Spojené státy se v posledních dnech před volbami ocitají v pasti dvou front. Na Blízkém východě se schyluje k dalšímu velkému úderu na Írán, který vojensky nemůže uspět, a ve válce na Ukrajině Washington dělá jednotlivé kroky bez čitelné strategie a dosažitelného cíle. Obě cesty vedou ke stejnému výsledku: k horší pozici, než v jaké jsou Spojené státy dnes.
Varování o íránských plánech přichází v podezřelou chvíli
Podle zprávy CBS News varoval ředitel národních zpravodajských služeb Jay Clayton v neutajovaném memorandu pro ministra zahraničí Marca Rubia, že Írán výrazně zintenzivnil snahy zaútočit na americký personál v zahraničí a že plány na zabíjení Američanů na Blízkém východě i jinde dospěly do pokročilé fáze. Varování přichází ve chvíli, kdy ministerstvo zahraničí upravuje počty lidí na diplomatických misích v regionu.
Okamžitě se nabízí srovnání s předchozím vedením zpravodajské komunity. Tulsi Gabbardová v březnu 2025 veřejně prohlásila, že Írán nemá program jaderných zbraní. Prezident Trump v červnu reagoval, že s ní nesouhlasí a je mu jedno, co říká. Íránci vždy měli civilní program a schopnost ho kdykoli přeměnit na vojenský, ale neudělali to. Gabbardová stejné hodnocení zopakovala i o rok později a odmítla ohýbat zpravodajské informace podle přání administrativy. Prvním kandidátem na její místo byl člověk bez jakékoli vojenské či zpravodajské kvalifikace a jeho nominace padla. Teď se nabízí otázka, zda Bílý dům konečně našel někoho, kdo dodá podklady pro návrat do války.
Joe Kent, který už ve zpravodajské komunitě nepůsobí, k memorandu pro tento pořad uvedl, že jde o obecné varování a hlavně o selský rozum: Írán je samozřejmě připraven zaútočit na americký personál a základny, pokud se vrátí aktivní boje, a dělal to pokaždé od začátku války v únoru. Víc vypovídá načasování a samotné zveřejnění. Podle Kenta to vypadá, že administrativa připravuje argumentaci, podle níž by první úder na Írán byl odpovědí na bezprostřední hrozbu. Klíčová otázka podle něj zní, kdo nám tyto informace dává, jak byly získány a kdo z nich má prospěch. Velmi často je zdrojem Izrael, tedy strana, která na určitém výkladu přímo profituje.
Írán přitom otevřeně říká, co udělá: pokud někdo zasáhne jeho energetiku, zasáhne on energetickou infrastrukturu protivníka. To není zpravodajská informace, ale veřejně známý fakt. Způsob, jakým se zpráva podává, ale budí dojem, že se Írán z ničeho nic chystá vraždit Američany. Atentáty na představitele cizích států přitom byly vždy spíš izraelskou a americkou metodou: Trump nechal zabít Kásema Solejmáního a Izrael zabíjí íránské představitele po desetiletí. Západní elity chtějí podnikat atentáty, invaze i únosy bez jakýchkoli následků, a když se druhá strana odhodlá k odvetě, volají po válce.
Memorandum o porozumění platilo jen 60 dní, vypršelo a nikdo ho neobnovil. Oficiální příměří neexistuje a mezi oběma zeměmi trvá válečný stav. Írán zatím z vlastní iniciativy útočí jen na tankery, které proplouvají jižním a ománským koridorem bez jeho povolení a bez zaplacení poplatku. Na americkou základnu nezaútočil. Symbolická vražda Američana by jen dala Washingtonu dokonalou záminku k obnovení války v plném rozsahu. Nejde o morálku, ale o to, jestli je Teherán hloupý, a hloupý není: postupuje vypočítavě a zdrženlivě. Do izraelských voleb zbývají zhruba tři dny a do amerických asi deset. Kdyby chtěl Írán Trumpovi před volbami uškodit, už by to udělal. Pokud zaútočí, půjde o velký úder na vojenský cíl, ne o atentát.
Írán se nevzdá a každá Trumpova hrozba ho v tom utvrzuje
Izraelský analytik Danny Citrinowicz na síti X připomněl, jak v rozhovoru pro CBC News varoval, že další válka s Íránem se zdá téměř nevyhnutelná a může být nejničivější ze všech. Írán podle něj pravděpodobně nekapituluje a místo toho může zaútočit na energetická zařízení v Perském zálivu, civilní infrastrukturu a podmořské komunikační kabely, čímž by vtáhl celý region do mnohem širšího konfliktu. Vojenská síla podle něj není zázračné řešení a Trump teď volí jen mezi špatnými a horšími možnostmi.
S tím lze souhlasit, jen s jednou opravou: Írán se nevzdá určitě, nejen pravděpodobně. Trump už dříve prohlásil, že si může ropu prostě vzít. V Sýrii to ve svém prvním funkčním období udělal a ropu tam držel, dokud americké jednotky před několika měsíci neodešly. Totéž slíbil i ve Venezuele a splnil to. Venezuelané to k překvapení mnohých přijali, Íránci to nepřijmou, ani vláda, ani lidé. Když slyší podobné výroky od člověka, který je už jednou uskutečnil, vidí jen potvrzení, že kapitulace nepřipadá v úvahu. Peršané se nikdy nevzdali a není důvod myslet si, že začnou teď.
Víc ropy než před válkou? Cena říká něco jiného
Na otázku, jak dlouho válka potrvá, Trump odpověděl, že by ji mohl ukončit velmi rychle, ale Írán je podle něj selhávající stát. Spojené státy prý berou všechnu ropu, kterou chtějí, americké námořnictvo drží Hormuzský průliv zablokovaný jen pro Írán a minulý týden se prý vyvezlo víc ropy než kdykoli předtím, dokonce víc než před válkou. Írán má inflaci a nemá peníze a otázkou je, zda ho dorazit, nebo nechat uvadnout.
Jak by ale mohlo z průlivu proudit víc ropy než před válkou? Konflikt trvá téměř osm měsíců, prošel čtyřicetidenním a třináctidenním bombardováním a několika menšími vlnami. Velká část infrastruktury je těžce poškozená a její oprava potrvá roky, protože systém náhradních dílů nikdy nebyl stavěný na válku a mnohé součástky se musí vyrábět jinde. K tomu se přidávají útoky Hútíů na saúdskou infrastrukturu za poslední měsíc. Od února bylo napadeno, poškozeno nebo potopeno zhruba 85 lodí, ať už americkou, nebo íránskou stranou. S tak prořídlou flotilou tankerů je tvrzení o rekordním vývozu iracionální.
Nejlépe to ukazuje cena. Barel ropy WTI se na konci obchodování držel kolem 103 dolarů, přičemž den před začátkem války stál zhruba 66 dolarů a na konci roku 2025, než se o válce začalo mluvit, se pohyboval kolem 50 dolarů. Pokud by skutečně proudilo víc ropy než předtím, cena by se blížila předválečné úrovni, ne jejímu dvojnásobku. Buď je tedy někdo špatně informovaný, nebo je něco v nepořádku s jeho úsudkem. Podle zdrojů z průmyslu, armády i administrativy se z oblasti dostává zhruba 6 až 8 milionů barelů denně. To není za daných okolností málo, ale zdaleka to nestačí. Proto zůstávají vysoké ceny nafty i přes dohodu, kterou Trump uzavřel s Ruskem a která je snížila jen o pár centů. Ven se nedostává dost hnojiv, zemního plynu ani helia. Nechat Írán uvadnout tedy znamená i to, že uvadá světová ekonomika, která se i bez obnovení války posouvá k recesi.
Nejlepší zbraně na světě na žulu nestačí
Na mítinku Trump prohlásil, že Islámská republika ví, že Spojené státy mají nejlepší vojenskou techniku. Na Kubu prý dojde cestou zpět z Íránu: lodě se u kubánského pobřeží zastaví, Kubánci zvednou ruce a ministr zahraničí Marco Rubio pak dohodu dotáhne. Za vtipem se skrývá mentalita, která je nebezpečná. Kdo věří, že má nejlepší armádu na světě, může snadno dojít k závěru, že pro něj neplatí žádné limity: stačí soustředit konvenční sílu, nasadit bomby MOAB, protibunkrové pumy, střely Tomahawk a JASSM a v jednom krátkém, ostrém úderu všechno rozbít. Právě takový úder se podle všeho zvažuje.
Realita je jiná. Americké zbraně jsou ničivé a přesné, dokážou prorazit protivzdušnou obranu a zničit cokoli na povrchu, včetně cíle, při jehož zásahu zahynul íránský nejvyšší vůdce. Na přesnost se ale lze zeptat i dětí ze školy v Minábu, zasažené hned první den války; stále lze doufat, že šlo o omyl, ne o záměr. Co americké zbraně nedokážou, je proniknout žulovým masivem do mnoha podzemních pater. Neumí to JASSM, Tomahawk, MOAB ani protibunkrové pumy, a dokonce ani jaderná zbraň. Lze rozházet suť na povrchu a zničit vstupy, ale pod horu se nedostanete.
Trump to ví. Armáda mu ještě před válkou řekla, že vítězství pouze ze vzduchu nelze dosáhnout kvůli kultuře, lidem a podzemním továrnám, kde se rakety nejen skladují, ale i vyrábějí. Zpravodajská komunita mu řekla totéž, a přesto do války šel. Teď má za sebou vlastní zkušenost, že ti, kdo varovali, měli pravdu. Velvyslanec při OSN Mike Waltz před pár dny odmítl stanovit, kdy válka skončí, a nevyloučil, že se protáhne o další rok. Proč tedy riskovat krátký úder, o kterém sama administrativa ví, že v dohledné době nic nevyřeší?
Poslední šance Izraele před volbami v USA
Rozhodnutí podle všeho už padlo a odpověď leží z velké části v Izraeli. Benjamin Netanjahu vede velmi tvrdou kampaň a zdá se posedlý mocí, ale na výsledku izraelských voleb skoro nezáleží, protože ostatní kandidáti chtějí téměř totéž a předhánějí se, kdo bude jestřábovatější. Všichni chápou, že toto je jejich poslední šance přimět Trumpa k velkému úderu.
Pokud americké volby proběhnou řádně, bez podvodů a jejich obviňování, většina seriózních průzkumů předpovídá modrou vlnu, ne-li modrou tsunami. Demokraté téměř jistě získají Sněmovnu reprezentantů a možná i Senát. Od ledna, kdy noví zákonodárci usednou do lavic, už Trump nebude mít poslušný Kongres a nebude moci jednat jednostranně. Izrael to podle všeho ví a sází na to, že teď je jeho chvíle. Je to zvrácená logika, ale z jeho pohledu logika. Citrinowicz má proto nejspíš pravdu, že nová válka je nevyhnutelná a bude mít velmi zlé následky.
Ukrajina: kroky bez strategie
Pokud je problémem na Blízkém východě akce, která vojensky nemůže uspět, ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou Trump dělá kroky bez viditelné strategie a dosažitelného cíle a doufá, že z nich vzejde něco dobrého. Uzavřel s Vladimirem Putinem dohodu o naftě, prohlásil, že Ukrajina potřebuje nového prezidenta, a podle zpráv omezuje předávání zpravodajských informací a satelitních snímků pro zaměřování cílů. Nic z toho na frontě nepomáhá. Evropa nemá žádné protiraketové střely, které by mohla Zelenskému dát.
Volodymyr Zelenskyj v rozhovoru pro ABC News na otázku, zda by neměl ustoupit a přijmout, co po něm Trump chce, odpověděl, že musí být silný. Ukrajina si podle něj teď nemůže dovolit slabého prezidenta; po válce může mít jakéhokoli, to je volba lidí, ale dnes, pokud chce přežít, potřebuje silnou armádu, silného prezidenta a silný lid. Jinak by je podle něj snědli. Už samotná představa, že po válce klidně může přijít slabý prezident, je zvláštní. Poválečný lídr bude naopak jedním z nejdůležitějších: pozornost světa zmizí a zůstane zničená země, psychické trauma celé populace, hrozba epidemie posttraumatické stresové poruchy u vracejících se mužů a otázky přístupu k moři, ztraceného území, průmyslu, zemědělství a dopravy.
Mýtus silného prezidenta
Obraz Zelenského jako statečného vůdce, kterého přirovnávali k Churchillovi, je přelud, mýtus a vyrobený obraz. Zelenskyj není silný, je to člověk lačnící po moci, který postavil udržení vlastní pozice nad všechno ostatní. Vinu za válku nese mnoho lidí: Bidenova administrativa i Biden osobně, Trump a jeho lidé, celá řada britských premiérů, evropští lídři a vedení Evropské komise. Nikdo ale nestojí nad Zelenským, protože jen on má moc válku ukončit vyjednanou dohodou. Je to jeho země. Boris Johnson to nedokázal, Joe Biden ani Donald Trump to nedokážou a nedokážou to ani Merz nebo Macron. Mohou stáhnout podporu, ale konec války vyžaduje Zelenského.
Mohl to udělat v prosinci 2021, kdy by podle bývalého generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga válce úplně předešel. Mohl to udělat v Istanbulu v roce 2022, v roce 2024, v Anchorage v roce 2025 a může to udělat i teď. Nikdy to neudělal: rozhodl se diplomatické výsledky nepřijmout. Rusko přitom bylo neustále ochotné jednat, i když z pozice síly. Trvá na tom, že v Evropě nemůže existovat bezpečnostní architektura, v níž by Rusko nemělo alespoň nějakou míru bezpečí. S každým odmítnutím, v prosinci 2021, v dubnu 2022, v červnu 2024 i v srpnu 2025, se podmínky zhoršily, Rusko získalo víc území a ukrajinské ztráty, celkově zřejmě v milionech, exponenciálně rostly. Ukrajině docházejí lidé a přístup k Černému moři už ztratila, i když dohodou by ho mohla obnovit.
Rusko je velmoc, ať už ho kdo nenávidí, nebo ne: má silnou armádu, podle parity kupní síly je zhruba čtvrtou ekonomikou světa a vlastní největší jaderný arzenál. Nezáleží na tom, co se nám líbí, ale na tom, co kdo dokáže. Pokud Rusko nedostane, co chce, u jednacího stolu, vezme si to na bojišti, ať to potrvá roky, nebo se fronta zhroutí už letos v zimě či na jaře. Kdo ví, že válku nemůže vyhrát, a přesto ji vede v marné naději a nutí vlastní lid platit smrtí a zkázou v průmyslovém měřítku, ten jedná zle. Je to nesvědomité.
Generál, který nevidí frontu
Stejnou iluzi živí i čtyřhvězdičkový generál Jack Keane, který vystupuje v americké televizi prakticky denně. Po posledním ruském útoku uvedl, že Ukrajinci sestřelili 80 až 90 procent dronů, ale každá balistická i střela s plochou dráhou letu prošla, protože je Ukrajina nemá čím zachytit. Zároveň tvrdil, že Rusko na bojišti nemůže vyhrát, ani letos, ani příští rok, ani za pět let, a že Ukrajina situaci zcela otočila.
V jediném krátkém klipu se tak sešlo pravdivé přiznání, že Ukrajině došly protiraketové střely, s naprosto nesmyslným závěrem. I kdyby Ukrajina sestřelovala 85 procent dronů, Rusku stačí vyslat jich dvojnásobek. Balistické střely procházejí všechny, Evropa ani Amerika nemají interceptory, které by mohly dodat, a v dohledné době je nikdo nevyrobí. Rusko má protivzdušnou obranu, která také není dokonalá, ale Ukrajina nemá objem prostředků, který by se mohl vyrovnat ruskému, a obrovské rozloze Ruska ojedinělé zásahy kumulativně neublíží tolik jako Ukrajině.
Rusko letos postupuje v Sumské, Charkovské a Dnipropetrovské oblasti i ve čtyřech oblastech, o které se bojuje od začátku: v Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské. Za rok 2026 získalo 6 000 kilometrů čtverečních. Na velikost Ukrajiny to není obrovské číslo, ale stále jde o velké území. Rusko tedy vyhrává na zemi i ve vzduchu. Kdo tvrdí opak, říká v podstatě jen jedno: krmte válečnou mašinérii dál a nechte Ukrajinu prohrávat pomaleji. Ukrajina válku prakticky prohrála a otevřená zůstává jen otázka, jak velká bude konečná bilance. Kdo je přesvědčený, že se to dá ještě zvrátit, ať přestěhuje vlastní rodinu do Kyjeva, Charkova nebo Oděsy. Nikdo z těch, kdo volají po pokračování války, by to neudělal, ani Jack Keane.
Putin: Rusko nelze porazit na bojišti
Vladimir Putin tento týden reagoval na otázku, co si myslí o tom, že Zelenskyj začíná volit opatrnější slova a v televizním rozhovoru připustil ztrátu území. Podle Putina nejde o ukrajinské území, ale o území historického Ruska, jehož obyvatelé hlasovali nejprve o nezávislosti a pak o sjednocení s Ruskou federací. Mluvit o ztrátě území je proto podle něj nepatřičné. Připustil, že jde o spornou otázku, ale ta se podle něj stala záminkou pro protiruskou kampaň v evropských zemích a pro neustálé řeči o ruské hrozbě a přípravách na válku s Ruskem. To označil za druh politické schizofrenie a dodal, že je všem zřejmé, že Rusko na bojišti porazit nelze.
Téměř pět let války to dokládá. Ukrajina měla jedinou šanci na velkou ofenzivu v roce 2023 a ta si vylámala zuby na prvních ruských obranných pásmech. Že nemůže vyjít, bylo zřejmé ještě před jejím začátkem, a přítomnost dronů a raketové palby z ní udělala nemožnost. Od té doby se podobná příležitost nevrátila. Ukrajinské protiútoky, od Krynek na Dněpru přes Kursk po Kupjansk, Lyman a Záporoží, vždy přinesou titulky o osvobozených vesnicích, ale média už pak nedodají, že všechno získané se zase ztratilo a k tomu ještě víc.
Rusko má 1,5milionovou armádu, dobrovolníků se hlásí dost na pokrytí ztrát a armáda dál roste. Jeho průmyslová kapacita nemá obdoby: Čína by se mu mohla přiblížit, ale nefunguje ve válečném režimu, a celý Západ dohromady se Rusku nevyrovná. Schizofrenie, o níž Putin mluví, je skutečná: titíž lidé, kteří se posmívají pomalému ruskému postupu na Ukrajině, zároveň straší, že ruská vojska brzy potáhnou na Evropu. Buď jde o iracionalitu, nebo o zlou vůli elit, které znají pravdu a chtějí veřejnost vystrašit natolik, aby válku s Ruskem podpořila. V obou případech veřejnost klamou, a pokud by Západ do války s Ruskem skutečně vstoupil, zaplatí za to jeho obyvatelé.
Příměří jako nástroj války
Profesor Richard Sakwa popsal v pořadu Zelenského situaci jako slepou uličku: podle něj zneužívá svého sponzora, Spojené státy, a nechápe skutečný poměr sil. Trump podle Sakwy není jako Kennedy nebo Lyndon Johnson, protože je nesmírně nekonzistentní. Před pár týdny se o Netanjahuovi vyjadřoval nelichotivě, a o několik dní později ho podpořil v nadcházejících volbách. Něco velkého se ale podle Sakwy v posledních týdnech změnilo: Trump vždy chápal, že tato válka je zbytečná a hloupá, a ukrajinské veřejné mínění jasně žádá mírovou dohodu, která je víc než příměří. Příměří se podle něj stává nástrojem války.
Zelenskyj a Evropané chtějí příměří jen proto, aby válku prodloužili: Ukrajina by si vydechla a Západ by do ní nalil další zbraně, munici a zpravodajské informace. Rusko přitom tvrdí, že na rozhovory není třeba čekat, a příští měsíc se podle všeho chystají třístranné rozhovory USA, Ukrajiny a Ruska. Války se běžně vedou i během jednání. Evropané navíc minulý týden uspořádali cvičení na území NATO těsně u ukrajinských hranic s výhledem, že by po mírové dohodě vyslali na Ukrajinu své vojáky jako mírové sbory. Rusko to od začátku kategoricky odmítá a takový signál Moskvě říká, že Západ o mír nestojí.
Ruský velvyslanec v pořadu uvedl, že o některých územích je Moskva ochotná jednat, protože nikdy nešlo o území, ale o lidi. Rusko své lidi neopustí a nepřijme příměří, které by protivníkovi umožnilo znovu se vyzbrojit. Ukrajina ani Evropa nemají sílu vnutit Rusku příměří, Rusko má sílu ho odmítnout. Proto žádné příměří nebude, jen vyjednaná dohoda, po níž palba utichne. Rusové to říkají od chvíle, kdy Trump s myšlenkou příměří poprvé přišel na začátku roku 2025.
Hrozba pro světovou ekonomiku a ruská nafta
Profesor John Mearsheimer se ptá, zda jsou na tom Spojené státy vůči Íránu dnes lépe než 17. června, a odpovídá, že hůř. Jedním z důvodů je nová válka mezi Hútíi a Saúdskou Arábií. Pokud by Hútíové naplno zaútočili na saúdskou ropnou a plynárenskou infrastrukturu, což zatím neudělali, spolu s tím, co Íránci dělají v Perském zálivu, Hormuzském průlivu a Ománském zálivu, by to podle něj položilo světovou ekonomiku. Trump se proto snaží uzavřít s Ruskem dohodu o vývozu ruské nafty a ropy na světové trhy, protože ví, jak křehká situace na Blízkém východě je, a potřebuje veškerou pomoc Ruska, aby světovou ekonomiku udržel nad vodou.
Právě v tom je Trumpova nekonzistentnost. Když 17. června podepisoval memorandum o porozumění, ve vzácně jasném okamžiku přiznal, že pokračování války by svět nejspíš uvrhlo do hospodářské krize horší než ve 30. letech a že americké strategické ropné rezervy už docházejí. O několik dní později názor změnil. Jestliže ví, jak zlá je situace, a ví, jak Írán odpoví, jakou logikou může válku znovu rozpoutat a čekat jiný výsledek? Trump v létě úspěšně stlačoval cenu ropy pouhými slovy a cena se jimi dlouho řídila, i když se základní ukazatele nezměnily. Teď už jeho výroky nezabírají a cena zůstává vysoko.
Pohled z Teheránu: ustoupit je nemožné
Profesor Mohammad Marandí z Teheránské univerzity na otázku, zda by tvrdý úder USA a Izraele přiměl Írán ustoupit a pokleknout, jak už dříve odmítl i šéf íránské diplomacie Abbás Arákčí, odpověděl, že je to nemožné. Nálada v zemi podle něj není panická; obyčejní lidé věří, že válku vyhrají, a to je možná důležitější než rakety a drony. Lidé se bojí o děti, které chodí do školy, po tom, co Američané minule udělali škole a svatbě, ale nikdo, koho zná, se neobává, že by se země rozpadla. Írán vyrábí téměř všechno, co potřebuje, a má vlastní inženýry.
Pokud by útočníci zasáhli íránskou energetiku, Írán podle Marandího řekne Saúdské Arábii, Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru, Emirátům i Ománu, že jsou součástí války, protože bez nich by se vést nedala. Přijdou o elektřinu, ropná i plynová zařízení. Tyto země jsou na ropě a plynu zcela závislé, nemají průmyslovou základnu a nepřežily by to. Mapa regionu by se změnila, k moci by se dostaly jiné kmeny a vznikly by nové hranice.
Už samotná válka Hútíů, tedy hnutí Ansaralláh, proti Saúdskému království může svrhnout dům Saúdů, ať Spojené státy znovu zaútočí, nebo ne. Írán navíc to, čím vojensky hrozí, zatím vždy splnil. Prázdné hrozby nevydává. Americká protivzdušná obrana na všechno, co Írán vystřelí, nestačí, a proti balistickým raketám je prakticky bezbranná. Trump ví, že pokud úder spustí, Írán udělá, co řekl, a zastavit ho nelze.
Scénář, který by překreslil mapu Blízkého východu
Ještě nedávno by se každý vysmál představě, že by Írán mohl po zemi obsadit Kuvajt nebo že by tam mohly vtrhnout milice podporované Íránem a pokračovat po pobřeží na Katar či Bahrajn. Stejně tak by mohly zabrat ropou bohatou část Saúdské Arábie obývanou šíity, kde by jim pomohlo povstání zespodu. Dřív to bylo nemyslitelné, protože by je rozdrtila spojená síla USA, celého Západu a zemí Zálivu. Dnes je ale zničena velká část amerických radarů a vojenské infrastruktury a íránské útočné schopnosti jsou ještě větší.
Spojené státy už nemohou přivézt vojáky jako za operace Pouštní bouře nebo za války v roce 2003. Každá základna, kam by přistála letadla nebo připluly lodě, je zranitelná, nebo už je zničená. Loď vykládající tanky by byla potopena v přístavu a velký transportní letoun by sestřelil dron nebo balistická raketa. Íránské pozemní síly přitom dosud téměř nijak neutrpěly; mají přes milion vojáků, a kdyby je soustředily, třeba z horských úkrytů podobně, jak to dělají Rusové, oslabené státy Zálivu by jim nedokázaly vzdorovat.
Na konci války tak může vzniknout opak výchozího stavu, kdy byla Saúdská Arábie ekonomickou a Izrael vojenskou velmocí regionu: Írán jako největší ropná i vojenská moc a Saúdská Arábie, Kuvajt či Bahrajn možná zmizelé z mapy. Izrael bude oslabený škodami, ale jeho jaderné zbraně zůstanou odstrašením a Írán na něj po vojenské porážce sousedů útočit nebude. Kdyby ale Izrael jaderné zbraně použil útočně, odstraní tím všechny íránské zábrany. Mohl by zabít miliony lidí, ale Írán by mu zničil fyzickou infrastrukturu země, a pokud by jadernou zbraň ještě neměl, rychle by ji vyrobil a použil. Nic z toho není jisté, ale všechno je to možné, pokud Trump učiní pošetilé rozhodnutí a znovu zaútočí, třeba už za necelé dva týdny. Region by mohl lehnout popelem, vzpamatovával by se desítky let a svět by skončil v globální hospodářské krizi.
Jediné rozumné řešení: odejít
Nic z toho není nutné. Nejlepší cestou je prostě z konfliktu odejít. Má to politickou cenu, ale po volbách už Trumpa žádné další volby nečekají. Může prohlásit, že Írán nechá uvadnout, že se v případě potřeby vrátí, a odejít. I samotné ponechání Íránu napospas času by bylo nejméně riskantní možností, kterou má. Velkou neznámou zůstává, jak silně Izrael na nový úder tlačí a nakolik varování ředitele zpravodajských služeb naznačuje, že úder přijde. Všechny figury jsou rozestavené. Zbývá doufat, že Trump neudělá tu nejkatastrofálnější věc, která by americké zájmy poškodila na desítky let a ze které by se Spojené státy už nikdy nevrátily do dnešní pozice.
