Válka s Íránem trvá půl roku a její účet se v Americe neplatí na frontě, ale u benzinové pumpy. Panelová debata čtyř lidí kolem jednoho stolu proto skončila u ropy, u zmařeného bombového útoku na sídlo newyorského parlamentu a u toho, kolik toho o americkém Kongresu ví Peking. Následuje výběr témat, která nekončí na hranicích Spojených států.
Minimální mzda za pětadvacet dolarů rozděluje i mladé
Federální minimální mzda ve Spojených státech se od roku 2009 nehnula ze 7,25 dolaru za hodinu. Progresivní zákonodárci teď chtějí, aby velcí zaměstnavatelé platili do roku 2031 nejméně pětadvacet dolarů, a zároveň aby skončil takzvaný tip credit, tedy možnost započítat spropitné do zákonné mzdy.
Konzervativní Employment Policies Institute spočítal, že by taková změna stála přes pět milionů pracovních míst. Víc než třetina ztrát by dopadla na restaurace a hotely a týkala by se 1,2 milionu lidí, jimž dnes podstatnou část příjmu tvoří spropitné. Nejcitelněji by to podle odhadu zasáhlo státy s velkým trhem práce a nízkou mzdovou hladinou — Texas, Pensylvánii nebo Floridu. Koalice One Fair Wage, která návrh prosazuje, projekci odmítá a odvolává se na berkeleyského ekonoma Michaela Reicha: postupné zvyšování prý příjmy zvedá, aniž by výrazně ubíralo pracovní místa.
Námitka, která v debatě zazněla, nemíří na to číslo, ale na mechanismus. Jakmile se jednou otevře vyjednávání o tom, kde má zákonná podlaha ležet, dostane stát do ruky knoflík — a knoflíky se otáčejí. Za heslem o mzdě, ze které se dá vyžít, se podle panelu skrývá představa, že každé jednotlivé místo musí uživit celou domácnost, ať už se na něm dělá cokoli.
Zajímavější než samotný spor je ale to, proč návrh přitahuje i mladé lidi, kteří si ze školy pamatují, že zdražení práce snižuje poptávku po ní. Odpověď zní: dostupnost. Pětadvacet dolarů na hodinu odpovídá zhruba padesáti tisícům dolarů ročně jako nástupnímu platu pro každého — a přesně tuhle představu umí levice mladým prodat tak dlouho, dokud druhá strana nemá vlastní odpověď na to, proč si dvacetiletí nemůžou dovolit bydlení ani rodinu.
Hormuz drží ropu nahoře a benzin přes čtyři dolary
Válka s Íránem začala letos v únoru a veřejnosti byla vysvětlena jako operace, která zlikviduje íránský jaderný program. Čekal se rychlý zásah po vzoru Venezuely: dovnitř, ven, hotovo. Místo toho se protahuje — a čtyři z pěti dotázaných v novém průzkumu počítají s tím, že potrvá ještě dlouho.
Do života běžné domácnosti se přenáší jednou velmi konkrétní cestou. Írán se pokouší ovládnout Hormuzský průliv, kterým proudí pětina světového obchodu s ropou, a průměrná cena benzinu se ve Spojených státech od začátku války vyšplhala z necelých tří dolarů za galon na víc než čtyři.
K tomu se přidala rafinérská marže, tedy rozdíl mezi cenou barelu a náklady na jeho zpracování a dopravu, které se v žargonu říká crack spread. Vyskočila na sto dolarů. Rafinérie jedou na doraz a kalifornská rafinérie Valero, kterou její majitel letos na jaře odstavil, v systému chybí. Nikdo proto nečeká, že benzin v dohledné době zlevní.
Když obyčejný člověk mluví o ekonomice, myslí tím cenu paliva a potravin — a podle toho hodnotí i vládu. Trhy si na válku naopak zvykly: zpočátku s nimi pohnula jedna věta, později až tři dny zpráv v řadě. Ministerstvo financí ohlásilo, že od září do listopadu zdvojnásobí odkupy dlouhých vládních dluhopisů; trh se na den nadechl a druhý den po zveřejnění indexu cen výrobců spadl zpátky.
Kdo dal rozkaz zabít nejvyššího vůdce
Otázka, která by u stolu s prezidentem padla jako první, zní: kdo rozhodl o zabití íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího — Bílý dům, nebo Izrael?
Nejde o hledání viníka, ale o pořadí tahů. Zabít dvojku nebo trojku je nátlakový nástroj; po smrti Kásema Solejmáního zůstal na druhé straně někdo, s kým se dalo mluvit. Zabít jedničku znamená, že vyjednávací prostor zmizí — pak už buď musí padnout celý režim, nebo válka pokračuje tak dlouho, dokud si někdo nevybere odplatu. A protivník, kterému zabijete rodinu, nejedná transakčně: nejde mu o peníze, ale o pomstu.
Panel se v tomhle bodě rozešel. Jeden z účastníků je přesvědčený, že konečné rozhodnutí padlo v Bílém domě, byť pod vlivem lidí, kteří to s prezidentem dobře nemysleli. Druhý namítá, že to neodpovídá jeho vzorci chování: když prezident někoho nechá zabít, mluví o tom v první osobě, tady ale opakovaně říkal, že ho zabili oni — ne že ho zabili my.
Zbytek je počítání rizika. Buď Teherán přijme nějakou formu dohody typu „průliv za jaderný program", nebo přijde odveta proti americkým základnám, jen s odloženou lhůtou. Střední cesta podle debaty neexistuje: kdo sáhne na prvního muže režimu, musí si být jistý, že dokáže odstranit režim celý.
Zmařený útok na sídlo newyorského parlamentu
FBI ve středu zatkla pětatřicetiletou ženu z Albany. Podle trestního oznámení přísahala věrnost Islámskému státu a plánovala odpálit bombu ukrytou v tašce na rozvoz jídla ve chvíli, kdy budou v newyorském Kapitolu zasedat senátoři.
Jessica Bowieová konvertovala k islámu před pěti lety a začala si říkat Aisha. Letos v květnu si vyšetřovatelé všimli účtů, přes které vyjadřovala podporu terorismu a oslavovala útoky z 11. září 2001. Šestnáctého července se ideologie zlomila v přípravu: přes šifrovanou aplikaci se spojila s někým, koho považovala za prostředníka Islámského státu — ve skutečnosti šlo o důvěrný zdroj FBI. O pomoc s výbušninou požádala sama, materiál na výrobu bomby nakupovala v běžném hobbymarketu a podle vyšetřovatelů chtěla z Ameriky odejít na území ovládané Islámským státem. V komunikaci, kterou vyšetřovatelé zajistili, mluvila o tom, že chce zničit co největší část budovy a zabít senátory na jednání.
Šéf pobočky FBI v Albany to shrnul do jedné věty: plán byl vážný, byl nebezpečný a byl zmařen. Za materiální podporu terorismu hrozí až dvacet let vězení — což si zadržená podle svých slov stihla vyhledat na internetu ještě před zatčením.
Od bomb v poštovních schránkách k šifrovaným aplikacím
Panel k případu přidal historickou paralelu, na kterou se zapomnělo. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vybuchovalo ve Spojených státech několik náloží denně a stály za nimi levicové radikální skupiny, mezi nimi Weather Underground. Dnes to skoro nikdo nepřipomíná — a část lidí, kteří tehdejší akce koordinovali, později učila na prestižních univerzitách nebo zakotvila v think tancích.
Symbolem té doby zůstává únos Patty Hearstové, vnučky mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta. Únosci ze Symbionese Liberation Army po rodině chtěli peníze, jenže unesená se nakonec přidala k nim a skončila v baretu při vyloupení banky.
Rozdíl proti dnešku je v tom, kde se spiknutí odehrává. Agenti sedí na šifrovaných platformách a na Discordu, filtrují ohromný objem komunikace a do rozhovoru vstupují ve chvíli, kdy někdo přejde od hesel k nákupu součástek. V debatě to zaznělo bez nadšení i bez pohoršení: ve jménu bezpečnosti to funguje, a zároveň to znamená, že někdo prochází miliony zpráv. Naděje, kterou jeden z účastníků vyslovil nahlas, je skoro absurdní — ať takoví lidé zůstanou tak neobratní, jako byla tahle žena. Jakmile se totiž radikalizovaní jedinci naučí pracovat organizovaně, začne být situace velmi rychle vážná.
Čínská stopa vede až do zpravodajského výboru Sněmovny
Odtajněné materiály FBI popisují, že bývalý kalifornský kongresman Eric Swalwell dostával do kampaně nelegální příspěvky spojené se ženou podezřelou z práce pro čínskou rozvědku, známou jako Fang Fang. Ta získala přístup k jeho politickému provozu a doporučovala stážisty, tedy lidi, kteří se pak pohybují v bezprostřední blízkosti členů Kongresu. Swalwell později zasedal ve zpravodajském výboru Sněmovny reprezentantů a právě kvůli téhle kauze ho z něj v roce 2023 odvolalo nové vedení komory; obviněn z ničeho nebyl a žalobci nakonec nestíhali ani samotnou Fang Fang. Mandátu se vzdal letos na jaře, to už ovšem kvůli nesouvisejícím obviněním ze sexuálního obtěžování.
Otázka, kterou to otevírá, je banální a nikdo ji dodnes nevyřešil: měli by mít lidé pracující v okolí zákonodárců bezpečnostní prověrku? Stážista se prostě jednoho dne objeví — a je uvnitř.
Panel to zařadil do delší řady případů. Špionážní balony, které roky přelétávaly nad americkým územím, nákupy pozemků v sousedství vojenských zařízení včetně letecké základny Malmstrom v Montaně, kde jsou uložené jaderné zbraně, úklid bezdomovců ze San Franciska před návštěvou Si Ťin-pchinga, krádeže duševního vlastnictví, fentanyl a covid, u kterého se odpovědnosti nikdo nedovolal. Zaznělo i to, že špehují obě strany — jen s tím rozdílem, že jedna je v institucích té druhé zabydlená podstatně hlouběji.
Voliči nakonec počítají ceny, ne kulturní vítězství
Poslední myšlenka debaty platí i mimo Ameriku. Volič vnímá ekonomiku přes cenu potravin a benzinu a odpovědnost za obojí přisoudí tomu, kdo stojí v čele státu — bez ohledu na to, co říká statistika inflace.
Jako varování posloužilo Maďarsko Viktora Orbána: politik, který svým lidem dodával, co slíbil v hodnotových otázkách, ale neudržel základní ekonomický standard. Voliči ho letos v dubnu po šestnácti letech poslali do opozice.
Přeložené do americké situace to znamená, že zatýkání zkorumpovaných politiků, povedené příspěvky na sítích ani vítězství v kulturních sporech voliče neudrží, pokud u pumpy platí čtyři dolary. Vyhrávají ti, kdo se ukážou v terénu a mluví s lidmi, které nikdo jiný neoslovil — a jestli se druhá strana spolehne na to, že jí stačí být na sítích hlasitější, dostane účet u nejbližších voleb.
Závěr
Z dvou hodin debaty zůstává jednoduchá bilance. Válka, kterou měl vyřešit jeden rychlý úder, se protáhla a zdražila život. Teroristická hrozba se přesunula do šifrovaných aplikací, kde se ji zatím daří odchytávat. A čínský vliv nevypadá jako thriller o balonech, ale jako trpělivá práce s lidmi kolem mocných. Společné mají to, že účet za všechny tři věci nakonec dostanou obyčejné domácnosti — jednou v ceně paliva, podruhé v bezpečnostním riziku a potřetí ve ztracené důvěře v instituce.
