Ve vysílání stanice Fox News zazněla výzva, která se tváří jako vlastenectví, ale ve skutečnosti popisuje cestu k vojenské porážce Spojených států. Požadavek na totální útok proti Íránu, na jeho úplnou kapitulaci a v krajní verzi i na jeho vyhlazení nemá oporu v žádné vojenské kalkulaci — má oporu jen v přání zcela jiné země.
Výzva k úplnému zničení Íránu
Sid Rosenberg, moderátor konzervativní newyorské rozhlasové stanice, výrazný zastánce Izraele a častý host Fox News, prohlásil, že prezident Trump bude muset udělat to, co udělat nechce: jít do masivního, totálního útoku. Jiná cesta, jak tuhle válku vyhrát, podle něj neexistuje. Jediným přijatelným koncem je úplná kapitulace Íránu — a doslova dodal, že to říká nerad, ale jde o úplnou anihilaci. Moderátoři vystoupení nijak nezpochybnili.
Sám přitom v témže rozhovoru přiznal, že není Jack Keane a nemá k dispozici odpovídající informace — tedy že není generál ve výslužbě, který dnes působí jako hlavní strategický analytik téže televize. Rozhlasový moderátor bez vojenského vzdělání tedy veřejně předepisuje strategii, jejíž důsledky by nesla celá americká armáda.
Nechme stranou morální rovinu a podívejme se na čísla. Úplně zničit zemi rozlohou srovnatelnou se západní Evropou, ve které žije devadesát milionů lidí, jde jediným způsobem — jadernými zbraněmi. Konvenční cesta k anihilaci neexistuje. Írán má v aktivní službě nejméně milion vojáků a po povolání záloh podstatně víc. Spojené státy s několika raketami izraelské podpory takovou zemi vyhladit nedokážou. A pokud si to někdo myslí, není to odvážný postoj, ale ztráta soudnosti.
Horské hřebeny mění pozemní útok v sebevraždu
Celá západní část Íránu je pokrytá horskými pásmy. Ne jednotlivými kopci, ale souvislými hřebeny, které se táhnou přes celé území. Už samotný přesun vojsk do výchozích pozic naráží na neřešitelný problém: Irák by musel být donucen povolit průchod amerických jednotek, přes Perský záliv se dovnitř jít nedá, protože by z něj byla jedna velká střelnice, takže by se muselo nastupovat oklikou od západního pobřeží Saúdské Arábie. Dostat tam vojáky s technikou je samo o sobě téměř neproveditelné.
A i kdyby se to povedlo, hnát pozemní síly do těch hor by byla sebevražda. Horské pásmo znamená svahy po obou stranách a údolí uprostřed. Vojsko musí tím údolím projít. Jakmile je jednou zvolena přístupová trasa, útočník je na ni odkázaný a nemůže manévrovat stranou. Obránci stačí sedět ve výšinách a střílet dolů jako do ryb v sudu. Zbývá shazovat bomby na hřebeny — jenže právě tohle se v dějinách už zkoušelo. V Itálii za druhé světové války postupovala apeninským poloostrovem mnohamilionová pozemní armáda s naprostou převahou ve vzduchu a s průmyslovou kapacitou, jaká dnes neexistuje. Ani to nestačilo.
Jaderná varianta by byla genocida
Pokud tedy někdo mluví o anihilaci a myslí tím jaderné zbraně, mluví o zavraždění desítek milionů lidí. To je čin, který převyšuje cokoli, co spáchal nacistický režim. Hitler dobýval území; tady jde o záměr vyhladit obyvatelstvo země, aniž by ji kdokoli chtěl obsadit.
Svět by navíc nečinně nepřihlížel. Rusko ani Čína by nenechaly Spojené státy vymazat zemi, která je jejich hospodářským i vojenským partnerem, a už vůbec by nepřipustily, aby se z takového kroku stal nezpochybněný precedens. Pokus o něco takového by byl sebevraždou.
Konvenční varianta téhož záměru vypadá jinak, ale končí stejně. Znamenala by nasazení polní armády v rozsahu, který by spolykal veškeré aktivní americké pozemní síly — armádu i námořní pěchotu — a poslal je do situace, kterou nelze vyhrát.
Vojáci jako spotřební materiál cizího zájmu
Na dotaz, co když si vítězství vyžádá pozemní jednotky, přišla odpověď, že armáda a námořní pěchota tu nejsou od toho, aby lidem podávaly ruku na letišti. Odvody prý neexistují, takže vojáci dobře vědí, k čemu se upsali — a upsali se k tomu, aby bojovali za prezidenta a zbavili svět zlých zvířat, jak nazval íránský režim.
Tohle není argument, tohle je pohrdání. Americké ozbrojené síly existují k obraně vlastní země, ne k tomu, aby se vrhly do neproveditelného tažení ve prospěch vůdce cizího státu. Tuhle válku chtěl od začátku izraelský premiér Benjamin Netanjahu a v americkém zájmu nikdy nebyla. A ano, odvody neexistují — jenže existuje rozkaz vrchního velitele, který voják buď splní, nebo skončí. Nikdo se v Americe neupsal k tomu, že bude zbavovat svět zla definovaného někým jiným. Zvlášť když se tatáž nálepka dá se stejnou logikou nalepit na stranu, která během osmi měsíců dvakrát rozpoutala nevyprovokovanou válku.
Kdo tuhle válku ve skutečnosti začal
Tvrzení, že jde o válku trvající sedmačtyřicet let, kterou začala druhá strana, je prostě nepravda. Spojené státy hned na počátku existence Íránské islámské republiky podpořily Irák v osmileté válce proti němu a použily ho jako svého zástupce. Následovala desetiletí sankcí, politika maximálního tlaku a periodické atentáty na íránské vědce a vojenské velitele.
V roce 2025 přišla nevyprovokovaná válka vedená pod hlavičkou diplomatického jednání. V roce 2026 druhá, se stejnou kulisou. A když se rozeběhl proces kolem memoranda, byly do týdne změněny jeho podmínky: do pátého odstavce přibylo ustanovení o Hormuzském průlivu, které tam původně nebylo, a šlo o pokus převzít nad průlivem kontrolu. Výsledek byl předvídatelný — Írán odpověděl, jak odpovídá pokaždé. To není zahájení války, to je reakce na ni.
Celé to vystoupení mělo jediný účel: přesvědčit diváky, že protivník je šílený, zlý a že tuhle válku začal. Kdo tomu uvěří, dá politické krytí k eskalaci. A krytí je potřeba, protože americká veřejnost se od války odvrací — upozorňuje na to i moderátorka Laura Ingrahamová, podle níž mají lidé téhle války dost a stává se z ní politická zátěž.
Maska padá: skutečným cílem je změna režimu
Na otázku, jak vlastně vypadá vítězství, padla odpověď bez servítků: dokud u moci zůstane Islámská revoluční garda, budeme mít stejný problém za pět i za deset let, takže nezbývá než jít dovnitř a provést změnu režimu. Sám mluvčí připustil, že jde o dvě špinavá slova — a přesto na nich trvá.
Tím je maska sundaná. Nejde o odvrácení hrozby, ale o odstranění vedení země, aby v regionu nezůstal nikdo, kdo by mohl Izrael zpochybnit. Jenže ani to není konečná stanice. Jedno z ohnisek pozornosti se už přesouvá k Turecku, takže cíl číslo dvě je vytipovaný dřív, než skončil první. Nasytit takový apetit nelze.
Když navíc někdo mluví o Íráncích jako o zvířatech, zbavuje se povinnosti vyjednávat, mít empatii nebo připustit, že druhá strana může mít v jakékoli otázce oprávněnou pozici. Zbývá jen zabíjet.
Vzdušná síla ani blokáda nezabraly a munice dochází
Vedle morální stránky je tu ještě jedna nepříjemnost: požadovaný scénář je vojensky nedosažitelný. Dnes už je kategoricky prokázáno, že samotnou vzdušnou silou vyhrát nelze. Nezabralo letectvo, nezabralo námořnictvo, nezabrala ani námořní blokáda a nezabral ani hybridní model, ve kterém se blokáda kombinovala s téměř dvěma týdny nočních úderů.
Do toho přišla zpráva, že viceprezident J. D. Vance a předseda sboru náčelníků štábů Dan Caine vznesli námitky proti další eskalaci války, zatímco Spojené státy přerušily sérii nočních úderů. Pro nikoho, kdo tuhle válku sleduje zblízka, to není překvapení: dochází útočná munice, dochází protivzdušné rakety a zásoby se povážlivě tenčí. Ekonomické dopady začínají tvrdě dopadat. Hormuzský průliv je zavřený, k tomu se přidalo uzavření průlivu Báb al-Mandab pro saúdskou ropu — a tahle čísla se každým dnem zhoršují.
Zároveň se objevila informace, že plánovaný velký úder byl na poslední chvíli odvolán nebo odložen. Možná do rozhodování konečně proniká rozvaha.
Od zrušené dohody z roku 2015 k dnešní válce
Argument, že bez totálního vítězství přijde stejný problém za pět nebo deset let, obrací příčinu a následek. V roce 2015 měly Spojené státy v ruce dohodu, která měla své vady, ale zároveň měla zuby — Íránu prakticky znemožňovala získat jadernou zbraň. Té dohody se Washington sám zbavil.
Po sedmém říjnu začalo zdůvodňování, podle kterého za vším stojí Írán jako hlava chobotnice, a přišly pokusy vtáhnout do války tehdejšího prezidenta Bidena. Ten pomohl s obranou, když izraelská strana zničila íránský diplomatický areál v Sýrii a zlikvidovala představitele v íránské metropoli během prezidentské inaugurace — obojí byly kroky přímo zaměřené na vyvolání války. Do útočných operací ale Biden nešel a omezil se na obranu proti dronům a raketám. Změna přišla až s prezidentem Trumpem, který se nechal přemluvit k něčemu vojensky nedosažitelnému.
Kdyby se navíc uskutečnilo to, co dnes někteří komentátoři žádají, Spojené státy by přišly o armádu a zůstalo by jim námořnictvo a letectvo bez dostatku munice i k vlastní obraně. Kdokoli by pak podnikl cokoli v Evropě nebo v Asii, nebylo by čím reagovat. Země se sama odzbrojuje — a to už teď, jen kvůli spotřebě útočných a obranných raket. Proto je namístě mluvit o červeném poplachu a zastavit se dřív, než bude co obnovovat.
Blokáda kolem celé země je fyzicky nemožná
Že tenhle způsob uvažování není jen okrajovou úchylkou, ukazuje vystoupení generála ve výslužbě Wesleyho Clarka, bývalého vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě. Ten sice pozemní jednotky odmítl, zato navrhl zemi izolovat, sevřít jí hranice, zaměřit se na průliv a udělat kolem Íránu stoprocentní blokádu, aby Islámská revoluční garda pocítila, že prohrává, a vrátila se k jednacímu stolu.
Stačí se podívat na mapu. Jak přesně se uzavře moře na severu nad Teheránem? Jak se uzavře celá hranice s Turkmenistánem, Afghánistánem nebo Pákistánem? Zkušenost z afghánské války mluví jasně: pákistánsko-afghánská hranice je mimořádně propustná a ani sto čtyřicet tisíc amerických a spojeneckých vojáků na vrcholu tehdejší ofenzivy nad přechody prakticky žádnou kontrolu nemělo.
Uzavřít celý obvod hornaté země by vyžadovalo několik milionů vojáků na hraniční službě, k tomu přesun sil do Kaspického moře — a to všechno bez pozemních jednotek, jak zní vlastní podmínka toho návrhu. Tolik prostředků neexistuje. Ani současná omezená blokáda o zhruba čtyřech desítkách lodí není těsná; něco se zachytí, ale zboží prochází dál a procházelo i v době největšího tlaku. Uzavřít takovou hranici hermeticky je fyzická nemožnost. A tyhle absurdity nikdo ve studiích Fox News ani CNN nezpochybňuje.
Třináct dní úderů, které nezměnily nic podstatného
Třináct po sobě jdoucích nocí úderů rozbilo řadu cílů na zemi. Írán z toho jistě radost nemá, jenže s jeho schopností vydržet to nemá nic společného — a se schopností ovlivňovat dění v Hormuzském průlivu jen okrajově. Zasažené cíle sice některé kapacity omezují, ale způsobů, jak průliv a pohyb v něm kontrolovat, má druhá strana pět nebo šest.
Připomíná to Titanic. Ano, tři zasažené komory se dají utěsnit — jenže poškozených je pět. Když nezvládnete všechny, loď se stejně potopí. Přesně v takové situaci se americká strategie nachází: to, co se dělá třináct dní, mělo drobný efekt v okrajových oblastech a žádný v těch, na kterých záleží.
Závěr
Volání po totální válce není projevem síly, ale receptem na vlastní porážku. Konvenčně je nesplnitelné, jaderně by šlo o genocidu a v obou případech by výsledkem bylo odzbrojení Spojených států v době, kdy jejich zásoby munice a hospodářská odolnost už teď skřípou. Pauza v úderech je příležitost, kterou by bylo hloupé promarnit.
V sázce není jen výsledek jedné kampaně na Blízkém východě, ale globální postavení Ameriky — vojenské i hospodářské. A pokud o něj přijde, nezničí ho protivník, ale vlastní rozhodnutí přijatá pod tlakem lidí, kteří o vojenské realitě nevědí prakticky nic.
