Spojené státy vedou dvě války naráz. Jednu proti Íránu, druhou zprostředkovaně proti Rusku na Ukrajině. Ani v jedné z nich neexistuje vojenské řešení a v obou se Washington připravil o možnost dohody dřív, než ji stačil vyzkoušet. Analytickou perspektivu následujícího textu drží bývalý americký velvyslanec v Saúdské Arábii a někdejší náměstek ministra obrany Chas Freeman.
Společným jmenovatelem obou konfliktů je rozpad americké schopnosti vyjednávat: podepsané dohody se přepisují za pochodu, diplomatický aparát je oslabený a protistrany došly k závěru, že americkému slovu nemá smysl věřit. Za sérií protichůdných kroků je přitom těžké hledat promyšlenou strategii.
Protichůdná tvrzení o dodávkách zbraní
Prezident Donald Trump na sociální síti tvrdí, že Čína ani Rusko nemohou Íránu nijak pomoci, a jako důvod uvádí, že Spojené státy neprodávají zbraně Ukrajině, nýbrž zemím NATO, které za ně platí plnou cenu; co s nimi tyto země dělají dál, prý neví. Ministr zahraničí Marco Rubio přitom krátce předtím veřejně řekl pravý opak: Washington není nestranným prostředníkem, zbraně dodává Ukrajině, sankce uvaluje pouze na Rusko a v prodejích pokračuje bez ohledu na dění na Blízkém východě.
Na tuto konstrukci sedí stará písnička matematika a písničkáře Toma Lehrera o Wernheru von Braunovi: rakety vypouštím, kam spadnou, to už není můj obor. Podstatnější než rozpor ve výrocích je ale stav skladů. Zásoby munice jsou hluboko pod potřebnou úrovní, po třinácti nocích bombardování Íránu se tenčí dál a zbraně, které by šlo Ukrajincům přes Evropany prodat, prostě nejsou.
Dohoda, která ležela na stole dva dny před útokem
Dva dny před začátkem války, 26. února, Íránci díky ománskému zprostředkování přistoupili na jednání o tématech, kterých se do té doby odmítali dotknout: o podpoře spojeneckých ozbrojených skupin i o programu raket dlouhého doletu. Nabízeli navíc víc, než se dalo čekat, včetně nulového obohacování a vzdání se přepracovaného materiálu. I tato nabídka skončila v koši.
Stejný vzorec se opakoval vůči Rusku. Po schůzce v Anchorage odjela ruská strana s dojmem, že padla určitá porozumění, jenže žádné pokračování nepřišlo. Důvod je banální a o to horší: v místnosti nesedí nikdo, kdo by dělal zápis, nikdo, kdo by dohodnuté kroky rozpracoval, a nikdo si následně nedokáže vybavit, co vlastně bylo dojednáno. Dva vyslanci pověření nejcitlivějšími jednáními, Kushner a Witkoff, nemají za sebou jediný hotový výsledek. Prezident, jehož jméno nese kniha o umění dohody, ovládá transakční nátlak, ale neumí dospět ke shodě s protistranou, která má pevné přesvědčení a nehodlá ustoupit.
Falešná diplomacie a co z ní zbylo v Gaze
Za úspěch se vydává takzvaná rada pro mír pro Gazu. Vznikla jako projekt, jehož jádrem bylo postavit letovisko nad hřbitovem mrtvých Palestinců, a dnes slouží k něčemu jinému: Izrael staví v pásmu zeď, která mu má zajistit 70 % území, zatímco zbylým obyvatelům zůstane 30 %. Z prostoru, který byl před dvěma lety uzavřeným táborem, se tak stává vězení na malém výseku pásma.
Diplomacie tady nesloužila k dohodě, ale k zakrytí příprav překvapivého úderu. O dva dny později, 28. února, americký útok zabil celou špičku íránského vedení včetně otce nynějšího nejvyššího představitele země, jeho manželky, dcery, neteře a zetě. Očekávat od takto zasaženého protivníka smířlivost a ochotu usednout k jednomu stolu je mimo realitu. Íránci dospěli k závěru, že s Washingtonem nemá smysl mluvit, a stejný závěr udělali Rusové.
Bezúčelné násilí v Perském zálivu
Ztráta důvěryhodnosti se netýká jen protivníků. V americkém tisku se objevila zpráva o tom, že evropští spojenci připouštěli ozbrojený střet se Spojenými státy kvůli Grónsku. To, co se odehrává v Perském zálivu, je přitom násilí bez cíle: neváže se na žádné jednání a stojí na předpokladu, že když se Íránci zasáhnou dost tvrdě, kapitulují. Tvrdě zasahováni jsou dlouho a náznak kapitulace nikde.
Vlastní ztráty americká strana nezveřejňuje. Íránci naopak publikují satelitní snímky, které mají doložit, jak účinně zasahují americké základny a jak Američany z oblasti Zálivu vytlačují směrem k Izraeli. Právě na to podle všeho čekají: až se americké síly soustředí na jednom místě, přijde pokus o rozhodující úder.
Přepisování podepsaných dohod
Vzorec jednostranné změny podmínek se netýká jen protivníků, ale i nejbližších sousedů. Kanada nepozvala Spojené státy na otevření mostu Gordieho Howa, načež přišla nová cla a oznámení, že původní dohoda o mostu už neplatí a americká strana si nově nárokuje polovinu výnosu z mýtného. Most přitom zaplatili Kanaďané. Je to táž logika jako odchod od jaderné dohody s Íránem v roce 2018: nelíbí se mi jedna podmínka, tak si napíšu nové a druhá strana je spolkne.
Saúdská jaderná dohoda a riziko jaderného dominového efektu
Přesně to se stalo i u jaderné dohody se Saúdskou Arábií. Text neobsahoval prakticky žádné omezení přepracování uranu a byl v rozporu s tím, co Washington vyžadoval jinde, například po Spojených arabských emirátech. Smysl dohody se dá číst jako pokus koupit si saúdskou vojenskou součinnost proti Íránu. Jenže hned po podpisu přibyla podmínka, že dohoda vstoupí v platnost jen tehdy, když Rijád normalizuje vztahy s Izraelem. Podle saúdských průzkumů je proti jakékoli normalizaci 97 až 98 % obyvatel.
Pravděpodobnější než chytrý manévr je prostá neznalost vlastního textu: veřejné popisy dohody z úst prezidenta neodpovídají tomu, co je v ní napsáno. Následky jsou přitom značné. Izraeli tím bylo sděleno, že jeho zájmy jsou obchodovatelné. Íránu, že požadavky na kontrolu přepracování nejsou míněny vážně, když u Saúdů jdou stranou. Emirátům, že na ně platila přísnější měřítka. A celému regionu, že pokud se Írán stane jadernou mocností, půjdou stejnou cestou i Saúdská Arábie, Turecko a Egypt. Právě tato vyhlídka byla dosud jedním z mála důvodů, proč Teherán jadernou zbraň nepostavil: obklopit se dalšími jadernými sousedy jeho bezpečnost nezlepší. Izrael zůstává jedinou zemí regionu, která si jaderný arzenál utajeně vybudovala, a americká politika nešíření, jejíž kořeny sahají k Johnu F. Kennedymu, je dnes v troskách.
Hormuzský průliv a podpis, který nikdo nebere vážně
Memorandum, které mohlo celou krizi uzavřít, obsahovalo v pátém odstavci jednoznačné ujednání: po dobu 60 dnů rozhoduje o režimu v Hormuzském průlivu Írán a další uspořádání dojednají Íránci s Ománem, bez jakékoli role Spojených států. Americká strana do textu následně vsunula jižní koridor, čímž popřela vlastní podpis i vlastní zájem, protože průliv by se jinak otevřel. Íránci od té doby považují prezidentský podpis za bezcenný a nepovažují za smysluplné se o něj vůbec ucházet.
Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí to shrnul tak, že Írán se americkému nátlaku nepodvolí, na jazyk síly a hrozeb odpovídat nebude, hrozeb se nebojí a tlaku se neskloní. Teheránu přitom nebyly splněny ani ty nejzákladnější kroky na budování důvěry, o které dlouhodobě žádal: sankce byly na pár dnů zmírněny, pak vráceny a ještě rozšířeny, zmrazené prostředky nebyly uvolněny vůbec.
Proč Teherán nevěří nabídce příměří
Za této situace nemá íránská strana jediný důvod přistoupit na nabízené desetidenní příměří. Čte ho jako pauzu, během níž americké síly přeskupí své jednotky k dalšímu útoku. Celý přístup k Teheránu ostatně nepřipomíná jednání, ale výpalné: hezkou zemi tu máte, byla by škoda, kdyby se jí něco stalo, tak udělejte, co říkáme, jinak vás budeme mlátit dál.
Jednostranné je i účetnictví ztrát. Smrt amerických vojáků v Jordánsku, nejméně čtyř, je skutečná ztráta. Oficiální čísla Pentagonu jsou ale nedůvěryhodná: ve stejný den, kdy prezident přebíral rakve čtyř padlých z Jordánska, resort obrany předefinoval kritéria a tyto čtyři ze seznamu vyřadil, takže 18 mrtvých se v tabulce změnilo na 14. Na íránské straně přitom jde o tisíce mrtvých.
Vykuchaný diplomatický aparát
Styl je jedna věc, chybějící nástroje druhá. Ministerstvo zahraničí bylo personálně vykuchané. Marco Rubio je formálně ministrem zahraničí, zároveň poradcem pro národní bezpečnost, přičemž koordinaci politiky, tedy hlavní úkol Rady pro národní bezpečnost, nikdo nedělá. Zbylý aparát se místo výsledků v zahraničí věnuje domácímu krytí zad. Rubio je zároveň národním archivářem v době, kdy si nikdo nic nezapisuje, takže žádné archivy nevznikají, a nakonec i šéfem rozpuštěné agentury USAID, jejíž kapacity by se teď hodily třeba proti šíření eboly v Africe.
Celé to začalo útokem na státní instituce prostřednictvím úřadu DOGE. Připomíná to velkou proletářskou kulturní revoluci, jen v byrokratické verzi: miliardáři bez znalosti věci rozbíjeli struktury, které vznikaly desítky let, a účet za to přichází doma i v zahraničí. Otázka, zda čínské nebo ruské vedení věří, že Washington dokáže dohodu konzistentně naplnit, má dnes jasnou odpověď. Vladimir Putin tomu nevěří a nevěří tomu ani nikdo další.
Izrael: spojenec, který si vyrobil vlastní problém
Platí tu Kissingerův výrok, že být nepřítelem Spojených států je problém, ale být jejich přítelem může být osudné. Izrael si podle tohoto čtení vytvořil vlastního Frankensteina. Když Washington převzal Netanjahuovu argumentaci a šel do války, nejprve v operaci Midnight Hammer a nyní v této, byla to v Jeruzalémě vítaná zpráva. Dnes je izraelská pozice jiná: nechme Američany a Íránce, ať si to vybojují mezi sebou. Mezitím pokračuje anektování jižního Libanonu a částí Sýrie, vytlačování Palestinců ze Západního břehu a stlačování obyvatel Gazy do komplexu, kterému se oficiálně říká humanitární město. A po epizodě se saúdskou jadernou dohodou má i Izrael důvod ptát se, jak spolehlivý partner Washington vlastně je.
Více téhož: jaderná zbraň jako důsledek, ne příčina
Prezidentské hodnocení zní, že si Spojené státy vedou proti Íránské islámské republice mimořádně dobře, že Írán zatím není připraven jednat a potřebuje víc téhož, protože jadernou zbraň mít nesmí. Jenže jaderná zbraň dnes není tím hlavním problémem. Tím je Hormuzský průliv a zdraví americké i světové ekonomiky. A pokud jde o samotnou bombu, americké údery zlikvidovaly právě tu část íránského vedení, která byla proti jejímu vývoji. Íránská jaderná zbraň se tím stala prakticky nevyhnutelnou.
Podle memoranda se Írán zavázal na 60 dnů zbraň nevyvíjet. Tentýž text zakazoval hrozbu silou i její použití a vyžadoval odchod izraelských sil z Libanonu. Nic z toho americká strana nedodržela, naopak. Ministr zahraničí Marco Rubio vyjednal mezi bezmocnou libanonskou vládou a Izraelem příměří, přestože libanonská vláda s Izraelem nebojovala, a součástí ujednání je společný postup libanonské vlády a Izraele proti Hizballáhu. Tedy proti jediné síle, která se v Libanonu skutečně bila.
Verze generálů a co v memorandu skutečně stálo
Podporu pro pokračování bojů dodává prezidentovi okolí. Generál ve výslužbě Jack Keane popisuje sled událostí tak, že operace začala 28. února, Íránci 2. března uzavřeli průliv, ceny se po měsíci rozjely vzhůru a následovalo přes 90 dnů jednání zakončených memorandem, které prý obsahovalo jediné závazné ujednání: Írán otevře průliv a odstraní překážky, Spojené státy zruší blokádu. Blokáda podle něj zrušena byla a Íránci po několika dnech začali průliv opět blokovat.
Je to velmi tvořivý výklad. Memorandum obsahovalo 14 bodů, nikoli jeden, a jako obvykle šlo především o prohlášení o záměru pokračovat v jednání. Po dobu jednání měl správu lodní dopravy v průlivu zajišťovat Írán bez vybírání poplatků a cel. Americká strana se do věci začala vkládat a nakonec zaznělo, že průliv bude provozovat Washington a bude si účtovat 20 % hodnoty nákladu, zatímco Írán nabízel velmi mírný poplatek. Volba rejdařů je za takové situace předvídatelná.
Obrat k Asii naruby a nepřiznaná válka s Ruskem
Roky panovala shoda, že hlavní výzvou pro americkou pozici ve světě je Čína, že je tedy třeba přesunout těžiště do Asie a přítomnost na Blízkém východě omezit. Děje se přesný opak. Pokud by nastala krize kolem Tchaj-wanu, nebude čím na ni odpovědět. A protože americké zbraně prodané spojencům nesmějí být bez souhlasu Washingtonu předány dál, není ani formální konstrukce s evropským nákupem pro Ukrajinu tím, za co se vydává.
Rusko se považuje za stát ve válce se Spojenými státy a s evropskými členy NATO. Ukrajina zasahuje hluboko do ruského území systémy, které byly zčásti přímo k tomuto účelu navrženy v západní Evropě, zejména britské zbraně dlouhého doletu. Představa, že ruská odveta nepřijde, je naivní. Zničit cíl přitom nevyžaduje raketu: existuje sabotáž, existují páté kolony i speciální jednotky. Ostatně z doby velvyslaneckého působení v Rijádu zůstává v paměti obava, že Saddám Husajn dopraví do Saúdské Arábie antrax, i zpravodajská zpráva o dvou iráckých letounech s antraxem, které byly nad Perským zálivem zachyceny a sestřeleny. Jenže k dopravě antraxu není letoun potřeba, stačí velbloud nebo kufr. K tomu se přidává čím dál volnější řeč o taktických jaderných zbraních. Situace se vymyká kontrole.
Ostrov Charg jako páka: plán, který neobstojí na mapě
Argumentaci ve prospěch dalších úderů předkládá i generál Kellogg, bývalý třihvězdičkový důstojník, někdejší velitel 82. výsadkové divize a poradce viceprezidenta pro národní bezpečnost v prvním Trumpově období. Podle něj je třeba získat páku: obsadit ostrov Charg, který podle jeho slov představuje 90 % íránské ekonomiky, případně ostrov v Hormuzském průlivu sloužící ke koordinaci a velení, zlomit Íránu páteř vojensky i ekonomicky a pak pomoci Íráncům, až povstanou.
Na mapě to nedrží. Charg leží hluboko v severní části Perského zálivu při pobřeží Kuvajtu a Íránu; kdokoli by ho obsadil, stane se snadným terčem. Íránský ministr zahraničí ostatně vzkázal, že Američany rád uvítá. Výsadek na takový ostrov by znamenal krveprolití, nikoli páku. A samotný předpoklad, že íránská armáda byla zničena, se neslučuje s tím, že Írán kontroluje lodní dopravu podél tisíce mil vlastního pobřeží a jeho údery na americké základny neustávají. Zatímco americké straně dochází munice a schopnost záchytu, Írán si podstatnou část původního arzenálu udržel a doplňuje ho z podzemní výroby.
Nesymetrie ztrát a íránský nacionalismus
Ve Washingtonu se opakuje, že zabití amerických vojáků je červená čára, po jejímž překročení přijde odplata. Jen za poslední kola úderů přitom americká armáda zabila nejméně 55 Íránců a dalších 645 zranila; jeden úder před několika dny zabil osm íránských vojáků. Není důvod předpokládat, že Íránci reagují na své mrtvé, na rozbité mosty, elektrárny a odsolovací stanice jinak než Američané na své padlé.
Válka byla navíc otevřena úderem na dívčí školu, při němž zahynulo kolem 160 dívek. Washington ani Izrael se k němu nepřihlásily, dostupné analýzy satelitních snímků však ukazují na americké síly. Právě tento útok se stal jedním ze symbolů íránského nacionalismu, stejně jako zabití nejvyššího představitele země. K moci se dostali lidé silně nacionalističtí, nikoli primárně nábožensky motivovaní, a hájí to, co by hájila jakákoli země: identitu, jazyk, dějiny, suverenitu. Tuto válku nezačali. Ničení civilní infrastruktury je přitom válečný zločin a v Zálivu má ještě jeden rozměr: arabské státy, na jejichž území stojí americké základny, se bez odsolené vody a klimatizace neobejdou. Kuvajt je tvrdě zasažen, v Bahrajnu jsou stále americké jednotky a část sil se musela přesunout do hotelů, jak se to stalo už v Kataru a Emirátech.
Účet pro americkou armádu
Válka začala zničením velkého množství íránské techniky a zabitím vedení země. Íránská odpověď vyřadila americký radarový systém v Kataru za 1,1 miliardy dolarů, přes který se koordinovalo dění v celém prostoru od Pákistánu po Irák. Zasažena byla většina radarů systémů THAAD a Patriot a během prvních pěti dnů války padlo 80 % americké zásoby protiraketových střel Patriot. Náhrada zničeného vybavení potrvá dva až pět let i při navýšené výrobě. Výsledkem je citelně slabší americká armáda na dobu, která výrazně přesáhne konec současného prezidentského období, a účet zdědí příští administrativa.
Senátní recept na dokončení války
Podporu prezidentovi vyjadřují i ti, u nichž by se dala čekat větší obezřetnost. Senátor Cotton se přihlásil k výroku svého kolegy ze Senátu, podle nějž íránský režim od zajetí amerických rukojmích až po útok na Chobarské věže zabil tisíce Američanů a prezident dělá dobře, když chce věc dotáhnout do konce. Tvrzení o tisících amerických mrtvých je nesmysl a dotáhnout věc do konce nelze, protože k tomu chybí kapacity a druhá strana vydrží déle.
Dosavadní pokusy to ukazují názorně. Celé to začalo povstáním v Íránu, které zorganizovala CIA společně s Mosadem; skončilo brutálním potlačením, při němž íránské bezpečnostní složky zabily zhruba tři tisíce civilistů, a svého cíle nedosáhlo. Kurdové byli vyzváni, aby do Íránu vpadli, a měli rozum to neudělat. Předpoklad, že po likvidaci vedení se režim zhroutí, se nenaplnil; režim naopak posílil a společnost se semkla. A představa, že potrestaní Íránci obrátí hněv proti vlastní vládě, se otočila proti autorům plánu. Kubánský režim by možná nepřežil, kdyby nebylo invaze v Zátoce sviní. Dělat pořád totéž a čekat jiný výsledek je definice šílenství.
Húsiové, Saúdové a uzavřený Báb al-Mandab
Do hry se vrátil i konflikt Húsiů se Saúdskou Arábií. Rijád podporuje mezinárodně uznávanou jemenskou vládu se sídlem v Adenu na jihu země a ta si nárokuje kontrolu nad vzdušným prostorem. Zabránila proto íránskému letounu odvézt húsijskou delegaci ze Saná do Teheránu na pohřeb zesnulého ajatolláha Alího Chameneího. Húsiové z toho viní Saúdy, Rijád to popírá a vláda v Adenu se k činu přihlásila. Húsiové následně uzavřeli průliv pro saúdskou lodní dopravu, pro nikoho jiného.
Je to připomínka nedávné historie: na pokoření Húsiů, kteří kvůli podpoře Palestinců uzavřeli Rudé moře pro všechny, padla miliarda dolarů, značná námořní síla a množství munice. Neuspělo se, načež bylo vyhlášeno vítězství a flotila odplula. Možná je to jediné dostupné východisko i v Hormuzském průlivu.
Íránské podmínky a poválečné uspořádání
Íránská strana své podmínky nikdy neskrývala. Jednání se neobnoví, dokud nebude naplněno memorandum: žádné hrozby silou ani její použití, žádná podpora Izraele v Libanonu, odchod izraelských sil z Libanonu a šedesátidenní íránská správa Hormuzského průlivu, během níž se vyjedná dlouhodobý režim průjezdu z Perského zálivu do Ománského zálivu a Arabského moře. Součástí textu byl i návrh fondu na obnovu Íránu ve výši 300 miliard dolarů. Až mír přijde, obnovu podle všeho zaplatí státy Zálivu, které mají zájem na tom, aby Írán neměl důvod je znovu napadnout.
Americké základny byly hostitelským zemím prodány jako záruka jejich obrany. Ukázalo se, že údery spíš přitahují, než by jim bránily, a když si hostitelé řekli o doplnění vyčerpaných zásob protiraketové obrany, dozvěděli se, že přednost má Izrael. Někteří proto už dnes odmítají poskytnout vzdušný prostor a zázemí pro operace proti Íránu. Saúdská Arábie zároveň vyslala delegaci na pohřeb do Teheránu a její náměstek ministra zahraničí byl v Teheránu krátce před útokem; s iráckou, ománskou a čínskou pomocí si Rijád vztahy s Íránem urovnal. Írán přesto bombarduje základny na saúdském území, kde operují Američané, konkrétně leteckou základnu prince Sultána v Al-Chardži jižně od Rijádu, kde bylo zničeno několik letounů včasné výstrahy AWACS v hodnotě zhruba půl miliardy dolarů za kus. Saúdové jsou na Írán rozzlobení, ale chladnou hlavu neztrácejí: jejich odpovědí na tuto válku je zbavit se amerických základen. To je zároveň íránský požadavek a jednou mu vyhoví, byť ne hned.
Ropný šok, který teprve přijde
Většina saúdské ropy a plynu leží ve východních provinciích při Perském zálivu. Na západní pobřeží vede ropovod do průmyslového přístavu Janbu a tudy proudilo přes Báb al-Mandab kolem 4,5 milionu barelů denně. Uzavření průlivu pro lodě spojené se Saúdskou Arábií, tedy i pro kontejnerové lodě mířící do království, nutí Rijád využívat Suezský průplav, kterým ale největší supertankery neproplují. Vývoz tak mohl klesnout na zhruba 1,5 až 2 miliony barelů denně, tedy o polovinu až dvě třetiny. Pro saúdské finance, které na tom nejsou nijak skvěle, je to špatná zpráva; částečnou náhradou je cena ropy nad 100 dolarů za barel, což je při pohledu na termínové kontrakty stále spíš podhodnocený obraz reality.
Energetický náraz teprve přijde a dopadne i na Spojené státy. Ty jsou sice čistým vývozcem, ale musí dovážet těžkou takzvanou kyselou ropu, bez níž nelze vyrábět naftu pro kamionovou dopravu a letecký petrolej. O tyto dodávky se chystají přijít, doprava zdraží a inflace poroste. Strategické ropné rezervy jsou přitom vyčerpané téměř na technickou mez, pod kterou už nádrže nelze vyprázdnit. Do problému zbývá zhruba týden a v Bílém domě o tom vědí.
Závěr
Řetězec rozhodnutí posledních měsíců postupně odstranil možnost vyjednaného konce. Nabídka z konce února skončila v koši, memorandum bylo přepsáno, sankční úlevy se vrátily zpět a podpis na dokumentu ztratil hodnotu. Síla přitom nepřinesla kapitulaci, ale opak: semknutí protivníka, posílení jeho vedení a vyčerpání amerických zásob na roky dopředu.
Bez návratu k tomu, co už jednou bylo podepsáno, není viditelné východisko. Účet za to se bude platit v cenách ropy, v bezpečnosti spojenců v Zálivu a především v důvěryhodnosti amerických závazků, na kterou se ptá celý svět.
