Když se svět začne bavit o jedné věci, vyplatí se zeptat, jestli se nebaví o té nepodstatné. Válka s Íránem se v médiích smrskla na otázku, jak znovu otevřít Hormuzský průliv a Rudé moře. Skutečná škoda ale vzniká jinde: v rafineriích, které se ničí v Perském zálivu i v Rusku a které nikdo rychle nepostaví znovu.
Rafinerie jsou důležitější než průliv
Hormuzský průliv na východním konci Perského zálivu je tepnou, kterou proudí velká část světové energie. Nejdelší pobřeží v něm má Írán. Za Arabským poloostrovem pokračuje trasa Rudým mořem kolem Jemenu, který téměř celý ovládají Húsíové. Bez obou cest se ropa z nejbohatšího regionu světa ven nedostane.
Zablokovaná vodní cesta je však problém, který se dá vyřešit rychle – stačí dohoda se zemí, která hrozí útoky na tankery. Mnohem hůř se napravuje zničená energetická infrastruktura: ropovody, vrty a především rafinerie. Teprve v nich se ze surové ropy stává benzin, letecký petrolej, nafta, asfalt i suroviny pro výrobu hnojiv. Surovou ropu do dieselového motoru nenalijete.
Ropných a plynových vrtů je na světě tolik, že je nikdo přesně nespočítal: ročně jich přibude kolem sedmdesáti tisíc a jen ve Spojených státech je aktivních téměř milion. Rafinerií je ale na celé planetě jen 825, zhruba jedna na deset milionů lidí. Velká rafinerie stojí až 25 miliard dolarů a její stavba trvá i přes deset let. Kdo ji zničí, způsobí okamžitou a dlouhodobou škodu, jakou uzavření průlivu nikdy nezpůsobí.
Za necelý rok války bylo v Perském zálivu zasaženo, poškozeno nebo vyřazeno nejméně sedm rafinerií. Už v prvních dnech války, začátkem března, zasáhly izraelské drony rafinerii v Íránu. Proč by stát, který tvrdí, že bojuje jen proti íránskému jadernému programu, místo jaderných zařízení mířil na rafinerii? Stejná otázka platí pro Ukrajinu: její údery zasáhly podle odhadů až 60 procent ruské rafinérské kapacity, a Rusko přitom vyrábí zhruba sedm procent světové nafty. Proto galon nafty stojí v USA 6,50 dolaru a jinde ve světě ještě víc.
Válečné emise, o kterých klimatické hnutí mlčí
Druhou záhadou je ticho kolem emisí. Dvacet let se děti ve školách učily, že oxid uhličitý ničí planetu. Přitom nic neuvolní do ovzduší víc skleníkových plynů než výbuchy energetické infrastruktury. Zničení plynovodu Nord Stream bylo patrně největším jednorázovým únikem způsobeným člověkem v dějinách – a ekologické organizace mlčely.
Příkladem je Sierra Club, nejbohatší americká klimatická organizace. Vydala nespočet prohlášení proti plynovým ohřívačům vody, sporákům či kamnům na dřevo a platí právníky, aby je z domácností dostala. O emisích z munice ale podle všeho nikdy nepromluvila. Jediná letecká puma o hmotnosti 2 000 liber, tedy necelé tuny, přitom podle výpočtu londýnských akademiků vypustí zhruba tři tuny CO2 – víc než trojnásobek toho, co průměrný plynový ohřívač vody vyprodukuje za rok. Spojené státy takových bomb poslaly Izraeli tisíce.
Z toho plyne nepříjemná otázka: nebyla přitažlivost klimatického hnutí vždycky spíš v tom, jak mění život obyčejných lidí? Méně cestování, města krátkých vzdáleností, svetr doma místo topení, žádné maso, termostat řízený zvenčí. Tedy nižší životní úroveň a méně osobní autonomie – na Západě, ne v Číně, která je největším emitentem.
Drahá nafta jako účel, ne vedlejší účinek
O klimatu se dnes mluví málo i proto, že největší správce aktiv na světě BlackRock v čele s Larrym Finkem od svých klimatických podmínek upustil. Možná je už nepotřebuje. Zničené rafinerie totiž dosahují přesně toho, co klimatická agenda slibovala: nafta, benzin a letecké palivo zdražují nad možnosti většiny lidí. Nafta přitom pohání nákladní dopravu, která vozí zboží z továren do skladů a k lidem domů.
Důsledky jsou předvídatelné. Hrozí hladomor v zemích Afriky a s ním masová migrace – v subsaharské Africe žije přes miliardu lidí a hladovějící nezůstanou sedět doma. Ukrajina už dnes má méně než polovinu obyvatel, které měla před válkou. Že se v opotřebovací válce menší země vykrvácí, věděli předem v NATO, v obou amerických administrativách, ve vedení Evropské unie i v britské vládě.
Platí jednoduché pravidlo: smyslem systému je to, co systém dělá. Nerozhodují deklarované důvody, ale výsledky. Pokud určité jednání opakovaně vede ke stejnému výsledku, je tento výsledek jeho cílem. A výsledkem útoků na rafinerie na Ukrajině i v Perském zálivu je nižší životní úroveň na Západě. Čína mezitím staví jednu rafinerii za druhou, žádná z nich nevybuchla a nedostatek ropy obchází zkapalňováním uhlí na motorová paliva, podobně jako Německo za druhé světové války. Čína je v pořádku, Evropa na tom bude nejhůř.
Trump chce zastavit útoky na ruskou naftu
Donald Trump ceny komodit chápe. Od začátku konfliktu sleduje hlavně cenu ropy Brent, která sice přesáhla sto dolarů za barel, ale zůstala relativně rozumná. Problém jsou rafinované produkty – letecké palivo, benzin, nafta a hnojiva. A cena nafty visí na každé čerpací stanici.
Poradci mu zjevně vysvětlili, že za skokem cen nafty nestojí Blízký východ, ale ukrajinské údery na ruské rafinerie; Rusko patří k největším výrobcům nafty na světě. Trump proto veřejně vyzval ukrajinského prezidenta Zelenského, aby na ruskou naftu přestal útočit: „Ať si jde po jiných cílech, ale ne po naftě, protože tím způsobuje její nedostatek. To nezpůsobil Blízký východ.“ Dodal, že s Kyjevem o tom mluvil přímo.
O pár dní později už prezident vyhlašoval úspěch: rekordní zaměstnanost, nejnižší chudobu – a Írán, který nebude mít jadernou zbraň. „Kvůli tomu budou lidé muset zaplatit za benzin trochu víc,“ řekl s tím, že válka brzy skončí a ceny pak klesnou. Íránský jaderný program ale většinu Američanů jako ospravedlnění nafty za 6,50 dolaru nezajímá. Jedinou zemí v regionu, která jaderné zbraně skutečně má, bez mezinárodních inspekcí v Dimoně, je Izrael.
Trump přitom předpokládal, že stačí přitáhnout otěže: Ukrajina válčí jen díky americké podpoře a její údery hluboko v Rusku stojí na zaměřovacích datech amerických zpravodajských služeb.
Kyjev odpovídá útokem na moskevskou rafinerii
Týden po Trumpově výzvě provedla Ukrajina největší dronový útok na Moskvu. Stovky dronů a několik raket zasáhly rafinerii asi šestnáct kilometrů od Kremlu, největší v metropoli. BBC to s nadšením popsala jako „vzkaz Moskvě doručený ohněm“. Válečná pornografie a oslava násilí ve zpravodajství o obou konfliktech jsou odpudivé: umírají lidé.
Ještě výmluvnější byla debata na CNN. Penzionovaný čtyřhvězdičkový admirál James Stavridis, za Baracka Obamy vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě, bývalý děkan Fletcherovy školy práva a diplomacie, dnes partner investiční skupiny Carlyle a předseda správní rady Rockefellerovy nadace, vzkázal Ukrajincům jediné slovo: „Gratuluji.“ Podle něj by měli údery ještě zesílit, protože jen tak mohou tlačit na Vladimira Putina.
Muž, který vedl NATO, tak veřejně podpořil Kyjev proti zvolenému americkému prezidentovi – a přitom ví, že žádná taková strategie Rusko ke kapitulaci nedonutí. Rusko má o sto milionů obyvatel víc než Ukrajina. Výsledkem může být jen zničení Ukrajiny a hospodářské oslabení zemí, které ji podporují. Rozhodují lidé s obchodními zájmy a s představou nového uspořádání světa, v němž už Spojené státy ani Evropa nebudou hlavními hráči – a jejich místo zaujme nejspíš Čína.
Británie mluví o umírání za vlast a o zavírání odpůrců
Že nové uspořádání přinese obyčejným lidem hlavně oběti, se už ani netají. Britský konzervativní politik a moderátor televize GB News Jacob Rees-Mogg prohlásil, že země možná bude čelit válce a že „lidé možná budou muset zemřít, aby zachránili svou zemi, jako v první a druhé světové válce“. Kdo není ochoten plnit svou povinnost, přijde podle něj o zemi, stejně jako starověký Řím.
Británie ale naposledy čelila invazi v roce 1066. Do obou světových válek nevstoupila kvůli obraně vlastního území, šlo o války z volby. V roce 1914 vládla světu, v roce 1945 z ní zbyla vyčerpaná země s přídělovým systémem na dalších deset let. Žádat od lidí, aby umírali ve válce, která jim ani jejich rodinám nepomůže, je příliš mnoho.
V téže debatě řekl levicový komentátor Paul Richards, bývalý předseda Fabiánské společnosti, tedy muž z opačného politického tábora: „Museli bychom pár lidí zavřít. Některé proruské hlasy, lidi, kteří tvrdí, že žádná hrozba neexistuje.“ Rees-Mogg přitakal, že za napoleonských válek se pozastavila platnost habeas corpus, a Richards doplnil, že by bylo třeba zvážit i brannou povinnost.
Obě „strany“ se tak shodly na tom podstatném: nejdřív zavřít odpůrce války, pak poslat na frontu cizí děti. Válka tu neslouží ke změně Íránu nebo Ruska, ale ke změně poměrů doma – k omezení občanských svobod a k přesunu moci od obyvatel. Ani ve Spojených státech přitom branná povinnost není definitivně ze stolu; mechanismy pro ni existují.
Americké rafinerie a čínská rezerva
Host pořadu, bezpečnostní analytik Brandon Weichert, přirovnává situaci ke hře Jenga: rafinerie jsou nejdůležitější kostka věže. Hormuzský průliv i Bábelmandebskou úžinu lze nakonec znovu otevřít, zničené rafinerie se ale roky nevrátí.
Spojené státy mají vlastní potíže. Nové velké rafinerie téměř nestavějí od konce sedmdesátých let, mimo jiné kvůli regulacím a obavám investorů z klimatické politiky. Stávající závody jsou navíc stavěné na těžkou sirnou ropu. Americká břidlicová ropa je přitom lehká a nízkosirná – tu Spojené státy vyvážejí a těžkou ropu dovážejí z Mexika a z Kanady. Jak to shrnul jeden ropný expert: prodáváme kaviár a dovážíme hamburger se sýrem. Americké rafinerie navíc jedou na hranici kapacity, protože rezerva se nevyplácí.
Čína naopak disponuje největší a nejmodernější rafinérskou kapacitou na světě. Zhruba 30 procent tvoří malé nezávislé rafinerie v provincii Šan-tung, které zpracovávají ropu ze sankcionovaných zemí včetně Ruska, a k tomu nové komplexy typu petrochemického areálu Jü-lung. Peking si záměrně drží volnou kapacitu i obří strategickou rezervu ropy, před válkou kolem 1,6 až 1,8 miliardy barelů – pro případ globálního nedostatku nebo sankcí. Rusko má přitom podle Weicherta mimo provoz už 45 procent rafinérské kapacity.
Stejnou strategii Čína uplatnila u vzácných zemin: nemá monopol na jejich těžbu, ale ovládá asi 90 procent jejich zpracování. Čínská doktrína nemíří jen na námořní úžiny, ale na geoekonomické uzly 21. století. Pokud rafinerie po světě dál mizí, může Peking nabídnout světu své zpracovatelské kapacity a získat obrovskou páku. Válka s Íránem i válka na Ukrajině oslabily hlavního čínského rivala, Spojené státy, a zároveň dohnaly Rusko do náruče Pekingu. Z vynuceného sňatku se stal skutečný svazek Si Ťin-pchinga a Putina.
Kdo ve skutečnosti řídí válku na Ukrajině
Trump řekl „nestřílejte na rafinerie“, o dva dny později hlásil vítězství a o tři dny později Ukrajinci udeřili znovu. Kdo tedy rozhoduje? Podle Weicherta CIA. Válka na Ukrajině se podle něj alespoň zčásti řídí z Langley a zpravodajská služba si dělá vlastní politiku bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě. Je proto zvláštní, že prezident nezavolá řediteli CIA Johnu Ratcliffovi a nezeptá se, jak je možné, že Kyjev jeho veřejný pokyn ignoroval.
Mentalitu části amerického establishmentu ilustruje Weichert výrokem dvouhvězdičkového generála, s nímž se setkal jako poradce letectva: „Ruskou armádu v poli lámeme zadarmo.“ Prezident podle něj neřídí agenturu – agentura řídí administrativu. Trumpovy stále vyhrocenější příspěvky na sociálních sítích prozrazují hlavně frustraci člověka, který o zásadních věcech nerozhoduje.
Jaderná rétorika ve Washingtonu
Frustrace se projevuje i výhrůžkami, že Trump zničí íránskou civilizaci. Weichert tvrdí, že podle jeho zdrojů se prezident na posledních poradách opakovaně vrací k otázce, proč nelze použít jadernou zbraň, a vojenské velení ho od toho musí odrazovat. V prvním funkčním období přitom představu jaderné války odmítal.
Hrozba útočnou jadernou válkou proti komukoli, natož proti zemi bez jaderných zbraní, ohrožuje život na celé planetě. Kdo takto mluví, má být okamžitě zbaven úřadu. Že se to nestane, je podle obou mluvčích dáno zbabělostí okolí a tím, že Kongres nic nevyšetřuje. Prezident „vypustil psy války“ a nikdo je teď nedokáže zkrotit – v jaderném věku s nepředvídatelnými důsledky. Pokud jsou strany ochotné ničit infrastrukturu, na níž stojí civilní společnost, je jen otázkou času, kdy někdo sáhne po dalším stupni eskalace.
Ruská ofenziva a riziko přímého střetu s NATO
Na východní Ukrajině mezitím ruská armáda pomalu, ale soustavně postupuje. Ze čtyř velkých měst takzvaného pevnostního pásu dobyla podle Weicherta dvě a třetí nejspíš brzy padne. Postupuje klasickým ruským způsobem: obklíčit, uzavřít, rozbít těžkým dělostřelectvem a pokračovat dál.
Čím blíž se Rusové dostanou k poslednímu pevnostnímu městu, tím větší je podle Weicherta riziko, že některá evropská členská země NATO dovolí vést ze svého území útoky na postupující ruská vojska. Ruský důstojník mu na otázku, co by se stalo, odpověděl, že velitelé na frontě mají svolení chránit své jednotky a v případě vážného ostřelování by odpověděli přímo na místo, odkud útok přišel. Evropané podle Weicherta jako by o takový úder stáli – aby mohli vyhlásit článek 5 a vtáhnout do války Spojené státy.
Izrael, Írán a válka ve třech dějstvích
Proč Izrael tak výrazně podporuje Ukrajinu, když Putin se čtvrt století snažil s Izraelem vycházet? Weichert vidí geopolitický důvod: Rusko patří k hlavním podporovatelům Íránu. Oslabí-li se přes Ukrajinu Rusko, bude podle logiky Tel Avivu méně schopné pomáhat Íránu.
Na otázku, jak válka v Perském zálivu skončí, odpovídá Weichert, který si vysloužil přezdívku „Blackpill Brandon“, že se obává jaderného výbuchu. Trump by podle něj mohl Izraeli říct ne, stejně jako to kdysi udělal Barack Obama, ale nedělá to a místo toho sází na eskalaci. Jako „velké finále“ se nabízí shodit z bombardéru B-2 do země pronikající jadernou pumu B61-13 na podzemní komplex Pickaxe Mountain, který ještě ani není dostavěný.
Weichertův izraelský zdroj mluví o „válce ve třech dějstvích“: prvním byla dvanáctidenní válka, druhým posledních šest či sedm měsíců a třetí dějství by bylo finále. Jakmile ale padne jaderná bomba, dostanou slovo Rusko, Čína a další jaderné mocnosti.
Weichert zvažuje i jiný scénář. Spojené státy právě prodaly Izraeli zbraně za 2,6 miliardy dolarů, které dorazí až za několik let. Izrael, kde se v říjnu konají volby, by tak mohl využít stávající arzenál k obnovení války s tím, že se zásoby později doplní. Ministr zahraničí Marco Rubio po zahájení války 28. února vysvětloval v Kongresu, že Spojené státy musely udeřit, protože Izrael by zaútočil tak jako tak a íránská odveta by dopadla i na Američany. Podle stejné logiky by Izrael mohl zahájit třetí dějství – třeba i z jedné ze šesti ponorek třídy Dolphin, které mají nést střely s jadernými hlavicemi – a Spojené státy by byly znovu vtaženy.
Jaderná bomba na Pickaxe Mountain
Od jediného použití jaderných zbraní uplynulo přes osmdesát let. Podle Weicherta se o jejich nasazení skutečně jedná a vysloužilí generálové, s nimiž je v kontaktu, líčí, že uniformované velení v Pentagonu má z takového vývoje strach.
Technicky by to bylo jednoduché. Pumy B61-13 jsou uložené na letecké základně Whiteman spolu s bombardéry B-2. Sílu výbuchu lze nastavit od velmi malé, rozkaz jde přes velitele základny a bombardér je nad cílem za šestnáct až sedmnáct hodin. Argument by zněl: je to jen velká bomba, máme to pod kontrolou. Podle jednoho z bývalých generálů přitom žádná americká taktická jaderná zbraň komplex Pickaxe Mountain nezničí, protože Íránci ho postavili právě tak, aby takový úder přečkal.
Náměstek ministra války pro politiku Elbridge Colby navíc podle Weicherta připravuje novou jadernou doktrínu, která výslovně snižuje práh pro nasazení nestrategických jaderných zbraní. Jedním z důvodů je, že Spojené státy vyčerpaly velkou část konvenční munice a zbrojní průmysl nestíhá. Mezeru mají zaplnit taktické jaderné zbraně ze studené války.
Varování je jednoznačné: jakmile se tabu, které platí osmdesát let, jednou prolomí, nedá se vrátit a cesta vede k jadernému střetu, v němž zemřou všichni. Kongres, který by měl vykonávat dohled, podle Weicherta prakticky neexistuje. Chybí státníci typu Dwighta Eisenhowera, který válku zažil a věděl, že každá zbraň je krádež na vlastních občanech.
Moskva a Peking jsou zdrženlivější než Západ
Nápadné je, že nepřátelé Západu jednají zdrženlivěji než Západ sám. Putin mohl na Ukrajinu použít jadernou zbraň nebo srovnat se zemí její západní část, místo toho nechává krvácet vlastní vojáky, jen aby nestupňoval eskalaci.
Weichert změnil názor i na Čínu. Léta považoval za pravděpodobné, že se Si Ťin-pching kolem roku 2027 pokusí zmocnit Tchaj-wanu. Dnes si myslí, že Si sledoval ruskou zkušenost na Ukrajině i americkou na Blízkém východě a rozhodl se jinak: Tchaj-wan může pohltit pokojně, obchodem a ekonomikou v horizontu padesáti let. Když Tchajwanci vidí amerického prezidenta vyhrožovat jadernou zbraní zemi, která ji nemá, dá se pochopit, že se s takovým spojencem nechtějí spojovat. Síla v konfliktu patří tomu, kdo nastolí pořádek a mír.
Závěr
Hormuzský průliv je viditelná část příběhu, rafinerie ta podstatná. Zničené zpracovatelské kapacity v Perském zálivu i v Rusku zdražují naftu po celém světě, dopadají nejtvrději na Evropu a Spojené státy, posilují čínskou pozici – a Washington, jehož prezident nedokáže přimět ani Kyjev k respektování veřejné výzvy, zároveň zvažuje jaderné možnosti vůči Íránu. Podle smyslu systému, který se pozná z výsledků, je chudší a méně svobodný Západ cílem, ne nehodou.
