Za pultík tiskového sálu Bílého domu se na začátku září postavil viceprezident JD Vance a odpovídal novinářům víc než půl hodiny. Drtivá většina dotazů mířila k Íránu: k útokům na obchodní lodě v Hormuzském průlivu, k cenám pohonných hmot a k otázce, kdy a čím celá věc skončí. Vance odmítl označit dění za válku, odmítl slíbit termín a zopakoval, že s Teheránem nikdo jednat nebude, dokud íránské síly nepřestanou střílet po civilních plavidlech.
Proč jsou pohonné hmoty drahé
Ministr financí Scott Bessent v červenci řekl, že by se Američané mohli dočkat benzinu za tři dolary snad kolem amerického Svátku práce na začátku září. Nedočkali se a novináře zajímalo, jestli má administrativa nový termín. Vance kolegu hájil slovy, že šlo o odhad věci ze své podstaty nepředvídatelné, a příčinu vysokých cen pojmenoval jednoznačně: Íránci střílejí po obchodních lodích. Podepsali dohodu, že s tím přestanou, a téměř okamžitě začali znovu.
Vlastní termín viceprezident nenabídl. Místo toho připomněl, že v Evropě a jinde ve světě jsou paliva ještě dražší, a neodpustil si ostrou poznámku na adresu spojenců: evropské státy podle něj natolik zakrněly, že samy nedokážou udělat nic pro to, aby světové energetické trhy zůstaly zásobené.
Hormuz: patnáct milionů barelů a spor o slovo blokáda
Jeden z novinářů položil otázku, která visela ve vzduchu celý brífink: když s Íránci nikdo nejedná, znamená to časově neomezenou námořní blokádu? A jak chce prezident vyhlásit konec války, když blokáda potrvá dál?
Vance se ohradil už proti samotnému slovu válka. Rozsáhlé bojové operace podle něj neběží a neběžely už dlouho; před pár dny americké síly jen znovu ztížily Íráncům střelbu po obchodních lodích. Na námitku, že taková ochrana stojí spoustu peněz, odpověděl, že alternativa by vyšla mnohem dráž. Státy Perského zálivu prý Washington prosí, aby z oblasti neodcházel, a evropské země, které kritiku pronášejí veřejně, si v soukromí přiznávají, že nikdo jiný by roli ochránce lodní dopravy nezvládl.
Čísla, kterými to podpořil: Íránci by si přáli, aby Hormuzem neproplul ani jediný barel, v noci před brífinkem jich průlivem prošlo patnáct milionů. Před třemi měsíci se pod íránskými výhrůžkami nevyváželo prakticky nic, dnes je objem téměř na předválečné úrovni a kontrola Teheránu nad průlivem se podle Vance mění v aktivum, které den ode dne ztrácí cenu. Podmínka pro rozhovory zůstává jediná — přestat střílet.
Podpora íránských disidentů zůstává za oponou
Prezident Donald Trump se na sociálních sítích zeptal, kdy už se íránský lid vzbouří. Novináře proto zajímalo, jestli Washington zvažuje vyzbrojení nebo jinou přímou podporu íránských disidentů. Vance odpověď odmítl s tím, že by tím prezidentovi zúžil prostor pro rozhodování.
Připustil ale, co všechno leží na stole: tlak ekonomický, vojenský, diplomatický i skrytý. Nástroje prý v prezidentově výbavě jsou právě proto, že se o nich před milionem diváků nemluví.
Kdy to skončí: Midnight Hammer, Epic Fury a žádný termín
Novinářka se ptala, zda konflikt skončí do listopadových voleb. Vance zopakoval, že by to válkou nenazýval: aktivní boje momentálně neprobíhají, byť místy dění znovu vzplane. Rozsáhlé bojové operace podle jeho slov trvaly zhruba šest týdnů. Operace Midnight Hammer zničila íránská jaderná zařízení, operace Epic Fury zbrojní průmysl a velkou část konvenční armády; pak přišla opatření, která mají Teheránu ztížit obnovu jaderného programu.
Termín viceprezident stanovit odmítl a zdůvodnil to prakticky: kdyby řekl tři dny nebo tři měsíce a Íránci mezitím začali potápět tankery, sepsal by tím vlastní strategii pro protivníka, který své závazky stejně nedodržuje. Odpověď na otázku, kdy střelba ustane, prý patří Íráncům.
Ze sálu zazněla i konkrétní lidská stránka věci. Vdova po americkém letci, který v konfliktu zahynul, se nemůže domoci části nároků právě proto, že válka nebyla nikdy formálně vyhlášena. Vance přislíbil, že se rodině ozvou hned po brífinku a postarají se, aby dostala všechno, na co má nárok.
Útok na svatbu: vyšetřování a nedůvěra k íránským médiím
Írán uvedl, že úder na svatební oslavu, který připisuje americké straně, si vyžádal několik mrtvých a desítky zraněných; americké velitelství CENTCOM oznámilo, že věc vyšetřuje. Vance řekl, že je informován jen v tom rozsahu, že vyšetřování běží, a že jinak zná stejné veřejné zprávy jako všichni ostatní.
Vůči íránské verzi se vymezil otevřeně: státní média v Teheránu podle něj o průběhu konfliktu dosud referovala nespolehlivě, a proto je krajně skeptický. Se stoprocentní jistotou prý může tvrdit jen to, že americká armáda na rozdíl od Revolučních gard nikdy nemíří na civilisty. Dodal, že chyby se občas stanou a že rozdíl je v tom, co s nimi armáda udělá — proto se případ vyšetřuje.
Ekonomická izolace Íránu a co dělá Čína
Koncem srpna oznámil ministr financí operaci Economic Outcast, jejímž cílem je odstřihnout Írán od světových financí. Novinář se ptal, jestli se kromě Spojených arabských emirátů přidala i jiná země a jak může taková operace fungovat bez Číny.
Podle Vance je Peking ochoten hrát podle pravidel víc, než se čeká. Přes všechny sporné body prý Čína nepatří mezi státy, které v mezinárodním sporu začnou střílet po obchodních lodích, a v tomto ohledu se chová zodpovědněji než Írán i než někteří další. Kromě Emirátů jmenoval Turecko, Ázerbájdžán, Saúdskou Arábii, Katar a další státy Zálivu; řada zemí prý pomáhá, aniž by to řekla nahlas.
Smysl celé konstrukce shrnul stručně: sankce nemají Teherán jen potrestat za střelbu po lodích, mají mu vzít peníze na obnovu jaderného programu. Zatím se o ni podle Vance nepokusil, ale právě proto se má tlak držet.
Kybernetické útoky: riziko není nulové, ale ani zdrcující
Jak moc se mají lidé bát íránských hackerů? Vance odpověděl, že vláda se obává všeho, protože to má v popisu práce, ale že si je jistá bezpečností území. Íránci se podle něj budou pokoušet o řadu věcí, na které nemají kapacitu.
Schopnost Teheránu narušit běžný život Američanů označil za omezenou — nikoli nulovou, ale omezenou. Víc by ho prý znepokojovaly kybernetické útoky odjinud. Radu občanům přidal střízlivou: rizika vnímat, ale nenechat se jimi ochromit.
Venezuelská ropa jako nová rezerva
Z Vanceova úvodu byla ropná dohoda s Venezuelou nejvýznamnější položkou. Předchozí administrativě vyčetl, že vyprazdňovala strategické ropné rezervy jen proto, aby před volbami stlačila ceny na čerpacích stanicích, ačkoli žádná mezinárodní krize neprobíhala.
Nová dohoda podle něj otevírá zásoby o objemu pětašedesáti miliard barelů. Těžit mají americké soukromé firmy, což zvýší nabídku na světových trzích a srazí ceny; část výnosů poputuje Venezuelanům a část licenčních poplatků má podle Vance skončit přímo u amerických daňových poplatníků. Dohodu vyjednali ministr zahraničí Marco Rubio a ministr války Pete Hegseth.
Vance z toho vyvodil obecnější poučení: posledních šest měsíců i posledních čtyřicet let ukázalo, že na dostupnosti surovin a kritických nerostů opravdu záleží a že roky podinvestování se vracejí i s úroky.
Energie a datová centra: Čína vyrábí trojnásobek elektřiny
Odpor veřejnosti k datovým centrům stojí podle Vance hlavně na obavě z účtů za elektřinu. Řešení vidí v tom, na čem trvá i prezident: kdo staví datové centrum, má energii do sítě vracet, ne ji z ní jen odčerpávat. Vedle datového centra má být snazší postavit jadernou elektrárnu nebo jiný zdroj.
Za skutečný problém ale označil něco většího. Zaujal ho graf porovnávající výrobu elektřiny ve Spojených státech a v Číně: kolem roku 2005 Peking Američany dohnal, pak je předběhl a dnes vyrábí zhruba trojnásobek. Země, která odmítá stavět elektrárny, továrny a rakety kvůli regulacím, nákladům nebo riziku, se z takového zaostávání nevyhrabe — a odpor k datovým centrům je jen důsledkem toho, že se dlouhá léta nestavělo dost zdrojů.
Armáda po roce a půl změn
Novinář připomněl obavy odcházejícího ministra armády Dana Driscolla i části republikánských zákonodárců ze stavu pozemních sil, konkrétně z odchodu velkého počtu generálů a dalších vysokých činitelů. Vance oba muže označil za přátele a s ministrem války Petem Hegsethem se přihlásil ke společnému cíli: změnit kulturu resortu.
Argumentoval tvrdě. Za jeho života vedly Spojené státy řadu válek a nevyhrály téměř žádnou — a to podle něj vypovídá o vojenském vedení, plánování i o politicích v Bílém domě za posledních čtyřicet let. Vojáků samotných se kritika netýká.
Jako důkaz obratu uvedl rekordní nábor. Lidé prý dřív nechtěli vstupovat do armády svázané politickým narativem; chtěli sloužit v armádě, která hájí zájmy země. Připomněl také vojáky propuštěné za předchozí administrativy kvůli rozhodnutím o vlastním zdraví. Přiznal zároveň, že práce zbývá na roky, protože zanedbání sahá hluboko.
Závěr
Z brífinku vyšel obraz konfliktu, který Washington odmítá nazývat válkou, ale zároveň z něj nehodlá odejít. Ochrana lodní dopravy v Hormuzu drží podle Vanceova podání světové trhy s energií nad vodou, cena se přitom promítá do pumpy v Evropě stejně jako v Ohiu. Termín konce nikdo nenabídl, podmínka pro jednání zůstala jediná a odpovědnost za ni Vance přehodil na druhou stranu. Zbytek — venezuelská ropa, elektrárny u datových center, obnova armády — je stavba na delší trať, jejíž výsledky bude možné poměřit až za roky.
