Týden Valného shromáždění OSN přinesl ostrý střet Spojených států s Íránem. Donald Trump z tribuny postavil Islámskou republiku před volbu mezi dohodou a rychlým zničením, íránský prezident Pezeškján odpověděl fotografiemi zabitých dětí a z projevu izraelského premiéra Netanjahua odešly desítky delegací. Čtyřčlenný panel k tomu přidává britskou novinku: berní úřad přidělil každému miliardáři s daňovou vazbou na Británii osobního kontrolora. U stolu nad tím nepanuje pochyb – bohatí prostě odjedou.
Británie přiděluje každému miliardáři vlastního kontrolora
Britský berní úřad HMRC podle agentury Bloomberg přidělil vlastního manažera pro daňovou shodu každému miliardáři, který má v Británii jakoukoli daňovou stopu. K jejich vyhledání používá vlastní záznamy, veřejné informace i data od zahraničních vlád a mapuje jejich vazby na firmy, svěřenské fondy a další struktury. Cílem je přitvrdit vůči offshorovým strukturám a plánování majetku. Komentář, který panel čte, to shrnuje suše: Británie se chystá objevit tu část Lafferovy křivky, na které miliardář prostě nasedne do letadla a odletí jinam.
Čísla podle panelu mluví jasně. Loni žilo v Británii 156 miliardářů, o rok později 157 – čtyři přibyli, tři odešli. Británie přitom na rozdíl od Kanady nemá exitovou daň. V Kanadě se při odchodu počítá, jako by člověk veškerý majetek prodal: polovina kapitálových zisků nasbíraných během pobytu v zemi se přičte k běžnému příjmu a zdaní sazbou daně z příjmu. Výjimku mají kanadské nemovitosti, penzijní a daňově zvýhodněné spořicí účty a osobní věci, majetek nad 25 tisíc dolarů je ale nutné nahlásit úřadům. Kanaďané, s nimiž se panelisté znají, prý za odchod zaplatili 17 až 20 procent svého jmění.
Britští boháči tak mohou odejít bez placení a nejčastěji míří do Monaka, Dubaje a obecně do Spojených arabských emirátů, kde si jen znovu zřídí trvalý pobyt. Panel proto mluví o hloupém pořadí kroků: kdo to myslí vážně, zavede nejdřív exitovou daň a teprve potom posílá kontrolory. Jinak stát najme 156 úředníků, každému přidělí jednoho miliardáře – a úředníci budou brzy znovu bez práce, protože jejich svěřenci odjedou.
Bohatství je mobilní: Británie přichází o milionáře
Miliardáři jsou nejvíc zdanění lidé na světě, ale zároveň nejmobilnější. Bohatství už netvoří továrna, kterou stát může zdanit, protože se nikam nehne. Leží v akciích, kryptoměnách a dalších aktivech a jeho majitel se může přestěhovat kamkoli. Panel připomíná rozhovor s miliardářem CZ: firma, kterou vybudoval, má pět tisíc zaměstnanců ve více než čtyřiceti zemích a žádné sídlo – lidé pracují tam, kde chtějí, a firma tam, kde je nejnižší regulace a daně. Zdaňovat majetek v roce 2026 je proto podle panelu dvojnásob hloupé – před třiceti či čtyřiceti lety by takový nápad ještě mohl fungovat.
Týká se to i lidí, kteří miliardáři nejsou. Graf migrace milionářů ukazuje, že Británie jich v roce 2025 ztratila zhruba 16 tisíc, nejvíc ze všech zemí. Nejvíc jich naopak získaly Spojené arabské emiráty (9 800) a Spojené státy (7 500), dále Itálie (3 600), Švýcarsko (3 000) a Saúdská Arábie (2 400). O milionáře přicházejí mimo jiné Německo, Francie, Španělsko, Rusko, Indie, Čína i Izrael.
U stolu padne i otázka, zda nebude kontrolor dostávat odměnu podle toho, kolik z miliardáře vytáhne. Pak by prý seděl v křoví před jeho domem – podobně jako americké daňové kontroly, které hledají tak dlouho, dokud něco nenajdou. Jeden z účastníků pochybuje, že by miliardáři na daních masově podváděli. Panel mu dává zčásti za pravdu: podvodníci se najdou, ale většina bohatých spíš platí lepší účetní, kteří znají každý legální odpočet. Připomíná Trumpovu odpověď Hillary Clintonové v předvolební debatě: používá stejný daňový zákon jako její dárci, a pokud se jí nelíbí, měla desítky let na to, aby ho změnila.
Trump v OSN: dohoda, nebo zničení Íránu
Trump při projevu na Valném shromáždění OSN hleděl na íránského prezidenta Pezeškjána, který seděl v sále, a položil otázku, kterou panel považuje za vzkaz celému světu: „Bude uzavřena dohoda s Íránem, která mu umožní obnovu a vybudování mnohem větší země, než kdy byla – možná jedné z největších na Blízkém východě, nebo dokonce na světě? Nebo Islámskou republiku zničím, a to rychle, aby už nikdy nedostala šanci zabíjet a ničit lidi a země?“
Trump dodal, že dohoda podle něj přijde hned po volbách, protože Íránci čekají, jak dopadnou americké volby do Kongresu. Podle něj ale nechápou, že on sám už nekandiduje: zvítězil drtivě a v úřadu zůstane ještě dva a půl roku. Volby proto v íránské otázce nehrají žádnou roli. Jediné, na čem záleží, je, že Írán nikdy nezíská jadernou zbraň. Panel si všímá potlesku v sále a čte Trumpův tón jako ukázku síly: mohl by Írán zničit, ale rozhoduje se to neudělat.
V dalších pasážích projevu, které panel cituje, Trump prohlásil, že nenechá hrozby z Íránu narůstat do dalšího dne, protože odkládané problémy se řeší stále hůř – zatímco jiní mluvili, on jednal. Odmítl jakoukoli globální vládu a Mezinárodní trestní soud označil za zločinnou instituci, ze které by měly členské státy vystoupit.
Pezeškján: nejsme teroristé, jsme oběti
Íránský prezident odpověděl z téže tribuny o den později: „Včera nás prezident Spojených států označil za teroristy. My jsme oběťmi terorismu.“ Mluvil o Íránu, jehož nejvyšší vůdce byl zavražděn bez jakéhokoli právního rámce či důvodu, a o škole, na kterou dopadly bomby. Ukazoval fotografie dětí, které podle něj zemřely pod zbraněmi použitými Spojenými státy a Izraelem – nevinných, které se ničím neprovinily.
Panel na projev reaguje tvrdě. Pezeškján podle něj pohodlně vynechal, že jeho režim zabil desítky tisíc vlastních lidí: vypnul internet, aby o tom nemohli informovat svět, a pak začal vraždit disidenty. Smrt dětí ve škole je tragédie, ale tragédie války – a ta podle panelu nezačala únorovými bombami. Začala o desítky let dřív zástupnými sítěmi a podvracením, které Írán vede už 47 let. U stolu zazní i verze, že budova sloužila dřív armádě a mapy, podle kterých se útočilo, nebyly aktualizované. Soucit světa s íránským prezidentem panel nevidí, nanejvýš u několika evropských představitelů.
Bessent: víme, kde máte účty
Nejsrozumitelněji podle panelu vysvětlují íránskou politiku Washingtonu dva lidé: ministr zahraničí Marco Rubio a ministr financí Bessent. Bessentův vzkaz íránskému režimu zní: „Víme, u kterých svěřenských společností na Britských Panenských ostrovech máte účty. Víme o stomilionových domech, které vlastníte po celém světě, a zmrazíme je.“ Spolu s partnery chtějí Spojené státy jít po nelegitimním majetku, který režim podle nich ukradl íránskému lidu. Ten se má vrátit Íráncům, nebo obětem teroru, například rodinám vojáků z torpédoborce USS Cole a z kasáren v Libanonu.
Cílem je vzít režimu schopnost mít jadernou zbraň, udržet si zásoby vysoce obohaceného uranu, šířit teror přes zástupné sítě a terorizovat Perský záliv. „Po 47 letech je konec,“ uzavírá Bessent. Panel oba ministry chválí za to, že nehrají hry – nemyslí na kampaň ani na prezidentské volby v roce 2028, mluví věcně a do rány.
Má OSN ještě smysl?
Širším příběhem týdne je podle panelu úpadek OSN. Organizace vznikla v roce 1945 na konci druhé světové války, aby zabránila další světové válce a posadila státy k jednomu stolu. Dnes na její tribunu přicházejí diktátoři, autokraté a nejvyšší vůdci, kteří nikdy nečelili volbám, nepřipouštějí svobodný tisk ani lidská práva a poučují demokracie, jak se mají chovat. OSN se podle panelu změnila v banánovou republiku. Jeden z účastníků k tomu dodává, že nechce, aby se Amerika řídila čímkoli jiným než vlastními pravidly.
Strhne se spor o íránské vyjednávání. Jedna strana tvrdí, že Írán jen předstírá ochotu jednat a nic nedotáhne. Druhá namítá, že takových zemí je spousta: kdo stojí proti Americe, ví, že prezident má čtyři roky a po volbách do Kongresu možná jen dva, zatímco on sám má dvacet let. Odpověď zní, že Čína nebo Rusko jednají ve vlastním racionálním zájmu, kdežto íránští vůdci jsou ideologové, kteří čekají na konec světa a příchod dvanáctého šíitského imáma.
Nejosobněji mluví účastník, který sloužil v americkém letectvu. Válku nenávidí, po 11. září lidem podle něj lhali o zbraních hromadného ničení a jeho bratr musel do nasazení. Přesto připomíná, že íránský režim popravuje demonstranty i profesionální zápasníky, kteří promluví, a že heslo „smrt Americe“ není řečnění. U stolu navíc sedí člověk, který režim zažil jako dítě a musel s rodinou uprchnout do uprchlického tábora. Kdo nic z toho nezažil, měl by podle panelu mluvit opatrněji.
Rubio: Írán špatně čte americký systém
Panel pouští i vystoupení Marca Rubia. Íránci podle něj žijí v iluzi, že v listopadu vyhrají demokraté a prezident proti nim už nebude moci nic dělat. Americký systém prý nechápou. Rubio čtrnáct let sloužil v Kongresu a zná jeho pravomoci i meze: v otázkách národní bezpečnosti, sankcí a použití vojenské síly má prezident jako vrchní velitel mimořádné pravomoci.
Pro Trumpa podle Rubia nejde o politickou otázku. Téměř padesát let se všichni američtí prezidenti a většina světa shodují, že Írán nesmí mít jadernou zbraň, ale nikdo s tím nic neudělal. Trump to dělá. „Má to svou cenu, o tom není pochyb. Cena nečinnosti je ale podstatně vyšší, zvlášť pro budoucí generace.“ Panel oceňuje, jak přesně Rubio sdělení doručil, a vzkazuje mu, že v roce 2028 musí vstoupit do arény.
Odchod ze sálu a izraelský seznam
Když na tribunu vystoupil izraelský premiér Netanjahu, začaly sál opouštět celé delegace – podle odhadu u stolu 70 až 75 procent přítomných. Víc než samotný odchod ale panel zaujal člen izraelské delegace, který procházel uličkami a zapisoval si, kdo odešel. Každý lídr svobodného i nesvobodného světa si podle panelu vede seznam, kdo s ním veřejně i neveřejně stojí a kdo ne. Izrael sice není svatý, ale jeho technologie potřebuje celý region – a až za ním státy přijdou pro pomoc, bude jim to připomenuto.
Podle seznamu, který panel čte, odešlo 77 delegací. Z Blízkého východu a muslimského světa například Palestina, Turecko, Írán, Irák, Saúdská Arábie, Katar, Egypt, Jordánsko, Pákistán, Afghánistán, Indonésie a Malajsie. Z Evropy Španělsko, Irsko, Slovinsko a Bosna. Z Latinské Ameriky Brazílie, Chile, Kolumbie, Peru, Venezuela, Bolívie, Nikaragua a Kuba, z Afriky Jihoafrická republika, Angola či Čad a z Asie Severní Korea a Myanmar. Pákistán prý odešel, ale projev poslouchal z postranní části sálu. Bahrajn a Spojené arabské emiráty zůstaly sedět, stejně jako Čína. Palestinská mise odchod podle dostupných informací organizovala a delegace vyzývala, aby do sálu vstoupily a při ohlášení Netanjahua společně odešly. Šlo tedy o plánovanou akci.
Panel si nad mapou všímá ještě jedné věci: kromě Saúdů odcházely převážně země, které dostávají zahraniční pomoc od těch, kdo zůstali sedět.
Izrael 188, Čína nula: odsouzení na Valném shromáždění
OSN je podle panelu fraška a důkazem má být statistika odsouzení na Valném shromáždění za roky 2015 až 2025. Izrael jich má 188, druhé Rusko 35, tedy zhruba pětkrát méně. Spojené státy mají 13 a Sýrie, kde v občanské válce zemřel téměř milion lidí, 12. Írán, jehož režim podle panelu zabil 40 až 50 tisíc vlastních lidí, má 11, stejně jako Severní Korea. Afghánistán jedno. Čína, Turecko, Kuba a Haiti nemají žádné.
Panel to přirovnává k basketbalu, v němž rozhodčí nepískne jediný faul nejtvrdším hráčům ligy, ale nejlepšímu hráči napíská 188. Kdyby se odsouzení rozdělovala rovnoměrně mezi Írán, Rusko, Kubu, Afghánistán i Izrael, dalo by se to brát vážně. Když má ale jediná blízkovýchodní demokracie víc odsouzení než zbytek světa dohromady, je hra podle panelu zjevně zmanipulovaná.
Netanjahu před říjnovými volbami
Jeden z účastníků se ptá, jestli už Netanjahu nezůstává příliš dlouho. Premiérem byl třikrát a v čele vlády strávil 19 let. Je tváří všeho dobrého i špatného – Gazy i 7. října – a Izraelcům už podle něj dochází trpělivost. Volby se konají v říjnu a v průzkumech podle něj vede Gadi Eisenkot, Netanjahu je druhý.
Druhá strana stolu Netanjahua přirovnává k Trumpovi, jen dvojnásob: pokud ho voliči budou dál volit, je to jejich rozhodnutí. Letošní volby budou pro něj nejspíš nejtěžší, jeho vyzyvatel ale není žádný mírový holub – přichází z armády. Rozhodující rozdíl podle panelu spočívá v tom, že Izrael má volby, zatímco mnoho zemí, které z jeho projevu odešly, řídí autokraté, diktátoři a králové.
Válka s Íránem zdražuje peníze
Válka s Íránem se propisuje i do peněženek. Průměrná sazba třicetileté fixované hypotéky v USA vystoupala na 7,03 procenta, nejvýš za 20 měsíců, a od začátku války s Íránem koncem února stoupla o víc než procentní bod. Růst kopíruje zdražení ropy a výnosy státních dluhopisů, které se kvůli obavám z inflace dostaly nejvýš za několik let. Podle panelu platí jednoduché pravidlo: k výnosu desetiletého dluhopisu stačí přičíst zhruba dva procentní body a vyjde hypoteční sazba.
Na úvěru za milion dolarů znamená každý procentní bod zhruba tisíc dolarů měsíčně navíc. Při 7,5 procenta dělá splátka 7 500 dolarů a na tu člověk potřebuje vydělat zhruba 10 800 dolarů hrubého. Na americkém trhu je přitom na prodej 4,3 milionu domů, nejvíc od roku 2008. Rada panelu mladým lidem: ptát se, zda dům opravdu potřebují, nebo ho jen chtějí. Kdo nemusí kupovat, ať raději bydlí v nájmu, rozdíl ušetří a tři až pět let investuje. Kdo kupuje teď, ať hledá motivované prodávající – lidi, kteří kvůli rozvodu, úmrtí v rodině nebo finančním potížím potřebují prodat a odcházejí do nájmu. Právě u nich se dá vyjednat sleva.
Závěr
Z debaty vychází obraz světa, v němž bohatství i moc snadno mění adresu. Británie honí miliardáře kontrolory, aniž by jim zavřela dveře exitovou daní, a milionáři mezitím odcházejí do Emirátů a Ameriky. Na půdě OSN si Washington a Teherán vyměnili hrozby a obvinění, Spojené státy zmrazují majetek íránského režimu a Rubio vzkazuje, že čekání na americké volby Íránu nepomůže. Panel se shoduje, že OSN ztratila důvěryhodnost, a v jednom se rozchází jen v nuancích: jak dlouho ještě vydrží Netanjahu.
