je podle něj rozbitý mimo jiné proto, že soukromý zisk vytlačil účelnost: Čína, Rusko i Írán dokážou výrobu rychle rozšířit právě proto, že nemají obří privátní zbrojní komplex ani srovnatelnou regulační zátěž. Třetí překážkou jsou lidé — desítky let se vyvíjely stále složitější zbraně, protože složitost znamená vyšší cenu, patentovou ochranu a nemožnost okopírovat systém konkurencí. Následkem je potřeba úzce specializovaných pracovníků, které nelze vyškolit z měsíce na měsíc. Peníze tedy problém nejsou: Spojené státy utrácejí násobně víc než Írán i Rusko, a přesto je Írán dokáže dorovnat za zlomek nákladů.
Izrael jako politické břemeno
Poslední blok patřil tomu, jak se v americké společnosti proměnil pohled na Izrael. Podle Barnesovy rešerše dat od čtyřicátých let existuje jediná skupina, která dnes hodnotí Izrael i premiéra Benjamina Netanjahua příznivě a podporuje vojenskou i finanční pomoc: bílí evangelikální protestanti nad padesát let, kteří sledují Fox News. Všechny ostatní skupiny mají postoj záporný.
Barnes upozorňuje, že to není nic nového. V roce 1946 odmítlo americké zapojení do konfliktu kolem osmdesáti procent dotázaných, po suezské krizi v roce 1956 chtěla většina Američanů Izrael naopak sankcionovat a stejný obraz dávají průzkumy z let 1967 a 1973. Po libanonské válce a útocích na uprchlické tábory na začátku osmdesátých let se sympatie překlopily na libanonskou stranu. Koalice evangelikálů s izraelskou pravicí, která vznikla v polovině sedmdesátých let, podle něj vydržela zhruba patnáct let a mladší generace bílých evangelikálů — mileniálové a generace Z — se dnes v průzkumech kloní spíš k Palestincům; jejich kazatelé o Izraeli přestali kázat už před deseti lety.
Odpověď Izraele na útok ze 7. října mohla být podle Barnese mobilizačním momentem, jenže způsob vedení války v Gaze a na Západním břehu, který doprovází řada těžkých obvinění, podporu naopak rozložil. Z Izraele se stal filtr toho, na čí straně kdo stojí — s židovstvím to podle Barnese nesouvisí, protože většina amerických Židů Netanjahua nemá ráda a odmítá válku s Íránem. V demokratických primárkách je proizraelská pozice podle jeho čtení už dnes mrtvá, republikánům vydrží ještě jeden dva cykly, protože v jejich primárkách hlasují převážně starší voliči.
Samotného Netanjahua označuje Barnes za možná největší pohromu izraelského státu od roku 1948: rozjel válku na sedmi frontách, kterou nelze vyhrát, odmítá cokoli z toho měnit a snaží se americkou armádu proměnit v prodlouženou ruku izraelských sil. Druhé funkční období amerického prezidenta podle něj mohlo být obdobím velké příležitosti k míru; místo toho z něj bude učebnicový příklad promarněné šance.
Závěr
Obraz, který z rozhovoru vychází, nestojí na jediném dramatickém zvratu, ale na součtu tvrdých čísel: průlivem proteče jen to, co Írán pustí, přesná munice došla a doplnit ji nejde dřív než za roky, palivo a hnojiva zdražují po celém světě a napětí se přes japonský trh přelévá do amerických dluhopisů. Barnesova teze zní, že Washington nemá prostředky k vítězství ani vůli k odchodu — a že hlavní překážkou nejsou Íránci, ale rozhodovací proces, ve kterém nikdo neřekne nahlas, že věci nefungují.
