Šestý měsíc války v Perském zálivu vypadá z Washingtonu jinak než z paluby lodi kotvící kdesi v Indickém oceánu. Oficiální verze mluví o pevné kontrole nad Hormuzským průlivem a o vyjednávání, které se blíží dohodě. Plukovník ve výslužbě Douglas Macgregor, analytik obranné a zahraniční politiky a bývalý poradce ministra obrany, z týchž údajů čte přesný opak: blokáda funguje, jenže hlavní škodu působí světové ekonomice a na íránské rozhodování nemá vliv žádný.
Blokáda, která na Írán nepůsobí
Podle Donalda Trumpa kontroluje průliv výhradně americké námořnictvo, blokáda je neprodyšná ocelová zeď a dovnitř se dostane jen ten, komu to Washington dovolí. Průliv je prý fakticky otevřený, jen do Íránu se nesmí.
Část toho tvrzení sedí: blokáda skutečně zastavuje většinu íránských transportů. Provoz průlivem ale spadl na desetinu předválečného stavu, ať se to počítá jakkoliv. Devadesátiprocentní propad není nástroj nátlaku na Teherán, je to katastrofa pro globální ekonomiku. Pokud by cílem bylo světovou ekonomiku poškodit, dá se říct, že se dílo daří. Vliv na Írán je nulový.
Nová strategie stojí na maximální ekonomické bolesti: ministerstvo financí utahuje sankce, vojensky se postupuje takzvaně nízkým profilem, vyjednává se jen napůl a čeká se, až Írán podlomí vlastní inflace a nedostatek peněz. Ke slovu se dostala i představa reparací – Teherán žádá náhradu způsobených škod, Washington odpovídá, že si vyúčtuje škody za padesát let zpátky.
Macgregorova pointa je jízlivá: autor Umění obchodu by měl napsat druhou knihu, Umění porážky, protože to řemeslo mezitím dokonale zvládl. Írán dal najevo, že s touto administrativou vyjednávat nebude a počká si na její odchod.
Letecký petrolej a síra: účet za zavřený průliv
Průlivem prochází zhruba čtyřicet procent světové produkce síry – a neprochází žádná. To je surovina pro hnojiva, tedy pro příští sklizeň kdekoliv na světě. Druhým úzkým hrdlem je letecký petrolej. Podle analytiků zbývají při současném objemu letecké dopravy tři až čtyři týdny, pak přijde na řadu buď dramatické zdražení letenek a nákladní přepravy, nebo rušení linek – ne kvůli ceně, ale proto, že palivo prostě nebude.
Finanční ztráty už hlásí i americké aerolinky a dopad se dostaví ještě před koncem měsíce. Bez plně průchodného průlivu – a to v obou směrech – je to problém, který se nedá zmírnit ničím jiným než odpojením od války.
Surovinová suverenita místo vzdálených úžin
Z toho plyne doporučení, které se netýká jen Spojených států: státy by měly začít budovat surovinovou suverenitu. Přístup k potravinám, palivům, krmivům, hnojivům, drahým kovům a nerostným surovinám nemůže dál viset na vzdálených průlivech a kanálech.
Doba, kdy americké námořnictvo zajišťovalo světové mořské cesty, skončila – a právě to je ta hlavní porážka. Loďstvo kotví kus za průlivem, dost daleko na to, aby mělo šanci uhnout případnému úderu. Vedle poškozování světové i vlastní ekonomiky nedělá nic, co by americké bezpečnosti pomáhalo. Situaci v Zálivu nakonec vyřeší nezápadní svět, Írán a další země regionu, ne Washington.
Co Írán žádá za otevření Hormuzu
Írán je do velké míry soběstačný. Má nerostné bohatství, severní pozemní i námořní trasy, dost orné půdy, aby se uživil, vodu i vlastní ropu. Uškrtit ho blokádou nejde, a i kdyby se někdo pokusil přeříznout pozemní trasy, nemá na to prostředky ani zdaleka.
Právě z té pozice plynou podmínky, které Teherán klade. Průliv otevře, teprve až druhá strana změní chování: nikdy víc nesmí Írán ohrožovat, válka musí trvale skončit i pro íránské spojence v regionu, námořní blokáda padne, americké síly z regionu odejdou, škody budou plně nahrazeny a zmrazená íránská aktiva uvolněna. Novinkou je, že všechno má být splněno předem. Dříve stačily tři vstupní kroky – konec blokády, zrušení sankcí a uvolnění zmrazených prostředků – a zbytek se měl vyjednat.
Vydrží to Írán déle než druhá strana? Podstatné je, že jde o kontinentální mocnost, do níž proudí podpora z Ruska i z Číny. Proti tomu stojí námořní mocnost, jejíž zásobování musí urazit šest tisíc mil převážně po moři, a která navíc přišla o základny v bezprostřední blízkosti Íránu – ke každému úderu i k průzkumu je to teď mnohem dál. K tomu se přidává rozdíl v odolnosti: íránská životní úroveň je nižší, takže pokles se tam snáší lépe než v americké společnosti. A Írán vede válku existenční. Druhá strana ji ani nevyhlásila.
Rudé moře a nová bezpečnostní osa
Konflikt se mezitím rozlévá. Húsíové z hnutí Ansár Alláh zaútočili na saúdskou lodní dopravu v Rudém moři a Saúdové z přístavu Janbú nevypravují nic. Kdyby se rozhodli, mohou Janbú zničit a z jižního Jemenu dosáhnou i na saúdskou ropnou infrastrukturu.
Region se přeskupuje v přímém přenosu. Vzniklo bezpečnostní sblížení Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu a pod silným tlakem, aby se připojil, je i Egypt – a leccos nasvědčuje tomu, že to udělá. Znamenalo by to, že nejsilnější sunnitské arabské státy spolu s Turky a Pákistánem stanou proti Izraeli a druhotně i proti Spojeným státům. Není to přímý útok, je to reakce na prokázanou skutečnost, že v Zálivu už Washington nikoho neochrání. Pakt má podle tohoto čtení zadržet izraelskou expanzi a nahradit americkou roli v regionu.
Arzenál bez rezervní kapacity
Že s americkými zdroji něco není v pořádku, připustil ve vystoupení na Fox News i Dan Hoffman, bývalý šéf stanice CIA. Mezi obvyklými formulacemi o nebezpečnosti Íránu zaznělo, že pauza ve vojenských úderech může souviset s vyčerpanými zásobami, že obranná průmyslová základna není vodovodní kohoutek a že se měla budovat před deseti lety. Iniciativu podle něj převzal první náměstek šéfa Pentagonu Steve Feinberg a efekt se dostaví za tři až čtyři roky – pokud Kongres podpoří astronomicky vysoký rozpočet.
Armádu, se kterou chcete jít do války, musíte začít stavět deset let předem. Rezervní kapacita pro rychlé navýšení výroby přitom neexistuje vůbec žádná; ztratila se dávno a nikoho to nezajímalo, jak roky potvrzovali lidé z Lockheed Martin, Raytheonu, Northrop Grumman i General Dynamics. Horší než chybějící sklady je ale samo uspořádání sil: je postavené na krátkou válku proti slabému protivníkovi bez protivzdušné obrany a bez schopného letectva a loďstva.
Ty časy skončily a Írán je toho dokladem. Bývalá velmoc má lidský kapitál i vědecko-průmyslové znalosti na výrobu obrovských počtů raket, taktických balistických střel středního i většího dosahu a bezpilotních systémů. Ve spojení s družicovým průzkumem, který poskytuje trvalé sledování a okamžitá cílová data, jde o převrat v dosavadní praxi. Varování přitom bylo k dispozici: strategická obrana, kterou na konci roku 2022 vybudoval generál Surovikin, tehdy ukrajinské straně znemožnila soustředit síly, aniž o ně vzápětí přišla. Nikdo si toho na Západě nevšímal a o Íránu se dál předpokládalo, že je slabý.
Bazén plný černých labutí
Nad tím vším visí dluh blížící se čtyřiceti bilionům dolarů. Donekonečna k němu přidávat nelze. Nassim Taleb popsal jednotlivé nepředvídatelné otřesy jako černé labutě – dnešní stav se dá popsat jako bazén plný černých labutí, které jsou všechny připravené vzlétnout. Bublina může prasknout ve finančním systému, v bankovnictví i na trhu státních dluhopisů; první náznaky přišly z Japonska a západní finanční systém se pomalu drolí.
Kdy to praskne, neví nikdo. Analytici typu Raye Dalia nebo Jeffreyho Gundlacha se ale shodují, že to přijde, a přijde brzy. Že si to uvědomuje i Bílý dům, prozradila věta, kterou Donald Trump pronesl v Paříži: nechci skončit jako Herbert Hoover, vím, že světová ekonomika může spadnout do deprese, proto musí být průliv otevřen. Rozpor je zjevný – problém je pochopen a řešení se přesto nekoná.
Náklady nese i vlastní armáda. Posádky tráví na moři měsíc za měsícem v mizerných podmínkách a nespokojenost roste; vzpoury nejsou vyloučené, byť je nikdo nepředpovídá.
Kdo tlačí na pokračování a co na to veřejnost
Veřejnou obhajobu tvrdého kurzu vede Mike Pompeo. Podle něj nejsme dohodě ani vzdáleně nablízku, protože Íránci nejsou obchodníci a chtějí zničit Izrael i Spojené státy; blokáda proto musí pokračovat – ne kvůli tlaku na obyvatele, ale na režim. Přiznává přitom, že o volném obchodním provozu se mluvit nedá, což je vidět na pojišťovnách, které odmítají krýt lodě proplouvající průlivem. Cesta zpět k normálním cenám energií podle něj povede přes další vojenské úsilí.
Macgregorova odpověď je stručná: politik tohoto typu věří tomu, co mu říkají donátoři, a udělá to, co si donátoři přejí. Argument o jaderné hrozbě zní navíc povědomě – celé roky se opakovalo, že íránské hlavice jsou na cestě a že brzy ohrozí New York a Los Angeles. Přitom v šedesátých letech Lyndon B. Johnson na čínská jaderná zařízení nezaútočil, přestože o nich Washington věděl, a Richard Nixon odmítl Brežněvovu nabídku společného sovětsko-amerického úderu proti čínskému jadernému programu. Války se kvůli jaderným zbraním a jadernými zbraněmi nezačínají, protože takový krok vede jen k rozsáhlejšímu požáru.
Americká veřejnost už je jinde. Průzkumy hovoří o více než sedmdesáti procentech odpůrců války a odpor přišel v tak rané fázi jako u žádného předchozího konfliktu, včetně irácké války z roku 2003. Ve Washingtonu tomu nikdo nerozumí, protože tam chybí schopnost vidět sebe sama očima ostatních; pro tamní život v bublině se vžilo označení Versailles nad Potomacem. Ve Vietnamu držel podporu válce sdílený strach z komunismu. Pokus vydávat každého odpůrce dnešní politiky za obdobu komunistické hrozby ale nefunguje. Když v roce 2004 zaznělo před kamerami, že pokud je nezastavíme tam, budeme s nimi bojovat doma, byla to podle Macgregora táž velká lež – a lidé ji prohlédli. Důvěryhodnost velkých institucí odešla spolu s ní.
Ohnout Írán k naší vůli
Ještě dál jde generál ve výslužbě Jack Keane. Připouští, že ekonomický tlak – denní ztráty příjmů, spirálovitá inflace, devalvace měny – by u kterékoli jiné země vedl ke zhroucení, ale u Íránu podle něj nezabere, protože jde o ideologickou tyranii odhodlanou zničit Izrael a vytlačit Spojené státy z regionu. Řešení proto vidí v kombinaci vojenské síly s ekonomickým tlakem, po níž se Írán ohne americké vůli.
Macgregor odpovídá, že takoví generálové ve výslužbě žijí ve fantazii o vilách s výhledem na Středomoří. Z jejich pohledu neexistuje jiná varianta než úplné zničení Íránu. Otázka ale zní, jestli je likvidace Íránu jako mocnosti opravdu životním zájmem Američanů.
Proti nové sunnitské ose stojí ještě druhé uskupení – nikoli formální, zato praktické: Rusko, Írán a Čína. Všichni tři dali jasně najevo, že zničení íránského státu nebudou nečinně přihlížet. Výsledkem celého podniku by tak nebylo vítězství, ale izolace, do níž se země dostane proto, že s ní velká část světa nebude chtít obchodovat. Původní izolacionismus přitom znamenal jen držet se stranou cizích válek.
Ukrajina: údery na rafinerie a jejich reálný účinek
Obě války se propojují a psát o jedné bez druhé už nejde. Agentura Associated Press přinesla příběh o tom, že Kyjev po výtce ohledně chybějící odvahy přenesl válku do Ruska: rozšířil kampaň úderů hluboko do ruského území i do obsazených oblastí, zvýšil výrobu zbraní, zaměřil se na ruskou protivzdušnou obranu, ropnou infrastrukturu a sklady velkého maloobchodního řetězce, aby dopady pocítili běžní Rusové. Popis událostí sedí, ty údery se skutečně staly.
Otázka je, co z toho plyne. Ruská kapacita na zpracování ropy klesla zhruba o osmatřicet až čtyřicet procent, jenže poškození se rychle opravuje – rafinerie jsou rozlehlé a robustní stavby a jejich zničení vyžaduje víc, než dokáže ukrajinská strana nasadit. Na rozhodování v Moskvě to zatím nemělo vliv. Rusové jsou podle svědectví z tamních médií i od navrátilců rozzlobení, ale ne na svého prezidenta – vinu dávají Západu, protože vědí, že Ukrajinci tyhle zbraně nevyrábějí. Dovážejí komponenty, kompletují je a odpalují. Bezpilotní prostředky připomínají íránskou produkci, k tomu přibyly rakety středního dosahu. Kdyby měli dostat i zbraně velkého dosahu, musely by přijít z Británie, Francie nebo Německa – a to už by bylo skutečně nebezpečné.
Štěstím v neštěstí je, že v Kremlu nesedí šílenec. Ruský prezident je vyrovnanější a racionálnější, než se mu přiznává, o válku se Západem nestojí a chce s ním obchodovat. Především chce mít jistotu, že po skončení války spolu Rusko a Evropa zase budou moci obchodovat.
Německý obrat, na který Moskva čeká
Právě proto stojí za pozornost, co se děje v Německu a ve Francii. Podle Macgregorových informací proběhly ve třetích zemích schůzky mezi Rusy a sociálními demokraty a sociální demokracie, jedna z nejstarších německých stran s kořeny v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století, potichu zvažuje možné spojenectví s Alternativou pro Německo – tedy krok, který všichni považují za vyloučený a který strana veřejně setrvale odmítá. Přehodnocovat by ho měla proto, že se ocitla na hraně bezvýznamnosti, a historicky měla k Moskvě vždy vstřícnější postoj než ostatní. Kdyby k tomu došlo, mohlo by se všechno změnit ze dne na den a Německo by z celé té šlamastyky vystoupilo.
Nálada tomu nahrává. Němci toho mají dost a sílí podhoubí pro odchod nejen z Evropské unie, ale i z NATO. Macgregor to spojuje se zničením plynovodu Nord Stream, za nímž vidí americkou moc a vliv, a s rozkladem toho, co bývalo německou průmyslovou jistotou: statisíce lidí odcházejí z podniků typu Volkswagenu, mizí chemie, optika, přesné strojírenství. A jak dlouho se v Elysejském paláci udrží francouzský prezident Emmanuel Macron, jehož mandát běží do jara 2027, je podle Macgregora otevřená otázka.
Moskva na tenhle obrat čeká a otázka zní, jestli si udrží potřebnou trpělivost. Zároveň drží soustředění sil, kterými může rychle obsadit Oděsu i Charkov, a udělala by to dřív, než by se pustila do Kyjeva. Do samotného Kyjeva se jí nechce, mohla by se k tomu ale cítit donucena, protože žádná dohoda s tamní vládou nedává záruku, na kterou by se dalo spolehnout – a za pět, deset nebo patnáct let se do války znovu vracet nechce.
Ukrajina bez protivzdušné obrany
Praktické kroky tím směrem už běží. Masivní útok na Oděsu prakticky vyřadil tamní hlubokovodní přístav z provozu. V hlavním městě se neudržuje ani zdání protivzdušné obrany a na frontě je to podle lidí s přístupem na vládní úroveň ještě horší: některé úseky dostávaly řádově jednu protiletadlovou střelu Patriot denně, což je z hlediska obrany bezvýznamné. Proti ruským klouzavým pumám žádná obrana neexistuje, na takový cíl systémy tohoto typu ani nemíří.
Válka tak z Ukrajiny dělá neovladatelnou zemi, hromadu sutin a stát, z něhož zbyla jen fasáda vlády nad korupcí, kterou si lze těžko představit. Vědí to i sousedé: polská vláda podle Macgregora další rady, podporu ani vojenskou pomoc poskytovat nebude – veřejně dostupná čísla ukazují přinejmenším to, že polská vojenská pomoc Ukrajině je dnes zlomkem toho, čím byla v prvních dvou letech války. Podobně to podle něj čtou Maďaři i Slováci. Válka skončí ve chvíli, kdy nebude komu posílat.
Rusko mezitím zvyšuje ofenzivní kapacitu. Podle ukrajinského listu Kyiv Post může brzy vypustit až dvě stě balistických raket v jediném útoku místo dosavadních zhruba sedmdesáti. Soustředit by dokázalo ještě víc – drží ale velké zálohy pro případ, že by se evropské jednotky z pobaltských zemí, Polska, Slovenska nebo spíš Rumunska pokusily vstoupit na západní Ukrajinu. Početní stavy ruských sil přesáhly milion, technika je k dispozici a po nedávném odvodu probíhá výcvik dalších.
Závěr
Obraz, který z toho vychází, je konzistentní: blokáda drtí především toho, kdo ji vyhlásil, íránská odolnost je vyšší, než se předpokládalo, region se přeskupuje bez ohledu na americká přání a evropská politická scéna se chystá k obratu. Rozhodnutí neleží u jednoho člověka – tytéž okruhy, které řídily zahraniční politiku za předchozích administrativ, ji řídí i dnes a na pokračování obou válek mají zájem.
Zbývají dvě cesty. Buď se přijde odpojení a poctivá revize toho, na jakou válku jsou ozbrojené síly vlastně postavené, nebo přijde účet ekonomický – a ten dorazí dřív, než stihne jakýkoli zbrojní program zabrat.
