Válka Spojených států a Íránu vstoupila do fáze, kterou politolog Robert Pape z Chicagské univerzity popisuje jako eskalační past: každý další krok zhoršuje pozici obou stran, a přesto se nikdo nemůže zastavit. Pape modeluje bombardování Íránu dvacet let a podle vlastních slov radil americkým administrativám od roku 2001 do roku 2024. Jeho současné závěry jsou prognózy, ne popis toho, co se už stalo – a sám je takto předkládá.
Írán vyšel z války silnější, než do ní vstupoval
Bombardování zahájené 28. února mělo svrhnout íránský režim. Zahynul nejvyšší duchovní vůdce a podle Papeho odhadu zhruba sto třicet sedm dalších členů íránské špičky – poměrově něco jako kdyby jiná země zabila amerického prezidenta, polovinu kabinetu, vedení Pentagonu i tajných služeb a třetinu Kongresu. Režim přesto stál dál. Přesně to podle Papeho ukazovalo modelování už dvě dekády: samotná letecká síla nesvrhla režim ani jednou od první světové války.
Po šesti týdnech náletů následovala dvouměsíční blokáda. Ani jedno nefungovalo. Během několika dní od začátku bombardování naopak Írán převzal kontrolu nad Hormuzským průlivem a lodní doprava se zastavila. Před válkou přitom Írán průliv neovládal a nikdy si za proplutí neúčtoval poplatky. Pape to shrnuje jako posun od přežití k ambici: Teherán uviděl příležitost v tom, že v oblasti nebylo americké námořnictvo, a chopil se jí.
Výsledkem je obrácená mocenská rovnováha. Před válkou byl Írán v regionu upadající mocností, dnes drží páku nad pětinou světové ropy a dokáže ohrozit prakticky každou loď, která se o proplutí pokusí – i tu, která vypne transpondér.
Memorandum, které se četlo jako obchodní transakce
Memorandum o porozumění mělo válku ukončit. Viceprezident J. D. Vance k němu podle Papeho přistupoval jako k obchodu: otevřete průliv a dostanete peníze, mluvilo se o třech stech miliardách dolarů někdy v budoucnu. Jenže ve velké válce se nesmlouvá o službu za úplatu, nýbrž o rozložení moci. A právě ty články, které se moci týkaly, Írán zajímaly.
Dokument má čtrnáct bodů a Teherán ho podepsal – přestože šlo z velké části o tytéž body, které americká strana ještě v dubnu odmítala. Článek pět svěřuje uspořádání provozu v průlivu Íránu s tím, že šedesát dnů nebude vybírat poplatky. Nikoli nikdy: šedesát dnů. Poté mají výši poplatků určovat Írán a Omán, o Spojených státech se v klauzuli nemluví vůbec. Podle Papeho je celý dokument v praxi plánem, jak se Írán stane hegemonem regionu, tedy nejsilnějším státem Perského zálivu i širšího Blízkého východu. O autenticitě textu nemá pochybnost: identické znění zveřejnil Bílý dům i íránská vláda.
Od průlivu ke sféře vlivu
Kontrola nad Hormuzem je ale aktivum, které ztrácí hodnotu. Sotva se průliv zavřel, začaly ho okolní státy obcházet. Saúdská Arábie od poloviny března posílá čtyři až pět milionů barelů denně ropovodem k Rudému moři, Spojené arabské emiráty vyvážejí přes Fudžajru bezmála dva miliony barelů denně. Z dvaceti milionů barelů, které dřív proplouvaly průlivem, se jich takřka okamžitě sedm začalo přepravovat jinudy, a mluví se o dalších trasách přes Irák či Sýrii. Za pět let by z íránské páky nemuselo zbýt nic.
Proto podle Papeho velitelé Revolučních gard mluví o bezpečnostním pásu odporu od Středozemního moře přes Rudé moře až po Záliv. Nejde primárně o ideologické spojenectví s Hizballáhem, ale o operační logiku: drony v Libanonu dokážou ohrozit lodě u východního Středomoří stejně, jako to Húsíové dělají v Rudém moři. Tím se obchvatné trasy stávají bezcennými. Právě k tomuto uzlu se vztahuje první článek memoranda, v němž se Spojené státy zavazují garantovat územní celistvost Libanonu.
Tři porušení dohody během několika dní
Prezident Donald Trump memorandum podepsal a zhruba den je i veřejně obhajoval – vysvětlil, že tak činí proto, že světu docházela ropa. Pape tomu říká přiznat si prohru. Jenže během osmačtyřiceti hodin začala americká administrativa podle jeho výkladu dokument podkopávat hned ve třech bodech.
Rámcová dohoda o Libanonu, kterou vyjednal americký ministr zahraničí Rubio, by fakticky zabetonovala izraelskou vojenskou přítomnost v zemi – to je v rozporu s garancí územní celistvosti z článku jedna. Druhým krokem bylo pobízení lodí, aby proplouvaly jižní trasou průlivu bez koordinace s Íránem a s vypnutými transpondéry; americký prezident se tímto obcházením íránské kontroly veřejně chlubil, což naráží na článek pět. Třetí bod se týká rozmrazených íránských aktiv: podle článku jedenáct má o jejich užití rozhodovat výhradně Írán, Washington ale podmínil jejich uvolnění nákupem americké pšenice.
Následovalo íránské ostřelování lodí v průlivu – podle Papeho ne jako právní odveta, ale jako mocenský tah, jímž si Teherán vynucoval dodržení dohody. Tak se válka rozhořela znovu.
Proč se dronová hrozba nedá vybombardovat
Otázka, která se opakuje nejčastěji, zní: jak může Írán útočit, když má zničené letectvo, námořnictvo i radary? Odpověď je nepříjemně jednoduchá. Do války vstupoval s tisíci, podle odhadů spíš s desítkami tisíc dronů a raket, a k saturačním rojovým útokům mu stačí zlomek arzenálu. Zničilo se to, co bylo snadné zasáhnout. Zbytek stačí.
Rozsah problému Pape ukazuje na mapě: drony typu Šáhid 136 mohou být kdekoli v pásmu o poloměru zhruba osmi set kilometrů, tedy na ploše asi jeden a půl krát větší, než je Kalifornie – a navíc v horách, takže nejde o dvojrozměrné, ale trojrozměrné hledání. Skrýše se dají vrstvit tak, že nalezení jedné skupiny strojů nic neříká o dalších. K tomu výroba běží dál: uniklý pentagonský odhad z letošního dubna mluvil o pětapadesáti tisících kusech ročně, které Írán dodával i Rusku.
A i kdyby se podařilo zničit stovky dronů, průliv se tím neotevře. Rozhodují rejdaři, ne Pentagon. Tanker s nákladem představuje plovoucí majetek za zhruba tři sta milionů dolarů a posádky nechtějí riskovat život. Proto z oblasti odplouvá víc lodí, než kolik jich připlouvá.
Rudé moře, docházející rezervy a stojící rafinerie
Několik hodin před natáčením Húsíové uzavřeli i výstup saúdského ropovodu u Rudého moře. Tím padla nejdůležitější obchvatná trasa a s ní čtyři až pět milionů barelů denně. Ke zdroji krize se tak přidal její ventil.
Rezervy se mezitím tenčí. Americká strategická ropná rezerva měla podle citovaných dat uvolnit sto sedmdesát dva milionů barelů rozložených zhruba do sto dvaceti dnů, k tomu se přidalo dvaatřicet členských zemí Mezinárodní energetické agentury se čtyřmi sty miliony barelů. Výsledkem je, že americká rezerva klesla v červenci 2026 zhruba na tři sta milionů barelů, nejníže od roku 1983. Na summitu G7 v červnu 2026 to americký prezident sám shrnul větou, že za nějaké čtyři týdny budou rezervy pryč – a právě ke sto dvacátému dni uvolňování se svět podle Papeho blíží. Odhaduje, že náraz může přijít v první polovině srpna.
Druhá vrstva problému se skoro nezmiňuje: rafinerie. Do nádrží se nelije ropa, ale benzin a nafta, a čtvrtina až třetina světových rafinačních kapacit leží v Perském zálivu. K tomu ukrajinské útoky ničí rafinerie v Rusku. Volba, před níž Washington podle Papeho stojí, je proto brutálně jednoduchá: buď světová hospodářská krize, možná recese, možná něco horšího, nebo přenechání kontroly nad Hormuzem Íránu.
Eskalační past a stín Vietnamu
Eskalační žebřík, který Pape nakreslil na začátku března, má podobu obrácené pyramidy. Dole je omezený úder a pokus svrhnout vedení, o stupeň výš odveta – íránské obsazení průlivu a americké bombardování s blokádou. Třetí stupeň je červený a jmenuje se hospodářská krize; tam se podle něj svět nachází teď. Pátý stupeň, kam by vývoj mohl dojít v roce 2027, je válka bez konce.
Historickou obdobu vidí ve Vietnamu. Ze zveřejněných nahrávek Lyndona Johnsona plyne, že prezident eskaloval, přestože věděl, že to válku pravděpodobně neukončí a spíš ji zhorší. Dělal to proto, aby si o pár měsíců prodloužil životnost domácího programu a doufal, že mu vyjde malá šance na zvrat. Nevyšla a Johnson nakonec odstoupil z boje o znovuzvolení. Přechod od letecké síly k pozemním jednotkám selhal v obou podobách.
Pozemní operace jako symbolické vítězství
Co mají v oblasti dělat americké pozemní síly, které tam Washington stáhl? Jde zhruba o čtyři a půl až pět tisíc příslušníků námořní pěchoty a asi čtyři tisíce vojáků z 82. výsadkové divize. Letadlové lodě i expediční jednotka se přesunuly z Indického oceánu do Ománského zálivu, tedy na východ od průlivu, kde lodní děla dosáhnou zhruba dvacet kilometrů na pevninu.
Takhle sestavená armáda podle Papeho odpovídá jedné konkrétní úloze: obsadit kus pobřeží na řídce osídleném jihovýchodě Íránu – přístav Čábahár nebo menší Džásk – a udržet ho pár týdnů. Nikoli proto, že by to otevřelo průliv, ale protože by to poskytlo symbolický obraz vítězství. Sám takový krok nedoporučuje a považuje ho za neúspěšný v delším horizontu; jen nevidí jiné vysvětlení pro rozmístění těchto sil.
Pravděpodobnost, že Spojené státy k omezené pozemní operaci sáhnou, odhaduje na víc než padesát procent, spíš k sedmdesáti, a to v horizontu týdnů. Cenou by podle jeho odhadu byly stovky padlých Američanů během několika týdnů. Paradoxně by to podporu války krátkodobě spíš utvrdilo – obětované životy se v domácí debatě obtížně přiznávají jako zbytečné.
Varování před masovým útokem
Na otázku, co je nejpravděpodobnějším dalším krokem, Pape odpovídá varováním, ne konstatováním: nejvíc se obává masového útoku s velkým počtem obětí. V první řadě salvy balistických raket proti americkým lodím v Ománském zálivu. Írán podle něj v posledních týdnech předvádí přesné zaměřování a není jasné, zda si polohu lodí zjišťuje sám, nebo mu s tím pomáhá Čína či Rusko.
Druhá obava míří na civilisty. Cílem by mohlo být dopravní letadlo s Američany na palubě, hotely v regionu nebo američtí podnikatelé, kteří tam teď stavějí obchvatné ropovody; útoky už proběhly v Akabě. Německo a Británie nařídily evakuaci svých ambasád, americké ministerstvo zahraničí vydalo doporučení opustit region. Podle Papeho ale takový útok nemusí být řízený z Teheránu – může jít o útok inspirovaný, podobně jako v případě Paříže v listopadu 2015 nebo San Bernardina. Prohlášení nejvyššího vůdce, který po smrti dvou amerických vojáků v Jordánsku slíbil Americe nezapomenutelné lekce, se podle něj jazykem nebezpečně blíží někdejším výzvám vůdce Islámského státu.
Proč pozemní přítomnost plodí sebevražedné atentáty
Papeho varování stojí na datech, která sbírá od útoků z 11. září 2001. Na Chicagské univerzitě tehdy sestavil první úplnou databázi sebevražedných útoků na světě. Sebevražedný terorismus označuje za rakovinu plic mezi teroristickými metodami – zabíjí víc lidí než všechny ostatní formy terorismu dohromady, protože z člověka dělá přesně naváděnou zbraň, která si sama najde nejzranitelnější místo v davu i vteřinu, kdy udeřit.
Klíčový rizikový faktor podle jeho dat není bombardování, nýbrž přítomnost cizích bojových jednotek na území, na kterém dané společenství lpí. Rozhodující je politická kontrola, ne počet mrtvých. Databáze na tomto základě předpověděla, že invaze do Iráku spustí největší sebevražednou kampaň moderní doby. V Afghánistánu podle stejné logiky sebevražedné útoky nepřišly se svržením Tálibánu, ale až s nasazením pozemních sil. Proto Pape upozorňuje, že americká okupace byť malého kusu íránského pobřeží by riziko rázem posunula do jiné kategorie.
Peníze, volby a spor o pokračování války
Vyjednaná cesta ven podle Papeho neexistuje: memorandum, které Washington podepsal a vzápětí porušil, už není důvěryhodnou nabídkou. Zbývá jediný mechanismus, jak válku zastavit – peníze. Kongres může financování zastavit, jako to udělal v roce 1974. Prezident má proti tomu právo veta, odvolání na ústavní pravomoci vrchního velitele a možnost přesouvat prostředky v rozpočtu Pentagonu. Pape v tom vidí zárodek ústavní krize: obě strany budou přesvědčené, že pravomoc mají ony.
Válka je přitom v americké společnosti nepopulární – podle citovaných průzkumů z poloviny roku 2026 ji podporuje zhruba sedmadvacet až čtyřiatřicet procent lidí, odmítá ji většina kolem pětapadesáti procent – ale mezi jádrem prezidentových voličů podpora přesahuje tři čtvrtiny. Pape proto odmítá jednoduchou předpověď: pokud dorazí hospodářská krize bez masového útoku, republikáni podle něj volby spíš prohrají; pokud přijde masový útok, jejich šance naopak stoupnou. Souběh domácího napětí s nepopulární válkou přirovnává k šedesátým letům, kdy se protiválečné demonstrace, atentáty a domácí násilí sešly v jednom roce.
Zbraní má Washington dost, interceptorů méně
Udržet leteckou kampaň není podle Papeho problém munice. Bomby dojít nemohou: neřízenou pětisetlibrovou pumu lze doplnit sadou s naváděním podle družic zhruba za dvacet až pětadvacet tisíc dolarů, takže přesná munice se dá vyrábět mnohem levněji, než se běžně soudí.
Slabinou jsou protiraketové střely. Spojené státy jich při sestřelování balistických raket spotřebovávají mnoho a doplňují je ze zásob určených pro Asii a Evropu – podle Papeho je to jeden z důvodů, proč Ukrajina nedostává systémy Patriot. Riziko, že interceptory dojdou úplně, přesto považuje za nízké. Náklady na válku se přitom odhadují kolem dvou miliard dolarů denně, zatímco íránské útoky drony jsou nesrovnatelně levnější.
Co z toho mají Rusko a Čína
Čína podle Papeho nestojí o globální nestabilitu, ale ani o rozdrcený Írán, a vojensky do konfliktu nevstoupí. Na summitu se čínský prezident Si Ťin-pching podle jeho popisu ptal americké strany, zda hodlá spadnout do takzvané Thúkydidovy pasti, tedy zahájit preventivní válku proti nastupující mocnosti. Peking mezitím přestal odebírat pět milionů barelů ropy denně, což krizi na čas oddálilo – a vzápětí čelil obvinění z ovlivňování amerických voleb.
Rusko naopak vidí příležitost. Ukrajina podle Papeho v posledních týdnech sílí a tlačí na zásobovací trasy vedoucí na Krym, odkud probíhá hromadný odchod obyvatel. Ruská odpověď podle jeho odhadu přijde na podzim, tedy přesně v době, kdy bude ropná krize kulminovat: čím větší tlak na Evropu, tím obtížněji Evropa dostojí přislíbeným osmdesáti miliardám dolarů pro Ukrajinu.
Závěr
Papeho vlastní předpověď zní, že v následujících měsících americké síly nejspíš překročí práh pozemní operace – ať už na některém z ostrovů, nebo na íránském pobřeží – protože tlak ukázat aspoň náznak plánu na otevření průlivu poroste spolu s cenou pohonných hmot. Jde o odhad, nikoli o hotovou věc; sám ho podává s pravděpodobností jen o málo vyšší než padesát procent.
Za čísly o barelech a procentech přitom stojí přes devadesát milionů lidí, kteří v Íránu žijí a válku si nevybrali. Na otázku svých íránských studentů, kdy se to zlepší, Pape odpovídá, že reálná naděje je vzdálená pět až deset let – a že každý další stupeň eskalace ji posouvá blíž k té horní hranici.
