Americký prezident 2. října prohlásil, že válka s Íránem skončí hned po listopadových volbách do Kongresu, možná i dřív. Na bojišti, v Hormuzském průlivu ani v íránském vedení přitom nic nenasvědčuje tomu, že by Teherán měl kapitulovat. Na Ukrajině mezitím Moskva přitvrzuje: cíleně ničí dopravní tepny a z rozhovorů s ruskou stranou plyne, že okno pro vyjednávání se zavírá.
Vítězství do voleb? Slib bez opory
Donald Trump tvrdí, že Írán je „připravený složit se“, vítězství přijde „velmi snadno“ a s Teheránem vlastně ani není s kým jednat, protože „nikdo nechce být prezidentem“. Ani jedno z toho neodpovídá skutečnosti. Írán se nesložil za 47 let, blíží se osmačtyřicátý rok. Přečkal osmiletou válku i Trumpovu kampaň maximálního tlaku. Válka trvá přes sedm měsíců, zahrnula čtyřicet dní intenzivního bombardování, třináctidenní leteckou kampaň, několik podob námořní blokády a ekonomický nátlak. Žádný důkaz, že by se země teď měla zhroutit, neexistuje.
Ví to i Jack Keane, který o den dřív vyzval k tvrdým úderům, vyzbrojení opozice a svržení režimu zevnitř. Kdyby Írán stál na pokraji pádu, nic z toho by nebylo potřeba.
Termíny se přitom posouvají od začátku. Nejdřív Trump doufal, že zabitím nejvyššího vůdce bude rozhodnuto a válka hned skončí, pak „čtyři až šest týdnů, nejvýš“. Teď válka vstupuje do osmého měsíce a slib vítězství do voleb nestojí na ničem.
Nejasné není ani to, kdo v Íránu vládne. Prezident je tentýž jako před válkou i během ní. Skutečnou moc drží nejvyšší vůdce prostřednictvím Islámských revolučních gard. Protože se nejvyšší vůdce dosud neukázal na veřejnosti, nelze s jistotou říct, zda rozhoduje osobně, nebo za něj velí vrchní velitelé gard. O tom, kdo zemi řídí, však pochyb není.
Ropná „výsledková tabule“ a kdo pouští lodě průlivem
Ministr financí Scott Bessent dříve předpověděl, že Írán do dvou týdnů přijde o poslední ropné příjmy a zhroutí se. Lhůta se chýlí ke konci a Bessent přichází s novou „výsledkovou tabulí“: Spojené státy vyvezly asi 1,1 miliardy barelů, Írán nula. Poprvé v historii prý nebude mít Írán tento týden na moři žádnou ropu a tím ani žádné příjmy.
To zjevně neplatí. Z Íránu odtéká do Číny značné množství ropy, i když méně, než by si Teherán přál. Že z oblasti teď vyplouvá víc ropy, je hlavně díky Íránu, který to dovoluje. S arabskými státy Perského zálivu má neformální dohody: kdo dodrží pravidla a zaplatí poplatek, projede. Kdo ne, riskuje zásah.
Írán to dokazuje činy. Třináctidenní výměna úderů začala tím, že íránské síly zasáhly lodě v průlivu a Spojené státy odpověděly. V poslední době ale Írán lodě zasahuje a z americké strany nepřichází nic. Posádky civilních tankerů i vlády v Zálivu z toho vyčtou jasný vzkaz, kdo tu rozhoduje. Americký doprovod konvojů má jistý smysl, mnohem víc se ale vyplácí dohodnout se s Íránem. Spojenci USA podle všeho zjistili, že zaplatit Teheránu pár procent z hodnoty nákladu je bezpečnější.
Bessentova čísla jsou tak další propagandou, kterou si americká veřejnost nemá jak ověřit. Co řekne prezident, to Fox News a Axios poslušně převezmou.
Promarněné příležitosti a íránské podmínky
Diplomatické řešení bylo na dosah 26. února, dva dny před začátkem války. Tu „zlatou příležitost“ Trump zahodil. „Bronzová“ přišla 17. června s memorandem o porozumění, které vlastní rukou podepsal. Dnes už v ruce nemá nic.
Jediná cesta ven teď vede přes íránské podmínky, které se od začátku téměř nezměnily. Teherán odmítá jednat, dokud Spojené státy nezačnou plnit memorandum, a to celé. Patří do něj i těžké otázky: Hamás, Hizballáh a teď i jemenští Hútíové v Rudém moři. Dál Írán žádá uvolnění zmrazených peněz, zrušení sankcí a konec blokády. Prakticky jde o kapitulaci, po níž by teprve přišlo vyjednávání.
Na to Trump po prohlášení z 2. října přistoupit nemůže. Volby připadají na 3. listopadu, tedy za měsíc. Co nastane 4. listopadu, až válka neskončí a vyhlídka na vítězství nebude žádná? Írán ke kapitulaci donutit nejde. Kdyby to šlo, Washington by to už udělal.
Třetí letadlová loď a hrozba velkého úderu
Do regionu míří třetí úderná skupina letadlové lodi a zhruba deset tisíc dalších vojáků. Na místě budou nejspíš právě kolem voleb. Trump v posledních dnech opakuje, že ho čeká „velké rozhodnutí“ a že Írán může „přestat existovat jako národ“. Vzbuzuje tím obavy z jaderných zbraní, ale přesun konvenčních sil naznačuje, že může mít na mysli i velký konvenční úder. Právě o ten Jack Keane prezidenta prosil: udeřit tvrdší a soustředěnější silou než za oněch čtyřicet dní.
Íránci s tím počítají. Žádné iluze o vyjednaném míru nemají a válku čekají. Vyrábějí další rakety a drony v desítkách podzemních továren rozesetých po zemi, odolných vůči konvenčním a z velké části i jaderným zbraním. Některá zařízení Spojené státy nejspíš vůbec neznají, protože se z nich ještě nestřílelo. Írán dosud odpaloval jen z malé části a při dalším americkém úderu může zapálit celý Blízký východ.
Věřit nelze ani Bessentovi, ministru zahraničí Rubiovi či ministru války Hegsethovi. Rozhoduje to, co se děje na zemi. Spojené státy už vyzkoušely blokády, sankce, ekonomickou válku i vojenské údery všeho druhu. Žádnou novou zbraň nemají. Zničily cíle, o nichž doufaly, že něco změní, a nezničily ty, o nichž vědí, že by něco změnily. Další úder by byl jen výzvou: „Udeř na nás, Íráne, zapal Blízký východ.“
K 3. říjnu 2026 platí jednoznačně: nový úder Írán k ničemu nedonutí, zato téměř jistě vyvolá odvetu, kterou světová ekonomika neunese. Hrozí deprese a potíže na roky dopředu. Jakmile úder padne, cesta zpět není a zbude jen krizové řízení. Povede ho tentýž tým, který válku rozpoutá. Nový Kongres zasedne 3. ledna 2027 a jinou administrativu lze čekat nejdřív za dva roky.
Rusko útočí na kyjevské mosty
Přes noc ruský úder zasáhl kyjevský Severní most. Podle zpravodajství CNN šlo o další z řady útoků na infrastrukturu hlavního města. Den předtím ruské síly až pětkrát za necelých 24 hodin udeřily na Jižní most, po kterém vede silniční doprava i metro. Útoky od čtvrtka ochromují dopravu: Jižní most zůstává uzavřený a na Severním platí omezení.
Velký most se jedním zásahem nezřítí. I dramatické záběry ukazují, že zásah most poškodí, ale nemusí ho zničit, a proto se Rusko k cíli vrací opakovaně. Útoky zapadají do soustavné kampaně: na řadě jsou železniční uzly, lokomotivy i vagony, silnice, tunely, velitelská stanoviště a telekomunikační věže. Tedy všechno, co Ukrajina potřebuje ke koordinaci vojenské i hospodářské činnosti a k přesunu zásob z místa na místo.
Ruské elity: Putin válčil příliš měkce
Strategický posun potvrzuje profesor John Mearsheimer, který o něm mluvil v rozhovoru ještě před útoky na mosty. Na Západě už dvanáct let, od roku 2014, zní příběh o Rusech jako vrozených agresorech a o Putinovi, který chce dobýt celou Evropu. Mearsheimer se ale nedávno vrátil z Ruska a slyšel tam opak: mnoho lidí z ruských elit má za to, že Putin válku až donedávna vedl příliš opatrně, „jako beránek“. Teď ji prý konečně vede tak, jak měl od začátku: ve vzdušné ofenzivě proti Ukrajině si sundal rukavice.
Odpovídá to tomu, co je z Moskvy slyšet už měsíce: roste shoda, že je třeba přitvrdit.
Kdo vlastně odmítá dohody
Západ rád přirovnává Putina k Hitlerovi. Logika je jednoduchá: s šílencem, který bezdůvodně napadl Ukrajinu a půjde dál, se jednat nedá. Každá dohoda by byla nový Mnichov, po Československu by padala jedna země za druhou, až by Rusové stáli v Paříži. Zbývá jen bojovat co nejdál vpředu a zvítězit.
Putin ale takový není. Je umírněný a vyhýbá se riziku. V únoru 2014, v době Majdanu, souhlasil s dohodou o předčasných volbách v květnu téhož roku. Věděl, že dopadnou proti jeho hospodářským zájmům, a přesto na ni s evropskými prostředníky a ukrajinskou stranou přistoupil. Ukrajina by si ponechala hranice z roku 1991 i s Krymem. Západ dohodu zahodil.
Minské dohody nabízely další cestu: Ukrajina změní ústavu a ruskojazyčným oblastem dá omezenou autonomii a práva na jazyk a školství, Rusko přestane podporovat své krajany v osm let trvající občanské válce a celý Donbas se vrátí pod správu Kyjeva. Bez Krymu, ale se vším ostatním. I to skončilo v koši. Následoval prosinec 2021, Istanbul 2022, červen 2024 a Anchorage 2025.
Kdo je tedy agresor? Jen jedna strana opakovaně nabízela vyjednaný konec války. Pokaždé dostala ne a každá další nabídka byla pro Ukrajinu horší. Teď se může jednat o poslední fázi: buď dohoda, nebo dobytí na bojišti. A v Kremlu sílí tlak, aby Putin šlápl na plyn.
Trumpovi je třeba přiznat, že s Putinem aspoň mluví. Nestačí to, protože po rozhovorech nic nedotáhne, ale je to krok správným směrem. Evropská unie, NATO a většina evropských zemí s Ruskem mluvit odmítají.
Okno pro diplomacii se zavírá
Šéfka unijní diplomacie Kallasová tento týden prohlásila, že EU s Ruskem jednat nebude, protože jde o věc mezi Ruskem a Ukrajinou. To je nesmysl. Západ je do všech stránek války zapojený, a tedy má právo i možnost s Moskvou mluvit, pokud chce, aby válka skončila. Kdo mluvit nechce, nechce ani konec války.
Rozvrat diplomacie je pro Západ ostudou, pro Ukrajinu ale znamená smrt a zkázu v průmyslovém měřítku. Julija Mendelová, bývalá tisková mluvčí prezidenta Zelenského, v poslední době otevřeně říká, že pokračovat ve válce je pro její zemi sebevražda, a to doslova. Pravdu má ona, ne Kallasová ani nikdo jiný z vedení EU.
Co od ruské strany slyšeli Mearsheimer a další, potvrzuje i dění na zemi: okno pro diplomacii se téměř zavřelo. Rusko začalo metodicky ničit schopnost ukrajinského státu fungovat a zásobovat vojska na frontě. Linie může zkřehnout natolik, že Rusové soustředí síly a palbu na slabé místo. Průlom by je kvůli dronům, dělostřelectvu a dalším ukrajinským prostředkům stál hodně, ale po něm by je už nic nezastavilo. Při průlomu na široké frontě mohou projet krajinou a konec by přišel rychle, podobně jako ve Francii v roce 1940. Jakmile se nepřítel dostane do týlu, obrana se sesype jako domeček z karet bez ohledu na to, co se děje jinde na frontě.
Večeře s Lavrovem a promarněné Anchorage
Larry Johnson popisuje „smrt diplomacie“ přímo: Rusové překročili Rubikon. Jednání sice formálně neodmítají, ale už nemají iluzi, že by k míru vedla. Počítají s tím, že válku musejí vyhrát na bojišti. Vyplynulo to z večeře, na které Johnson, John Mearsheimer a Alastair Crooke mluvili s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Rusové byli zklamaní, že Trump od dohod z Anchorage na Aljašce odstoupil.
Putin byl tehdy podle Johnsona ochoten k ústupkům, které by mu doma přinesly politické potíže: zmrazit linii fronty v Chersonské a Záporožské oblasti výměnou za konec války. Podle Johnsona nikdy nešlo o území, ale o vzestup neonacismu na Ukrajině a v okolních zemích.
V Moskvě přitom na Putina doléhal silný tlak. Zprávy o nabídce z Anchorage zněly tehdy nevěrohodně, protože zmrazení linie by nechalo část ruskojazyčných obyvatel na „špatné straně“. Pokud se to opravdu stalo, měl Západ takovou nabídku chytit oběma rukama, protože lepší dohodu už nedostane. Jistotu přinesou nejspíš až za mnoho let výpovědi úředníků, kteří v Anchorage byli. Pokud se to ale potvrdí, bude to nejtvrdší možné obvinění Evropské unie, NATO i jednotlivých evropských lídrů.
Evropa se chystá na válku, kterou mohla odvrátit
Británie vyzývá obyvatele, aby si dělali zásoby vody a jídla. Německo přesouvá vojáky dopředu a chce mít největší armádu na kontinentu, protože čeká válku s Ruskem kolem let 2029–2030. Francie mluví podobně, NATO i EU volají po zbrojení za pět procent HDP. Evropští lídři přitom věděli, že v Anchorage v roce 2025 šlo válku zastavit na současné linii. Hrozba, že Rusko po Ukrajině vyrazí dál, by tím zmizela.
Místo toho Evropa podporuje stále hlubší údery do Ruska, které ho nemají šanci srazit na kolena, ale velkou šanci vyprovokovat odvetu. Část západních elit, možná i lidé v pozadí, které veřejnost nezná, podle všeho válku chce. Je jim lhostejné, že Ukrajina bude rozdrcena na prach, její muži skončí v hrobech a města v troskách. Pobaltí z pozice slabosti provokuje ostrými slovy, jako by mělo Rusko vyzvat k útoku na snadný cíl: brání ho jediná brigáda bez opevnění, kterou by šlo projet za 36 hodin. A pak by přišel na řadu článek 5.
Řeči o „spravedlivém a trvalém míru“ jsou proto lež. Od února 2014 přes Minsk, rok 2021, 2022, 2024 a 2025 až po dnešek Západ eskaloval a útočil hlouběji. Vojensky Rusko k ničemu donutit nelze a jaderné zbraně dělají z každé eskalace hazard. Zbývá jen diplomacie. Pokud Západ odmítne i poslední nabídku, bude třeba přiznat, že na jeho straně působí temné síly, které mír sabotují, a přitom o něm mluví.
Pro člověka, který v armádě sloužil 21 let a v roce 1985 nastoupil jako vojín s přesvědčením, že Amerika stojí na straně dobra, je to drtivé zjištění. Dnes už je nátěr sloupnutý až na holý kov. Lež je nutná, protože kdyby lidé na Západě pochopili, kam to vede, ke zničené ekonomice, milionům ztracených pracovních míst a možné jaderné výměně, vyrazili by do hlavních měst žádat konec války. Jakmile ale přijde nový Pearl Harbor nebo 11. září, debata končí.
Oblouk války od Arktidy po Bandar Abbás
Podobně to vidí plukovník Larry Wilkerson. Popisuje oblouk válečných ohnisek od nově rozmrzlé arktické trasy, kterou teď proplouvá čínská loď bez doprovodu ledoborců, až po íránské přístavy Bandar Abbás a Čábahár. Už teď jde podle něj o regionální válku, nebo přinejmenším o konflikt, který se může během okamžiku rozšířit v celosvětový. Připomíná rok 1914, rok 1940 i americké embargo na Japonsko. Takové vzorce se za posledních 150 let pravidelně vracejí a svět se k jednomu z nich znovu blíží. Výsledná deprese by ještě přiživila touhu po válce, protože válka je nejlepší nástroj, jak se zbavit obřích soukromých i komerčních dluhů, nebo je aspoň přesunout.
Fakta se vyvracejí těžko. Války vysávají státní pokladny Ruska, Ukrajiny i zemí Blízkého východu a vyčerpávají armády. Racionální vedení by z nich co nejrychleji vycouvalo, stlačilo dluh na zvládnutelnou míru a investovalo do infrastruktury a průmyslu. Místo toho se mluví jen o zlotřilosti Putina a Íránu.
Patří k tomu i Trumpovo tvrzení, že bez války by Írán měl rakety dlouhého doletu schopné zasáhnout Evropu a Ameriku. Je to čistá fikce. Írán nemá žádný zájem útočit na Evropu a nic by tím nezískal. Svědčí o tom 47 let íránského chování.
Zadržený diplomat a britský jestřáb
Kdo klade nepohodlné otázky, má potíže. Bývalého britského diplomata Iana Prouda, který dříve působil v Moskvě, zadržely britské úřady při návratu z konference Valdaj v Rusku, přestože cestu předem ohlásil. Prakticky šlo o zatčení s jediným cílem: umlčet ho.
Kontext dokresluje rozhovor Tuckera Carlsona s Jacobem Rees-Moggem, jedním z nejhlasitějších zastánců války v Evropě. Carlson namítá, že se Rusko ve válce na Ukrajině drží zpátky a mohlo by ji ukončit, kdyby chtělo. Rees-Mogg odpovídá, že se Rusko ukázalo slabší, než se čekalo: v roce 2022 odborníci předpovídali, že Ukrajinu převálcuje do čtrnácti dnů. Sám prý Rusko netlačí, jen chce, aby byl Západ připravený, protože Rusko na něj útočí, mimo jiné kybernetickými útoky. Ruskou invazi podle něj umožnila slabost Západu kvůli Krymu a dohoda, kterou se Ukrajina vzdala jaderných zbraní. Kdyby si je ponechala, Rusko by ji nenapadlo. Carlson oponuje, že Ukrajina jako nejzkorumpovanější země Evropy mohla ty zbraně už dávno prodat, a i proto ji Spojené státy přiměly se jich zbavit.
Krym, Budapešťské memorandum a NATO u Černého moře
Britský pohled vidí v Rusku jen zlého aktéra, jehož kroky nemají žádnou příčinu. Nic jiného britská veřejnost neslyší. Budapešťské memorandum slibovalo Ukrajině za vzdání se jaderných zbraní jakési bezpečnostní záruky, jenže bez upřesnění a bez jakéhokoli vynucovacího mechanismu. Nikdo tehdy nepočítal s ochranou právě před Ruskem a všichni věděli, že kvůli Ukrajině nikdo do války nepůjde. Na tom, že by jaderné zbraně invazi odradily, může něco být. Tehdy ale nikdo nechtěl v Evropě dalšího člena jaderného klubu.
Podstatné je, proč Rusko v roce 2022 zaútočilo a co se stalo v roce 2014. „Slabostí kvůli Krymu“ byla ve skutečnosti hloupost Západu, který tlačil členství v NATO na území, kde sídlí velitelství ruské Černomořské flotily. Kdyby Rusko nebo Čína rozšířily vojenskou alianci až k plotu britské základny, ať už ve Fairfordu, na Diego Garcii, nebo kdekoli jinde, smířila by se s tím Británie? Rusko varovalo od roku 2007 a v roce 2008 to dalo najevo v Gruzii.
Válku šlo odvrátit ještě v roce 2021, kdy Rusko žádalo jen stáhnout otázku členství Ukrajiny v NATO ze stolu. Západ odmítl a téma připomínal dál, mimo jiné na washingtonském summitu. Kdyby dodržel dohodu z února 2014, Minské dohody z roku 2015 nebo přijal návrh z prosince 2021, nebyla by anexe Krymu ani invaze. Istanbulskou dohodu z roku 2022 sabotovali hlavně Britové, Spojené státy ale nesou stejný díl viny, ostatně i za rok 2014. Joe Biden je vinen stejně jako Boris Johnson.
Loď, která míří na útes
Ian Proud se obává, že střet je už nevyhnutelný. Systém ve Spojených státech a v Británii, jehož se sám stal obětí, podle něj nedokáže změnit kurz, ani když lidé uvnitř chápou, že vede k válce. Připomíná to obří zaoceánskou loď mířící na skalní útes. Kormidlo je na dosah, stačí ho otočit, jenže nikdo to neudělá, protože kurz je přece stanovený. Než se někdo vzpamatuje, může být pozdě, protože tak velká loď zatáčí pomalu.
Tlak roste v Moskvě, Londýně, Bruselu, Paříži i ve Washingtonu. Trump přitom sedí vzadu, kouká kormidelníkům přes rameno a jen bezradně přihlíží. Napadá ho snad jediné: než loď narazí, prodat ještě pár bomb.
Závěr
Na obou frontách se opakuje stejný vzorec. Washington slibuje rychlé vítězství nad Íránem, které realita nepotvrzuje, a chystá úder, jenž může zapálit Blízký východ a srazit světovou ekonomiku. Na Ukrajině Západ léta odmítal každou nabízenou dohodu a Rusko teď přechází k systematickému ničení ukrajinského státu. Šance na vyjednaný konec obou válek se zmenšuje a ti, kdo na to upozorňují, se stávají terčem.
