Válka s Íránem trvá osm měsíců a obě strany zvyšují tlak. Teherán vzkazuje Washingtonu, že válka skončí buď za íránských podmínek, nebo se na Američany „snese peklo“. Donald Trump střídavě mluví o dohodě a o zničení íránské energetiky. Jde jen o přetahovanou před kompromisem, nebo o poslední chvíle před návratem k boji? Zatím platí obojí.
Íránské podmínky pro konec války
Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí poslal Bílému domu po amerických volbách stručný vzkaz: Američtí voliči rozhodli, teď je řada na Bílém domě. Íránský návrh podle něj platí – splňte požadavky včetně konce války na všech frontách a uvidíte výsledky. Nebo zvolte válku a „naši ostřílení bojovníci na vás sešlou peklo“.
Co znamenají „všechny fronty“, upřesnil o pár dní dříve jeden z vysokých íránských generálů: konec bojů v Gaze a v Libanonu. Tady narážejí jednání na zásadní problém. Válku v Gaze a v Libanonu nevedou Spojené státy, ale izraelská armáda. Pro Izraelce má tento boj hluboký citový, psychologický i náboženský význam a dosud nedali najevo ani náznak ochoty ustoupit. Trump už mnohokrát oznámil, co Izrael udělá a co ne, a Izraelci pak udělali pravý opak. Pokud je konec bojů v Gaze a Libanonu podmínkou dohody, Washington ji sám splnit nemůže – může o ni nanejvýš požádat.
Izrael uprostřed sestavování vlády
Celá věc se navíc odehrává v době, kdy Izrael prochází vlastním a mnohem složitějším volebním procesem. Prezident Herzog pověřil sestavením vlády Gadiho Eisenkota. Ten se k většině nejspíš neobejde bez arabských stran – jinou cestu, jak porazit Benjamina Netanjahua, nemá.
Netanjahu dál vládne jako úřadující premiér a i po Herzogově rozhodnutí vyzývá k vládě národní jednoty, tedy k válečnému kabinetu. Úspěch tato výzva nejspíš mít nebude, ukazuje ale, jak zoufale se chce udržet u moci. Z jeho pohledu oprávněně: jakmile přestane být premiérem, vrátí se na stůl jeho soudní kauzy. Podle izraelských odborníků je spíš pravděpodobné, že ho soud v případech týkajících se hlavně korupce a úplatkářství odsoudí a že skončí ve vězení. Izrael už své bývalé premiéry za mříže poslal.
Ať bude v čele vlády Eisenkot, nebo Netanjahu, žádný z nich nemá důvod říct: dobře, kvůli konci války se stáhneme z Libanonu a přestaneme bojovat v Gaze. Pokud na tom Írán trvá, jednání vázne už na prvních dvou bodech.
Sankce a válečné reparace
Další íránské požadavky jsou zrušení sankcí a odškodnění za válečné škody. Platit reparace ale znamená přiznat vinu a porážku. Příkladem je Německo po první světové válce: reparace přispěly k politické nestabilitě, která otevřela cestu Adolfu Hitlerovi. Tak daleko se tu dojít nemusí, přesto jde o obrovský krok. A Trump nehodlá přiznat vůbec nic.
Trump hrozí mosty a elektrárnami
Trump popsal svůj pohled na situaci takto: pozemní blokáda pod názvem Operace Železná brána a námořní blokáda podle něj Írán uzavřely, režim nemá na výplaty vojákům ani gardě, inflace dosahuje 301 procent a země nemá peníze. Dříve nebo později prý Teherán dostane rozum. Současně pohrozil, že může Írán „hned teď vyhodit do vzduchu“ – mosty a elektrárny, jejichž obnova by trvala deset, dvanáct i patnáct let. Íránské hory podle něj spojují velké mosty a ty se obnovují nejhůř.
Logika je zřejmá: buď válka skončí dohodou, která se Trumpovi líbí, nebo se vrátí k bombardování. Civilní mosty ovšem nejsou vojenský cíl. Spojené státy formálně ve válce nejsou – nevyhlásil ji Kongres ani ji neschválila OSN –, ve skutečnosti ale válčí. A i ve formálním válečném stavu zakazují Ženevské úmluvy, které Spojené státy podepsaly a pomáhaly prosadit, útočit na civilní cíle. Napadnout lze jen to, co má vojenský význam.
Ve válce na Ukrajině jsou mosty, po kterých jezdí tanky, vojáci a munice na frontu, často legitimním cílem na obou stranách. V Íránu ale žádná fronta ani pozemní vojska nejsou, jde o raketovou válku. Těžištěm íránské vojenské síly jsou podzemní raketová města rozesetá po celé zemi, kde se vyrábí a skladuje. S mosty mimo zastavěné oblasti nemají nic společného. Zničit civilní mosty v Teheránu nebo jiných velkých městech by byl čistě trestný úder – válečný zločin.
Írán slibuje odvetu bez omezení doletu
Útok na elektrárny, rafinerie, čerpací stanice, ropovody a přístavy je navíc přesně to, co má podle Teheránu spustit íránskou odvetu. Právě o tom mluvil Arakčí, když sliboval peklo: zasáhnete naše cíle, my zasáhneme vaše – v zemích Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu, americké základny i spojence včetně Izraele. Během války Írán opakovaně ukázal, že trefí, na co míří.
Teherán tvrdí, že má nové zbraně a že se příště nebude omezovat jen na cíle zasažené minule. Oficiálně také oznámil, že už nedodrží limit doletu 2 000 kilometrů, který dosud platil pro jeho nejdelší rakety. Prodloužit dolet není technicky složité – jde o programování, úpravu hardwaru nebo víc paliva v raketovém motoru. Dolet pět tisíc kilometrů tak není nereálný. Možná to chvíli potrvá, možná ale Írán dolet prodlužoval celou dobu a přiznává to až teď.
Z íránské strany nezní nic, co by připomínalo blufování před kompromisem. Teherán drží vysoké požadavky, o kterých ví, že je Washington nepřijme. Kdyby v nejbližších dnech ustoupil aspoň v jednom ze svých pěti hlavních bodů, třeba v reparacích, šlo by to číst jako vyjednávací taktiku. Pokud ale trvá na všech, je nutné počítat s tím, že schopnosti, kterými se chlubí, skutečně má – a proto si může dovolit takové sebevědomí.
Rubio: íránské požadavky jsou absurdní
Ministr zahraničí Marco Rubio podle všeho komunikuje s Íránem přes prostředníky. Teherán přímé kontakty popírá, zprávy putují přes Katar, možná přes Omán a další země. Podle amerických zdrojů probíhají i přímé kontakty na nižší úrovni, zhruba o dva stupně pod ministrem.
Rubio na otázku, zda je důvod k optimismu, odpověděl, že o pokroku nemůže mluvit. Řada zemí se s Íránem dál snaží jednat s různými nápady, průlom ale na dohled není. Prezident podle něj vždy dává přednost diplomatickému řešení, jenže dosavadní jednání moc plodná nebyla, protože íránské požadavky jsou nejen nepřijatelné, ale místy „pobuřující a směšné“.
Rubio míní nejspíš právě pět íránských podmínek. Reparace Washington platit nebude a Izrael v Gaze bojovat nepřestane – v Libanonu možná, v Gaze ne, ta je pro Izraelce posvátná. Jenže co potom? Obnovení války přinese hrozné následky. Írán i bez nových zbraní a delšího doletu prokázal, že dokáže zasáhnout téměř cokoli v regionu, a nové drony už ukázal na záběrech. Pomáhají mu Rusko a Čína. Kdo nemůže Írán vyřadit a sám by utrpěl větší škody, měl by i přes nenávist k Teheránu hledat cestu, jak zachovat tvář. I tenká slupka kompromisu je lepší než nový úder.
„Válku jsme už vyhráli“
Problém je v tom, že rozhodnutí leží na člověku, který podle všeho ztratil kontakt s realitou. Trump prohlásil, že Spojené státy vyhrály dvě války: ve Venezuele „za 48 minut“ a v Íránu, kde už je prý jen otázka, jestli válku uzavřít teď, nebo později.
Spojené státy ale v Íránu nevyhrály nic. Bilance: 21 nebo 22 mrtvých Američanů, téměř tisíc raněných, přes dvacet poškozených nebo zničených základen, kolem čtyřiceti poškozených či zničených letadel, výrazné opotřebení námořnictva a ztráta řady dronů Reaper i dalších typů. Americké síly musely na souši i na moři ustoupit z dosahu íránských raket. A k tomu Hormuzský průliv a v něm uvězněné lodě – Trump přitom v pořadu 60 minut znovu tvrdil, že Spojené státy průliv ovládají a ropa proudí. Důkazy říkají opak.
Írán nelze porazit, jeho raketová města nebyla vyřazena ani vážně poškozena – a přesto prezident tvrdí, že válku vyhrál. Už to samo by podle tohoto čtení stačilo na aktivaci 25. dodatku americké ústavy, který umožňuje prezidenta zbavit pravomocí. Takový člověk by neměl řídit válku ani mít v rukou jaderné kódy. Uklidňovat se tím, že Trump vždy přehání, je chyba. Kdo něco opakuje dost dlouho, začne tomu věřit. A kdo věří, že vyhrál, může sáhnout k dalším krokům – včetně jaderné eskalace.
Jaderná zbraň na Pickaxe Mountain
Jak by dopadl jaderný úder na podzemní komplex Pickaxe Mountain, rozebíral v rozhovoru Ted Postol. Největší americká hlavice o síle kolem 450 kilotun by podle něj napáchala větší škody, než se čekalo – nejen kráter na povrchu, ale i takzvaný efekt odlupování (spalling) v podzemí. Ve hře je ale prý taktická jaderná zbraň, která nemá ani zlomek potřebné síly. Neudělala by o mnoho víc než konvenční munice, která už proti raketovým městům selhala.
Bývalý důstojník CIA John Kiriakou, který jako whistleblower zveřejnil americké mučení, za to draze zaplatil a jehož tvrzení se potvrdila, nyní uvedl: Podle jeho zdroje v Bílém domě prezident poradcům řekl, že zvažuje malou taktickou jadernou zbraň proti Pickaxe Mountain. Ze dvou důvodů – zničit íránský jaderný program a prolomit to, čemu říká „poslední tabu“, aby se budoucí prezidenti necítili svázaní při použití jaderných zbraní.
To je definice šílenství. Ti, kdo by rozkaz vykonávali, by prezidentovi jistě vysvětlili, že taktická hlavice podzemní jaderná zařízení nezničí. Nestačila by ani ta největší, pokud by nezasáhla přesně a nepronikla dost hluboko – a nikdo neví, jak hluboko zařízení leží. Použít jadernou zbraň s vědomím, že nefunguje, jen kvůli prolomení tabu, nemá s racionálním uvažováním nic společného. Podobné informace zveřejnil před týdnem až deseti dny i Tucker Carlson: podle jeho zdrojů se jaderný úder aktivně zvažuje.
Prolomené tabu jako dárek pro Moskvu
Jakékoli použití jaderné zbraně by mělo nedozírné následky. Jak by reagoval Pákistán, Indie, Čína nebo Rusko, nelze odhadnout. Napětí mezi Indií a Pákistánem nebo kolem Tchaj-wanu má vlastní dynamiku a odveta tam zůstává odstrašující bez ohledu na Írán. Úzce vymezeným, ale reálným rizikem je ovšem válka na Ukrajině.
V Kremlu už řada hlasů volá po použití jaderné zbraně, aby Rusko obnovilo odstrašení a ukázalo odhodlání. Putin to zatím odmítá. Pokud ale Trump tabu prolomí s tím, že tak otevírá cestu budoucím americkým prezidentům, Putin může usoudit, že tabu nepadlo jen pro Ameriku. Kdo by mu to pak vyčítal? Spojené státy, které to právě samy udělaly? Rusko by nejspíš sáhlo po menší taktické hlavici na západním okraji Ukrajiny, aby radioaktivní spad nezasáhl vlastní obyvatelstvo.
Putin má pro zdrženlivost dobré důvody – spad by mohl zasáhnout západní země a přinést Rusku velké potíže – a ani prolomené tabu ho k úderu nemusí dohnat. Otevřelo by ale prostor pro další úvahy, a to proti zájmům Spojených států, západní Evropy i Ukrajiny. Jakákoli vojenská akce, jaderná i konvenční, by měla hluboce negativní strategické, ekonomické i vojenské důsledky a stála by životy amerických vojáků v regionu.
Jack Keane radí dotáhnout válku do konce
Na Trumpa ale působí i jiné hlasy. Bývalý čtyřhvězdičkový generál Jack Keane, kterému prezident naslouchá a jehož rady se nezřídka naplnily, zopakoval, že Trump měl odvahu válku začít, protože Írán prý s výraznou čínskou pomocí bleskově zbrojil v oblasti balistických raket. Izrael by podle něj utrpěl nesnesitelné ztráty a ohroženy by byly americké základny, spojenci i ropná infrastruktura v Zálivu. Je prý přesvědčen, že prezident bude mít odvahu válku i dokončit.
Dokončit podle Keanea znamená nedohodnout se. Írán prý každou dohodu poruší, chce jen peníze na obnovu a pak se vrátí ke své dravé politice. Dohoda je tak podle něj cestou ke strategické porážce. Navrhuje udržet ekonomický tlak, blokádu a izolaci země v režii ministra financí Bessenta a rozsáhlými vojenskými operacemi Írán dovést ke kolapsu.
To je ta nejhorší rada a navíc plná lží. Žádné íránské zbrojení, které by vytvořilo štít pro vývoj jaderné zbraně a přípravu útoku, neexistovalo. Podobně o víkendu v podcastu argumentoval senátor John Kennedy, který prý viděl tajné zprávy. Joe Kent byl tehdy ve funkci, zpravodajské informace znal a právě proto po zahájení války rezignoval – podle něj šlo o lež. Žádný jaderný program neexistoval a nebylo ani zbrojení, které by ho mělo chránit. Kennedy i Keane podle tohoto výkladu lžou a vědí to; spoléhají na to, že lidé uvěří úřadujícímu senátorovi a generálovi z mainstreamových televizí.
Keane navíc Trumpovi lichotí – vykresluje ho jako jediného odvážného hrdinu, protože ví, že tak na prezidenta nejlépe zapůsobí. A pak dodá, že dohoda se rovná porážce. Jenže vítězství tu neexistuje. Jaderné i konvenční zbraně dokážou zabít mnohem víc lidí, zemi ale nevyřadí – jen situaci Spojených států ještě zhorší.
Kdo s kým vlastně válčí
Válka existuje jen proto, že ji Spojené státy dvakrát začaly – v roce 2025 a 2026. Írán od roku 1979 nikdy válku se Spojenými státy nezačal. Jeho režim lze nenávidět a řada jeho činů je odsouzeníhodná, jenže to platí o mnoha zemích. Zabíjet kvůli tomu jejich obyvatele nelze.
Tvrzení, že Írán s Amerikou válčí už 47 let a zabil mnoho Američanů, je zčásti lež a zčásti hrubé zjednodušení. V roce 1953 zorganizovaly Spojené státy převrat proti legálně zvolenému premiérovi Mosaddekovi a dosadily šáha, který Íráncům vládl tvrdě – proto přišla revoluce. Brzy po ní Spojené státy podporovaly osmiletou válku Iráku proti Íránu, v níž zahynuly statisíce Íránců. Po invazi do Iráku v roce 2003 zabíjely americké síly mnoho šíitů a Írán šíitským milicím pomáhal. Američané tehdy skutečně umírali, mimo jiné na nálože s projektilem formovaným výbuchem (EFP), které pronikaly pancířem vozidel – šlo ale o válku s íránskými spojenci, kterou zahájily Spojené státy.
Vzorec se opakuje: Izrael v roce 2024 zaútočil na íránský konzulát v areálu velvyslanectví v Damašku, v roce 2025 a 2026 udeřily Spojené státy s Izraelem. Írán pokaždé odpověděl – a na Západě to pak vypadá, jako by útok přišel z ničeho nic. Kdyby Spojené státy tyto války nezačaly, měly by dál své základny, vojáky, letadla i zdroje, nikdo by nezemřel, Hormuzský průliv by byl otevřený a benzin levný.
Ani strach z íránské bomby neobstojí. Každá vláda chce hlavně přežít a nikdo nechce spáchat sebevraždu. Írán by jadernou zbraň nepoužil o nic víc než Severní Korea, Pákistán, Indie, Sovětský svaz, Francie nebo Británie. Izrael jaderné zbraně má a Teherán ví, že by po jejich použití byl zničen. Kdo dnes tlačí k válce, nemá pro ni žádné opodstatnění a ze strany Spojených států z ní neplyne žádný prospěch – jen obrovské náklady.
Odejít a prohlásit vítězství
Návrat k válce s Íránem nemá žádnou hodnotu a národní bezpečnost ho nevyžaduje. Nejlepší cestou je plán odchodu. Odpadnou jednání o reparacích i zrušení sankcí, tedy vše politicky obtížné, a není nutné přistoupit na podmínky, z nichž by porážka byla zřejmá. Stačí prohlásit vítězství – třeba s tím, že obnova Íránu potrvá roky – a stáhnout vojáky domů.
Hormuzský průliv se otevře, kontrolu nad ním si ponechá Írán a možná bude ještě dlouho vybírat poplatky. To je cena za dosavadní pošetilost, kterou už nelze vzít zpět. Ceny ropy by ale klesly a ustálily se. I tak bude rozplétání následků trvat nejméně rok a světová recese v příštím roce už možná nejde odvrátit. Návrat k boji by ale téměř jistě znamenal depresi: škody by zasáhly Írán, Saúdskou Arábii i Spojené státy a celý svět by za ně dlouho platil. Jakákoli podoba odchodu je proto tou nejmenší škodou.
Závěr
Írán trvá na podmínkách, které Washington nemůže nebo nechce splnit – konec bojů v Gaze a Libanonu, zrušení sankcí a reparace. Trump odpovídá hrozbami proti civilní infrastruktuře, tvrdí, že válku už vyhrál, a podle několika zdrojů zvažuje i taktickou jadernou zbraň. Obnovení války by ale přineslo další ztráty, riziko jaderné eskalace včetně Ukrajiny a globální hospodářskou krizi. Jediným rozumným východiskem zůstává odchod z války, i za cenu ztráty kontroly nad Hormuzským průlivem.
