Americký prezident už potřetí během několika dní pohrozil, že Írán zničí, pokud nepřijme „férovou dohodu“. Íránský profesor Seyed Mohammad Marandi z Teheránské univerzity, který se k rozhovoru připojil z konference Valdajského diskusního klubu v Moskvě, v těchto výhrůžkách nevidí nátlak, který by Teherán přiměl ustoupit. Vidí v nich spíš důvod, proč se s Trumpem podle Íránců jednat nedá – a varování, že nová válka by tentokrát nezůstala jen mezi Washingtonem a Teheránem.
Hrozby vyhlazením íránské rozhodování nezmění
Trump tvrdí, že Íránu nabídl opravdu férovou dohodu: buď ji podepíše, nebo přestane existovat. Nový klip se objevil doslova pár vteřin poté, co Marandi na valdajské konferenci položil otázku Vladimiru Putinovi. Mluvil v ní o válce, o Palestině a o tom, že těm, kdo se staví proti genocidě v Palestině, teď hrozí vyhlazení. Putin podle něj Íránce ocenil: jejich statečnost při obraně země prý všechny mile překvapila. Na samotnou otázku ale odpověděl opatrně a diplomaticky, což je pochopitelné.
Na íránské rozhodování takové výhrůžky vliv mít nebudou. Vyvolají jen větší nenávist ke Spojeným státům – přesněji k americkému impériu, ne k obyčejným Američanům. Západní elity rády opakují, že Íránci volají „smrt Americe“, a proto je prý třeba je bombardovat a trestat. Heslo však míří na impérium, stejně jako kdysi volání „Yankee, go home“ nemířilo na americké občany žijící v cizině.
Trump podle Marandiho dosáhne jen toho, že se Íránci sjednotí v přesvědčení, že s tímto člověkem vyjednávat nelze. Ustupováním by férovou dohodu nezískali. S Trumpem už totiž dohodu měli: memorandum o porozumění podepsal před novináři a během několika hodin ho začal podkopávat, až nakonec porušil každý jeho článek. Na to Íránci nezapomněli, a nové výroky proto vyvolají jen opovržení.
Vykázaná delegace a íránský „sendvič“
Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí přijel do New Yorku na Valné shromáždění OSN s menší delegací než obvykle. Část výpravy víza vůbec nedostala, přestože diplomaté spojení se zasedáními OSN je běžně dostávají – sídlo organizace je přece v New Yorku. Americký ministr zahraničí Marco Rubio pak delegaci nařídil odjet, protože nebyl spokojen s tím, jak postupují nepřímá jednání vedená přes katarské prostředníky.
Írán v New Yorku předložil plán, který se obsahem od memoranda neliší, mění ale tempo. Marandi ho popisuje jako sendvič: obě strany by své závazky splnily rychle a souběžně. Teherán proto nabídl, že během sedmi dnů otevře a znormalizuje plavbu Hormuzským průlivem. Spojené státy by ovšem musely ve stejných sedmi dnech splnit svou část, a to Trump od začátku odmítá. Nevydal ukradená íránská aktiva, nedonutil izraelský režim ukončit genocidu v Gaze a stáhnout se z Libanonu a nezrušil sankce proti Íránu.
Načasování mělo i čínský rozměr. Čínský prezident byl v té době na summitu ve Washingtonu a íránský ministr zahraničí po jednáních na okraji summitů odletěl do Číny koordinovat postup kolem memoranda, vyjednávání i války, kterou proti Íránu vedou Spojené státy s izraelským režimem. Číňany potěšilo, že je Írán ochoten se k memorandu vrátit. Marandi otevřeně přiznává, že spekuluje, ale je přesvědčen, že íránský návrh dal čínskému prezidentovi protiváhu: kdyby na něj Trump tlačil kvůli Perskému zálivu, mohl odpovědět, že Írán je připraven memorandum plnit a sedí u jednacího stolu.
Třetí letadlová loď a odveta po celém Zálivu
Den předtím Trump na otázku, jak se dá dohodnout s „bláznivými“ Íránci, odpověděl, že je možná vyhodí do povětří, nebo uzavře dohodu – a že rozhodnutí přijde velmi brzy. Zároveň se ukázalo, že k Íránu míří třetí letadlová loď, která do oblasti dorazí v listopadu, právě když v USA vrcholí volby do Kongresu. V Íránu se proto počítá i s tím, že Washington válku v plném rozsahu skutečně obnoví.
Teherán dal předem najevo, co by následovalo. Pokud Spojené státy válku obnoví a zaútočí na kritickou infrastrukturu Íránu, zničí Írán všechno na druhé straně Perského zálivu: ropná a plynová zařízení i elektrárny. Skoncuje se zeměmi, které se na útoku proti íránskému lidu podílejí – Saúdskou Arábií, Emiráty, Katarem, Kuvajtem, Bahrajnem, možná i Jordánskem – a tvrdý úder dopadne i na izraelský režim. Zásah proti íránským elektrárnám by totiž znamenal nespočet mrtvých: nemocnice by přestaly fungovat a ohroženy by byly základní potřeby obyvatel.
Íránský protiúder by byl zdrcující a Teherán by se nijak nedržel zpátky. Z Perského zálivu by možná na roky nevytekla ani kapka ropy, zemního plynu ani LNG a světová ekonomika by se zhroutila. Následovala by podle Marandiho globální deprese horší než velká krize na konci dvacátých let, a to ve chvíli, kdy je svět už teď ve vážných potížích.
Írán přitom válku nehledá, nezačal ji, Spojeným státům nehrozil a o jadernou zbraň neusiloval. Připomíná to i rezignační dopis Joea Kenta, který na začátku války odstoupil z čela amerického Národního protiteroristického centra: válka podle něj začala pod tlakem Izraele a jeho vlivné lobby. Pokud tedy přijde globální hospodářská katastrofa, ponesou za ni odpovědnost titíž lidé, kteří válku Íránu i světu vnutili.
Jaderná doktrína se může změnit
Konvenční zbraně Íránu ublížit mohou, ale vymazat ho z mapy nedokážou – to by šlo jen jadernými zbraněmi. Odpověď dal už dřív Larídžání, který až do své smrti vedl jako tajemník Nejvyšší radu národní bezpečnosti a kterého Putin na konferenci před chvílí vyzdvihl: pokud bude Írán čelit existenční hrozbě, jeho jaderná doktrína se změní. Larídžáního později zabil útok, z něhož Marandi viní Trumpa a Netanjahua. Jeho slova podle Marandiho mluví sama za sebe.
Kdyby Trump nebo Netanjahu jadernou zbraň opravdu použili, změnilo by to celý svět a možná zpečetilo osud lidstva. Putin by pak mohl podobně rozhodnout v Evropě, Írán by přešel k nové jaderné doktríně a s ním i další země. Všichni by pochopili, že bez jaderných zbraní se neobejdou, a Trump by tak svět tlačil k úplné zkáze.
Mezi americkými analytiky se objevují i spekulace, že Írán jadernou zbraň už má. Plukovník ve výslužbě Larry Wilkerson to po loňské operaci Midnight Hammer nepovažuje za nerozumnou úvahu a fyzik Ted Postol upozorňuje, že Írán má vědecké kapacity, aby v kterémkoli z desítek podzemních raketových měst mimo dohled sestavil nové centrifugy, a případně i bombu. Marandi odpovídá jednoznačně: dokud Írán prohlašuje, že zůstává ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní a že platí fatva proti jaderným zbraním, bombu nevyrobí. Pokud by tento stav skončil, jaderná doktrína se změní. Co by takovou změnu spustilo a co by následovalo, sám neví.
Ani americký jaderný úder by Írán nemusel odzbrojit. Země má mnoho podzemních objektů a jaderná technologie už není taková jako dřív – obohacovat uran jde dnes mnohem snáz a na mnohem menším prostoru. Marandi sám ale nevěří, že by Trump v této fázi jadernou zbraň použil.
Útok na elektrickou síť jako jaderný úder
I bez jaderné zbraně by útok na íránskou elektrickou síť byl stejně ničivý. Zemřely by tisíce, možná desetitisíce, v delším čase až stovky tisíc lidí. Stačí si představit Spojené státy dlouho bez elektřiny: co by se stalo s dětmi, s lidmi odkázanými na léky, s každým, kdo potřebuje do nemocnice. Elektřinu bereme jako samozřejmost.
Ať by Trump sáhl k jaderné zbrani, nebo k útoku na infrastrukturu, Írán by byl nelítostný a zničil by všechno v Perském zálivu i za ním, včetně izraelského režimu a možná i Jordánska, které útokům na Írán napomáhalo. Rozsah zkázy po celém světě by podle Marandiho nedokázal spočítat nikdo. Írán by ale jinou možnost neměl, protože tyto země jsou součástí války proti íránskému lidu. Saúdská Arábie a Katar pomáhaly Íránce zabíjet a bez nich by Spojené státy nedokázaly to, co dokázaly: zabít děti v Minábu, nejvyššího vůdce, Larídžáního a další, bombardovat nemocnice. Írán takový útok nezahájí, ale odpoví na něj.
Kapitulace nepřipadá v úvahu
Trump v dalším rozhovoru prohlásil, že Íránu se daří velmi špatně a že se vzdá, i když možná ještě ne hned. Zároveň se chlubil, že Hormuzským průlivem za posledních pár dní odplulo víc ropy než kdykoli v historii. Šance, že by Írán kapituloval, je podle Marandiho nulová. Íránci zůstanou neoblomní a budou trvat na tom, aby se memorandum, které Trump podepsal, dodržovalo.
Válka trvá přes sedm měsíců a Trump od prvního dne opakuje, že Írán kapituluje, že nemá vedení, letectvo ani námořnictvo, že Hormuzský průliv mají Američané plně pod kontrolou a že vyhráli. Když je ale všechno v pořádku, proč by chtěl vyhladit devadesát milionů lidí?
Nejzbabělejší je podle Marandiho mlčení. Západní média, politici ani elity se nepohoršují, ozve se jen alternativní mediální prostor. Trump opakováním genocidu normalizuje, a i kdyby ji sám neprovedl, vytváří prostředí, ve kterém ji snáz uskuteční Netanjahu, jeho nástupci nebo kdokoli, kdo bude stát v čele genocidního režimu v Palestině. Evropské parlamenty se bouří, když íránský policista rozbije nos nějakému teenagerovi. Když ale americký prezident opakovaně mluví o vyhlazení desítek milionů lidí, petice ani prohlášení parlamentů nepřicházejí a média z toho nedělají hlavní zprávu. Když jde o Írán, je to v pořádku.
„Sedni si do kouta“: Washington zešílel
Generál ve výslužbě Keith Kellogg, někdejší Trumpův poradce a zvláštní vyslanec pro Ukrajinu, v americké televizi popsal, jak má diplomacie s Íránem vypadat: Arakčímu je třeba vzkázat, ať si sedne do kouta, mlčí a udělá, co Washington považuje za nutné pro svět, region i americké občany. Varoval také, že kdyby Írán získal jadernou zbraň, pořídí si ji Saúdové i Emiráty, zatímco Izraelci ji už mají, a že íránské balistické rakety středního doletu doletí až do Francie.
Washington podle Marandiho skutečně zešílel, a nejde jen o Kellogga. Takoví lidé vystupují v celostátní televizi, odejdou ze studia a nikdo se nepozastaví. Íránci se ale své suverenity pod výhrůžkami nevzdají. Spojené státy proti Íránu vedly agresi a bombardovaly jeho jaderný program, přestože každá zasažená budova byla pod dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Kvůli tlaku USA v Íránu proběhlo víc inspekcí než ve zbytku světa dohromady. Američané, Trump i jeho lidé tedy věděli, že bombardují civilní cíle, a lež o jaderné zbrani posloužila jen jako záminka ke zničení íránské infrastruktury.
Podobně mluvil Joe Kent a pod přísahou i tehdejší ředitelka národních zpravodajských služeb USA Tulsi Gabbardová: Írán jaderný zbraňový program neměl. Jde o všeobecně známý fakt, jenže když jde o Írán, ve Washingtonu je dovoleno všechno a mezi demokraty a republikány není velký rozdíl. Americká veřejnost je přitom proti válce i proti genocidě v Palestině, jenže na systém jedné strany se dvěma frakcemi se při hledání rozumné politiky spolehnout nedá.
Írán se chystá na dlouhou válku
Když se nedá věřit ani Trumpovu podpisu, zbývá jediná cesta: být připraven na válku. Íránská vláda přešla na válečnou hospodářskou politiku a počítá s konfliktem, který může trvat až do konce Trumpova prezidentství, a možná i déle. Zároveň se čtyřiadvacet hodin denně připravuje na další úder, krátkodobě i dlouhodobě.
Íránský obranný rozpočet byl dosud zdaleka nejnižší v regionu. Letos po válce ale vláda dala armádě velmi štědrý rozpočet a země nepřetržitě rozšiřuje raketové a dronové kapacity i podzemní zázemí. Írán má za sebou spoustu zkušeností a lépe vyzbrojení budou i jeho spojenci v regionu. Válku přitom nikdo nechce, proto Íránci memorandum přijali a v New Yorku se ho pokusili oživit. A proto se bývalí i současní američtí představitelé spolu s hlavními médii tváří, že dohoda s Trumpovým podpisem na stole vůbec neleží.
Hormuz zůstává hlavní pákou
Trump se chlubí, že Hormuzským průlivem teď proteče víc ropy než před válkou. Námořní sledovací služby jako Kpler mluví o menších objemech, i tak ale jde o sedm, dvanáct, někdy až patnáct milionů barelů denně. Neznamená to, že by Írán ztrácel schopnost průliv zavřít. Velkou část ropy pouští záměrně, protože míří do zemí, které jsou k Íránu přátelské. Teherán nechce zničit čínské hospodářství, ekonomiky indického subkontinentu ani země BRICS a Šanghajské organizace pro spolupráci.
Tlak ale drží: barel ropy Brent stojí na papíře zhruba sto dolarů a průlivem v potřebném množství neprocházejí ani hnojiva, LNG nebo síra. Kdyby bylo pro Trumpa všechno skvělé, proč by během čtyřiadvaceti hodin dvakrát hrozil Íráncům holocaustem? Jeho výroky do sebe jako vždy nezapadají. Pravděpodobnost velkého vojenského střetu je přesto podle Marandiho velmi vysoká.
Jemen: Ansár Alláh postupuje
Válka má i druhou frontu u Bab al-Mandabu. Hnutí Ansár Alláh dočasně vyřadilo saúdský ropovod Východ–Západ, kterým proudilo téměř sedm milionů barelů denně, po částečné opravě jím teče zhruba tři a půl milionu. Na bojišti Ansár Alláh vítězí a postupuje na několika frontách. Síly podporované Saúdskou Arábií jsou zcela demoralizované, prohrávají, nejspíš brzy přijdou o město Taizz a budou ztrácet význam.
Ansár Alláh může dál útočit na saúdská ropná zařízení – stejně jako odboj v Iráku a v případě nutnosti i Írán, kdyby Trump zaútočil. Saúdové nemají obranu, která by raketám a dronům Ansár Alláh odolala. Muhammad bin Salmán a Trump si jsou podle Marandiho podobní: oba arogantní, nemoudří a genocidní. Ansár Alláh i Írán přesto chtějí situaci držet pod kontrolou, protože jejich cílem je mír – ale spravedlivý mír.
Závěr
Z íránské perspektivy se Teherán Trumpovým výhrůžkám nepodvolí. Na stole stále leží memorandum, které Trump podepsal, a Írán nabízí jeho rychlé splnění. Zároveň se ale připravuje na dlouhou válku a dává najevo, že útok na jeho infrastrukturu by zaplatil celý Perský záliv a světová ekonomika. Se třetí letadlovou lodí na cestě a s opakovanými hrozbami vyhlazením vidí Marandi šanci na velký vojenský střet jako velmi vysokou.
