Írán opakuje, že se nikdy nevzdá. Americký prezident Trump mu přesto dál nabízí jedinou cestu ven – kapitulaci. Zároveň mluví o investicích do ropovodů napříč Blízkým východem, které by Hormuzský průliv obešly a Teheránu vzaly jeho hlavní páku. Jestli taková vize obstojí proti realitě, zůstává otevřenou otázkou. Mnohem naléhavější je, co Írán drží v rukou teď: průliv podle Teheránu zůstane zavřený, dokud Washington nepřijme jeho podmínky.
Situaci rozebírá vojenský analytik a autor knih o vojenství Andrej Martjanov, který se narodil nedaleko íránských hranic a v osmdesátých letech sloužil na sovětsko-íránské námořní hranici. Jeho čtení je nekompromisní: Írán spočítal, kolik Spojené státy vydrží, a podle toho se zařídil.
Dohoda, nebo zničení: Trumpovo ultimátum z OSN
Trump v úterý na Valném shromáždění OSN prohlásil, že ho čeká „velké rozhodnutí“. Buď uzavře s Íránem dohodu, která zemi dovolí obnovit se a stát se „mnohem větší zemí, než kdy byla“, nebo „zničí Islámskou republiku“, a to rychle. Zvažoval také, zda Írán „nevžene do pekla“ bez šance na přežití a bez naděje na budoucí velikost.
Martjanov v tom slyší blouznění šílence, kterému nikdo z okolí – ministr války Pete Hegseth ani předseda sboru náčelníků štábů Dan Caine – neřekne, jak se věci mají. Spojené státy prý Írán zničit mohou jen jadernými zbraněmi, konvenčními prostředky na to nemají. Íránci na výhrůžky nedají: tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti generál Rezáí vzkázal, že otevření Hormuzského průlivu podmiňuje sedm bodů – ber, nebo nech být.
Trump podle Martjanova ztrapňuje sebe i svou zemi. Íránskou společnost bombardováním jen semkl a Íránci, kteří umějí počítat, vědí, že Amerika dokáže nabídnout jen další nálety. Tak se ale války nevyhrávají.
Jaderný úder by z Ameriky udělal vyvrhele
Kdyby Trump sáhl po jaderné zbrani, staly by se ze Spojených států vyvrhelové. Rusko sice s Íránem nemá spojeneckou smlouvu o vzájemné pomoci jako se Severní Koreou, jen rámec strategické spolupráce, přesto by odezva byla drtivá. Evropa, kde lidé jaderné zbraně odmítají navzdory šílenství svých elit, by se s Amerikou definitivně rozešla, a s ní i Eurasie a globální Jih.
Konvenčních útoků se dnes už nikdo nebojí. Jaderný úder by ale spustil lavinu: prudce by vzrostl prodej ruských zbraní a země po celém světě by se hnaly za vlastní jadernou bombou, raketami a nosiči, aby Washington od podobného kroku odradily. K tomu hospodářské otřesy a čistě praktický problém – radioaktivní spad v oblasti Perského zálivu, odkud má proudit ropa. Jak ji pak těžit? Zkušenost z Japonska ukazuje, že spad nezmizí za pár dní.
Pezeškján: Írán se nevzdá
Íránský prezident Pezeškján ve středu z tribuny OSN odpověděl, že pokud někdo čeká kapitulaci, dočká se zklamání. Írán podle něj nikdy nebyl agresorem, válku nezačal, válka mu byla vnucena a země ji povede jako obrannou „do posledního dechu“.
Martjanov je přesvědčen, že to Pezeškján myslí vážně. Do úřadu přitom přišel jako liberální, prozápadní reformátor, který chtěl zemi přiblížit Západu, hlavně Evropě. Íránci podle něj nejsou protiameričtí, problém mají s americkou vládou. Když se takto zatvrdí i Pezeškján, nejde o prázdná slova.
Připomíná i historii. Ve válce s Irákem, která začala v roce 1980, stál za Bagdádem skoro celý svět včetně Sovětského svazu, Spojených států a Evropy. Írán zůstal izolovaný, s tím, co mu zbylo ze stíhaček F-14 Tomcat, a přesto zastavil tehdy nejsilnější armádu arabského světa. Sovětský svaz Iráku dodával poradce, techniku i zpravodajské informace. Martjanov tehdy sloužil na námořní hranici s Íránem, sledoval íránskou televizi a už tehdy mu bylo jasné, že tohle nejsou lidé, se kterými si dá kdokoli snadno poradit. Historie přitom nezačala v roce 2025 operací Midnight Hammer, jak si Washington někdy představuje.
Globální Jih, Šanghajská organizace a BRICS
Válka se vede i o veřejné mínění. Svět vidí na jedné straně amerického prezidenta, který si osobuje moc rozhodnout, zda Írán přežije, a na druhé íránského prezidenta, který říká, že jeho země válku nechce, ale nevzdá se. Rozumněji z toho nevychází Washington, ale Teherán.
Globální Jih podle Martjanova sleduje dění pozorně a jednání Trumpa a Spojených států na něj nedělá dojem. Klíčové je, že se vyvíjí Šanghajská organizace pro spolupráci – nejde o strukturu zamrzlou v čase – a mezi euroasijskými mocnostmi, hlavně Ruskem a Íránem, poroste vojenská spolupráce. Řada zemí navíc chce vystoupit zpod kontroly západních mocností, jak ukázalo vyhánění Francouzů ze Sahelu.
Evropské elity podle Martjanova k Trumpovi žádnou lásku nechovají, ať jsou jakékoli. Svět se trhá a lidé se čím dál víc přiklánějí k BRICS a Šanghajské organizaci. Írán je jejich přirozenou součástí. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov před příletem do New Yorku mluvil o historickém procesu, který nelze zastavit, a Martjanov mu dává za pravdu: miliardy lidí se už rozhodly, jak chtějí žít.
Sedm podmínek, které mají být odmítnuty
Pezeškján zároveň řekl, že Írán je připraven k dialogu. V OSN to formuloval takto: Trump a ti, kdo se Írán snaží šikanovat, musí pochopit, že je Teherán připraven na dialog, diplomacii a jednání, nikoli však na jazyk síly.
Co tím myslí, ukazuje sedm podmínek, které zveřejnil generál Rezáí. Spojené státy mají okamžitě ukončit válku na všech frontách včetně Libanonu a Gazy, uvolnit zmrazená íránská aktiva, zrušit námořní blokádu, úplně stáhnout své síly z regionu, zaplatit finanční odškodnění, uznat práva Íránu a splnit dřívější závazky. Už první bod je pro Washington nepřijatelný, natož stažení vojsk.
Proč Teherán předkládá podmínky, o kterých ví, že je Trump nikdy nepřijme? Martjanov je přirovnává k dopisu, který ruské ministerstvo zahraničí zveřejnilo v prosinci 2021 před zahájením speciální vojenské operace. Je to dokument sepsaný proto, aby byl odmítnut – kvůli propagandistickému účinku i ze strategických důvodů. Takové texty podle něj vydávají mocnosti, které znají svou sílu a vědí, že vyhrávají.
Proč si Írán myslí, že vyhrává
Jak může vyhrávat země, která Spojené státy nikdy nedobude? Podle Martjanova už dokázala něco, co bylo ještě před dvěma lety nemyslitelné: vytlačila Američany z Perského zálivu. Třináct amerických základen v oblasti je podle něj pryč, mezi nimi i velitelství a základna 5. flotily v Bahrajnu. Írán dosáhne na jakékoli americké zařízení v regionu.
Teherán také ví, jak citlivé jsou Spojené státy na ztráty. Rozpočtový úřad Kongresu 15. září zveřejnil zprávu o tom, kolik protiraketových střel válka spotřebovala. Martjanov z ní vyvozuje, že Američané nevydrží víc než týden či dva intenzivní výměny úderů. Pak zbude jen letectvo – a na to jsou Íránci podle něj také připraveni. Protivzdušná obrana Patriot PAC-3 proti íránským raketám mnoho nezmůže a Spojené státy by přišly i o posledních pět systémů THAAD. Škody na zpravodajských, sledovacích a průzkumných kapacitách v regionu byly podle něj katastrofální.
Martjanov, který právě píše pátou knihu, varuje, že klasický shromažďovací prostor je v moderní válce rozsudkem smrti, protože ho už nic neochrání. Pentagon podle něj musí zpátky do školy: pravidla pro zásobování operací jsou zastaralá a Íránci nepotřebují ani špičkové zpravodajství. Stačí jim počítat, kolik nábojů soupeři zbývá – jako Dirty Harry. Rozumějí dynamice opotřebení a modelují ji.
Rozlišují přitom bojový potenciál a bojovou schopnost. Amerika je vojensky silnější na papíře, bojová schopnost je ale potenciál proměněný v praxi. Íránci si spočítali, že to vydrží, zvlášť když už zhruba dvě stě dní vycházejí do ulic tisíce lidí na podporu vlády. Jediné, na co připraveni nejsou, je jaderný úder. Martjanov doufá, že by ho lidé v armádě nebo zpravodajských službách dokázali zmařit, protože by šlo o sebevraždu Spojených států i válečný zločin na íránském lidu.
Trumpovi docházejí možnosti
Pokud je sedm podmínek jed, diplomatický výsledek se nekoná. A pokud se Washington vrátí k úderům bez jaderných zbraní, Írán mu spočítá rakety a počká, až mu dojdou. Kam to Trumpa staví?
Rozumný státník by podle Martjanova přijal aspoň část íránských podmínek a pak se diplomaticky pokusil zachránit tvář. Tak ale dnešní Washington nefunguje. Většina Pentagonu podle něj nechápe, co je moderní válka, a Trump neustoupí, dokud nebude postaven před dramatickou volbu. Za geniálního vyjednávače ho podle Martjanova mylně považují ti, kdo přehlížejí, že jeho zkušenost sahá k soutěžím krásy, televizní reality show a realitám – a to na vedení velmoci nestačí.
Stejně jako na Ukrajině, kde sliboval konec války do 24 hodin, nemá ani tady dobré možnosti. Válek podle Martjanova víc rozpoutal, než ukončil. Připomíná mu Nerona, který hraje, zatímco Řím hoří.
Ukrajina: „Urovnej tu válku“
Když se Trumpa při příchodu na Valné shromáždění novináři zeptali, jaký má vzkaz pro Vladimira Putina, odpověděl: „Urovnej tu válku.“ Že by v Kremlu po takové výzvě válku ukončili, nečeká nikdo.
Stejně prázdná jsou podle Martjanova i prohlášení ministra zahraničí Rubia po schůzce s Lavrovem – samé zdvořilostní fráze, není o čem jednat. Spojeným státům podle něj po čtyřech a půl letech války došly zásoby, proud dodávek na Ukrajinu dramaticky zeslábl a hlavní tíhu nese Evropa, která zchudne a možná se rozpadne.
Terčem jeho kritiky jsou i američtí generálové. Předseda sboru náčelníků štábů Dan Caine nedávno prohlásil, že nový ruský rekrut přežije na některých úsecích fronty jen dvacet až třicet minut. Pro Martjanova je to úroveň mateřské školky. Trump podle něj věří, že Rusko ztratilo milion mužů, protože mu to lidé kolem něj tvrdí, a Washington ovládá hluboká dysfunkce vojensko-politické moci. Rusko přitom podle Putina i Lavrova jasně řeklo, že Ukrajina přijde i o území, která Rusko nyní drží, včetně nárazníkových pásem – tomu Moskva říká „realita na zemi“.
Anchorage a iluze dalšího summitu
Podobná dynamika jako u Íránu se objevuje i v ruské otázce, jen s jedním rozdílem: Trump si zřejmě neuvědomuje, že s ním někdo hraje. Z Moskvy poslední měsíc zaznívá rozčarování, že summit v Anchorage nikam nevedl. Trump přesto v úterý při schůzce se Zelenským prohlásil, že se s Putinem už setkal na Aljašce, že se nejspíš sejdou znovu a že Putin je ochoten se setkat. Podle Trumpa oba chtějí, aby válka skončila.
Martjanov to vysvětluje nekompetencí americké politické třídy. Dnešním kongresmanům a senátorům prý dokáže předložit dvě navzájem se vylučující tvrzení a oni uvěří oběma. Takové lidi není třeba vydírat, stačí s nimi manipulovat – a to CIA pochopila už dávno. Trumpa podle něj stejně krmí jeho okolí.
Rusové podle Martjanova vědí, s kým jednají, a nikdo americkou administrativu nebere vážně. Náčelník ruského generálního štábu Gerasimov nebude s Danem Cainem vážně jednat, protože by ho Caine ani nepochopil. Martjanov mluví o kakistokracii, vládě nejhorších, v níž se do vojenských a politických špiček prodírá negativní výběr. Poukazuje i na nové dokumenty NATO pro boj s Ruskem o čtyřech tisících stranách. Z profesionálního vojenského pohledu je to podle něj cirkus, stejně jako víra, že Patriot PAC-3 sestřelí hypersonické střely Cirkon a Kinžal.
Zelenskyj varuje Evropu před ruskými údery
Zelenskyj v červnu ohlásil čtyřicetidenní kampaň, která měla Rusko srazit na kolena a donutit Putina jednat. Uplynula bez výsledku. V poslední den ruských parlamentních voleb pak Ukrajina vyslala na Rusko kolem dvou tisíc dronů. V OSN Zelenskyj varoval, že Rusko už Evropu zastrašuje drony a incidenty v Moldavsku, Rumunsku a Polsku i narušováním provozu na letištích v Německu a severských zemích. Riziko útoku drony, raketami nebo pozemní operací proti dalším státům je podle něj velmi vysoké.
Martjanov namítá, že Zelenskyj nezná ani terminologii – drony a rakety nevedou ofenzivu, provádějí údery. Považuje ho za válečného zločince, který řekne cokoli, aby se zachránil, a Západ si ho podle něj zaslouží: lidé mají takovou vládu, jakou si zvolí. Rusku podle Martjanova nemá G20 co nabídnout, jeho cestou je BRICS.
Moskva podle něj Zelenského zatím potřebuje. Kreml opakuje, že pokud chce jednat, může přijet do Moskvy. Rusové jsou v tomto ohledu legalistický národ a potřebují někoho, kdo dodá podpisu legitimitu, stejně jako když 8. května 1945 v Berlíně podepsal bezpodmínečnou kapitulaci polní maršál Keitel, ačkoli skutečnou moc už neměl. Zelenskyj je aspoň někdo, kdo byl prezidentem.
Jak Moskva čte Trumpa a Zelenského
Proč se Trump Zelenského nezbavil po roztržce v Oválné pracovně v únoru minulého roku? A proč Kyjev nedávno zaútočil na ruské rafinerie, jen co Trump oznámil, že Ukrajina útoky na ruskou energetiku zastaví, a nemělo to žádné následky? Existují dvě teorie: buď Trump nad Zelenským nemá žádnou kontrolu, nebo oba hrají na stejné straně a konflikt jen předstírají, aby tlačili na Rusko.
Martjanov nepochybuje, že Moskva věří té druhé. Pro Rusko jsou Spojené státy existenční hrozbou, protože válku rozpoutaly ony. Zůstávají ale jadernou supervelmocí, a obě země proto nesou zvláštní odpovědnost za to, aby se svět neutopil v jaderném konfliktu. V Pentagonu je přitom nechuť k Rusku silně vyhraněná a mnozí na válce vydělali.
Putin podle lidí, kteří se s ním setkali, nemá rád velké krveprolití a snaží se mu vyhnout, pokud to jde. Nemá ale žádné iluze o tom, kdo je Trump a na čí straně Spojené státy stojí. Jako profesionální zpravodajský důstojník a absolvent legendárního Rudého praporu, dnešní Akademie zahraniční rozvědky, má podle Martjanova všechno potřebné, aby si poradil s tak primitivním protivníkem.
Diplomacie jako vedlejší kolej
Proč Rusko vůbec s Amerikou jedná, když jí nemůže věřit? Rozhoduje síla, diplomacie je jen vedlejší kolej. Moskva ji udržuje hlavně proto, aby mohla říct: udělali jsme, co šlo. Všichni vědí, s kým jednají, a nic se nezmění, dokud se nezmění situace na frontě.
A ta se podle Martjanova mění právě teď. Ukrajina jako průmyslový stát zaniká: výroba oceli je zničená, lodní provoz do černomořských přístavů se zastavil a kolejová doprava přichází o vozový park.
Závěr
Z New Yorku zazněly tento týden dva hlasy, které se míjejí. Trump staví Írán před volbu mezi dohodou a zničením, Teherán odpovídá, že se nevzdá, a klade podmínky sepsané tak, aby je Washington odmítl. V Martjanovově čtení Írán spočítal, že Spojené státy dlouhou válku bez jaderných zbraní neunesou, a Trumpovi tak zbývá jen volba mezi ústupem a eskalací s nedozírnými následky. Totéž schéma vidí i na Ukrajině: Washington věří na další summity, Moskva sází na vývoj na frontě a s diplomacií počítá jen jako s kulisou.
