Po měsíci relativního klidu se válka Spojených států s Íránem znovu rozhořela. Americké údery na odpalovací zařízení u Hormuzského průlivu, íránská odveta proti základnám v Jordánsku a ve Spojených arabských emirátech, nová vlna sankcí na banky a fronty na benzin v zemi, které leží pod nohama moře ropy. To všechno se odehrálo během jediného víkendu.
Odveta za americké údery na ostrově Larak
V neděli zasáhly americké síly dvě íránská odpalovací zařízení na ostrově Larak. Příslušníci Revolučních gard se tam podle amerických představitelů chystali vystřelit do Hormuzského průlivu rakety s námořními minami. Šlo o první americkou vojenskou akci po zhruba měsíci.
Írán odpověděl v noci na pondělí. Podle vlastního vyjádření zaútočil na základny s americkými vojáky v Jordánsku a dronem na leteckou základnu Al Minhad ve Spojených arabských emirátech. Jordánská armáda uvedla, že osm raket sestřelila ještě nad svým územím dřív, než stihly nadělat škodu. Íránské ministerstvo zahraničí odvetu zdůvodnilo tím, že se z jordánských základen útok na Larak podporoval.
Prezident Masúd Pezeškján slíbil rozhodnou odpověď na jakoukoli agresi a současně zopakoval, že Teherán o válku nestojí. Rozhodná odpověď se ovšem hůř organizuje zemi, které dochází palivo.
Šest měsíců války a sankce po týdnech
V pátek dosáhla válka šestiměsíční hranice. Boje začaly koncem února a od té doby se americký tlak přesouvá z bojiště do bank. Ministr financí Scott Bessent avizoval, že sekundárních sankcí bude přibývat každý týden, a začíná se právě u finančních domů: mít u sebe íránské peníze a pomáhat režimu není v pořádku. První ranou byly emirátské pobočky egyptské Banque Misr, dalším krokem má být úplné odstřižení konkrétní instituce od dolarového systému.
Teherán ohlásil, že se novým sankcím nepodvolí. Ve státní televizi zaznělo, že se země zaměří na krocení inflace, tvorbu pracovních míst a snižování závislosti na dolaru. Takové cíle se ale zemi bez příjmů z ropy vyhlašují mnohem snáz, než plní.
Prázdné nádrže v zemi, která má ropy nadbytek
Teheránské autobusy stojí, protože není čím tankovat. Írán má ropy víc, než dokáže spotřebovat, jenže ji nemá jak vyvézt ani zpracovat. Údery na rafinerie, sankce a námořní blokáda přístavů, která platí od začátku války, srazily denní výrobu benzinu pod spotřebu. Schodek dosahuje zhruba patnácti milionů litrů denně.
Fronty u pump se táhnou Teheránem i Mašhadem a některé ulice blokují celé. Do nádrží teče benzin ředěný příměsmi, po kterém auta končí odstavená u krajnice. Bohatství bez rozvahy je prokletí. Kdo vyhraje v loterii a nezmění návyky, stojí za rok zase tam, odkud vyšel.
Teherán je velký jako New York. Stačí si představit, co by se v takovém městě dělo, kdyby ze dne na den přestaly jezdit autobusy i metro a nikdo nesehnal benzin. Odpověď se počítá na hodiny, ne na týdny.
Zeď nemocnice s nabídkami ledvin
Nejtvrdší obrázek z Teheránu nepřichází z bojiště. Je jím zeď nemocnice polepená telefonními čísly lidí, kteří nabízejí k prodeji vlastní ledvinu. Potřebují peníze a nemají co jiného prodat.
A pak přijdou na řadu ti, kdo mají zákon vymáhat. Na sociálních sítích se objevují policisté a příslušníci Revolučních gard s tím, že nemají na jídlo, na mléko pro děti ani na chleba. Právě tady se láme každá revoluce: dokud silové složky stojí při režimu, vydrží lidé i hlad. Jakmile přestanou dostávat zaplaceno, přestane platit i poslušnost.
Hormuzským průlivem ropa teče dál
Uzavřít Hormuzský průliv se Íránu nepodařilo. Americké námořnictvo drží koridor, kterým tankery proplouvají dál. Během odminovací operace jím podle velitelství CENTCOM prošlo na patnáct set lodí s téměř 750 miliony barelů ropy. Provoz sice zůstává hluboko pod předválečnou úrovní, ale neustal.
V opačném směru platí blokáda íránských přístavů a vývoz íránské ropy stojí. Průliv tedy zůstává průchodný pro všechny kromě Íránu, přesně naopak, než jak si to Teherán představoval. Bezpečné to ovšem není nikde: jen za červenec a srpen čelilo podle Mezinárodní námořní organizace útoku v okolí průlivu nejméně sedmnáct obchodních lodí a čtyři námořníci při nich přišli o život.
Rakety na základny v Jordánsku
Ostřelování jordánských základen není novinka. V červenci zasáhla íránská balistická střela ubytovací kontejnery na základně Muwaffaq Salti ve východním Jordánsku. Útok si vyžádal životy dvou amerických vojáků, ostatky třetího armáda dohledala později, další čtyři skončili se zraněními v jordánských nemocnicích.
Pondělní noc dopadla jinak. Všechny vypálené střely protivzdušná obrana zachytila a žádná nenapáchala škodu. Palba na cizí základny není projevem síly, ale zoufalství. Je to pokus udržet si páku pro vyjednávání, od kterého mezitím Bílý dům odešel.
Dohoda, kterou Donald Trump a Masúd Pezeškján podepsali v polovině června, přitom Íránu nabízela slušnou cestu ven: konec úderů, otevření Hormuzského průlivu pro obchodní lodě, zrušení blokády přístavů a vyhlídku na uvolnění sankcí. Pak začaly útoky na obchodní plavidla a z rámcové dohody nezbylo nic.
Miny v průlivu a představa o velmoci
Americké údery míří přesně na to, čím Írán straší nejvíc: na miny v Hormuzském průlivu. Odminování mezinárodních plavebních tras dokončilo CENTCOM minulý týden, na práci se podílelo americké letectvo i potápěči. Kolik min se z vody vytáhlo, velitelství z bezpečnostních důvodů neuvádí.
Výsledek ale mluví za sebe. Trasy jsou průjezdné, lodě plují a hrozba, která měla zastavit světový obchod s ropou, vydržela měsíce, ne roky. Obraz Íránu jako vojenské velmoci, před kterou se má svět třást, dostává trhliny.
Chárg, kamenná doba a zhroucený stát
Donald Trump sdílel na Truth Social video vygenerované umělou inteligencí, na kterém ostrov Chárg mizí v explozích. Odtud odchází zhruba devadesát procent íránského vývozu ropy. Írán zásah popřel a americká strana uvedla, že na ostrov neudeřila; Bílý dům ani Pentagon žádný útok na Chárg nepotvrdily. Jde tedy o signál, ne o zprávu z bojiště, a je to signál srozumitelný: kdyby Chárg opravdu zmizel, země by přestala rafinovat palivo a zastavila by se úplně.
O pár hodin později přidal prezident další příspěvek. Írán je podle něj oficiálně zhroucený stát, nemá námořnictvo ani letectvo, nemá měnu, neplatí vojákům a policistům, inflace šplhá na tři sta procent a vedení země je v naprostém rozkladu. Rétoricky je to zdvižená pěst nad zemí, která má sto milionů obyvatel a rozlohu dvakrát větší než Texas.
Proč si i odpůrci války přejí rychlý konec
Nadšení z téhle války se hledá těžko. Odpor k ní přitom neplyne ze sympatií k Teheránu, ale z prostého účtu: každý další měsíc bojů znamená dražší palivo, dražší potraviny a nervóznější trhy po celém světě. Stejnou výhradu si zaslouží válka na Ukrajině, protahovaná bez viditelného zisku pro kohokoli.
Všechny války jsou nakonec logistika. Kdo nemá čím nakrmit vojáky, nemá kdo bojovat. Kdo nemá palivo, nedostane vojáky na frontu. A voják, který neuživí rodinu, nemá proč držet pušku. Přesně v tomhle bodě se dnes Írán nachází. Otázkou tedy není jestli, ale kdy.
Milosrdnější by bylo zkrátit to. Když je zápas nesmiřitelný, je knokaut v prvním kole šetrnější než pět kol na krev.
Závěr
Vojensky drží průliv Američané, ekonomicky drtí Írán sankce a doma mu dochází palivo. Teherán na to odpovídá raketami, které protivzdušná obrana sestřeluje, a prohlášeními o soběstačnosti, na které mu chybí peníze. Vyjednávací stůl je zatím prázdný a účet za každý další měsíc války platí u pumpy celý svět.
