Republikáni utrpěli v amerických mezivolebních volbách drtivou porážku a demokraté ovládnou obě komory Kongresu. Pro zbytek světa nejsou podstatná čísla mandátů, ale to, co je způsobilo: válka s Íránem. Prognostik Robert Barnes, který porážku takového rozsahu předpovídal už rok, z výsledku vyvozuje, co bude znamenat pro Írán, Izrael, Hormuzský průliv i Ukrajinu – a co může Bílý dům stihnout, než se v lednu ujme moci nový Kongres.
Válka s Íránem jako hlavní důvod volební porážky
Rozsah porážky srovnává Barnes s lety 1920 a 1946. V obou případech voliči trestali vládu za to, že je zatáhla do války, a v roce 1920 navíc za to, že jim prezident sliboval opak. Tentokrát podle něj nejde o přistěhovaleckou politiku, jak budou někteří tvrdit – v té měl Trump podle odchozích průzkumů naopak kladné hodnocení. Rozhodla válka. Tři čtvrtiny Američanů ji označily za významný faktor volby, více než třetina za rozhodující. Kdo ji považoval za rozhodující, volil demokraty s náskokem přes 40 bodů.
Odborníci, sázkové trhy i Wall Street se podle Barnese mýlí proto, že nechápou hlubokou nechuť Američanů k válce. Elity mohou být na válce závislé, obyčejní lidé ji ale nenávidí: vědí, že na frontu půjdou jejich děti a že účet zaplatí na daních a u benzinové pumpy. Trump přitom deset let vyhrával se slibem žádných nových válek na Blízkém východě a žádných válek za změnu režimu. Voliči proto výsledek čtou jako zradu. Krátké zlepšení přineslo memorandum o porozumění s Íránem – preference republikánů vzrostly, ceny benzinu začaly klesat a úrokové sazby se stabilizovaly. Když Trump od memoranda ustoupil, voliči podle Barnese ztratili poslední naději.
Trump: udělal bych to znovu
Na otázku, zda lituje vstupu do Íránu, Trump odpověděl, že válka krátkodobě zvedla cenu benzinu, ale kdyby se mohl rozhodnout znovu, udělal by totéž, protože Írán nesmí mít jadernou zbraň. Podle Barnese by Trump, kdyby porážka nebyla tak drtivá, znovu zaútočil – včetně rizika nasazení pozemních vojsk. Eskalaci brzdily jen dvě věci: zda se Netanjahu snadno vrátí k moci v Izraeli a jak dopadnou republikáni ve volbách. Obojí se pokazilo. Bombardování Íránu, které bylo podle Barnese ještě před dvěma dny naplánované na povolební noc, je teď zřejmě ze stolu.
Vance a vztah k Izraeli
Proti válce teď uvnitř administrativy nejhlasitěji vystupuje viceprezident J. D. Vance, který byl podle Barnese proti ní od začátku. Po volbách veřejně vyjmenoval čtyři příčiny porážky: na prvním místě válku v Íránu, druhá a třetí s ní přímo souvisejí a čtvrtou je vztah Ameriky k Izraeli. Že by čelní republikáni před konzervativním publikem mluvili o nutnosti tento vztah přehodnotit, by ještě před dvěma lety nikdo nečekal. Naposledy se něco podobného stalo, když Reagan před více než čtyřiceti lety vyzval Izrael, aby v Libanonu ustoupil.
Vance podle Barnese nemá na vybranou: chce-li mít politickou budoucnost, musí všemi dostupnými prostředky zabránit další eskalaci. Dosud se veřejným sporům s prezidentem vyhýbal, protože je mu podřízený, teď ale vystoupil otevřeně.
Plán na další eskalaci
Zastánci tvrdé linie ale nekončí. Generál Jack Keane v televizním vystoupení popsal, jak Írán přežívá díky pašování a obcházení sankcí: hraničí se sedmi zeměmi, má 25 hraničních přechodů a otevřené Kaspické moře. Z devíti cest se podařilo uzavřít jen jednu, Hormuzský průliv. Keane proto navrhuje spojit blokádu s izolací země a vrátit se k vojenským operacím – zničit mosty v okolních zemích a zasáhnout další cíle, protože útočný arzenál je prý silnější než v operacích Epic Fury a Rising Lion.
Barnes to odmítá: útočný i obranný arzenál je podle něj v horším stavu než před půl rokem a útoky na civilní infrastrukturu by byly válečným zločinem.
Ministr války na odchodu
Demokraté, kteří převezmou kongresové výbory, už po volbách ohlásili předvolání a vyšetřování. Barnes nevěří, že ministr války Hegseth ve funkci vydrží déle než měsíc – a dodává, že bez ministra války se nová válka rozjíždí těžko. Generály, které Hegseth během roku propustil, prý nepropouštěl kvůli únikům informací, ale proto, že nesouhlasili. Posledním z nich byl podle Barnese hlavní stratég, podle něhož byl plán vrátit se do Íránu s pozemními vojsky šílený.
Izrael po volbách: koalice bez Netanjahua?
Netanjahu se podle zpráv snažil přimět armádu, aby válku obnovila ještě před americkými volbami. Náčelník generálního štábu odmítl jednat bez souhlasu Knesetu. Netanjahuův tábor má po izraelských volbách 53 mandátů z potřebných 61 a izraelský prezident Herzog mu zatím nesvěřil sestavení vlády.
Barnes v tom vidí dvě věci. Herzog dlouhodobě odolává tlaku – Trump ho podle něj rok přemlouvá, aby Netanjahuovi udělil milost, a Herzog odmítá. Druhou otázkou je, zda opozice pochopí, že nemůže vychvalovat Izrael jako multietnickou demokracii a zároveň nikdy nepřizvat arabské strany do vlády. Pokud by Eizenkot přistoupil na koalici s arabskými stranami alespoň dočasně, aby Netanjahua odstavil, arabské strany jsou podle Barnese připravené. Právě ony z voleb vytěžily nejvíc a Likud posílil jen na úkor ostatních pravicových stran.
Izrael podle Barnese závisí na americkém veřejném mínění víc, než přiznává, a podpora Izraele v USA je na historickém minimu. Rozumné by bylo stáhnout se z Gazy, Západního břehu, Libanonu a Sýrie a dál neeskalovat proti Íránu. Úplně zvrátit odpor veřejnosti už nejde, lze ho ale ztlumit – podobně jako Izrael na počátku osmdesátých let ustoupil Reaganovi.
Kulhavá kachna a vojenské propojení s Izraelem
Sněmovna už schválila část obranného zákona NDAA, která má propojit americkou armádu a zpravodajské služby s izraelskými. Zpravodajská část v Senátu zatím neprošla. V novém demokratickém Kongresu podle Barnese nemá šanci, a proto hrozí, že se ji pokusí protlačit dosluhující Kongres – takzvaná kulhavá kachna. Mnoho poražených zákonodárců už podle Barnese nenese odpovědnost voličům a může zvažovat, jaké místo v lobbistické firmě nebo správní radě think-tanku jim změna hlasu vynese.
Mezi hlavní rizika před lednovým nástupem nové většiny řadí Barnes pokus o eskalaci s Íránem dřív, než demokraté válce pravděpodobně odříznou peníze, a právě vojenské a zpravodajské propojení s Izraelem. Trump dřív řekl, že by takový zákon podepsal. Teď proti němu bude veřejně stát Vance, a do veřejného sporu s ním se Trumpovi nechce – Vance má po volbách větší politický kapitál než prezident. Z historie Barnes připomíná, že republikáni se proti Nixonovi postavili až ve chvíli, kdy se mu zhroutila popularita.
Jak z Íránu odejít
Jediná cesta ven, kterou má Trump ve vlastních rukou, je odchod. Ten má ale svou cenu: svět by ho četl jako íránské politické vítězství a Írán by si udržel kontrolu nad Hormuzským průlivem. Barnes přesto popisuje doporučený postup ve třech krocích – okamžitě ukončit blokádu a stáhnout vojenskou techniku z regionu, uvolnit zadržované íránské prostředky a zrušit sankce, o kterých sám Trump v létě řekl, že se mu vymstily. Vše veřejně a rychle, protože Írán už věří jen činům, ne slovům.
Napětí by pak mělo opadnout a průliv se vrátit k normálu. Škody na ropné a plynové infrastruktuře a na lodní dopravě se ale budou spravovat půl roku až šest let. Uklidnění by přesto snížilo tlak na úrokové sazby a ceny benzinu a USA by přestaly spotřebovávat zásoby protiraketových střel. Trumpovi by navíc stačilo dobrovolně splnit podmínky původního memoranda – a mohl by se prezentovat jako ten, kdo s Íránem uzavřel dohodu, kterou nikdo jiný nezvládl.
Tři scénáře do ledna
Do lednového nástupu nového Kongresu dává Barnes každé ze tří cest zhruba třetinovou šanci. Trump může eskalovat. Může také odejít bez dohody – ukončit blokádu a stáhnout vojenskou přítomnost budovanou během posledního roku, ale neuvolnit prostředky ani nezrušit sankce. Nebo se vrátí k dohodě za podmínek, které sám v létě považoval za rozumné.
Írán podle Barnese pochopil, že jaderné zbraně jako odstrašení nepotřebuje: stejnou službu mu dělá Hormuzský průliv, balistické rakety a drony. Pokud by skutečně dostával finanční úlevy a zrušení sankcí, mohl by se vrátit k dlouholetému postoji duchovního vedení, které jadernou mocností být nechce. Část íránské vlády se navíc obává, že by jaderný program přiměl Turecko a Saúdskou Arábii k vlastním zbraním.
Významnou roli může sehrát i armáda. Rozkaz k vyslání vojsk podle Barnese neodmítne, při pokynu k jadernému úderu nebo k ničení civilních mostů a infrastruktury ale hrozí odmítnutí poslušnosti na nejvyšší úrovni. Málokdo v armádě bude riskovat stíhání za válečné zločiny kvůli prezidentovi, kterého voliči právě odmítli v rekordní míře.
Ukrajina: Starlink a útoky na rafinerie
Ukrajinská média výsledek voleb vítají, protože mnozí poražení odmítali Ukrajinu podporovat. Barnes ale upozorňuje, že žádný demokratický kandidát nevedl kampaň za další peníze pro Ukrajinu a válku s Ruskem – naopak se většinou stavěli proti válce. Kdo chce v roce 2028 kandidovat na prezidenta, nemůže být důvěryhodný jako odpůrce války, když podporuje konflikt se skutečnou jadernou mocností.
Ve Washingtonu podle Barnese probíhá skrytý boj. Křídlo kolem Vance, Elbridge Colbyho, v ukrajinské otázce i Hegsetha, a křídlo Elona Muska chtějí z ukrajinské války ven: válka podle nich tlačí na úrokové sazby a ceny energií a ohrožuje už tak křehkou výstavbu datových center pro umělou inteligenci. Na druhé straně stojí ředitel CIA Ratcliffe, kterého Barnes označuje za hlavního podporovatele ukrajinské války. Podle Barnese ignoroval Trumpovo doporučení zastavit útoky na ruské rafinerie a v rozhovoru pro The Atlantic se tím ještě chlubil. Trump dvakrát oznámil dohodu, že se rafinerie napadat nebudou, a Zelenskyj na ně v prvním případě zaútočil během několika hodin.
Trump podle Barnese spojuje válku především s drahými energiemi, a proto bude víc naslouchat Vanceovu táboru. Doporučuje úplně odříznout Ukrajinu od Starlinku, Starshieldu i jiné satelitní podpory. Šanci, že to Trump udělá, odhaduje na 50 procent. Po 25 procentech dává variantám, že Ratcliffe bude v eskalaci pokračovat, nebo že Starlink zůstane, ale logistická pomoc se omezí.
Personální signál obratu
Skutečný obrat by podle Barnese musel mít podobu personálních změn. Ratcliffe by měl v čele CIA nahradit Joe Kent, případně by se do zpravodajských služeb měla vrátit Tulsi Gabbardová, která podle Barnese z administrativy neodešla dobrovolně, ale byla vytlačena. Lidé spojení s vojensko-průmyslovým komplexem by měli z klíčových míst odejít a posílit by měl Elbridge Colby. Taková jména by navíc těžko napadali i demokraté, kteří se v posledních měsících na Joea Kenta sami odvolávali.
Závěr
Volby podle Barnese nebyly vítězstvím demokratů, ale trestem za válku s Íránem. Do ledna zbývá Trumpovi krátké okno: buď z Íránu odejde a pokusí se zachránit zbytky politického kapitálu, nebo bude eskalovat a riskovat odpor vlastní armády i odvolání z úřadu. Pro Blízký východ, Izrael i Ukrajinu jsou příští dva měsíce rozhodující.
