Válka s Íránem se táhne, Hormuzský průliv zůstává přiškrcený a z Washingtonu přicházejí během jediného dne dvě navzájem se vylučující zprávy. Teherán přitom opakuje totéž co vždy: jednat je ochoten, kapitulovat ne. Kdo čeká, že se Írán pod tlakem zlomí, nerozumí tomu, s kým má co do činění.
Připraveni na diplomacii i na válku
Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí o víkendu v americké televizi shrnul postoj Teheránu. Naděje na diplomacii podle něj trvá, jenže po zkušenostech posledních dvou let nemá Írán důvod této administrativě znovu věřit. „Stojíme pevně proti jakékoli agresi, i kdyby došlo na válku soudného dne. Zároveň jsme připraveni na diplomacii. Jsme připraveni na válku,“ řekl. Spojené státy prý Írán vyzkoušely už dvakrát a mohou to zkusit znovu.
Z těch slov vyplývá, že se Írán chová jako racionální aktér, ať se o něm na Západě říká cokoli. Nepouští se do dalšího stupně eskalace a pořád hledá cestu k jednání. Kdyby toužil po válce, dávno by ji rozpoutal naplno. Přitom má důvody k nedůvěře: Spojené státy podle tohoto čtení nejméně dvakrát, spíš třikrát, nabídly jednání a samy je podkopaly, během osmi měsíců dvakrát zaútočily a ani memorandum o porozumění nevydrželo. Spor se vedl o pátý bod, který se týká Hormuzského průlivu. Washington si ho prý vyložil po svém, jako by obsahoval něco, co v dohodě nebylo, a zároveň nevyžadoval, aby Izrael splnil bod první o ukončení bojů s Hizballáhem. O vyjednanou dohodu tedy Washington zjevně nestojí, a Írán ji přesto z nutnosti dál nabízí.
Zmínka o válce soudného dne míří přímo na Trumpovy úvahy o tom, že by Írán mohl „zničit“. Něco takového dokážou jen jaderné zbraně. Íránští představitelé včetně prezidenta Pezeškjána už dřív prohlásili, že se nevzdají ani s posledním dechem, a je třeba je brát za slovo. Kdo věří, že Íránci pod ekonomickým tlakem složí zbraně, promítá do nich sám sebe: představu, že by bez peněz a bez práce prostě to vzdal. Proti tomu stojí sedmačtyřicet let Islámské republiky, tisíce let perské civilizace i staletí šíitského islámu. Tak se Íránci nikdy nechovali a nezačnou ani teď.
Pravdivá čísla, která s válkou nesouvisejí
Odhadnout, kam válka směřuje, ztěžuje hlavně sám Donald Trump. Podle jeho posledního vystoupení je všechno v pořádku: s výjimkou ropy ceny klesají, burzy i penzijní účty 401(k) jsou na historických maximech a jaderných zbraní se u Íránu obávat nemusíme, protože byly zničeny. Stejně to tvrdil už loni po operaci Midnight Hammer.
Trump tu míchá groteskní nepravdy s tím, co pravda je. Rekordní akciové trhy a penzijní účty jsou fakt. Kdo si je ověří, snadno uvěří i zbytku. Jenže tvrzení, že zdědil nejhorší inflaci v dějinách země, neobstojí: Ronald Reagan nastupoval při inflaci kolem jedenácti až dvanácti procent, Trump kolem tří. A hlavně: stav burzy nemá s válkou nic společného. Rozhoduje, jestli se dá uvolnit Hormuzský průliv a zabránit Íránu, aby ho znovu zavřel.
Hormuz: ropa proteče, ale za jakou cenu
O Hormuzský průliv se dál vede spor. Na začátku konfliktu ho Írán dokázal prakticky zavřít, dnes ho plně nekontroluje. Díky americkým doprovodům a protivzdušné obraně část tankerů projíždí a ropy proudí nemálo, na předválečnou úroveň se ale objem nevrátil. Když jeden z amerických představitelů prohlásil, že průlivem za jediný den prošlo 23 milionů barelů, tedy víc než před válkou, nedává to smysl. Fyzická omezení trvají od těžby až po čerpací stanice a víc než v době bez omezení vyvézt nelze.
Íránské zdroje navíc tvrdí, že za 48 hodin zaútočily na devatenáct lodí. Nezávisle to potvrzeno není, jenže po podobných oznámeních se obvykle objeví záběry hořících plavidel a nejméně jeden zásah je zdokumentovaný. S každou další napadenou lodí budou rejdaři opatrnější. Málo se mluví o pojištění: průjezd průlivem se kvůli prémiím prodražil zhruba desetinásobně, u jednoho tankeru jde o miliony dolarů navíc. Tato přirážka se připočte ke každé dodávce, ať je cena ropy jakákoli.
Nafta i benzin proto zůstávají drahé, protože nabídka je nízká a komodita globálně nedostatková. Válka se propisuje i do úroků: sazby třicetiletých hypoték v USA jsou nejvýš za několik let a výnos desetiletých státních dluhopisů přesáhl pět procent. Bohatým, kteří vydělávají na burze, to vadit nemusí. Běžní lidé ale platí víc za všechno, co se veze po silnici, železnici či po moři, protože téměř všechno jezdí na naftu. Svůj díl na tom nese i nevyřešená válka na Ukrajině.
Vyhrát válku, nebo uzavřít dohodu
Týž den dospěl Trump k téměř opačnému závěru. Válku podle něj brzy vyhrajeme, ropa pak spadne na předválečné ceny a klíčové je, aby Írán neměl jadernou zbraň. Na otázku, zda k vítězství povede ekonomická válka ministerstva financí, nebo údery, odpověděl: obojí, vojensky už je válka vlastně vyhraná. Týž den přitom dřív tvrdil, že íránský jaderný program zničil. Teď z něj byl znovu důvod k válce. A cílem pořád zůstává vítězství, ne dohoda.
Íránce ale nikdo nepřečká. Snesou víc strádání než Američané a svým lidem otevřeně říkají, že je to těžké, ale jde o existenci. Američanům naopak prezident tvrdí, že je všechno v pořádku, přestože vidí opak. Tyto dvě věci se brzy srazí, v listopadových volbách, a možná i v ulicích.
Zhoršování zastaví jen konec války. Příležitost už byla: memorandum o porozumění stačilo uznat a naplnit. Mnoho lidí z něj nadšených nebylo, ale dohoda platila, průliv by byl skutečně otevřený a nikdo další by neumíral. Místo toho se znovu mluví o zničení protivníka. Jednou rukou hledat dohodu a druhou slibovat porážku nejde, protože druhá strana musí reagovat na tento tenisový zápas a nevyzná se v tom, co Washington vlastně chce. Írán vojensky porazit nelze. Lze jen celý region vyhodit do povětří, poškodit zájmy USA i jejich spojenců a uvrhnout svět do deprese. Buď toto, nebo vyjednané urovnání.
Nevyzpytatelnost jako strategie
Politolog Pascal Lottaz, který byl v Istanbulu také, nabízí jiný výklad Trumpových obratů. Možná prezident opravdu zapomíná, co řekl. Tak jako tak si tím ale drží volné ruce: zítra může udělat opak toho, co slíbil dnes, a pořád tvrdit, že je důsledný. Rusové s ním přesto jednají vstřícně. Když Kushner a Witkoff chtěli znovu do Moskvy, Putin je přijal, protože mají prezidentovo ucho, a ucho nevyzpytatelného prezidenta rozhodně není nedůležité.
Podobně postupoval Si Ťin-pching, když k němu Trump před několika měsíci přijel do Pekingu. V projevu mluvil o Thúkydidově pasti, tedy o riziku války mezi nastupující a vládnoucí mocností. Lottaze to zaujalo, protože jde o čistě západní pojem, zatímco čínská delegace obvykle vysvětluje svět vlastními úslovími. Tentokrát zvolila to jediné, co mohlo dolehnout k Trumpovi a lidem kolem něj. Trumpova administrativa tak nutí ostatní hrát na svém hřišti, což je strategicky úspěch.
Pro stabilní svět, který nesklouzává k válkám, je to ale špatná zpráva. Spojené státy a Trumpova administrativa podle Lottaze válku neobcházejí, používají ji jako nástroj, a čím déle to trvá, tím méně váhají. Neváhaly vtrhnout do Venezuely a „unést“ Madura, dvakrát či třikrát zaútočit na Írán a porušit memorandum o porozumění. Z pohledu neokonzervativních stratégů ve Washingtonu to dává smysl: donutíte ostatní hrát podle svých pravidel, jinak jim můžete shodit na hlavu bombu.
Čína a Rusko myslí dál než do listopadu
Na konferenci, které se oba před několika dny zúčastnili, připomněl uznávaný čínský profesor Sun-c': kdo zná sebe i nepřítele, nemusí se bát výsledku žádné bitvy, kdo nezná ani jedno, prohrál. Jak tedy Si Ťin-pching hraje s Trumpem? Lottaz odpovídá, že Číňané jsou si jistí. Čínští akademici mu opakovaně říkali, že jejich země je na tom mnohem lépe než před dvaceti pěti lety a Ameriku už předstihla hospodářsky i společensky: za dvacet let dostala z chudoby do střední třídy osm set milionů lidí, zatímco životní úroveň v USA klesá. Válce s Američany se proto chtějí vyhnout téměř za každou cenu a prostě pokračovat v rozvoji.
Čína tak se Spojenými státy zachází jako s horkým bramborem, ale bez zoufalství. Rusko je na tom jinak, protože vede aktivní zástupnou válku, která ho bolí a kterou by rádo ukončilo. Dávat druhé straně pojmy, kterým rozumí, je podle Lottaze vlastně civilizované gesto. Číňané i Rusové Západu rozumějí mnohem lépe než Západ jim.
Číňané a po nich Rusové jsou nejlepší ve střednědobém a dlouhodobém myšlení, Američané vidí jen na špičku nosu, tedy do listopadu. Možná se tedy Si Ťin-pching s Vladimirem Putinem snaží Trumpa jen zvládnout, přečkat do příštího prezidenta a hlavně zabránit katastrofě. Vyhnout se pohromě je podle Lottaze pro Rusy i Číňany hlavní cíl: když trajektorie zůstane stejná, je všechno v pořádku.
Chaos jako nástroj
Lottaz si ale není jistý, že Číňané sdílejí názor o americké krátkozrakosti. Existuje i opačný argument: Trumpova nevyzpytatelnost a nepředvídatelnost amerických voleb jsou jen kouřová clona a v pozadí působí dlouhodobí stratégové. Připomíná Brzezinského knihu z roku 1997 i studii Brookingsova institutu Which Path to Persia? o možných cestách americké politiky vůči Íránu. Podobné plány se podle něj naplňují napříč administrativami. Obojí se nevylučuje, zazní v odpovědi: stratégové v pozadí existují, ale svazuje je, kdo vyhrál poslední volby a kdo ovládá Kongres. Výsledkem je chaos pro celý svět.
Z pohledu neokonzervativců ve Washingtonu je ovšem chaos užitečný, upozorňuje Lottaz. Pokud Číně stačí dalších dvacet let klidné plavby, dává smysl ji do chaosu uvrhnout. Válka v Iráku se označuje za katastrofu, jenže koupila Izraeli dvacet let času. Celý Blízký východ hoří a Izrael z toho těží a upevňuje své území. Přesně to podle Lottaze popsal Brzezinski: využít Evropany k rozbití eurasijského srdce, rozděl a panuj, tedy sít chaos. Tito lidé by si prý přáli rozpad Íránu, občanskou válku a miliony mrtvých a ještě by si gratulovali k dobře odvedené práci.
Na jaderném prahu
Před sto nebo dvěma sty lety mohl chaos sloužit vlastním cílům. Dnes jsou tu jaderné zbraně, a potenciál jaderné eskalace je reálný jak ve válce Ruska s Ukrajinou, tak na Blízkém východě, pokaždé z jiných důvodů. Lottaz dodává, že žádná ze zemí, kde se chaos sel, nebyla jadernou mocností, a Írán také není, proto to bylo možné. Otázka zní, zda stejnou strategii lze uplatnit vůči jaderným mocnostem, a doufá, že i nejtvrdší jestřábi by své myšlení museli přizpůsobit.
Někteří ne. V amerických televizních debatách před zhruba měsícem zaznívalo, že je potřeba jadernou zbraň normalizovat: taktická jaderná hlavice prý není o mnoho větší než bunkrbuster, je to jen další bomba. Takové řeči připravují půdu, místo aby lidé z jaderných zbraní měli hrůzu. Stejný diskurz podle Lottaze sílí i na druhé straně: Sergej Karaganov tvrdí, že by se proti Evropanům mělo použít několik taktických jaderných zbraní, aby je to vyděsilo a zastavilo.
O použití jaderných zbraní tak dnes aktivně přemýšlejí lidé na všech stranách a v cestě stojí jen dospělí v místnosti jako Putin, Si Ťin-pching a další, kteří říkají, že se něco takového nedělá. Lottaz pochybuje, že k nim patří Trump: ten téměř otevřeně hrozil zničením Íránu, a co jiného by to mohlo znamenat než jaderný úder. Svět stojí na prahu, a jakmile se džin vypustí z láhve, pomoz nám Bůh.
Ukrajina: válka, kterou nelze vyhrát
S válkou na Ukrajině je to podobné. Trump sliboval, že ji ukončí za den, pak za sto dní, přišel summit v Anchorage na Aljašce a z toho všeho nic. Washington se postavil na stranu Ukrajiny, pak znovu hledal vyjednané řešení, Steve Witkoff s Jaredem Kushnerem jezdí do Ruska, obě strany tvrdí, že jsou ochotné jednat, a nic se neděje. Generál ve výslužbě Jack Keane přitom znovu volá po návratu k totální válce na Blízkém východě a Evropa tvrdí, že se Rusko chystá napadnout i ji, a proto je potřeba Ukrajinu dál podporovat.
Po delší době se ozval i Keith Kellogg, generál ve výslužbě a bývalý Trumpův zvláštní zmocněnec pro Ukrajinu. Ukrajina podle něj bojuje velmi dobře a prezident by měl Putinovi vzkázat, že jestli chce zbytek Donbasu, bude o něj muset bojovat. Rusové podle Kelloga používají jako zbraň hlad ve městě Olešky, kde lidé začínají jíst trávu, což připomíná hladomor z roku 1932, kdy Sovětský svaz použil hlad jako zbraň. Rusové musejí pochopit, že je to pro ně prohraná věc.
Rusko ale v této válce vidí existenční zápas s celým Západem, ne jen s Ukrajinou. Nejde o Vietnam na druhém konci světa, ze kterého se dalo odejít, až to Američany omrzí. Válka se odehrává na ruském prahu, vlastně už v obýváku, protože útoky míří hluboko do Ruska. Chválit Ukrajinu a zároveň čekat, že Rusko kvůli pár zásahům přestane, je iracionální. A hlad jako zbraň? Tomu se říká válka. Rusko metodicky ničí ukrajinskou schopnost vyrábět elektřinu a teplo, udržet ekonomiku a zásobovat frontu: železniční tratě, vagony, silnice, sklady i velení. Ofenzivy na frontě zůstávají horké, i když se o nich na Západě málo píše, a Ukrajina ztrácí vojáky, které nemá čím nahradit. I ve výměně dálkových úderů je poměr zhruba deset ku jedné ve prospěch Ruska.
Tuto válku nelze vyhrát. Lze ji jen dotáhnout k jaderné válce, nebo prodlužovat ukrajinskou porážku. Nejde ani zmrazit. Lidé jako Kellogg, kteří by to měli vědět, klamou americkou veřejnost, když tvrdí, že to musí pochopit Putin. Pochopit to musí Evropané, Bílý dům a Zelenskyj. Zbývá jen pomalé umírání, nebo vyjednané urovnání, které zachrání zbytek země, jak říká i Julija Mendelová, bývalá tisková mluvčí prezidenta Zelenského.
Závěr
Írán nabízí jednání, ale kapitulaci odmítá, a Washington mezitím střídá sliby dohody s hrozbami zničení. Průliv zůstává přiškrcený, cenu války platí běžní lidé a v pozadí sílí řeči o jaderných zbraních. Východisko z íránské i ukrajinské války je stejné: přestat hledat vítězství, které neexistuje, a uzavřít dohodu, dokud je ještě o čem jednat.
