Americké volby v polovině prezidentského období dopadly pro Donalda Trumpa hůř, než kdokoli čekal. Demokraté získali většinu ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu a poslední dva roky Trumpova mandátu se tak promění v zákopovou válku mezi Bílým domem a Kongresem. Z konzervativního pohledu jde o tragédii nejen pro Ameriku, ale pro celý Západ – a zároveň o lekci, kterou by si měla vzít k srdci i česká politika.
Demokraté berou sněmovnu i senát
Běžně platí, že strana úřadujícího prezidenta ve volbách v polovině mandátu ztrácí. Tentokrát ale nešlo o obvyklou porážku, nýbrž o devastaci republikánů napříč zemí. Demokraté vyhráli většinu nerozhodnutých swing states a uspěli i tam, kde léta neměli šanci. V Kansasu získali křeslo v Senátu poprvé od roku 1932 – tehdy byl prezidentem Hoover a v Německu ještě nevládl Hitler.
Ještě větší otřes přišel z Texasu, největší republikánské bašty. Kdyby si demokraté Texas udrželi i v prezidentských volbách, přišli by republikáni o čtyřicet volitelů a cesta do Bílého domu by se jim prakticky uzavřela. Demokraté přitom vsadili na riskantní strategii: doufali, že voliči zapomenou, co jejich kandidáti hlásali před pěti či šesti lety, a uvěří jejich nově umírněné tváři. Tahle taktická sebevražda jim tentokrát vyšla.
Dva roky patu: veto, tarify a peníze na válku
Prezident sice v Americe nemůže zákony navrhovat, může je ale vetovat. A přehlasovat veto vyžaduje dvoutřetinovou většinu v obou komorách, kterou demokraté ani po vítězství nemají. Trump už před volbami avizoval, že v případě prohry mu nezbude než vetovat. Levicový senát a levicová sněmovna budou tlačit svou agendu – migraci, zákony ve prospěch LGBT – a prezident ji bude blokovat.
Výsledkem budou nejspíš dva roky, kdy se nic zásadního neprosadí. Trumpova cla jsou podle všeho odsouzena k zániku. Kongres navíc drží peníze: může Bílému domu zastavit financování a prezident pak nebude mít z čeho platit ani válku v Íránu. Obě strany už teď hledí k roku 2028. Pokud by demokraté získali prezidenta i obě komory Kongresu, Amerika a západní svět, jak je známe, by podle tohoto pohledu skončily.
Jak funguje americká moc ve srovnání s Českem
Česko je parlamentní republika: premiér Andrej Babiš sestavil vládu, sněmovna jí vyslovila důvěru a vláda může vládnout, dokud má většinu. Poslanec u nás může být zároveň ministrem. Ve Spojených státech je to jinak – ministři (secretaries) nesmějí zasedat v Kongresu, vláda je od zákonodárců úplně oddělená a členy kabinetu schvaluje Senát. Kdyby Babiš přišel o většinu, jeho vláda by padla. Trump většinu v Kongresu ztratil, a vládne dál.
Zásadní rozdíl je v penězích. U nás je rozděluje ministerstvo financí, v Americe Kongres. Když se strany nedohodnou na rozpočtu, nastává takzvaný government shutdown: úřady a státní zaměstnanci zůstanou bez peněz a veřejná správa se zastaví. Při prezidentovi, který vetuje, a Kongresu, který nic neprosadí, hrozí, že se shutdown stane hlavní zbraní. Kdo povolí první, určí, jak bude politika vypadat do konce volebního období.
Prezident sám přitom může hodně: je vrchním velitelem armády, řídí zahraniční politiku a vydává exekutivní příkazy, jako byl ten, podle kterého federální úřady uznávají jen dvě pohlaví. Zákony ale nenavrhuje. Proto neprosadil ani povinné prokazování občanství u voleb – v řadě států se dnes k urně chodí bez dokladu totožnosti, což otevírá prostor k tomu, aby volili i lidé, kteří občany nejsou. Další pilíř tvoří Nejvyšší soud, obdoba našeho Ústavního soudu. Jeho devět soudců je jmenováno doživotně, navrhuje je prezident a schvaluje Senát. Šest z nich dosadili republikánští prezidenti, a proto demokraté mluví o rozšíření soudu.
Brzdy a protiváhy
Otcové zakladatelé po vyhlášení nezávislosti počítali s tím, že by se jednou mohl vrátit král nebo by moc mohl uzurpovat novodobý diktátor. Proto nastavili systém, v němž se sněmovna, senát a prezident navzájem brzdí. Dokud nikdo neovládne všechno najednou, diktatura nehrozí.
Nejtvrdší brzdou na prezidenta je impeachment. Zatímco u nás stačí k pádu vlády, aby pro ni nehlasovala většina poslanců, v Americe sněmovna prezidenta obžaluje a k odvolání je pak potřeba dvoutřetinová většina v Senátu. Tu demokraté nemají, takže jim zbývají obstrukce a čekání na další volby.
Dvě strany, volitelé a primárky
Americký systém bývá označován za jeden z nejlepších, má ale zásadní vadu: dvě strany. Republikáni i demokraté jsou ve skutečnosti obří koalice mnoha proudů – od klasických konzervativců přes hnutí MAGA až po radikály na pravici, od umírněných sociálních politiků po globalisty na levici. Volič ale volí jen červenou, nebo modrou. Kdo kandiduje mimo ně, nesežene peníze ani mediální pozornost a hlasy pro něj propadnou. Česko má naproti tomu široký výběr stran.
Prezidenta volí volitelé, jejichž počet za každý stát odpovídá počtu poslanců plus dvěma senátorům. Počet poslanců se odvíjí od sčítání lidu – další proběhne v roce 2030. Senát dává každému státu dva hlasy jako kompromis, aby malé státy typu Wyomingu nepřehlasovala Kalifornie. Kandidáty vybírají primárky, kam chodí mnohem méně lidí než k řádným volbám, takže v nich často vítězí ti nejhlasitější a nejradikálnější. Okrsky si navíc státy mohou překreslovat a některé mají až absurdní tvar.
Maine padl, Schumer slaví
Výsledky v Americe nevyhlašuje centrální úřad, ale média – jde o projekce, které s téměř jistotou určí vítěze dřív, než se dopočítají všechny hlasy. Televize CBS tak oznámila, že Maine přechází od republikánské senátorky Susan Collins k demokratům a že demokraté v Senátu získali nejméně 53 křesel. Vítěz v Maine Troy Jackson přitom nebyl první volbou: původní kandidát Graham Platner z kampaně v létě odstoupil. Příklad ukazuje, jak primárky vynášejí kandidáty, kteří pak neobstojí.
Chuck Schumer, dlouholetý šéf demokratů v Senátu, vítězství slavil s tím, že se strana soustředila na rodiny a jejich starosti. Trumpa označil za nejhoršího prezidenta v dějinách a republikánům vyčetl, že ho následovali „přes útes“ a zdražili Američanům elektřinu, zdravotní péči i zboží.
Proč na výsledku záleží i Evropě
Trump má podle průzkumů slabou podporu a pro konzervativce je to bolestné. Jeho domácí politika – boj proti LGBT ideologii ve školách, proti pronikání radikálního islámu do politiky a proti nelegální migraci – zůstává v mnohém správná. Zásah proti venezuelskému diktátorovi Madurovi se dá obhájit. Proč ale Trump vstoupil do války s Íránem, která se táhne bez konce a zdražuje život Američanům i Evropanům, zůstává nepochopitelné. Právě tahle válka mu vzala podporu a předala Kongres demokratům.
Pokud by demokraté jednou ovládli všechno, mohli by si dosadit nové soudce, rozšířit Nejvyšší soud a přidat dva nové státy – District of Columbia a Portoriko – s dalšími hlasy pro sebe. Sčítání lidu v roce 2030 navíc započítá i nelegálně pobývající obyvatele, což by demokratickým státům přidalo volitele. Pro Evropu to není vzdálená věc: Spojené státy jsou bezpečnostní pojistkou celého Západu a americký kapitalismus drží nad vodou i země, které se k němu hlásí s odporem. Jak se Washington chová v zahraničí, se promítá i do cen u nás.
Deset podmínek pro imigrační policii
Co demokraté s migrací skutečně zamýšlejí, z vítězných projevů neplyne – teď potřebují vypadat umírněně až do příštích prezidentských voleb. Napovídá to ale únor 2026, kdy Schumer spolu s Jeffriesem, šéfem demokratů ve sněmovně, podmínili peníze pro ministerstvo vnitřní bezpečnosti deseti požadavky vůči imigrační policii ICE. Mezi nimi byl zákaz zakrývání obličeje pro agenty, zákaz zásahů u škol, nemocnic, kostelů a soudů nebo omezení použití síly.
Zákaz masek je v tomto pohledu nebezpečný nesmysl: agenti dělají práci, kterou Amerika potřebuje, a radikálové jim vyhrožují smrtí. Odebrat jim anonymitu je jako zrušit anonymitu soudců. Omezení síly při zatýkání člověka, který se brání, pak nedává smysl vůbec.
Do čela sněmovny míří první Afroameričan
Nové demokratické vedení sněmovny slibuje Američanům dramatickou změnu kurzu od prvního dne. Jeffries má nejspíš usednout do čela Sněmovny reprezentantů jako první Afroameričan v této funkci – a stát se tak třetím nejmocnějším mužem Ameriky. Volby přinesly celou řadu podobných prvenství. I to je výsledek zmíněné strategie umírněných tváří.
Talarico: křesťan, který vzal Texas
Hlavní hvězdou volební noci je James Talarico z Texasu. Ve vítězném projevu přirovnal svůj souboj k zápasu Davida s Goliášem: postavil se podle svých slov proti nejbohatšímu a nejmocnějšímu muži světa i proti celému washingtonskému establishmentu. Texas je nejkřesťanštější částí křesťanské Ameriky a Talarico, student teologie, dokázal na levici spojit víru s politikou podobně, jako to na pravici uměl Charlie Kirk.
Voliči v něm viděli umírněnou alternativu ke Kenu Paxtonovi, kterého texaská sněmovna v minulosti postavila před impeachment (státní senát ho nakonec osvobodil). Talarico se ale ještě nedávno vyjadřoval jinak. Mluví o tom, že majitelé médií a sociálních sítí chtějí lidi rozeštvat, přitom stojí na straně těch, kdo konzervativcům berou účty a omezují svobodu projevu. V roce 2021 při debatě o transgenderových otázkách prohlásil, že Bůh je nebinární. Když se ho na to novináři zeptali, odvolal se na apoštola Pavla, že v Kristu není muž ani žena, a označil výrok za záměrnou provokaci. Sám si tím protiřečí: pokud Boha nelze popsat lidskými kategoriemi, nepatří k němu ani nálepka nebinární. A místo jasné odpovědi, jestli výroku lituje, raději zaútočil na soupeře.
Ohio a krátká paměť voličů
V Ohiu byla guvernérkou zvolena Amy Acton. Za covidu vedla tamní zdravotnictví a nesla odpovědnost za řadu lockdownů. Proti ní se tehdy konaly velké demonstrace, před jejím domem protestovali i ozbrojení lidé. O pár let později ji ti samí lidé zvolili. V kampani mluvila o drahotě, o lidech, kteří pracují víc než kdy dřív a stejně nevyjdou, i o vlastním dětství poznamenaném týráním a bezdomovectvím.
Demokraté opět sázeli na to, že se zapomíná. Proto má smysl připomínat si, co kdo říkal dřív – platí to i pro české politiky zprava i zleva, od prezidenta Pavla po Andreje Babiše. Kdo názor změnil, má to vysvětlit. Kdo se skutečně změnil, nemá se za co stydět.
Drahota jako zbraň a poučení pro Česko
Demokraté dokázali vzít jediný skutečný Trumpův problém – válku – a přenést ho na peněženky. Nemluvili jen o tom, že válka je špatná, ale hlavně o tom, co způsobila: ceny benzínu, potravin, všeho. Washington kvůli drahým palivům před volbami dokonce uvolňoval sankce na ruskou ropu a sjednal dovoz nafty z Ruska.
Podobný scénář může přijít i v Česku. Za ceny pohonných hmot, se kterými vláda nemůže nic udělat, ji levice při příštích volbách obviní. Současná vláda není bez chyb, ale je pořád tisíckrát lepší než Rakušan. Dokud neexistuje strana, která by nebyla jen menším zlem, je třeba podporovat to, co zaručí víc svobody – zvlášť dokud nejsou vyřešené obrovské problémy s Evropskou unií v migraci a ekonomice.
První muslimský senátor
Spojené státy budou mít prvního muslimského senátora. Nově zvolený Abdul své příznivce vyzval, ať dají ostatním vědět, že prohráli ti špatní, a poraženému soupeři Mikeovi popřál příjemný důchod na Floridě.
Z konzervativního pohledu jde o znepokojivý milník. Západní hodnoty vyrostly z křesťanství a Desatera – nezabiješ, nepokradeš, cti otce i matku – a stojí na nich i ten, kdo věřící není. Radikální proudy islámu přitom ženám upírají práva a svobodu. Země není jen ústava a zákony, ale kultura, na které vyrostla. Británie a Německo ukazují, kam vede politika, která po nově příchozích nežádá asimilaci; Amerika je zatím v přechodném stavu. Zároveň platí paradox: levice si stěžuje na křesťanství v politice, ale islám do ní pouští. Podobně se od svých kořenů vzdálilo i Česko – Masaryk zakládal republiku na svobodě jednotlivce a odpovědnosti.
Vance: prohru zavinila válka
Viceprezident Vance otevřeně přiznal, že za prohrou stojí válka v Íránu a s ní spojené drahé ceny. Trump to připustil jen napůl – podle něj porážku čekal, ale válka nebyla jediným důvodem. K tomu tíží republikány bezvýhradná podpora Izraele.
Trump zároveň označil situaci na Aljašce za volební podvod nebývalého rozsahu – demokraté podle něj chtěli zmást voliče. Každý americký stát si přitom počítání hlasů řídí sám a na Aljašce trvá déle. Poučení pro všechny: nevést zbytečné války a nepodporovat bezvýhradně zemi, která v regionu působí velký chaos. Hamás zůstává horší stranou konfliktu, ale ani izraelská vláda v poslední době nekoná dobro.
Kdo financuje obě strany
Nejhorší ze všeho je, že je vlastně jedno, kdo vyhrál. Proizraelská lobbistická organizace AIPAC financuje kandidáty obou stran a její peníze putují k velké části zákonodárců. Když volby v jedné zemi financují organizace napojené na cizí stát, kontrolu nad politikou může mít někdo úplně jiný než voliči.
Závěr
Volby v polovině Trumpova mandátu změnily mocenskou mapu Ameriky: demokraté ovládli obě komory Kongresu, prorazili v Texasu i Kansasu a míří k roku 2028. Následující dva roky budou nejspíš patem mezi vetem a rozpočtem. Hlavní příčinou porážky byla válka v Íránu a drahota, kterou přinesla – a právě ta je varováním i pro Evropu a českou vládu, které budou voliči účtovat ceny, jež samy neovlivní.
