Odpovědi na dotazy diváků se tentokrát točily kolem toho, co Ameriku čeká po podzimních volbách. Z pohledu zbytku světa jsou podstatné tři věci: válka proti Rusku a Íránu, která podle tohoto čtení nezávisí na tom, která strana vyhraje, rostoucí nerovnost, jež voliče žene k socialismu, a datová centra s umělou inteligencí, která lidem otevřeně nic neslibují.
Válku proti Rusku i Íránu podporují obě strany
Změní vítězství demokratů něco na válkách na Ukrajině a v Íránu? Odpověď zní: nejspíš ne. Vedení Demokratické strany válku proti Rusku plně podporuje. Spojené státy proti Rusku, největší jaderné mocnosti světa, skutečně válčí, a to za Trumpovy administrativy stejně jako za Bidenovy. Je to šílené, jen si toho lidé postupně přestali všímat. Válku podle tohoto výkladu rozpoutali demokraté, když Rusku dávali najevo, že Ukrajina vstoupí do NATO, a v únoru 2022 se to stalo. Republikáni se k tomu připojili.
S Íránem je to stejné. Obě strany už čtyřicet let mluví o tom, že je potřeba svrhnout íránskou vládu, a to proto, že jim za takové řeči platí Izrael. Na tom se nic nezmění, dokud na vedení demokratů nezačnou tlačit jejich vlastní voliči. Takových lidí přibývá, včetně těch, kdo demokraty dosud nikdy nevolili a teď je volit chtějí, protože se cítí podvedeni současnou administrativou. Jejich požadavek by měl znít jasně: zastavte války.
Na osmdesátá a devadesátá léta se v Americe vzpomíná jako na idylické období. Bylo opravdu dobré, a hlavně proto, že země nebyla ve válce. Válka ničí ekonomiku, vnáší do společnosti chaos a lidi otupuje, takže se k sobě chovají bezcitně a brutálně. Země nemůže zabíjet nevinné v cizině, aniž by se tím sama změnila. Dnešní války jsou války z vlastní volby a žádný skutečný důvod pro ně neexistuje. Americká armáda, která stojí 1,5 bilionu dolarů ročně, nemá sloužit k vyřizování starých cizích účtů. Amerika je nová země, která staré rivality nechala za sebou. Podporu si zaslouží kdokoli, kdo vrátí zahraniční politiku k tomu, aby sloužila Americe. Takového kandidáta ale zatím není vidět.
Válka s Íránem, kterou si nikdo nechtěl připustit
Dalo se válce s Íránem zabránit? Snaha nechyběla. V prosinci, lednu a únoru proběhly s Trumpem desítky dlouhých rozhovorů o Íránu i o Venezuele. Dva týdny před válkou následovala cesta po všech zemích, kterých se konflikt týká: Izrael, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar a Jordánsko. Kvůli tomu proběhla i cesta do Tel Avivu za Huckabeem a dalšími lidmi.
Chyba byla jinde: nepřiznat si, že válka opravdu přijde. Trump ji podle všeho, co z těch rozhovorů zaznělo, nechtěl a neměl pro ni žádné nadšení. Víra, že to neudělá, vydržela proti všem náznakům až do rána 28. února, kdy válka začala. Podobně uvažovali i další lidé v jeho okolí: jde jen o hru na hraně, prezident přece nezahájí válku za svržení íránského režimu, když v červnu proběhla dvanáctidenní válka a Spojené státy už tehdy zasáhly íránský jaderný program. Celé to působilo tak absurdně, že tomu nikdo nechtěl věřit.
Stejný pocit panoval v březnu 2003 před válkou v Iráku. Saddám neměl s 11. zářím nic společného, tak proč do války jít? Odpověď tehdy zněla: protože ji chtěl Izrael. Kdyby bylo letos v zimě jasné, že válka přijde, bylo by správné bít na poplach veřejně a hlasitěji. Válka s Íránem je od prvního dne nejnepopulárnější válkou v dějinách Spojených států a voliči ji podle všeho neodmění.
Nerovnost jako palivo pro socialismus
Směřuje Amerika k socialismu? Zjevně ano. Bude to dobré? Spíš ne. Pokud by šlo o socialismus po vzoru Stockholmu z roku 1985 nebo Dánska v sedmdesátých letech, nebyla by to tragédie. Pokud ale o Polsko sedmdesátých let, horší výsledek si lze těžko představit.
Voliči ovšem reagují na něco skutečného. Spojené státy už nejsou zemí střední třídy, a to od druhého Obamova volebního období, zhruba od roku 2015. Většina obyvatel do střední třídy nepatří. Šlo o obrovskou změnu, které si skoro nikdo nevšiml, protože se neobjevila na titulní straně The New York Times. Lidé ji ale cítí. Kdo letí první třídou, cestuje pohodlně, ostatní jako dobytek. Rozdíl mezi tím, jak žijí bohatí a jak všichni ostatní, kdysi nebyl tak velký. Amerika se podle tohoto čtení začala podobat Mexiku, kterému se dřív vysmívala. Nešlo o výsměch Mexičanům, ale tamnímu systému: měl tvar pyramidy, a proto byl nestabilní. Tak vznikly drogové kartely. Stejně se zhroutila Venezuela a k moci se dostal Hugo Chávez, který byl zvolen. Zvolen byl i Hitler. Extrémně nerovný ekonomický systém má politické důsledky pokaždé a ty většinou situaci ještě zhorší.
Kdo dnes volí socialistu v naději, že země bude rovnější a klidnější, dostane nejspíš systém, ve kterém mají propojení a už tak bohatí ještě víc moci. Nebo se bohatí opravdu „sní“, jenže ani zánik miliardářské třídy lidem štěstí nepřinese. Vznikne nová miliardářská třída technokratů, kteří budou nový systém spravovat, a na rozdíl od dnešních miliardářů budou mít zbraně. Důvod k optimismu tu tedy není. Jedno světlé místo ale přece jen ano: vztahy mezi lidmi se za posledních deset let prohloubily. Lidé mnohem jasněji vědí, na čem záleží, rodiny jsou si blíž a děti se stěhují k rodičům za humna. Zatímco se ve velkém dějí hrozné věci, v osobních životech se děje mnoho krásného.
Datová centra, která nic neslibují
Proč Trump prosazuje obří datová centra na venkově, kde má nejvěrnější voliče? Na celém projektu je nejpozoruhodnější, jak málo se skrývá. Nikdo ani nepředstírá, že datová centra lidem zlepší život. Sdělení zní spíš takto: stavíme nové vězení, zavřeme vás do něj a vy ho ještě zaplatíte. Nikdo neslibuje, že se život v okrese, kde datové centrum vyroste, změní z mizerného na skvělý. Slib je opačný: zaplatíte to, peníze půjdou lidem, kteří jsou už teď bohatší než kdokoli v dějinách, a váš život bude mnohem horší. Nebudete mít práci ani žádnou autonomii, nebudete o ničem rozhodovat a nejlepší, v co můžete doufat, je šek od státu.
Takový člověk se stane dalším příjemcem dávek. Jak to dopadá, je dávno známo. Kdo v třiadvaceti dostane miliardu, šťastný nebude, a kdo žije z dávek po generace, také ne. Platit lidem za to, že nic nedělají, je nejrychlejší způsob, jak je zničit, ať jsou na bohatém, nebo na chudém konci. A právě tohle je nejlepší scénář, který datová centra nabízejí, a jejich zastánci to říkají nahlas.
Možná jim tu jistotu dává technologie. Pokud bude dost sledovacích kamer a umělá inteligence bude tak mocná, jak se zdá, souhlas lidí už nebude potřeba. Tak zvráceně uvedený produkt tu ještě nebyl. Když Apple uvádí nový telefon, lže o tom, jak skvěle se zákazník bude cítit. Reklama na cigarety Newport v osmdesátých a devadesátých letech slibovala úspěch u žen. Nebyla to pravda, ale aspoň apelovala na nějakou touhu, byť přízemní. Datová centra a umělá inteligence slibují jen to, že lidem vezmou peníze a zhorší jim život. A Trump je pro, protože tam jsou peníze.
Závěr
Válka proti Rusku a Íránu podle tohoto pohledu nezávisí na tom, kdo vyhraje volby, změnit ji může jen tlak voličů. Rostoucí nerovnost má politické následky, které obvykle situaci zhorší, a nástup datových center s umělou inteligencí slibuje lidem místo lepšího života jen závislost na státu. Jediné světlo vychází z osobních vztahů, které jsou dnes upřímnější než dřív.
